Symbolem adventu je adventní věnec, jehož kruh představuje Boží věčnost, jednotu vzkříšení, věčný život, ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnosti. Každou adventní neděli zapalujeme jednu svíci na tomto adventním věnci.

Tradiční barva adventního věnce je červená a zelená. Červené stuhy, svíčky, případně červené ozdoby na zeleném, nejlépe jedlovém chvojí připomínají krev Kristovu prolitou za spásu světa.  Stálezelené rostliny v něm jsou symbolem života jako takového, nezničitelnosti, stálosti ve víře a také věčnosti. Obě barvy  symbolizují život. Adventní věnec lze také chápat jako jednotu trojjediného Boha.

Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem Ježíši Kristu. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa".

Zapalování stále většího počtu svící vyjadřuje stupňující se očekávání a radost z narození Ježíška. Na první adventní neděli zapalujeme první  svíci proroků, která je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista. Na druhou adventní neděli zapalujeme druhou betlémskou svíci, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky. Na třetí adventní neděli zapalujeme svíci  pastýřskou symbolizující mír a vyjadřující radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz. Na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední svíci andělskou, která představuje mír a pokoj. Tuto neděli již hoří všechny 4 svíčky na věnci najednou. Tradice zapalování svíček postupně není náhodná a má také svou symboliku. Znázorňuje rostoucí očekávání z narození Ježíše Krista.

K adventnímu věnci se na Štědrý den dle tradic přidává ještě do středu věnce jedna bílá svíce symbolizující samotného Krista. Bílá je totiž barvou naděje a její bílé světlo, které poráží tmu symbolizuje Krista. Proto se zapaluje  až po západu slunce. V tento sváteční den by už neměl být věnec umístěný na jídelním stole, ale někde stranou.

Naši předkové věřili, že Advent je čas bludiček, skřítků a bílých paní, jejichž návštěva zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věřili, že vonící větve jedlí sloužily přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet Boží požehnání, odrážet zlé duchy. Věnce, které byly zavěšovány v oknech obydlí a dvorců, měly ukázat cestu dobrým bytostem. Proto je také obvazovali zlatými stuhami, znamením slunce.

První začátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku již koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi. Čtyři neděle, které do Vánoc proběhnou se v současnosti označují jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Tento zvyk není ale starý. Poprvé vytvořil věnec před přibližně stopadesáti lety Johann Heinrich Wichern pedagog a duchovní v Hamburku. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu a byl zavěšen v Záchranném ústavu pro opuštěné děti (v roce 1839). Po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké - bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna a věnec v tomto útulku i jedlovými větvičkami. Nápad se tak zalíbil, že již v 19. století můžeme mluvit o novém předvánočním zvyku. K prvním, kdo takto věnec použili, patří duchovní v kostele v Cáchách - jejich věnec však měl již jen čtyři svíce – na každou adventní neděli jednu.

Ať již věří každý z Vás čemukoliv, přejeme Vám všem, ať Vám náš adventní věnec přinese Boží požehnání, štěstí, klid a pohodu v očekávání krásných a požehnaných svátků vánočních.

© Kulturní komise ČR 2022