Nejhorší role Evy Holubové

Ladislav Jakl

Eva Holubová je velmi dobrá herečka. Jednou jsem jí to dokonce sám s úklonou řekl. Bylo to v září roku 1990 v klubu Stalin, v bizarně morbidním, a dobu tak vystihujícím prostředí podzemí někdejšího komunistického monumentu na Letné, v temných a zatuchlých zákoutích rozvalin bolševické modly. Někdo by mohl říci, že zas tak úžasná ta Holubová není, že spíše recykluje pořád stejnou machu, která jí sedí a kterou roubuje na každou roli. Jenže já - jako pamětník Pražské pětky - mám pro tuhle generaci slabost a její příslušníky pořád vidím očima pro mě tak zajímavých kusů 80. let. Když ale říkám, že je velmi dobrá herečka, musím s povzdechem dodat, že jedna role se jí nevyvedla vůbec. Role Evy Holubové. Zde bych mohl skončit, protože většina čtenářů určitě chápe, co mám na mysli. Přesto se pokusím o pojmenování příčiny, kvůli které Eva Holubová svou roli Evy Holubové tak zpackala. Její naturel ji vede do prostředí pražské intelektuální kavárenské levice (která o sobě neví, že je levice), kde patří k bontonu donekonečna omílat nadávky na Klause a pohoršovat se nad nekulturností národa, který si dovolí jíst hamburgery a nakupovat v supermarketu. Správný příslušník téhle snobské společnosti nejvíce oslní další nadávkou a pohrdlivým odsudkem. Všichni přestřelují a všichni to vědí. S otevřenou pusou, suchem v krku a planoucím zrakem je ale poslouchá jedna duše prostá, která to vše vezme vážně a pak v opepřené podobě vytrubuje na veřejnosti. Netuší, že jejích terčů se tyhle sprostoty nedotknou, zatímco její spolustolovníci se ošívají, že tohle už trochu přepískla. Nikdo jí to ale neřekne. Chudák ženská. (vyšlo v neviditelném psu)

Český unikátní rekord!

 Josef Louda

Balonový vzduchoplavec uskutečnil český unikátní rekord! Jednalo se o úspěšný pokus, odstartovaný z pětisettunové "letadlové lodi" Európé /o délce 53 metrů/, přímo z centra pražské metropole. Loď plovoucí na Vltavě měla kotviště na Františku a ke startu balonu odplula až k samému Karlovo mostu, na odhled panoramatu Pražského hradu.  Stalo se v pátek 10. dubna 2009 v časných hodinách ranních. Z jednoho ze snímků je patrno, že rozložený balon dalece přesahoval palubu tak, že po obou stranách jej musela jistit parta mladých nadšenců horkovzdušného létání. A teď to hlavní-pilotem byl český nejznámější "balonář" Jan SMRČEK, majícísvé letecké zkušenosti v USA, Turecku, Maroku, Mongolsku...
"Musel jsem dodržovat přísná bezpečnostní pravidla. Vždyť jen hmotnost vzduchu v plném balonu dosahuje 800 kilogramů! Plnění balonu na palubě Európy a následný vzlet po celou dobu jistila doprovodná požárnická loď. Jak jste byl svědkem - veškeré přípravy se konaly ještě za tmy, naštěstí za dobrých povětrnostních podmínek, které nám předpověděli naši meteorologové. Ten pohled shůry nad Pražským Hradem při vycházejícím slunci-ten ale stál zato!" - svěřil se po návratu na zem na okraji Prahy šťastný rekordman, kterýsi tak splnil zase jeden ze svých klukovských snů... (foto Josef Louda /www.fotomotiv/

Český bard Josef Fousek sedmdesátníkem

Josef Louda

Josef Fousek-český to bard – autor mnoha  písničkových textů, básní a aforismů, navíc fotograf a neskonale moudrý člověk s obrovským smyslem pro humor,  oslavil v kruhu svých přátel svoje sedmdesátiny, což dokladuje perníková sedmdesátka, kterou mu do galerie Cesty ke světlu Zdeňka Hajného dovezl nejmladší z nejstaršího rodu pardubických perníkářů Pavel Janoš. Moderace večera, který byl nabit  duchovními i hmotnými „příspěvky“  ctitelů a ctitelek, se ujala  jedna z nejčastějších interpretek jeho písňové tvorby a šéfka Gospel Timu Zuzana Stirská (drží v ruce 7).

 foto autor, www.fotomotiv.cz

Fragmenty se přidávají k přání Josefa Loudy. Pepíčka Fouska si již léta velmi vážíme a máme ho moc rádi především pro jeho moudrost a citlivost. Ta se nějak z dnešního života víc a víc vytrácí. Přejeme mu, aby tu byl mezi námi ještě nejméně do stovky a těšil nás všechny svým moudrým humorem a krásnými písněmi.

V politických komerčních operetách nejedu

Jaroslav Hutka

Chápu, že když člověka nebaví v této zemi žít, že se mu nechce chodit ani na koncerty písničkářů. Všechno je falešné, kromě lži, která jediná je pravá. Z politických stran se staly loupežné smečky, které vyvádějí k volbě své křivácké kandidáty, jiní nejsou a říkají tomu svobodná volba. Z obecních úřadů se staly předražení nafoukaní vyděrači a všechno smrdí podvodem. Politiky nelze kontrolovat ani odvolat a na každém rohu celé noci svítí herny znehodnocující peníze i charaktery. Všechno to znamená podporu komunistům, kteří jsou dávným dítětem neférového kapitalismu. Ale jak proti komunistům bojovat, když necháváme všude živnou půdu, ze které vzešli? Lid se zahořkle uzavřel do svých soukromých starostí, krajem vládne deprese a tušení, že krize teprve začíná. Nemáme ponětí, jak bude zeměkoule vypadat na jejím konci. Finanční dopady jsou jen důsledky globální politické zvrácenosti. A že by se politici nebo obyvatelstvo probudilo a hledalo nápravu? Není šance. Vidlácká vláda hledá po sklepech ten pytel cukru, kterým to Evropě slíbila přisladit, ale kromě pocitu studu a trapnosti už z toho nic nebude. A zábavní průmysl svým monopolním kýčem jen prohlubuje tupost a beznaděj a blbý lid si i to nechá líbit. Tak přijďte na koncert alespoň vy, mám nové písně, ty staré jsem nezapomněl a v politických a komerčních operetách nejedu. 

Josef Fousek: "Člověk musí mít naději, i kdyby to byla  jen iluze..."

Vladimír Rogl

V e středu 12. března 2009 se dožil sedmdesáti let  svérázný  umělec -  básník, písničkář,  fotograf, boxer, tramp, kytarista, vynálezce,  herec, textař  a  autor dvou desítek úspěšných knížek  -  Josef Fousek, který celý život žije v Kladně.  Dávno už  překročil pomyslné hranice našeho regionu a je populární nejen díky svým knihám, které se na knihkupeckých pultech nestačí ani ohřát, ale také celé řadě vystoupení, koncertů a pravidelným nedělním Dobrým jitrům v Českém rozhlase. I letošní „kulaté“ jubileum oslavil – jak jinak – na jevišti Semaforu a na celé řadě vystoupení.  Typickým rysem  veškerého působení nestárnoucího Pepíka Fouska  je laskavost,  pochopení pro obyčejné lidi a vlídnost k bližním. Miluje každodenní život a  lidi kolem sebe, ale nesnáší darebáky, podvodníky a kašpary. Na ty dokáže být  pes. Věří, že slušnost a laskavost si zaslouží úctu a že vyhrají nad arogancí a zpupností nás samotných i mocných nemocných. Už dávno ví, že „naděje“ je pouhá iluze, ale dál v ni věří, protože bez ní se nedá žít. Tak jako hledá v pohádkách spravedlnost, na cestách hledá naději. Ví, že ji nenaleznue ale je přesvědčený, že naději člověk nesmí přestat hledat. Věří, že  mnozí lidé uprostřed právě této závratné techniky a všeho toho pohybu, se na chvilku zastaví a zamyslí nad smyslem  života. Ví, že sám nic nepředělá ani neovlivní. Spíš svěřuje a namlouvá si, že se  dá žít  bez lidí,  kteří svůj  život postavili  na lumpárnách a kteří  vyznávají jenom peníze. Vstávají  mu  vlasy  hrůzou,  když  slyší  slovo optimismus, ale současně  neznám  lepší.  Každý   režim,  každý  král,  prezident i diktátor je rád, když se jeho  národ směje a vítají ho holčičky s kyticí.  Dickens napsal,  že  nic  není smutnějšího, než stále veselý člověk, ale je pravda, že  člověk musí mít naději, i kdyby to byla  jen iluze, kterou  si vymyslel. Proto  má raději termín víra a naděje, protože to je  to nejkrásnější co může být. Myslí,  že  život  je  taková  souhra  her,  které  jsme  si vymysleli, abychom něčím vyplnili tu dobu našeho trvání na zemi.

