Pro dnešní civilizaci nemá člověk hodnotu a tím se ztrácí pojem Boha Doporučený

J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský, primas český J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský, primas český snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Přesto hovořme s Bohem, on nás slyší a rozumí nám. Toto poselství vzkázal Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský,  na svátek Nanebevzetí Panny Marie poutníkům Na Chlumu sv. Máří u Třeboně, kde strávil několik prvních let svého kněžské služby. Přinášíme jeho působivé kázání , v němž odpovídá na otázku, kde se vzal atheismus v komunistických, nacistických a dalších totalitách:

 

Scházíme se letos u Panny Marie, kde i název zdejšího místa, Chlum sv. Máří, nám prozrazuje, že jsme zde na místě, kam již od středověku přicházeli poutníci, aby nacházeli posilu, někdy i útěchu, ale především radost a sílu k životu. Taková je historie všech mariánských poutních míst, která svědčí o tom, že ani bolest, nemoc, zklamání nedokážou uhasit sílu opravdové lásky. Letos se scházíme v roce, kdy jsme si připomínali a ještě budeme připomínat konec Druhé světové války. Popravdě musíme říci, že jsou dvě rozhodující data, 8. květen a 2. září 1945 - kapitulace Japonska, které způsobilo skutečné ukončení válečného konfliktu. Je to také šedesátpět let od slavnostního vyhlášení dogmatu Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. ve Svatém roce 1950, kterého se již nemohla účastnit většina věřících střední a východní Evropy v důsledku nástupu komunistické diktatury udržované hegemonií Sovětského svazu.

Dovolte mi malou osobní vzpomínku: Při mši sv. zde na Chlumu sv. Máří při čtení z Apokalypsy o rudém draku, právě vstoupila do chrámu tehdejší církevní tajemnice, které jsem pak velmi těžce vysvětloval, že tato četba se netýkala jí, ani komunistické vlády, neboť uvedený text patří do souboru Nového zákona, uzavřeného na přelomu prvního a druhého století po Kristu. Mnohem těžší bylo vysvětlit, proč jsem připomínal v souvislosti s vyhlášením dogmatu citaci Grahama Greena, z jeho Paradoxu křesťanství, kde si klade otázku, proč došlo k vyhlášení tohoto dogmatu právě na sklonku roku 1950.

Poutní místa nejsou vytržena z kontextu dějin, o tom svědčí i náš Mariakulm. Husitské války, třicetiletá válka, dokonce i napoleonské tažení, a mohli bychom pokračovat, se zapsaly do historie chrámu a celého okolí.

Křesťanství není náboženstvím, které se pohybuje po nebeských obláčcích, ale sleduje lidský příběh. Ona vize ženy z Apokalypsy, která utíká, aby zachránila své dítě, je zcela jistě narážkou na Matku Boží, Pannu Marii, dotýká se také tajemství Církve, Božího lidu, Izraele. Dvacáté století nám ukázalo, jak je nesnadné oddělit pronásledování a utrpení starého Izraele od utrpení a pronásledování nového Izraele. Velmi často jsme slyšeli otázku, kde byl Bůh, je vůbec možné věřit, že nějaký Bůh existuje? Bible nám říká, že Boha nelze spatřit, nelze se jej dotknout, není možné si ho představit, ale mariánské svatyně od efezského sněmu (381) říkají, že Bůh má svou Matku, Bohorodičku, Theothokos, tak volaly zástupy v městě po skončení ekumenického sněmu.

Vyznáváme a budeme vyznávat i při této bohoslužbě, že věříme v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka; v Krista, který zrazen, opuštěn, ztýrán, je popraven na kříži jako zločinec. Touto cestou šly statisíce lidí v době nacismu a komunismu, touto cestou také kráčí i pronásledovaní terorismem a totalitou dnes v Africe, na Předním Východě, v Severní Koreji a v dalších a dalších zemích. Ale Ten, který Je a který je nepředstavitelný, je právě vpředvečer oné popravy jakoby přichycen při slovech, která tvrdí: „největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele“ a své učedníky odmítá nazývat sluhy, ale tvrdí jim, „vy jste moji přátelé“.

To vede nejmladšího učedníka Jana Evangelistu k předložení nové definice Boha: Bůh je láska, přičemž dodává: Boha nikdy nikdo neviděl. Kde tedy on viděl Boha? Jak si mohl dovolit říct, že Bůh je láska? Proč si nepoložil na Golgotě on, či Maří Magdalena, či Ježíšova matka Maria otázku, kde jsi Bože? Jsi tu vůbec?

Stránky Knihy knih nemluví příliš často o Bohu a vedle stručných definic, jak jsme teď o jedné slyšeli, jsou rozváděny jazykem poetickým, jazykem symboliky, někdy i pomocí mytických obrazů. Chci-li slyšet odpověď na otázku, kdo je Bůh, nemám jen k dispozici Pentateuch, Knihu Exodus, kde Bůh se Mojžíšovi představuje: „Já jsem ten, který jsem.“, ale čte se také u Proroků Ozeáše, Izaiáše, či Jeremiáše, kde Bůh se prohlašuje za otce, nebo ženicha svého národa. Nejstarší svatební píseň se stává součástí Bible pod názvem Píseň písní, kterou izraelský národ čte o Velikonocích při své bohoslužbě.

Musíme přiznat, že chceme-li hovořit o Bohu, nemůžeme jinak, než mluvit v řeči symbolů, poetickými metaforami, které se dotýkají nejhlubších vrstev člověka. Otec a dítě, matka a dítě, syn a dcera. A tak jsme vlastně teprve schopni pochopit tajemství Toho, který Je, o kterém hovoříme jako o Bohu, o prvním principu celého kosmu, jako o Stvořiteli, ale také se k němu přibližujeme modlitbou „Otče náš“, kterou nás naučil Mariin Syn Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk. Kde najdeme odůvodnění pro tento postup? Není to podvod, není to fikce. První stránky Bible, které hovoří o člověku, hovoří o něm jako o „muži a ženě“, tedy o svazku lásky, vzájemného obdarování, tj. o člověku, který je Božím obrazem, jak říká Bible.


Proč ta otázka, je vůbec Bůh? Proč ta otázka, kde byl Bůh?

Po roce 1945 čteme u některých teologů německého jazyka: je možné vůbec hovořit o Bohu po Osvětimi? Mohl bych přidat: je vůbec možné hovořit o Bohu po Jáchymovu, Valdicích, sovětských gulazích? V tyto dny si připomínáme atomový zásah na Hirošimu a Nagasaki. Kde byl Bůh? Rovněž ve varšavském povstání zahynulo víc synů a dcer polského národa než v Hirošimě a Nagasaki dohromady. Položil si tuto otázku syn polského národa papež Wojtyła, sv. Jan Pavel II.? Měl odvahu hovořit o Bohu?

Z čeho se vlastně zrodila tato otázka?

Ano, byl pošlapán do prachu Boží obraz člověka. Na evropských bojištích stejně jako na Dálném východě neměl člověk žádnou cenu. Klademe-li si tuto otázku dnes, pak musíme říci, že pro Islámský stát, či pro Severní Koreu nemá člověk hodnotu.

Ptejme se, co je pro současnou civilizaci člověk! Už se vůbec neptám, kdo je člověk? Jestliže mnozí hovoříme v této zemi, „něco musí nad námi být“, pak je to reflexe na „něco“, co se nazývá člověk. Ztrácí se nám vize osobního Boha, protože člověk je pouze nulou na cestě vesmírem anebo jak řekl Jean Paul Sartre, pouhá mršina.

To je člověk na bojištích dvacátého století, to je člověk za dráty koncentračních táborů a gulagů. Nelze však se divit, proč se neobjevila tato otázka po babylonském zajetí, kdy zničený Jeruzalém a vyhnanci z Izraele i Judei hynuli po stovkách, muži, ženy i děti, kdy Chrám byl v troskách; položil si Izajáš, či Jeremiáš tuto otázku, kde je a kde byl Bůh? Naopak! Jeremiáš hovoří o Nové smlouvě, Izajáš má onu vizi radostného návratu a Nového Jeruzaléma. 

Kde se tedy rodí onen ateismus, který nemá logického odůvodnění.

Nevěří v pravdu, nevěří v člověka, protože nový člověk Friedricha Nietzscheho, nový člověk Hitlera i Stalina, ukázal bez Boha svou tvář. Tvář bestie, tvář ďábla. A proto naše kultura je často kulturou strachu a smrti. Proto tolik slouhů a kolaborantů, těch, kteří zrazovali a zaprodávali se, komunismu, fašizmu a dalším totalitním systémům, které nezpřítomňovali tvář člověka, Božího obrazu. V Praze 1968 se vydali sami komunisté hledat lidskou tvář socialismu. Jako domeček z karet se zhroutila tato iluze. Nechceme pohlédnout do zrcadla historie, vyhýbáme se konfrontaci s minulostí.
 
Poezie a symbolika zmlkly. Kde je ta doba velkých básníků devatenáctého a dvacátého století? Kde je ta doba básníků, kteří pod knutou rudé nadvlády v Československu, Polsku, Maďarsku, v zemích Sovětského svazu ukazovali, dávali naději. V této situaci je třeba hovořit i jazykem, kterému porozumí dnešní člověk digitální revoluce. Přesto však se z našeho jazyka nesmí nikdy ztratit slovo matka a otec. Tam, kde tato slova ztratí svůj obsah, nebude možné nikdy hovořit o Bohu. Neznamená to, že on není, ale že člověk ztratí svou tvář, svou osobnost, protože ztratí povědomí o tom, že je Božím obrazem.


A tak přeji všem účastníkům této pouti, kdy většina nás starších může ze své životní zkušenosti říci, že po všech událostech, které byly zmíněny, nejenom hovoříme o Bohu, to by bylo strašně málo, ale že můžeme a hovoříme s Bohem. Proto jsme zde a víme, že skrze Krista, Mariina Syna, nás slyší a rozumí nám.                                   

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %