Twitteru
Facebooku
Nemusíme ale chodit až do doby císaře Diokleciána. Platí to i o nedávné minulosti, kdy lidé, kteří dávali za naši svobodu od fašismu v sázku nejcennější, co měli, tedy své životy, prošli po návratu domů díky zrůdnému komunistickému režimu doslova peklem komunistických lágrů, vězením a mučením. Tehdy se také zdálo, že tato nelidská moc se udrží navěky a hle, dějinami bylo pohnuto nástupem zbožného prezidenta Reagana, který po atentátu na něj spáchaném dospěl k závěru, že ho Bůh povolal k dokončení započatého úkolu osvobodit lidstvo od Sovětské říše zla a proto jsme získali svobodu. (Že to myslel se zničením komunismu opravdu vážně, svědčí jeho otázka deset dní před smrtí: „A podařilo se mi ten komunismus doopravdy zničit, že ano?“)
Proto bychom i přes současné problémy způsobené životunebezpečnou politikou bruselských elit měli za to, že již nežijeme v surovém komunismu, děkovat Bohu. A měli bychom hledět i do budoucnosti s nadějí, že se opět stane zázrak a Evropa bude osvobozena od krutých bezcitných bojovníků Islámského státu. Že se zase nebudeme bát, že se nám děti nevrátí živé ze školy či ty větší z diskotéky, že se vrátíme z práce večer i my domů ve zdraví…
Měli bychom spolu s katolickou církví prosit Boha, aby osobám majícím politickou moc pomohl vládnout s moudrostí, která by jim pomohla zvládnout rostoucí strašlivou krizi, která postihla náš kontinent stejně, jak to dělá vždy v poslední den roku katolická církev při děkovné mši svaté, na níž děkuje Bohu za to, co pro církev a naši zem udělal v roce minulém a prosí ho za pomoc v roce příštím.
V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha celebrovala letošní mši svatou Jeho Eminence Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský a primas český, který ve svém poděkování Bohu vysvětlil, že zejména věřící mají za co Bohu děkovat: „Nebuďme znechuceni současným stavem, který pod líčením našich sdělovacích prostředků připomíná válečný stav. Máme i přesto, co se děje kolem nás, za co děkovat a to za to, že jsme uvěřili, že je Bůh s námi od počátku, že jsme jeho přátelé, že uzavírá s námi smlouvu. To je veliký dar, který nám věřícím dává naději nepropadat krizi, protože na její překonání nejsme sami.“
Pan arcibiskup rovněž zdůraznil, že všichni jsme v Božích rukou. A nejen my, on poeticky vysvětlil, že v rukou Božích spočívá celý vesmír. Pojetí Boha se proměňuje s našimi znalostmi kosmu. Proto pan kardinál připomněl, vývoj představ o vzniku vesmíru, od Aristotelovy školy, která jako první již uváděla, že Bůh stvořil svět z jakési látky, až po moderní teorii vzniku vesmíru velkým třeskem této látky. Vědci ale již tiše mlčí s vysvětlením, kde se tato zvláštní pralátka vzala a co ji uvedlo do pohybu. Každý školák zná první zákon termodynamiky, že neexistuje perpetuum mobile neboli, že každý pohyb musí být něčí vyvolán. A i ten největší ateista musí připustit, že na počátku stvoření musel být někdo, kdo tuto neuvěřitelnou hmotu nejen stvořil, ale stal se prvním hybatelem vesmíru tím, že způsobil její výbuch. A pokud přijmeme teorii velkého třesku hmoty pro vznik vesmíru, pak tímto prvním hybatelem, který ho způsobil, je Bůh. Bůh je počátek. Proto mnoho současných vědců zabývajících se astrofyzikou a nejen jí, vidí počátek světa v božích rukou. Bůh je ten princip, bez kterého bychom zde nebyli, a také naše naděje, že náš život a život naší společnosti jsou jím dány.
I přes všechny možnosti, které má lidská společnost ve svých rukou, prochází tato v současné době obrovskou krizí pro neschopnost ovládnout svět. Krizí, která má hluboké kořeny – strach před přílivem atentátníků a teroristů. Vyspělá společnost se bojí těch nejprimitivnějších projevů zloby a agrese lidí, jejichž vzdělání neobsahuje ani to nejprimitivnější vzdělání našich základních škol. Je to tím, že pro samou honbu za ekonomicky lepším životem zapomněla na morální výchovu mládeže, a ta postupně ztratila víru v Boha. Společnost neznající podstatu a rozdílnost různých náboženství si neuvědomuje nebezpečí některých z nich a neumí se jejich vlivu bránit… Ano, toto je problém nejen našeho státu, ale většiny moderních států Evropy.
Pan kardinál se proto zamýšlel nad tím, jak by mohla v této obtížné situaci pomoci národu katolická církev:
„Ocitli jsme se na konci roku na hraničním předělu, kdy je třeba si uvědomit, že jsme křesťané a katolíci věřící v Boha, a také to, jaké z toho máme vyvozovat důsledky. Nepozvedneme-li svůj hlas, budeme platit. Události ve světě kolem nás se samozřejmě promítají nejen do života národa, ale i církve. Úkolem církve není jít se zbraní bojovat za národ. Musíme proto národu pomoci ne bojem, ale duchovní posilou a výchovou mládeže. Do škol se musí opět vrátit náboženství. Máme k tomu otevřený prostor. Školy již projevují zájem o výuku náboženství. Proč by se ale měli finančníci zabývat výchovou dětí, proč by se Ministerstvo obchodu průmyslu mělo zabývat tím, zda učíme náboženství ve školách. Podle ústavy máme možnosti pomoci ale nejen ve školách.“
V letošním roce slavíme 50. výročí ustanovení papeže Pavla VI. Ten vyhlásil poslední den roku v kalendáři Dnem míru. Udělal to tehdy v naději, že se svět dohodne a studená válka skončí. Byla to léta vedoucí k Pražskému jaru a nadějím 68. roku. Pak byly ale naděje utopeny v sovětských tancích. Pan kardinál si položil otázku: „Proč? Proč dnes opět papež vzpomíná a vyzývá k míru?“ A jeho odpověď zní: „To, co se kolem nás děje, nezastavíme peticemi a proklamacemi. To není dostatečný způsob, jak Evropě přinést svobodu. Pokud na jedné straně budeme hlásat, že základem lidské společnosti je solidarita a pomoc druhým, a na druhé straně budeme spolu s Karlem Marxem hlásat, že jediná cesta k pokroku a rozvoji je právo silnějšího majícího silné lokty, pak nemůžeme k žádným rozumným závěrům dojít.“
Chceme-li se skutečně poohlédnout za rokem 2016, měli bychom podle pana kardinála být především vděčni těm, kteří nejenom pomáhali lidem trpícím Arabským jarem, ale hlavně těm, kteří včas viděli, kde je zdroj celé katastrofy. „Biskupská konference již před rokem na nebezpečí jasně upozornila a jsem hrdý na to, že nemusíme opravovat ani háček v její proklamaci. Dnes si konečně toto nebezpečí začíná uvědomovat i politická sféra. Když si přečteme prohlášení františkánského kněze z Aleppa, jak děkuje za vyřešení situace, je třeba si uvědomit, kde je cesta k hledání míru. Že cesta k míru se neobejde bez obětí,“ uvedl pan arcibiskup a pokračoval:
„Nejsme tu od toho brát do rukou zbraň, ale od toho, abychom si uvědomovali a upozorňovali na nebezpečí, které se na křesťanskou Evropu valí, ostatní lidi, kteří se nevyznají v otázkách víry, na nebezpečí islámu. I nad největší Říší zla bylo nakonec možné zvítězit slovem. I naše osvobození proběhlo v roce 1989 bez jediného krveprolití. Být věrni tomu, kdo je víra a pravda, ale také láska. Láska předpokládá svobodu, ale také úctu ke druhému. Láska musí být pravdivá. Láska bez úcty láskou není, a proto se rozpadá svět. To nám Kristus dokázal, a proto je vítězem. "
Jak nám definoval 1. Vatikánský koncil, víra v Boha Stvořitele jediného je něco, k čemu člověk může dospět vlastním rozumem. Druhý Vatikánský koncil se zabýval spíše otázkou, proč je tolik lidí, kteří nedospějí k tomuto poznání. Neřekl ale, že nemůže člověk 21. století Boha nalézt. Každý člověk 21. století, i přes prvky zatemňující hledání Boha, může k němu dospět.