MINIATURY v Národním divadle

Helena Bártlová

Již tradičně se na scénu Národního divadla vracejí 4. března 2009 Miniatury. Osobitý nápad, vynikající záměr, perlička na repertoáru. Jestliže miniaturizovat znamená zmenšovat cosi při zachování funkčních vlastností předlohy, půjde o to v Miniaturách právě tak. Jde totiž o večer složený z aktuálních subtilnějších choreografií, výsledek choreografické dílny mladých tvůrců, kteří pracují na profesionální půdě řadu let a jsou současnými členy či sólisty baletního souboru. Tanečníci sobě, dalo by se říci. Ale především tanečníci Vám, divákům, musí se rychle dodat. Krása a mistrovství nespočívá v rozsáhlosti a délce. Někdy míň je víc, a když se k tomu připočte nadšení a mládí, jiskra neotřelého – mohou i Miniatury být maximálním zážitkem. Věříme, že tato snaha, na světových tanečních scénách naprosto běžná, zřetelně odkrývá novou vlnu tvůrců z řad mladé generace talentovaných umělců.Choreografie: Klára Jelínková, Sylva Nečasová, Hana Turečková, Tomáš Červinka, Alexandre Katsapov, Viktor Konvalinka, Tomáš Rychetský, Jiří Waňka. A jak vidí „své“ Miniatury Petr Zuska? „Moje Miniatury“ to nejsou, patří těm, kteří je vytvářejí. Moje zásluha je snad jen v tom, že po svých zkušenostech ze zahraničních angažmá jsem tento model aplikoval i u nás v Praze. Tyto choreografické dílny považuji za velmi důležitý aspekt práce baletního souboru. Mladí potencionální choreografové ať už začátečníci, či zkušenější, tím dostávají určitý impuls a výzvu něco zkusit nebo rozvíjet svůj talent a um dále..."

Rozmařilost? Ne! Uvážlivé hospodaření

František Mikeš, 1. náměstek ministra kultury

To, že je v současné době nutné velmi odpovědně a také uvážlivě nakládat s veřejnými prostředky, ví, až na většinu krajských hejtmanů, každý. Že jejich lehkomyslné rozhodnutí vracet poplatky ve zdravotnictví zaplatí z větší části ti, kteří jim rozhodujícím způsobem pomohli k moci je správné a tak to má být. Bohužel platit budou i ti, kteří za nic nemohou. Naštěstí pro nás, vláda uvažuje jinak. V této ekonomicky složité době chce uvážlivě hospodařit a  odpovědně stanovovat priority, takže důsledně a v souvislostech  hodnotí situaci místní i globální a spravedlivě sděluje, že bez práce a také šetření současné globální ekonomické problémy zvládnout nepůjde. Takhle se uvažuje ve všech resortech. Takhle uvažuje i vedení  ministerstva kultury. Představitelé resortu intenzivně jednali o maximálně možné výši rozpočtu, ale současně odpovědně hodnotili jeho reálné možnosti. Při rozpisu rozpočtu na rok 2009 se opravdu muselo šetřit. Proti minulosti došlo k částečnému snížení podpory pro některé kulturní aktivity nebo instituce. Kde se však nešetřilo vůbec nebo minimálně, jsou podpory směřující tam, kde se mohou vytvářet nebo udržet pracovní místa, takže je podpořena koupěschopná poptávka. Podpořeny jsou tedy hlavně programy na podporu investic nebo oprav a udržování kulturních památek. Stovky milionů  rozdělují odborné komise ministerstva doplněné zástupci regionů, žadatelům rovnoměrně po celé republice. Jde o peníze, které realizují hlavně malé a střední stavební firmy. Navíc k přiděleným penízům musí příjemce dát svůj podíl ve výši někdy až 50% přidělené dotace. Protože příjemci jsou i místní samosprávy, tak se dá očekávat, že se o podporu budou ucházet i u svých krajů. Snad na to budou mít.

Host Laterny magiky: taneční skupina Dance2xs

 Lucie Kocourková

Laterna magika přivítá na své scéně v únoru další hosty, tentokrát pražský soubor Dance2xs s novým ročníkem projektu Urbanite. Představení se uskuteční 19., 20. a 21. února 2009 vždy od 20.00 hodin. Půjde opět o komponované celovečerní taneční vystoupení ve znamení současných tanečních stylů, které skupina Dance2xs rozvíjí. Projekt Urbanite není názvem jednoho představení, ale typu vystoupení, které je etablované v mnoha zemích, stejně jako podoba tanečních skupin Dance2xs. Urbanite vznikla v USA právě jako prezentační večer a setkání všech světových skupin Dance2xs. První ročník se konal v roce 1998 v Chicagu. Díky úspěchu projektu se v současnosti Urbanite koná dvakrát ročně, na jaře a na podzim, v různých zemích světa. První ročník české Urbanite (Dance2xs a hosté) se uskutečnil 19. března 2005 v pražském divadle Ponec v rámci mezinárodního tanečního workshopu Dance2xs. Kromě významných tanečních osobností z Čech a Slovenska, vystoupili i lektoři workshopu Patrick Chen (USA, zakladatel Dance2xs) a Sisco s Kimmy (Dance2xs UK). Díky úspěchu a obrovskému zájmu proběhl i druhý ročník české Urbanite (Dance2xs a hosté) 2. a 3. února 2006 opět v divadle Ponec, i tentokrát ve spojení s mezinárodním tanečním workshopem Dance2xs. 14. a 15. února 2008 Dance2xs premiérově představila show pod názvem Urbanite vol. 3, tentokrát v divadle Laterna magika. Komponovaný taneční projekt představil nejrůznější styly tance od hip hopu až po jazz dance a contemporary, projekce, zajímavé či neobvyklé kostýmy, mluvené slovo, živou hudbu a hosty. Spolupráci s Laternou magikou navázala Dance2xs Prague minulý rok.

Vyřeší to Kocábova kytara?

Malý Muk

Petr Placák

 Ve druhé polovině roku 1989 se na čs. scéně objevila nová iniciativa zvaná MOST. Tvořili ji redaktor svazáckého časopisu Mladý svět Michal Horáček a hudebník Michael Kocáb, který v roce 1983 na přání StB ukončil, jako její vedoucí, činnost rockové skupiny Pražský výběr. Sepsali prohlášení, se kterým se prostřednictvím rezidenta StB Oskara Krejčího obrátili na předsedu federální vlády Ladislava Adamce. První setkání MOSTu s Adamcem se uskutečnilo, údajně náhodou, ve foyeru Nové scény ND v září 1989. Po 17. listopadu tato iniciativa zprostředkovala kontakt mezi Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem (setkání O. Krejčí-MOST - 18. 11. 1989 a následně s Adamcem). Zatímco Michal Horáček sepsal své paměti protagonisty sametové revoluce a začal se věnovat byznysu v sázkové kanceláři FORTUNA, která už dlouho před listopadem byla jako černá sázková kancelář v Chuchli pod kontrolou StB, nastoupil Michael Kocáb dráhu politika. Zasadil se o brzký odchod sovětských vojsk za sovětských podmínek a stal se tak rázem miláčkem davů. Tato jeho zásluha však poněkud pobledne, když zjistíme, že to byl právě Kocáb, kdo vehementně prosazoval prosovětskou tzv. nultou variantu při majetkovém vyrovnání mezi Česko-Slovenskem a bývalým SSSR, která je přímo výsměchem skutečnosti, že jsme byli 20let SSSR okupováni a rabováni.  "Nultá varianta" znamená, že nikdo nikomu nic neplatí a čs. strana se navíc zavázala jenom letos dodat do Ruska zdarma stavební materiál za 300 mil. korun na výstavbu bytů ruským důstojníkům! Nemusíme zrovna předpokládat, že Michael Kocáb je gauner ve službách KGB, ale jistě to je šikovný Čech, který jako tisíce jiných úspěšně proplouval minulým režimem - navíc s aureolou zakázaného Pražského výběru. Dnes je člen správní rady akciové společnosti Montované stavby plus a jeho projekt milovického letiště, ve kterém jde o miliardy dolarů.  Byl jedním z mnoha, kteří se angažovali v oficiální kultuře a kteří za tuto svou výsadu museli více či méně zobat komunistickým úřadům z ruky. Prohlášení Michaela Kocába před StB je klasickou ukázkou toho, jakým způsobem si bývalý režim zavazoval všechny ty, kterým pak milostivě umožnil vylézt na jeviště.

Proč Kocáb vyhazuje peníze oknem?

LABUTÍ JEZERO opět v Národním divadle

 Helena Bártlová

V Národním divadle v Praze proběhnou ve dnech 12. a 13. února premiéry baletu Labutí jezero a poté  březnové reprízy 11. a 12. března 2009. Labutí jezero patří k nejslavnějším klasickým baletním titulům a bezesporu představuje základní kámen repertoáru všech velkých baletních souborů kdekoli na světě, Národní divadlo nevyjímaje. Navíc je to právě pražské Národní divadlo, které má historicky z mnoha důvodů k tomuto dílu a i k jeho „otci“ P. I. Čajkovskému velmi úzký vztah. Po třinácti letech od premiéry poslední verze inscenačního týmu Erich Walter – Růžena Mazalová – Vlastimil Harapes, se tento klenot klasického baletu objeví na naší scéně v novém „kabátě“. Jeho „krejčím“ bude tentokrát dlouholetý první sólista Dánského královského baletu, hostující hvězda mnoha evropských i světových scén, pedagog, choreograf a současný umělecký šéf Finského národního baletu Kenneth Greve. Půjde o tradiční klasickou verzi čerpající a opírající se o odkaz Mariuse Petipy a Lva Ivanova, ale pochopitelně s názorem a choreograficko-divadelním pohledem začátku 21. století. Na druhou stranu je snahou celého inscenačního týmu se co nejvíce přiblížit původní literárně-hudební předloze, psychologii postav, vztahů a zvláštnímu charakteru a esenci tohoto velkého díla.

„Předešlá verze by se mohla hrát dál,“ uvažuje šéf baletu ND Petr Zuska, „avšak velké repertoárové stálice, stavební kameny baletu, jako jsou Labutí jezero nebo Louskáček, by neměly opomíjet vývoj divadla, aniž by ovšem přitom zavrhly tradici. Takže po čase potřebují nové nastudování. Jenomže po světě neběhá mnoho choreografů, kteří dokážou nastudovat Labutí jezero v tradičním slova smyslu, ale také se nebojí na daném poli rozvinout i vlastní osobitou invenci a zároveň jsou otevřeni vůči divadelním vlivům 21. století! Objevil jsem však Kennetha Greveho, který to vše přirozeně spojuje.“

Město Ember

Petr Slavík

Dobrodružný fantasy film Město Ember byl natočen podle stejnojmenné úspěšné knihy americké spisovatelky Jaenne DuPrau. Producenty filmu jsou Tom Hanks a Gary Goetzman, kteří spolu založili společnost Playtone. Pro spolupráci získali ještě koproducenta: společnost Walden Media, která stojí za takovými hity, jako jsou Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Letopisy Narnie: Princ Kaspian a Zlatý kompas. Režii filmu svěřili Gilu Kenanovi (V tom domě straší!), scénář připravila Caroline Thompson (Střihoruký Edward, Addamsova rodina, Mrtvá nevěsta). Posledních dvě stě let je útočištěm lidské rasy podzemní gigantické město Ember. Nyní však stojí na pokraji zániku. Generátor, poskytující jeho obyvatelům energii, která zajišťuje světlo, teplo a vzduch, dosluhuje a začíná selhávat. Obrovské sklady potravin jsou již téměř prázdné a komplikují se i dodávky vody. Klesá morálka přeživších. A nikdo neví, co nastane, až se celé město ocitne v temnotě.Lina (Saoirse Ronan) a její kamarád Doon (Harry Treadaway) právě dokončili školu a dospěli ke Dni rozřazení: Lina byla přidělena mezi poslíčky a Doon se stal opravářem potrubí. Oba si začínají uvědomovat, že město Ember se blíží k svému zániku. Jediný způsob, jak přežít, je odtud utéct. Jenže kudy a kam? Všude okolo panuje temnota a stavitelé města důmyslně zabezpečili všechny cesty na povrch. Shodou náhod Lina nachází starodávnou schránku s tajemnými dokumenty. Jde o zašifrované pokyny, které popisují cestu ven z města. Lina a Doon se podle nich vydávají na dobrodružnou výpravu, při které hraje podstatnou roli vyluštění útržků tohoto dávného dokumentu. Ale to je teprve začátek. V cestě jim totiž stojí nejen skryté stopy, šifry a tajenky, ale především mocný, zkorumpovaný a bezohledný starosta Cole (Bill Murray), který je ochoten zabránit změnám za každou cenu. Linu a Doona čekají temné časy…. Premiéra bude 19. února 2009 v Palace Cinemas Nový Smíchov.

Nejžádanější baletní představení v Národním divadle

Václav Janeček

Bylo by nejspíš zbytečné nějak mimořádně zdůrazňovat, že titul představení, který tento měsíc uvidíte v Národním divadle v novém nastudování je nejvýznamnějším, nejtypičtějším, nejznámějším, nejpopulárnějším a pravděpodobně nejžádanějším baletním představením.  Ve výčtu nej… bychom mohli jistě směle dále pokračovat a stejně směle bychom mohli také konstatovat, že se ve většině vyjádřených superlativech shodneme. Odbornému publiku můžeme „odrecitovat“ a ostatní poučit, že Labutí jezero je vrcholným baletním opusem, který znamenal inovaci novoromantického baletu. Založil nepřekonatelný vzor pro kompozici baletního představení, což vedlo k nesmírnému obohacení choreografie a její stavby. Zahrnuje virtuózní techniku ve sborových divertissement a ballabiles, pas de deux s variacemi a kódou, pantomimu, charakterní tance i nové vyjadřování lyrismu navazující na romantický balet. Všichni si ovšem rádi znovu vybavíme spíše naše malé „soukromé“ detaily – zajímavá fakta nebo nezapomenutelné pocity, které míváme, když se vysloví Labutí jezero. Bývá přirozeným zvykem mít a zachovávat si určitý sentimentální dojem, který si „pamatuje“ a vyvolává předchozí pocity získané v minulých verzích inscenace, na které si tzv. potrpíme, a jejichž oživení tak trochu očekáváme. Čím mladší co do minulosti jsou tyto pocity, tím více se těšíme na změnu, a čím dále v minulosti jsme svoje pocity získali, tím méně býváme vzrušeni z každé nové verze, která se „na nás chystá“. Tomuto stavu mysli se také říká předsudek. V pozitivní rovině může znamenat zvědavé očekávání před zhlédnutím nové inscenace, v negativní rovině úsudky typu: „proč se to mění“, „to tam nebylo“, „to není původní“, „takhle to není ono“ apod.

Veřejné peníze jsou naše peníze

František Mikeš

Je smutné když zemře člověk a když je to navíc člověk známý a úspěšný je to ztráta nejenom pro jeho nejbližší. V Janu Kaplickém ztrácí „evropská architektura“ vyhraněnou osobnost,  erudovaného architekta, řeklo by se až  umělce - vizionáře. Jeho smrt je o to smutnější, že ho zasáhla v okamžiku pro každého člověka nejradostnějším. Narození dítěte je emočním zážitkem, kterému se opravdu nic nevyrovná.U nás se Jan Kaplický stal známým v souvislosti s uvažovanou stavbou nové budovy Národní knihovny na Letné. K tomu byla vyhlášena mezinárodní soutěž o návrh této budovy. Zdůrazňuji o návrh! Porota v čele s architektkou Jiřičnou určila vítězem soutěže Jana Kaplického, kterému byla za vítězný návrh vyplacena odměna ve výši 180 tisíc €, tedy zhruba 5 milionů Kč. Za svou práci obdrželi jednotliví členové poroty příslušnou finanční částku a tím měla být záležitost okolo soutěže uzavřena. Pro vlastní realizaci už měl být stanoven postup v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Že budoucí investor svěřil rozhodování o státních financích ČR do rukou zahraniční zájmové organizace, že neměl pro stavbu pozemek, že stavba měla násobně přesáhnout limit finančních prostředků na stavbu určených, je už jenom smutným konstatováním přístupu, který byl pro tuto několika miliardovou investici v Národní knihovně zvolen. To vše teď musí nové vedení napravit. To, co teď dělá pan Ježek to může být upozorněním, kdo že má vlastně plné kalhoty. V kůži pana Ježka se není co divit. Nakládat s cizími penězi se musí jenom tak, jaké je k tomu svěřeno oprávnění.  Každá pochybnost v tomto směru je problém. Pan Ježek může být rád, že se ještě relativně včas našel někdo, kdo mu znemožnil dostat se do ještě větších potíží.

Také máte pocit, že se nám ta propagace kultury a EU nějak vymkla z ruky?

Miloslav Kučera

Nejdříve  jsme začali vysílat televizní spot o tom, že to „Evropě osladíme“.  Lehce ironická česká slovní hříčka je pro cizince značně nesrozumitelná a nepochopitelná. To nemluvím o tom, že my Češi dobře víme, co znamená výraz „někomu něco osladit“, takže podávat někomu přátelskou ruku s tím, že mu to osladím, svědčí o všem možném, jen o dobrých úmyslech ne. Avšak „Evropu jsme sladili“ v Národním divadle. Česká televize odvysílala v přímém přenosu nepříliš vtipnou a spíše trapně působící sebepropagaci bratří Formanů a řadu televizních diváků pěkně vyděsila, ba ani exprezident Havel nezářil příliš velkým nadšením. Prezident Klaus jako by tušil, co se bude dít, raději zůstal doma na Hradě a dobře udělal. Uplynul týden a vicepremiér Vondra odhaloval v Bruselu „umělecký“ projekt "Entropa".  Že si David Černý při prezentaci ČR kopl do prezidenta Klause, mne zase nepřekvapilo. Trpaslíci rádi okopávají lidi vyššího vzrůstu, mají-li jistotu, že se jim nedostane odvety. Jako občana České republiky mne ovšem dost urazilo, že naše země je prezentována tím, že ironizuje a zesměšňuje vlastní hlavu státu.  Ukázalo se, že se Černý dotkl i Bulharska, následně Slovenska, snad i Rakouska, možná Itálie  a co já vím koho ještě. Pan místopředseda se musel veřejně omluvit, že toto „dílo není pohledem české vlády, ani českého předsednictví na Unii či jednotlivé členské státy“ – ačkoli přesně pro tento účel bylo původně objednáno.  Lidovci přišli před časem s tím, že by se mělo  uplatňovat pravidlo „třikrát a dost!".  Ten, kdo je zodpovědný za prezentaci Česka v rámci jeho předsednictví EU by si měl konečně  uvědomit, že té ostudy bylo právě třikrát a mělo by jí tedy být dost. Řečmi o svobodě projevu, tvořivosti, potřebě humoru, umělecké nadsázce atd. atd. nezakryjeme fakt, že se tady něco vzácně nepovedlo.

Umění bez hranic znamená umění bez pravidel?

Aleš Kadeřábek

Jediným omezením umělcovy práce by mělo být jeho svědomí a vědomí. Po revoluci nastala u nás tolik vytoužená svoboda, kterou mnozí vykládali tak, že se všechno smí a nic nemusí. Počin pana Černého vystihuje právě tuto myšlenku - je přece svoboda, mohu si dělat, co chci, bez ohledu na svoje svědomí a vědomí. A už vůbec bez ohledu na druhé. I svoboda musí mít ale svoje pravidla. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nazvat urážku ironií či nadsázkou je jen zastírací manévr. Černého plastika je dobrá k uveřejnění v nějakém bulvárním humoristickém plátku, jehož humor je postaven na těch nejnižších urážkách a předsudcích. Rozhodně dle mého názoru nepatří tam, kde by se mělo prezentovat skutečné umění, umění velkých hodnot, které může komukoliv něco říct. Ne které může kohokoliv urazit a ponížit. Je  šokující, že tak bezskrupolózní dílo,  které zřejmě vzniklo bez hlubších pohnutek k reflexi evropských států, ale pouze z potřeby se ostatním vysmát, bylo vystaveno jako symbol našeho předsednictví EU. V celé historii Evropy vznikaly děsivé konflikty jen díky předsudkům a různicím. Černého plastika tyto předsudky a různice nemírní, ale znovu vyvolává a zesiluje, navíc tím nejnižším způsobem. Důsledky si může každý domyslet sám. Obhajoba jejího umístění do Bruselu jako "zlidštění" koženého a úřednického Bruselu působí jako nepochopení fungování EU.  Jakmile by EU začala jednat jako samostatný stát, tedy s emocemi, svými vlastními názory a postoji  a nikoliv jako pouhý úřad, který vykonává vůli zemí EU, byla by ohrožena jednota zemí EU. EU má sloužit zase členským zemím EU podle pravidel schválených zeměmi EU. Buďme proto rádi, že je EU úřednická a dělá jen to, na čem se usnesli její členové. Měli bychom o to naopak usilovat, aby taková byla co nejvíce. Naše země mohla v EU prezentovat jiným uměním, které by spojovalo, vybízelo k zamyšlení a okouzlovalo svou skutečnou originalitou - velkých umělců u nás přece žije hodně.

Opotřebená Evropa a svěží právní stát

Josef Ryzec, malíř a soudní znalec

     Že Evropa už dnes není tou nejmladší mytickou děvou, není žádným velkým tajemstvím. Že se ale právě tento fakt a z něj plynoucí nepříjemný defekt stáří stane hlavním předmětem zájmu naší vlády pro slavnostní vkročení na kapitánský můstek půlročního předsednictví EU, mne tak trochu (přiznám se) zaskočil. Oslava opotřebení? No, konec konců proč ne, když si to vláda přeje. Jakýsi výtvarník David Černý prý vytvořil spolu s dalšími výtvarníky ze všech zemí EU na žádost naší vlády jakési výtvarné umělecké dílo, o kterém po celou dobu jeho vzniku nikdo nic nevěděl, a už vůbec nic prý pak vláda jako jeho objednatel. Bylo zdůrazňováno, že jde o  záměrně koncipované překvapení pro všechny zúčastněné. Citát pana A. Vondry: „Schvaloval jsem bílou mapu… v době schválení projektu jsem viděl jen skládačku z obrysů jednotlivých zemí tvořících EU“, je otevřený výsměch našemu právnímu systému. Jen z faktu, že objednatel nevěděl, co vlastně objednal vyplývá dost závažný právní lapsus vlády. Šlo totiž o zjevné porušení ustanovení obchodního a občanského zákoníku. Vytvoření „díla na objednávku“ podle autorského zákona má ještě jednu důležitou podmínku: současně s touto smlouvou musí být s autorem (autory) uzavřena předem licenční smlouva. Zcela jednoznačnou vinu na zpackaném vzniku s umělcem uzavřeného smluvního vztahu nese naše vláda. Pokud by totiž skutečně měli být spoluautory projektu a díla nazvaného Entropa další umělci z dalších 26 zemí EU, v licenční smlouvě by museli vyjádřit svůj souhlas s tím, že všichni respektují připravovaný právní akt užití společného díla podle ustanovení českého autorského zákona.  A pak jsou tu ještě peníze, které vláda vyplatila autorovi předem, aniž jí to zákony dovolovaly. Na každé straně propagační tiskoviny je navíc uvedena věta: „Autor: České předsednictví v Radě EU“. Vláda ani České předsednictví v Radě EU ale přece žádnými autory „Entropy“ nejsou. Bez vypořádání těchto nevyřešených autorskoprávních, smluvních a finančních položek nelze postupovat dál pokud se ještě pokládáme  za právní stát.   

David Černý na Expo? Bojim, bojim!