Vydavatel Kulturní komise ČR, president Jiří Pancíř, šéfred. Ivana Haslingerová

Přepínače prohlížečů:   obrazovka  mobil 

Fragmenty jsou na  Twitteru  Facebooku

Hl. strana
PETR ŽANTOVSKÝ

PETR ŽANTOVSKÝ

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
16. 2. 2021 12:23

Žádnému správnému a uvědomělému občanovi nemohla uniknout kauza francouzského kohouta Maurice, který byl před soudem kvůli kokrhání. Kauza začala jako banální sousedský spor mezi párem penzistů, které ranní zpěv kohouta rušil při pobytu v jejich venkovském sídle na turisty hojně navštěvovaném ostrovu Oléron. Aféra zaujala i světový tisk, psal o ní například americký deník The New York Times. Na podporu Maurice vznikla petice a lidé si mohli zakoupit tričko s nápisem „Nechte mne zpívat“. Spravedlnost se dostavila, soud pravomocně rozhodl, že Maurice smí dál kokrhat, majitelka kohouta Maurice dostala podle verdiktu soudu odškodné od žalobců 1 000 eur (asi 26 700 Kč).Příběh vypadá jako z článků Jaroslava Haška ze Světa zvířat. Pamatujeme z čítanek: Hašek si bohapustě vymýšlel; jednomu chovateli na dotaz, jak zařídit, aby krávy nebzikaly – překlad do novočeštiny: nepouštěly větry – zodpověděl Hašek tak, že pan zemědělec má v kravíně natírat tamní ovády terpentýnem, a to že bzikání skotu zabrání.Jenomže příběh kohouta Maurice není satirická povídka. Navíc má pokračování. Pod titulkem Kohout má právo kokrhat. Ve Francii o tom musel rozhodovat soud o tom nedávno informoval portál iDnes.

8. 1. 2021 10:58

Krátce před koncem roku jsem se dostal ke knize Pivař a blondýna. Lakonický titul vystihuje s lehkou ironií sérii dialogů Ladislava Jakla, muzikanta a dlouholetého spolupracovníka Václava Klause na jedné straně, a Daniely Kovářové, právničky a emeritní ministryně spravedlnosti na straně druhé. Navzdory tomu, že na první pohled tyto dvě osoby spolu možná mají mnoho společného, třeba v pohledu na svět, lásku k pivu však dlouhodobě přiznával a šířil pouze ten první, L. Jakl. Je prezidentem degustační společnosti První pivní extraliga, sedává v porotách pivních soutěží, rukama a ústy mu prošly stovky značek, dělá pochodující reklamu tzv. minipivovarům. Naopak D. Kovářová podle svých vlastních slov „potkala“ tento mok zhruba před rokem, do té doby vůči němu trpěla rozmanitými předsudky, plynoucími z neznalosti. Dá se tedy kniha těchto dvou autorů také číst jako jakési základní, ale velmi zevrubné naučení o pivu, podané zkušeným profesionálem interesovanému začátečníkovi. Je to ale kniha také zábavná, což byl jeden z důvodů, proč jsem ji vybral do prvního letošního dílu knižního cyklu. Snad bude jakýmsi nadějným předznamenáním v roce, o němž si ani hodně naivní myslitel nemyslí, že bude snadný.

27. 12. 2020 12:33

Josef Švejk je nepochybně jednou z ikonických postav české kultury. Někdy bývá označován za esenci národní povahy, a bývá to míněno, jako že jsme vychytralí, snažíme se vyklouznout z každého rozhodování, nebereme nic pořádně na vážno, prostě švejkujeme. Obyčejně je takové hodnocení míněno negativně. Něco jako difamační, Václavem Havlem často používaný termín „čecháčkovství“. Tuto optiku ovšem může sdílet jen někdo, kdo Haškova Švejka doopravdy nikdy nečetl, a pokud četl, tak nepochopil. To nejpodstatnější, co v Haškově vyprávění je, totiž není osoba Švejka, nýbrž hrůza kolem něj – fízlování, válka, triumfy blbosti a zloby na každém kroku. Švejk je produktem těchto kulis a – jak jinak – snaží se to všechno přežít. Přičemž si pomáhá sdílením příběhů, metaforizujících tu či onu situaci do půvabné podoby patafyzické lidové slovesnosti. A právě této charakteristiky se zmocnil Sigi Bigstain (jde o pseudonym, autor byl postižen dětskou obrnou a tráví většinu života na invalidním vozíku) a sepsal knihu Švejk afghánským veteránem. Když jsem dumal nad tím, jakou knihou zakončit tento žádnému předtím nepodobný rok, sáhl jsem právě po tomto titulu.