Bůh je neviditelný a nepřestavitelný, ale člověk je stvořen k Božímu obrazu. Proto není překvapením, že si ho různá náboženství představují různě. V současné době hovoříme o třech náboženstvích, které spojuje monoteismus – židovství, křesťanství a islám. Neexistuje ale jednotná představa, jak si Boha tato rozdílná náboženství přestavují. Bůh Abrahamův je Bůh, který si vyvolil židovský národ a je mu připraven pomáhat, pokud ho bude poslouchat. Je to Bůh přísný a mnohdy krutě trestající. Bůh, kterého přinesl křesťanům Ježíš, je milující odpouštějící tatínek, plný lásky a pochopení. On miluje svého syna, který se stal v Ježíši jedním z nás, aby se solidarizoval s námi. Bůh, v kterého věří islám, je Bohem, který přistupuje k člověku jako pán ke svému služebníku. Je nejen naprosto jiný než milující Bůh Ježíšův, ale i jiný než přísný i když pomáhající Bůh Abrahámův. Požaduje pouze absolutní poslušnost a plnění takových předpisů, která jsou nepředstavitelná pro křesťany i Židy považující za největší dar život a svobodu.
V Bibli nalezneme jako hlavní přikázání nezabiješ a to platí pro všechny, nejen věřící. Naopak v Koránu mají nevěřícího zabít. A nic na tom nemění súra hlásající, že vše muslimové dělají „Ve jménu Boha milosrdného a slitovného“. Vražda zůstane vraždou a na rozdíl od Koránu v Bibli je zakázána a nenajde tam nikdo ani slovo, že bezvěrce mají věřící zabít. Křesťané nejsou posuzováni Bohem podle plnění předpisů mnohdy vedoucím až k zabíjení, ale naopak podle toho, s jakou láskou a péčí jednají s každým trpícím člověkem.Právě poznání Boha dává smysl našemu životu, dává vysvětlení poznání o vesmíru, ale také nám říká, kdo je centrem naší bytosti. Častá námitka, že Ježíšova věta „Udeří-li tě někdo v líc pravou, nastav mu i levou“ znamenají, že ale máme dávat průchod zlu, když se nepostavíme agresi. Pouze tím Ježíš říká, že nemáme být pomstychtiví.
Z výše uvedeného je patrno, že pro naše občany žijící po dlouhá desetiletí v komunistickém atheismu není snadné si učinit představu o Bohu, protože jsou lehčeji zmanipulovatelní a schopni přijmout představu o něm podle náboženství, které je pro život v křesťanské Evropě cizí. Proto je úkolem křesťanských církví pomoci jim vysvětlováním v orientaci a úkolem škol zavedením výuky náboženství, aby se děti orientovaly v tom, co které náboženství nabízí a také v tom, že lidé nepovstali z opice, jak jim stále ještě hlásá Darwinova teorie. Aby si budoucí občané od mládí uvědomovali, že celá Evropa se vytvářela pod vlivem filosofie myslitelů antické kultury Sokrata, Platona a Aristotela. Učenců, kteří učili o poznání Boha lidským rozumem na základě principů poznání vlastních každé vědě. Na ně navazovalo myšlení dalších geniálních myslitelů jako Tomáš Akvinský a další, kteří položili základy morálky naší křesťanské Evropě. Aby děti byly hrdé na své křesťanské kořeny a nenechaly se poplést tím, že jsou všechna náboženství stejná.
Kdyby komunistický atheismus toto vše neponičil, nemohlo by se stát například to, že když církev žádala při psaní ústavy současné Evropské Unie, aby byl v této listině zmíněn tento skutečný stav anticko-židovsko-křestanské kultury, mocní a pyšní atheističtí vládci z Bruselu to zamítli. Potvrzuje to, že atheismus je projevem nekulturnosti, protože jeho zastánci odmítli přijmout základní lidskou podstatu zemí EU po tisíciletí vytvářenou nejen v Jeruzalémě, ale odmítli tím i antické učence evropských athénských škol. To je též důvod, proč se tito vládci EU nedokáží orientovat a proč nedokáží vytvořit základní principy, podle kterých bychom mohli řešit jakékoliv náboženské krize. Což je velice nebezpečné, a můžeme dnes a denně sledovat, kam tato jejich historická nevzdělanost Evropu vede.
snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty
