V tomto duchu ideálu nám představují legendy svatého Václava. Nepředkládají nám falešný obraz našeho knížete! Nelze stále hovořit o tom, že historicky o něm víme málo. Víme o něm víc než o mnohých zcela zapomenutých postavách, jejichž životopisy jsou zaznamenány vteřinu po vteřině a dokladovány historickými prameny a osobními dokumenty. Paměť národa je víc! Ta vyrostla z vyprávění a vzpomínek, písemně nezaznamenaných, ale zapsaných do srdcí současníků, jejich dětí, vnuků, či pravnuků, z generace na generaci.

To jsou hlavní prameny svatováclavských legend, kterým však mnohdy nerozumíme, protože je nedovedeme číst. Stížnost Drahomíry, že kněží zkazili jejího syna neznamená, že si hrál na kněze a stavěl oltáříky, ale že místo toho, aby se učil vládnout svaly, mečem a palcátem, utrácel čas na učení, psaní a čtení. Kníže Václav však od své babičky sv. Ludmily věděl, že jeho děd Bořivoj se rozhodl pro nový životní styl ve znamení kříže. Proto se kříž zaleskl na jeho přilbici, aby mu připomínal, že i ve zbroji platí nový styl jednání, úcty a lásky k člověku, ke svobodě člověka a jeho velikosti, která plně vyzařuje z Ukřižovaného, že i tehdy musí jednat v duchu cyrilometodějské tradice a vzkříšeného Krista. Kříž je znamení víry v setkání Boha s člověkem! Boha, který se stal v Ježíši z Nazareta jedním z nás.

Úryvek z knihy Moudrosti, kterému jsme naslouchali na počátku bohoslužby slova, nám představil ideálního panovníka podle Bible - Knihy knih.

Kniha Moudrosti byla napsána v helénistické Alexandrii, centru antické kultury. Četli jsme poté Evangelium, pramen křesťanské tradice. Z těchto tří tradic jako ze tří kovů vznikla ona vzácná slitina, z níž je ulita naše civilizace, Evropa. Civilizace univerzit a katedrál. Zde, u Palladia Země České nesmíme opominout, že tuto slitinu nám přinesli svatí Cyril a Metoděj. O Palladiu říká legenda, že je obdržela svatá Ludmila jako křestní dar sv. Metoděje. Ano, zase legenda, ale korintská slitina, z které je zhotoven středověký medailon, připomínající svatovítskou madonu ze 14. století, pochází na základě současných metalurgických bádání skutečně z 9. století a z Byzance, z vlasti sv. Cyrila a Metoděje.

Dnes slavíme den české státnosti, ideje zrození našeho moderního státu, který se v meziválečném období zmítaném totalitarizmy, které ho obklopovaly od východu na západ, stal útočištěm demokracie, přístavem lidské důstojnosti a svobody, jak o tom svědčí tehdejší ruští, němečtí, či židovští emigranti. Nový suverénní stát byl proklamován 28. října 1918 ve stínu či spíše záři svatováclavského sousoší. Tehdy, v okamžiku totálního rozvratu, kterým skončila první světová válka, bylo třeba naše země zakotvit. Deset let po té 28. září 1929 při jubilejních oslavách tisícího výročí smrti sv. Václava a při oslavě dokončení stavby katedrály svatého Víta, přihlásil se plně ke svatováclavskému odkazu první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Zde můžeme vidět skutečné zrození moderní české státnosti. Ústy hlavy státu je svatováclavský ideál vladaře prohlášen za základ české státnosti. Bylo to přirozené pokračování toho, že sv. Václav jako zosobněný ideál vlády v Čechách jde dějinami, vyniká, jako např. v době největšího Čecha, Otce vlasti Karla IV. nebo je zastírán, jako v době nedávné, ale vždy je přítomen a vždy ukazuje správný směr do budoucnosti. Věnovali jsme se již dost historii, pohlédněme do budoucnosti. Do desetiletí, která budou patřit další generaci, prvé zrozené opět svobodnými občany naší země.

V pojetí sv. Václava musí být demokracie víc než politický nástroj. Musí být naplněna obsahem skutečné spravedlnosti. Svatováclavská idea je naplňována spravedlivým jednáním. Mohli bychom říci, že naše demokracie má být výrazem spravedlivě žijícího státu a slušnost občanů vrcholnou zárukou demokracie. Proto musíme usilovat, abychom se domlouvali se vzájemnou úctou a porozuměním a aby platilo víc, co se říká, než kdo to říká. Vzdělání a věda musí dostat tu prioritu, kterou jí připsal sv. Václav. Důchodová reforma, která je nutná, vyjádřená zákonem a předpisy, nevyřeší problém šťastného stáří bez opravdové vnitřní a duchovní obnovy rodinného života. Prarodiče budou moci především po vzoru sv. Ludmily a Bořivoje pomáhat s výchovou nových generací a být jim morální oporou. Úctu k člověku deklarovanou v základní listině lidských práv a svobod můžeme chybným zákonem vážně ohrozit, ale žádným předpisem ji nemůžeme uskutečnit. Úcta ke člověku totiž zahrnuje celý lidský život od počátku až k důstojnému zakončení, kterým je bezbranné stáří, smrt i pohřeb, opravdové rozloučení se zesnulým.

Tak jako Bůh nemůže být pouhé „něco“, ani člověk není pouhá věc, která se odkládá, ale je někdo, jak nás učí kříž! Nebylo tam přibito něco, ale Boží Syn, který to podstoupil, aby ukázal, že život člověka má smysl překračující jeho biologicky omezené trvání.

Nevyhýbejme se otázce, zda sv. Václava potřebujeme ještě i dnes. Odpovídám jednoznačně ano. Pro náš vstup do evropského společenství je poučný obraz ze svatováclavské kaple na Pražském Hradě. Vidíme na něm, jak císař Jindřich s úctou vítá českého knížete – světce. Ne válečníka ani násilníka, který přichází něco získat či ukradnout, ale přichází s ideou, kterou nabízí k obohacení druhých. Vidí a přijímá nás takto Evropa? Může nás tak vidět? Kladu tuto otázku nám všem.

Potřebujeme sv. Václava, vévodu blanických rytířů, aby nás učil úctě ke statečnosti a ke statečným. Nezapomínejme na ně, ani na současnou obranu naší země a civilizace. Potřebujeme ho, protože na mnohé z nás útočí strach, že úkoly, které nás čekají, jsou nad naše síly. Končím proto slovy básníka:

„Jenom ne strach

Jen žádný strach ...

Myslete na chorál

Malověrní

Myslete na chorál…“, František Halas, Praze (Torzo naděje)

Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský, kázání na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi 28. září 2010