Ačkoliv se pravidelně objevují zprávy o pronásledování křesťanů v ostatních převážně muslimských zemích po celém světě – například v Pákistánu, Egyptě a Nigérii – tak jen málo zpráv se zmiňuje o křesťanech žijících pod Palestinskou samosprávou.

Proč je tomu tak? Je to proto, že jejich pronásledování je mnohem méně závažné než jejich souvěrců ve zbytku muslimského světa? Nebo to je kvůli jejich výjimečné poloze na místě otřásaném konflikty s mnoha politickými a mediálními zájmy?

Odpověďmi na tyto otázky se zabývá Dr. Edy Cohen ve své nové zprávě “Pronásledování křesťanů Palestinskou samosprávou“ vydané Begin-Sadatovým centrem pro strategická studia (Begin-Sadat Center for Strategic Studies) 27. května 2019.

Zaprvé, dokumentuje tři nedávné “veselé příhody” na téma pronásledování křesťanů, z nichž předtím žádná nebyla zmíněna v takzvaných “mainstreamových médiích”.

1. 25. dubna 2019 byli zděšení obyvatelé křesťanské vesnice Jifna, nacházející se blízko Ramalláhu, atakování muslimskými střelci… poté, co jedna žena z vesnicepodala na policii stížnost, že syn prominentního lídra Fatahu zaútočil na její rodinu. V reakci na tuto stížnost přišly k vesnici tucty bojovníků Fatahu, kteří vystříleli stovky kulek do vzduchu, křičeli urážky, házeli Molotovovy koktejly a těžce poškodili veřejný majetek. Jen zázrakem nebyl při tomto útoku nikdo zabit ani zraněn….
2. Druhý incident se odehrál v noci 13. května 2019. Vandalové se vloupali do kostela Maronitské katolické církve v centru Betléma, znesvětili ho a ukradli drahé církevní vybavení, včetně bezpečnostních kamer.Podle Facebookové stránky Maronitské katolické církve v Betlémě je to už pošesté, co se jejich kostel stal předmětem vandalismu a loupeže, počítaje v to i žhářský útok z roku 2015, který způsobil rozsáhlé škody a po němž byl kostel delší čas uzavřen.”
3. O tři dny později přišel na řadu anglikánský kostel ve vesnici Aboud ležící západně od Ramalláhu. Vandalové prostříhali plot, rozbili okno kostela a vloupali se do něj. Znesvětili ho a ukradli velkou část vybavení.

Tyto tři útoky, které se udály během tří týdnů, nesou stejné prvky urážení křesťanství, jaké jsou běžné v ostatních oblastech s muslimskou většinou. Stejně jako se šíříznesvěcování a plundrování kostelů, tak se zvyšuje i útlak křesťanské menšiny ze strany muslimské většiny. Křesťané jsou muslimskou většinou chápáni jako dhimmi čili občané třetí kategorie, od kterých se očekává vděčnost za to, že jsou vůbec tolerováni – a ne že se odváží mluvit nahlas o svých právech, jako v křesťanské vesnici Jifna 25. dubna: “Vandalové vyžadují po křesťanech platit džizju – daň z hlavy – která je odváděna po celou historii, co muslimové vládnou nemuslimským menšinám. Džizju naposledy platily křesťanské komunity v Iráku a Sýrii pod vládou Islámského státu.”

Navíc, jak se často stává, když muslimové zaútočí na křesťany v muslimském státě: “Navzdory volání [křesťanských] občanů Jifny o pomoc, palestinská policie během útoku nezasáhla. A ani nezadržela žádného podezřelého.” Stejně tak “nebyl žádný podezřelý zadržen” ani při dvou útocích na kostel.

Stručně řečeno, palestinští křesťané trpí stejným pronásledováním – včetně útoků na kostely, únosů a násilných konverzí – jako jejich souvěrci v desítkách muslimských zemí. Rozdíl je však v tom, že o pronásledování palestinských křesťanů se palestinská média vůbec nezmiňují. Edy Cohen vysvětlil, že ve skutečnosti bylo na mnoho takových případů uvaleno úplné informační embargo. “Jediné, o co se stará Palestinská samospráva je, aby o těchto událostech neunikla žádná zpráva do médií. Fatah pravidelně vyvíjí na křesťany silný nátlak, aby neinformovali o násilí a vandalismu, kterými často trpí, protože taková publicita by poškodila reputaci Palestinské samosprávy jako partnera schopného ochránit životy a majetky křesťanské minority pod svojí vládou. Ještě méně si Palestinská samospráva přeje, aby byla popisována jako radikální entita, která pronásleduje náboženské menšiny. Ztráta reputace by mohla negativně ovlivnit masívní mezinárodní a zejména evropskou pomoc, kterou Palestinská samospráva získává.”

Řečeno jinými slovy, hlavní starostí Palestinské samosprávy, jejích stoupenců a médií je vykreslovat Palestince jako oběti nespravedlivé agrese a diskriminace ze strany Izraele. Pokud by se mezinárodní společenství dozvědělo, že Palestinci na základě náboženství perzekuují svoje vlastní spoluobčany, tak by mohl být mediální obraz Palestinské samosprávy zpochybněn. Je těžké sebrat odvahu a ukázat sympatie k údajně utlačované skupině lidí, když si člověk uvědomí, že oni sami utlačují menšinu nacházející se v jejich středu.

V jiné zprávě Edy Cohen napsal: “Úředníci Palestinské samosprávy jsou tak citliví k potenciálním obtížím, že tlačí na místní křesťany, aby nenahlašovali incidenty, které by ukázaly, že Palestinská samospráva podporuje stejně jako jiné blízkovýchodní režimy radikální islámskou ideologii. Spíše než zatýkání těch, kteří útočí na křesťany, je pro Palestinskou samosprávu mnohem důležitější udržet zprávy o těchto útocích mimo hlavní média. A v tomto ohledu je Palestinská samospráva velice úspěšná. Vlastně jen hrstka malých lokálních informačních zdrojů se obtěžovala informovat o těchto posledních vloupáních. Hlavní mezinárodní média tyto události úplně ignorovala.”

Pozoruhodně podobný postoj se někdy aplikuje i vůči muslimským uprchlíkům. 

Ačkoliv je západoevropští politici a média prezentují jako perzekuované a utlačované, kteří potřebují naši otevřenou náruč, muslimští migranti sami někdy utlačují a perzekuují své vlastní křesťanské menšiny – ať už je terorizují v uprchlických táborech, či je topí ve Středozemním moři.

Smutným a jasným faktem je, že křesťanství je podle všeho v místě svého vzniku i v Betlémě na pokraji zániku. Právník Justus Reid Weiner, který je dobře obeznámený se situací v oblasti, vysvětluje: “Systematické pronásledování křesťanských Arabů žijících na palestinských územích se setkává s takřka naprostým nezájmem mezinárodního společenství, lidskoprávních aktivistů, médií a neziskových organizací…. Není proto žádným překvapením, že křesťanští Arabové ze společnosti, ve které nemají žádný hlas a žádnou ochranu, odcházejí.”

Autor článku : Raymond Ibrahim, překlad původního textu: The Suppressed Plight of Palestinian Christians, překlad: René David

Raymond Ibrahim je autor nové knihy Sword and Scimitar: Fourteen Centuries of War between Islam and the West (Meč a turecká šavle: Čtrnáct století války mezi islámem a Západem), významný spolupracovník Gatestone Institute a spolupracovník nadace Judith Rosen Friedman při Fóru pro Blízký východ (Middle East Forum).

vyšlo též v Pravém prostoru