Pochybuji, že Halík pod pojmem „náboženství“ měl na mysli islám, o němž na jiných místech hovoří převážně pozitivně, tím spíše ne buddhismus, s jehož dalajlámou společně zapaluje voňavé tynčinky v kostele sv. Salvátora, kde působí. Tady by se daly najít násilnické metody kvantitativně stejné s ateismem, jenže to pana profesora nejspíš nezajímá. Tím „náboženstvím“ nedostatečně imunním vůči „pokušení moci a násilí“ myslel nepochybně křesťanství, konkrétně katolické křesťanství, které je ze všech křesťanských konfesí nejvíce na pranýři kvůli údajnému „nerespektování práv člověka“, „upalování heretiků“ a „náboženským válkám“.

Jistěže katolíci během dvou tisíc let existence nekonali jen samé dobré skutky, to by bylo i proti vlastní katolické nauce, která říká, že jsme společenstvím hříšníků. I to násilí a krutost vůči nekatolíkům tam měly bohužel své místo, jenže srovnávat katolické náboženství s násilím a krutostí ateistů není ani kvalitativně, ani kvantitativně možné a kdo to dělá, prokazuje buď kolosální negramotnost v historické problematice, nebo záměr a zlou vůli.

I když katolíci nebyli – abych použil Halíkových slov – „imunní vůči pokušení moci a násilí“, přece jen vliv božské nauky Ježíše Krista, hlásané Církví, působil jako brzda, aby se toto zlo nestalo univerzální. U ateismu však tato brzda chyběla, proto krutost a násilí katolíků a krutost a násilí ateistů nelze srovnávat.

Počet obětí katolické inkvizice během cca 500 let (od 13. do 18. stol.) udávají historikové v počtu 3-8 tisíc (přitom zdaleka ne všichni odsouzení byli nevinnými obětmi, např. Jan z Leidy nebo Giordano Bruno byli odsouzeni zcela po právu jako zločinci), počet obětí násilí křižáků u příležitosti křížových výprav, které nota bene byly spravedlivými obrannými válkami, a dalších náboženských válek v dějinách ve jménu katolicismu už od starověku, je odhadován na několik tisíc, počet obětí čarodějnických procesů v katolických zemích od 15. do 18. století cca 20 tisíc (v protestantských zemích 35 tisíc), ačkoliv církevní autority proti tomuto pověrečnému jevu vystupovaly, především pomlouvaná římská inkvizice.

Úhrnem tedy máme už od starověku, tedy za nějakých 1700 let, počet nevinných obětí katolického násilí z náboženských důvodů zhruba pár desítek tisíc, přičemž výraz „katolického“ je nadsazený, neboť např. čarodějnické procesy nebyly dílem Církve, nýbrž recidivy pohanských pověr a církevní autority v Římě proti nim vystupovaly, války, které katolíci vedli ve jménu víry, byly válkami obrannými čili spravedlivými, nehajitelné jsou pouze krutosti, jichž se někteří dopouštěli.

A jak je tomu u ateismu? Ten existuje ve své organizované formě něco přes 200 let. Za tu dobu již stačili jeho vyznavači povraždit statisíce věřících katolíků a dalších nevinných obětí ve Francouzské revoluci, v níž, jak udává Vittorio Messori, došlo v krajině Vendée k první hromadné genocidě obyvatelstva z náboženských důvodů, protože obyvatelé byli katolíci, nemínili se vzdát své víry a uctívat prostitutku na oltáři, symbolizující „bohyni rozumu“. Další desetitisíce věrných nevinných katolíků povraždili italští zednáři v r. 1848 a v r. 1870 v Římě a střední Itálii. Ateističtí bolševici ve 20. století v Sovětském svazu, v Číně a vůbec všude, kde přišli k moci, mají na svědomí cca 100 milionů nevinných obětí během několika desítek let, mezi nimiž náboženská motivace je tou nejdůležitější. Panteističtí (panteismus se v principu téměř neliší od ateismu) a novopohanští nacisté povraždili z rasových, ale i náboženských důvodů během 12 let 15 milionů nevinných lidí, nepočítaje další miliony obětí nespravedlivé války, kterou rozpoutali. Současní teoretičtí i praktičtí ateisté v tzv. demokratických zemích již zprovodili ze světa spolu s komunistickými státy cca 1 miliardu nenarozených dětí, těch nejnevinnějších bytostí pod sluncem.

Lze tedy při těchto jasných počtech klást rovnítko mezi údajně „nedostatečnou imunitou vůči pokušení moci a násilí“ u katolíků a ateistů? To by bylo zcela proti zdravému lidskému rozumu. Ateismus již ve svém principu je „krvavým náboženstvím“ (ano, on sám uctívá svého falešného boha, tj. buď komunistickou stranu, politického vůdce, konzum a blahobyt apod.), které, kdykoliv získalo moc, začalo s masovými vraždami všech, kteří odmítli vzdát se své víry nebo mu nevyhovovali z třídních či rasových hledisek. Katolické křesťanství naopak všude, kde získalo pozice a vliv, prosazovalo charitu, zákony ve prospěch slabých a bezmocných a usilovalo o úpravu vztahů mezi lidmi v duchu Kristova přikázání lásky.

A co je nejvíce signifikantní, Halík se neobrací vstřícnými slovy vůči ateistům, nýbrž ateismu jako takovému. Kdyby adresoval vlídné věty ateistům, tj. lidem, pak by následoval nauku Církve, jež v duchu slov sv. Augustina přikazuje „nenávidět blud, ale milovat bludaře“. Halík ale neříká „přeji ateistům“, nýbrž „přeji novému ateismu“, čímž  odhaluje své sympatie pro toto zvrácené učení, jímž ateismus jako myšlenkový systém popírající Boha vždycky byl, je a bude.

Kdo zná Halíkovy knihy, nebude tímto postojem páně profesora překvapen.

Na mnoha místech klade ateismus na stejnou hodnotovou rovinu s křesťanstvím, odsuzuje pouze „extrémy“ na obou stranách. U ateismu je tímto „extrémem“ marxisticko-leninský dialektický materialismus, snažící se dokazovat neexistenci Boha a nesmyslnost náboženství, u katolického křesťanství to je prý „stejně přihlouplá apologie Boží existence a náboženských pravd“, dodejme, že má na mysli především scholastiku a aristotelsko-tomistickou filozofii a teologii. Citace záměrně neuvádím, protože jich existuje v jeho knihách velké množství.

Ptejme se ale, co je to onen „nový ateismus“, jemuž Halík tolik přeje.

Tento termín razí hnutí pod vedením Angličana Richarda Dawkinse, který otevřeně požaduje zákaz katolického kultu a veřejné odsouzení Katolické církve jako „zločinecké organizace“. Nejde tedy o žádný „nový ateismus“, nýbrž pořád ten stejný „starý ateismus“ Francouzské a ruské bolševické revoluce, ateismus bestiálních vrahů a kriminálních kreatur. Žádný jiný ateismus, pokud máme na mysli ateismus jako ideový systém a nikoli postoj konkrétního člověka, nikdy nebude a nestane se „dospělejší“.

Halík si přeje, aby „nový ateismus“ byl „alespoň tak tolerantní, jako je dnešní staré evropské křesťanství“. Zapomněl pouze, že tento ateismus už takto „tolerantní“ je, což není vůbec v rozporu s předchozími řádky.

Ateismus jako ideologický systém má dvě želízka v ohni:

Tím prvním je krvavé pronásledování, druhým ostentativně projevovaná tolerance ve smyslu „všechna náboženství a všechny světové názory usilují o jedno a totéž a mají stejnou hodnotu“, jen nesmí nikdo říkat, že existuje pouze jedna objektivní pravda. Tento synkretismus pronikl a nadále proniká nebezpečně do Katolické církve, a vnitřně ji rozkládá. A pokud se vyskytnou katolíci, kteří odhalí tuto ďábelskou taktiku a nenechají se oklamat, uplatní se ona první metoda, tj. pronásledování, zatím nekrvavé, jež ale během krátké doby může přerůst v krvavé.

Halík tak svým nejnovějším vyjádřením v KT opět odhalil to, co tradiční katolíci již dávno vědí: že je to apostata (ptám se, byl-li vůbec kdy věřícím křesťanem, ale to by bylo na jiné téma), jenž otevřeně hlásá protikatolickou nauku přímo na půdě Církve. To, že církevní autority, místo aby jej povolaly k zodpovědnosti a sdělily mu, že není povinen sloužit organizaci, s níž se myšlenkově rozchází, se naopak rozplývají blahem nad jeho Tempeltonovou cenou, je tristní a také o něčem svědčí.

Duše a hvězdy, 5. března