17. 12. 2020 15:39

Robert Bruce Spencer se narodil roku 1962. Byl pokřtěn u řecké ortodoxní církve. V jednom rozhovoru uvedl, že jeho prarodiče byli donuceni emigrovat z území patřícího Turecku právě proto, že byli křesťané. Spencerův otec pracoval v rozhlasové stanici Voice of America. Studia religionistiky na University of North Carolina at Chapel Hill ukončil Spencer roku 1986. Jeho závěrečná práce se zabývala katolickou historií. Vedle toho už od roku 1980 studoval islámskou teologii, právo a historii. Dnes je to významný autor věnující se problematice islámu. Sám sebe s jistou ironií nazývá „dobrým typem islamofoba“. Spolu s Pamelou Geller v roce 2010 založil hnutí Stop Islamization of America (American Freedom Defense Initiative). Dvě ze Spencerových knih, Pravda o Mohamedovi a Politicky nekorektní průvodce islámem byly doporučeny FBI pro školení agentů jako důvěryhodné zdroje informací k porozumění dané problematice. Tytéž dvě knihy také obdržely ocenění The New York Times bestseller.

24. 10. 2020 12:13

Cyklus textů o nacismu a druhé světové válce jsme začali četbou z knihy rakouského židovského spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška. Stejnou knihou tento cyklus také symbolicky 145. dílem zakončíme. Jestliže v oné první ukázce se Zweig zamýšlel nad tím, z jakých kořenů může vzejít něco tak absurdního a zločinného, jako Hitlerův nacismus, v následujících ukázkách z téže knihy nejprve analyzuje možné postoje intelektuála, tedy vědce, spisovatele atd. vůči fenoménu boje a realitě války. Tento druhý Zweigův text reflektuje židovství jako živý terč nacistických zvěrstev, a to na půdorysu úvah s rovněž židovským vědcem Sigmundem Freudem, pozastavujících se nad židovským osudem od dob starozákonních po tehdejší žhavou současnosti. Pro ty, koho tento cyklus historických, ale stále aktuálních zamyšlení zaujal, mám dobrou zprávu. Péčí výborného nakladatele Bronislawa Ondraszeka, u něhož v nakladatelství Beskydy vyšly i mé dvě knihy v minulosti (Média a politika v digitálním světě a Půlstoletí polotmy) vyjde i kompletní soubor textů tohoto cyklu o nacismu knižně, a to, jak jsem přesvědčen, ještě letos. A od příštího dílu cyklu Jak jsem potkal knihy se na tomto místě vrátíme k osvědčenému modelu ukázek z inspirativních knih různých časů, ale stálé platnosti.

12. 9. 2020 9:37

Obvykle se příliš nezapojuji do podpisových aktivit. To je většinou hájemství různých profesionálních petentů, kteří sesmolí nějakou politickou deklaraci a pak to recyklují jim spřízněná média mnoho týdnů v domnění, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. V tomto případě jsem však udělal výjimku. Petice, s níž přišli pánové Marian Kechlibar, Daniel Vávra a Vlastimil Veselý, je zásadním protestem proti cenzuře ve veřejném prostoru, zde konkrétně na sociálních sítích, ale jak už víme, svět médií a sociálních sítí je tak úzce propleten, že co se týká jednoho, zpravidla platí i pro druhé. Tedy PROTI CENZUŘE.

24. 7. 2020 11:10

Poslední dějství Třetí říše. Celý den 30. dubna dopadaly na Říšské kancléřství v Berlíně nepřetržitě ruské granáty. Pod kancléřstvím a téměř čtyři metry silným betonem se v bunkru týden před jeho smrtí skrýval Hitler, jeho žena Eva Hitlerová (rozená Braunová), Goebbelsovi a jejich děti, osobní garda a Hitlerovi nejbližší spolupracovníci. Generál Weidling kolem poledne Hitlerovi řekl, že německá armáda udrží Berlín maximálně do večera. Kolem 12:30 oznamuje Hitler, že on a jeho žena spáchá sebevraždu, s tím, že chce být spálen, jelikož se obává, aby se jeho tělo nedostalo do ruských rukou. Goebbels ještě přemlouvá Hitlera, aby se ještě pokusil o útěk a řídil válku z Obersalzbergu. Hitler však své rozhodnutí nemění a odchází do své ložnice. Zde on a jeho manželka spáchali sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu a stisknutím spouště pistole (Walther PPK). Těsně před smrtí měl zakřičet: „Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!“  

26. 8. 2018 7:37

Okřídlené úsloví praví „lže jako když tiskne“. Máme ještě v živé paměti, jak se toto úsloví proměnilo v lidové tvorbě listopadových demonstrantů na inovované znění „Televize lže, jako když Rudé Právo tiskne“. Pokoušíte-li se dobrat původu a kořenů tohoto rčení, dojdete na časové ose zpětným chodem až do hlubin národního obrození, až kamsi ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Z jeho časů, z půli 19. století, zřejmě pochází toto heslo. Vyjadřuje nepochybně obecnou důvěru či spíše nedůvěru v tehdejší sdělovací prostředky, což byl samozřejmě jen tisk. O elektronických, natož digitálních, internetových médiích se tou dobou ještě nezdálo ani Julesi Vernovi.

Právě přítomno: 892 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %