Modleme se za J. Em. Dominika kardinála Duku, aby vytrval ve svém postoji k imigrantské krizi a dával národu duchovní rozměr Doporučený

  • úterý, pro 08 2015
  • Napsal(a)  Pavel Veselý
  • velikost písma zmenšit velikost písma zvětšit velikost písma
J.Em.Dominik kardinál Duka celebruje mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kterou neuvěřitelně zvelebil J.Em.Dominik kardinál Duka celebruje mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kterou neuvěřitelně zvelebil snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

 Letošní výročí 17.listopadu a jeho dozvuky jsou opravdu silné. I v době Adventu rezonují dohady o tom, co bylo či být mělo. Nejen na politické scéně, ale také ve vztahu ohledně státu a církve.  Vše má několik důvodů. Jedním z nich jsou názory na imigrantskou vlnu, druhým pak zápas o formu demokracie v ČR.

 Velkou vlnu nevole mezi určitou částí věřících byla mše sloužená kardinálem Dominikem Dukou v Lánech. Ukázalo se, že modlit se za národ a také v přímluvě za prezidenta republiky je něco, co je v naší společnosti poněkud tabu. Přesto se jedná o věc, která by neměla být místem sporu. Bohužel se ukázalo, že tomu tak je.

Církev u nás by podle mnohých měla být víc otevřená. Mnozí se odvolávají na Svatého Otce Františka a jeho kroky. Líbí se jim, že chodí mezi lidi. Jeho sociální cítění. Chodí mezi nemocné, navštěvuje ghetta. Jeho činnost je nadmíru ceněna. Jenže kromě těchto setkání se Svatý Otec setkává i s různými osobnostmi politického života. Setkal se s Fidelem Castrem. Jeho bratra Raula okouzlil natolik, že přemýšlel o návratu ke křesťanství. Setkal se také s Barackem Obamou  nebo ve Vatikánu s Vladimírem Putinem. Tato setkání jsou chápána jako něco, co k úřadu Svatého Otce a k církvi prostě patří. Nikdo nenapíše otevřený dopis, že by se s tím či oním scházet neměl a že úlohou církve je dbát o nemocné a slabé. Je naprosto jasně vnímáno, že Svatý Otec má velké sociální cítění. Včetně názorů na imigrantskou krizi. Sám potomek imigrantů má jistě v sobě zakotvenu určitou zkušenost. Lidé se za Svatého Otce modlí.

A co u nás?

Mám pocit, že u nás se z celého poslání církve a jejího primase vybírá jen určitá část. Alespoň tak se zdá z otevřeného dopisu kardinálu Dominikovi Dukovi. Přitom nikdo pisatelům nebere právo na názor. Diskuze z pohledů je potřebná. Mluví se o otevřenosti církve o jejím poslaní pomoci lidem, na druhé straně se nemohu zbavit dojmu, že právě ti, kteří podepsali tento dopis, by velmi rádi určovali „demokraticky“ svému kardinálovi, s kým se může a s kým nemá scházet a na jaké akce chodit má, či nemá.

Kardinál Dominik Duka dělá jako Arcibiskup pražský a primas český přesně to, co ve své funkci a postavení dělat má.

Je velmi krátkozraké a pro českou veřejnost příznačné, že je mu vyčítána setkání a mše za představitele státu. Vždyť by se měl starat a pečovat o slabé a nemocné. Možná je to tím, že signatáři dopisu vidí jen určitou část činnosti, která se jim k jejich útoku hodí. Měli by však také vědět, že kardinál Dominik Duka slouží pravidelně mše za bezdomovce s tím, že se také přimlouvá za duše zemřelých bezdomovců. Stejně jako v době Vánoc se s bezdomovci přímo na Pražském arcibiskupství setkává při společném obědě. Málo známá je také jeho činnost v oblasti hospicového hnutí. Tyto věci jsou brány jako automatické a naprosto jasné. Ale pokud se poukazuje a kritizuje určitá část počínání kardinála Duky, mělo by být zřejmé, že to není jen tato stránka věci. Jako královéhradecký biskup jezdil také Dominik Duka i do nejodlehlejších částí své diecéze, kde se setkával a  povídal s babičkami i o tom, zda mají dost dříví na zimu, co nového ve farnosti atd.  Mluvit tedy jen o tom, že je oleandrem mocných, jak bylo uvedeno v pořadu 168 hodin v České televizi dne 29.11.2015, se mi zdá přinejmenším víc než nepřesné a bohužel účelové.

Nutnost otevřenosti církve.

Problém vidím v jiné věci. Kardinál Dominik Duka od nástupu do svého úřadu na Svatovojtěšský stolec církev v ČR otevřel lidem. Snaží se svojí aktivitou probouzet diecéze a farnosti z letargie. Povzbuzovat, aby se víc církev přibližovala lidem.  Snaží se ukázat tvář církve, která v české i moravské kotlině nebyla příliš obvyklá. Je dobře, že kardinál Duka lítá ve stíhačce, žehná motorkám i motorářům, žehná tramvaji, ale také lékařským přístrojům. Dává materiálním hodnotám také duchovní rozměr. Ve světě naprosto běžný. Snaží se ukázat také na hrdinství předků. Slouží mše za lékaře, bojovníky za svobodu a společně s Bělou Jensen vždy naplní v prosinci katedrálu dětmi, které pomáhají svými obrázky potřebným v Hnutí na vlastních nohou - Stožka v oblastech válečných konfliktů. Dokonce navštívil a požehnal i našim vojákům v Afganistánu.

Není tedy pravda, že by se kardinál Duka setkával pouze s politiky. Ostatně i to je přece jeho úkolem. Jak jinak může vyjádřit svůj názor a postoj než jednáním s politiky na různých úrovních státní správy? Odluka státu od církve neznamená, že se tím přeruší jakákoli jednání. Právě naopak. Takový postoj nutí obě stany k vzájemnému respektu a vzájemné úctě. Být rovnocennými, ale navzájem spolu komunikujícími partnery. Tím, že budou obě strany nadobro odtrženy bez jakýchkoli jednání a setkání, se nic nezmění a chápání církve bude jen jako zvláštního spolku privilegovaných. A právě tomu se snaží kardinál Dominik Duka zabránit. Mnozí politici si cení právě jeho vystupování a jeho neústupnosti a diplomacie v určitých jednáních. Ale také, že je člověkem shody a že hledá v případě jednání shodu. Je to tak správné a myslím, že takovou situaci znají jak věřící, tak i nevěřící ve svých rodinách nebo i v zaměstnání. Daleko lepší je dohodnout se a vzájemně si i odpustit různé věci, které se staly. Protože jen tímto způsobem je možné se posunout dál. Neústupnost a jednání z pozice jediné pravdy je mnohdy naopak škodlivá. Bohužel se však taková schopnost vytrácí v naší zemi i ve světě. Bohužel se tak děje dnes i v Evropě. A právě z takových pozic vznikají nedorozumění.

Diplomatické schopnosti kardinála Duky

Mnozí politici se také shodují na vzácné vlastnosti kardinála Duky. Tou je schopnost diplomacie, která mu byla dána a která není mezi kněžími, a nejen mezi nimi, příliš rozšířená. Díky této vlastnosti dokázal vyřešit již mnohé a také díky jemu Prahu navštívilo mnoho velmi zajímavých osobností. Možná by chtělo připomenout, že Prahu loni navštívil kardinál Pietro Paroline (magazín Fragmenty o ní informoval jako jeden u mála), v podstatě druhý muž Vatikánu. Jeho program byl v Praze velmi bohatý. Nebyl však jediným kardinálem. Nedávno Prahu již podruhé navštívil, jak řekl kardinál Duka „Ministr kultury Vatikánu“, kardinál Ravasi. Bylo velmi smutné, že na mši, kde byl hlavním celebrantem a které se zúčastnili tři kardinálové a také papežský nuncius, nebyla katedrála naplněna. Místo toho se v ten samý den objevila zpráva o otevřeném dopisu kardinálu Dukovi. Přemýšlím, zda-li  se kardinál Duka setkává jen s mocnými… Ostatně jako jeden z mála představitelů církve se dokázal domluvit s třemi prezidenty. S každým poněkud jinak, ale i přes jejich odlišnosti to dokázal. S Václavem Havlem ho pojilo osobní přátelství. Na Václavu Klausovi oceňoval, že byl schopen mluvit s každým, ať již s kamarádkou z mládí nebo ministrem. Dokáže najít společnou řeč i s Milošem Zemanem, který je znám svými názory a sympatiemi pro Jana Husa nebo Martina Luthera. Právě v tom dokazuje kardinál Duka svoje křesťanské cítění. Je jednoduché s někým nemluvit. Nebo napsat otevřený dopis, že s někým se mluvit nemá. Daleko křesťanštější postoj má ten, kdo naopak dokáže mluvit s každým, tak jako Svatý Otec František. Přesto i on, stejně jako kardinál Duka, se dokáže vymezit a říci jasné ne. Pokud se jednalo o určitou odvetu za nutnost přesunutí přednášky v rámci akce Prague Pride, pak se dá celé akci s dopisem jasně rozumět.

Věřit je přece  normální

Akce typu otevřeného dopisu v konečné fázi mají jen jeden dopad. Tím je podpora ateismu, který je brán v ČR jako něco progresivního a jasného. Vystoupení tohoto typu jen ukazují na neukotvenost Evropy v křesťanství a určitých hodnotách. Svádí to k myšlence, že je možné ve svobodné zemi určovat, co může či nemůže kardinál nebo prezident. Oba musí ctít určitá pravidla. U pana prezidenta se tak někdy neděje. Je to však především jeho odpovědnost. Je na ní potřeba poukázat, ale nelze nic přímo určovat. Ostatně nedá se souhlasit s tím, že by prezident neměl být morální autoritou v zemi, jak o tom mluví on sám. Taková myšlenka pana prezidenta se nezdá příliš šťastná v době, kdy mají lidé potřebu určitých morálních vzorů chování. Není pak divu, že se jimi stávají mnohdy pochybné celebrity nebo hrdinové nekonečných seriálů. Právě politici a prezident zvlášť by měl být takovou autoritou a je velká škoda, že se jí současný prezident necítí. Možná si je svých nedostatků vědom. To je sice možná chválihodné, přesto by ho takové myšlenky měly motivovat ke změně. Možná právě v tom by mohl být klad mše svaté v Lánech. 

Modleme se za svého kardinála!

Vlna názorů od určité skupiny lidí byla hodně hlasitá. Dalo by se říci, že se čekalo na vhodný moment s dopisem vyjít na světlo a patřičně ho medializovat. Akce, která v době Adventu nemá příliš místa. Jen ukázala naopak na nepochopení těch, kteří mají představu o možnosti spoutání názorů kardinála Dominika Duky. Svatý Otec František vždy říká: „Modlete se za mě“. Stálo by za to, aby se k této modlitbě přidala modlitba i za kardinála Dominika Duku jako vrcholného představitele římskokatolické církve v ČR. Ne proto, aby se jeho názory změnily, ale především za pevnost v jeho postojích a bojích za otevřenost církve, právě za to, aby vytrval v dnešní nelehké době ve svém postoji k imigrantské krizi a mnohých jiných krizích. Aby nám stále ukazoval statečné bojovníky za svobodu nejen z doby války, ale také totalitního režimu. Aby se dál prohlubovaly akce, jakými byly Dny víry, které právě z popudu kardinála Duky vznikly. Nejen tato. Právě v tom by měla církev pokračovat. Nebýt jen kartou v politickém boji, kterou je možné použít, kdykoli se hodí. Jen tak může být církev pevnou součástí společnosti, která bude posilovat vědomí o našich kořenech. Právě proto, je tak důležité, aby bylo víc představitelů církve jakými je kardinál Dominik Duka nebo také prof. Petr Piťha. Jen tak může církev a společnosti obstát v současné nelehké době. K tomu může být právě Adventní rozjímaní a zamyšlení jedinečnou příležitostí.       

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %