„Pravicoví“ disidenti bojovali proti nastolení kapitalismu u nás, proti zavedení Klausovy ekonomické reformy Doporučený

Strůjce kapitalismu u nás prezident Václav Klaus Strůjce kapitalismu u nás prezident Václav Klaus snímek Ivana Haslingerová, Fragmenyt

Před 25 lety stál tehdejší federální ministr financí a nynější prezident Václav Klaus v čele skupiny vládních reformátorů, kteří se pustili do zásadní transformace naší ekonomiky. Mnozí si možná v té vzrušené době plné novinek a nejrůznějších změn ani neuvědomili, že liberalizace cen, ke které pod jeho velením tehdy 1. ledna 1991 došlo, byla nejriskantnějším a nejdůležitějším bodem celého polistopadového vývoje, neboť v případě jejího neúspěchu se nastartovaný proces nástupu kapitalismu mohl zvrátit. V takovém případě by nemohly být provedeny následné kroky jako liberalizace zahraničního obchodu, privatizace, prodej podniků do zahraničních rukou a další reformy, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu. Strůjce cenové liberalizace Václav Klaus přiznal, že si tohoto rizika byl dobře vědom: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den." 

 

Dnes se toto napětí může zdát, zejména mladé generaci, nepochopitelné, ale nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém vše probíhalo. Do roku 1990 se slovo "kapitalismus" stále nemohlo oficiálně vyslovovat. To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli u zastánců tzv. "socialistických třetích cest", které nás měly dovést nikoliv ke kapitalismu, ale k dalšímu totalitárnímu „socialismu s lidskou tváří“. Jakoby takovou mohl někdy socialismus mít! Václav Klaus na štěstí pro náš národ toto slovo vyslovil, protože nikdy nepřevzal falešné klišé hlásané těmito tehdejšími zdánlivě pravicovými politiky. Klišé, že prý lidé nejsou na změnu připraveni a že potřebují léta jakéhosi školení, jak se mají v novém státním zřízení chovat.

Jestli bylo revolucí říci slovo kapitalismus, tak slova "privatizace“ „liberalizace zahraničního obchodu“ a"prodej podniků do zahraničních rukou" byla revolucí mnohonásobnou. Ano, na toto vše se zapomíná a Klausovi nepřátelé na něj navíc nabalují řadu nepravd. Proto pokládám u příležitosti dvacetiletého výročí Klausovy ekonomické reformy a jeho životního jubilea za potřebné připomenout, jak to s ní opravdu bylo, co všechno musel udělat pro její prosazení, kdo byl jejím největším odpůrcem a naopak kdo mu v této nelehké práci pomohl:

Pro mnohé čtenáře bude možná velkým překvapením zjištění, že nebýt tehdejšího předsedy federální vlády Mariana Čalfy a komunistického ministra obrany Miroslava Vacka, tak se Klausova ekonomická reforma díky disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, jakož i reformním komunistům v čele se Zemanem, Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem a Vrbou nekonala. Namísto v kapitalismu bychom nyní žili dál v totalitárním socialismu, kterému by se marně tito utopisté snažili namalovat lidskou tvář.

 

Vláda Mariana Čalfy byla od 10.12.1989 postavena před historicky jedinečný úkol –převést komunistický systém nikoli na třetí cestu do třetího světa, ale na systém založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání. Byl to obrovský úkol, leč vláda pracovala nesmírně rychle. Již v dubnu 1990 byla provedena změna ústavy v tom smyslu, že byly zrovnoprávněny všechny formy vlastnictví, přičemž stát si ponechal jen přírodní zdroje a možnost vyvlastňování ve veřejném zájmu, ovšem výhradně se soudním přezkumem. Vznikl nový zákon o akciových společnostech, byla zavedena nová důchodová daň a daň z obratu. Zemědělská družstva začala fungovat na principu dobrovolnosti. To vše potlačovalo direktivní prvky bývalého řízení. „Domluvili jsme se, že nebudeme volit třetí cesty, ale vytvoříme podmínky pro vznik volného trhu a klíčovým problémem bylo zrovnoprávnění všech forem vlastnictví. Ekonomický program musel proto získat ucelenější a konkrétnější strategii, aby nevznikl chaos. Tehdejší místopředseda vlády to nezvládal, bylo nutné ho vyměnit a jsem hrdý na to, že nakonec vláda v ekonomice to, co slíbila, také realizovala. Jsem pevně přesvědčen, že základy přestavby se ukázaly být pevné a správné a že jsem odevzdal základ nového systému. Díky ekonomickému týmu pracujícímu s buldočí úporností to Klaus realizoval a jsme stabilní demokracií, v níž je zaveden funkční trh," vzpomíná na tuto nelehkou dobu Marian Čalfa.

Připomeňme, že tehdy bylo navíc nutné okamžitě vyřešit zásobování ropou a mnoho dalších praktických otázek. Toto vše komplikovaly emancipační tendence Slováků, kteří chtěli trvale rozdělit ekonomickou působnost a federální rozpočet chtěli tvořit z rozpočtů republik. Občané začali do toho všeho uplatňovat restituční nároky s odůvodněním, že jsou nejpřirozenější formou privatizace. K vykonání těchto všech požadavků musel být vypracován Zákon o malé privatizaci, Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu (který měl přebytek 5-6 mld.) a 26. února 1991 byl předložen zákon o velké privatizaci, který se jmenoval "Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby“. Vše nakonec vláda zvládla a opětovně připomínám, že při prosazování Klausovy ekonomické reformy v Parlamentu ČR rozhodly v její prospěch právě dva hlasy vysoce postavených komunistů této vlády, Čalfy a Vacka.

Na základě toho mohla být 1.1.1991 nastartována nesmírná a neopakovatelná změna, kdy se z teoretických úvah a snů o životě ve svobodné a normální kapitalistické společnosti promítlo vše do konkrétního života lidí. Kdy jsme udělali skok z komunismu přímo do kapitalismu tím, že byla vyhlášena liberalizace cen. Byly tak spuštěny změny, které se dotkly života nás všech. Ceny byly stanoveny na základě nabídky a poptávky, nikoliv na základě diktátu Cenového úřadu. V tento den nastala skutečná a doufejme nevratná změna v našem ekonomickém systému.

Byl proveden Velký třesk ekonomiky, při němž se komunistická státem byrokraticky řízená ekonomika změnila na skutečnou tržní ekonomiku a my začali od této doby poprvé svobodně žít v kapitalistickém státě.

Znovu zdůrazňuji, že tyto změny vedoucí ke vzniku kapitalismu nebrzdili nejvíce poražení komunisté, ale disidenti a tzv. reformní komunisté, zejména ti sdružení v hnutí Obroda. „Nebýt zdvižených rukou Čalfy a Vacka, žádný scénář ekonomické reformy by se ve vládě neprosadil. Děkuji proto zejména Marianu Čalfovi, že naše návrhy ve vládě, které předsedal, podržel. Bez jeho zásahů by hodně věcí tehdy nebylo možné uskutečnit. Tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi autentickými reformátory a obhájci starých pořádků – bývalými komunistickými strukturami. Mýtus, že tomu tak bylo, by už měl být definitivně opuštěn. Tito lidé tehdy dobře věděli, že prohráli, a proto neměli sebemenší politické ambice, minimálně in the short run. Tehdejší diskusi vůbec neovlivňovali, a to říkám s plnou zodpovědností," vzpomíná na tuto dobu Václav Klaus.

Málokdo si již vzpomene, že výsledek dramatického jednání ve vládě a v parlamentu o scénáři ekonomické reformy byl o prsa, o dva hlasy. Natož aby si vzpomněl, že proti němu se přímo rvali lidé z OH, z ČSSD a ze slovenského KDH. Že tito lidé, kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali, patřili do jedné ze dvou tehdy nesmírně vlivných skupin – reformních komunistů 60 let v čele s Milošem Zemanem a skupiny disidentů v čele s Václavem Havlem a konče hnutím Obroda. A že nešlo osouboje ledajaké, na to si zavzpomínal tehdejší náměstek ministra financí Ivan Kočárník: "Klaus mne bral sebou na všechna jednání vlády, když se projednávala ekonomická reformní strategie, proto vím, jak dramatická tato jednání byla, a bál jsem se, že mu jeho strategie jen tak neprojde. Ti, kteří nestudovali tržní ekonomiku, na nás pohlíželi jako na lidi, kteří se snad zbláznili. Chtěli jen plánované ceny a o liberálních nic nevěděli. Když Čalfa navrhl 8. 11. 1990 o naší strategii hlasovat, dopadlo to v její neprospěch. Zavládlo hrobové ticho a do toho vybuchl Klaus: ,To neplatí, protože ministr obrany nemá co hlasovat o ekonomické reformě, neboť jí nerozumí.‘ Nastala vřava a nakonec bylo rozhodnuto, ať opozice tedy předloží reformu svou. Při druhém hlasování bylo zjištěno, že opozice z 85 % opsala Klausův návrh, přičemž zbytek byl nejasný, a nakonec vláda schválila reformu naší. Ještě ale nebylo zdaleka vyhráno, neboť reformu musel schválit Parlament a v rozpočtovém výboru byli Zeman s Wagnerem tvrdě protiZeman se rozčílil a křičel na Klause: ,Když my se usneseme na tom, že se budeme koupat v šampaňském, musíte jako ministr financí na to dát peníze!‘ Klaus na to odsekl: ,Dobře, ale berte na vědomí, že řeknu všem médiím, že se Zeman za státní peníze chce koupat v šampaňském!‘ Nakonec Parlament vše Klausovi schválil a mohli jsme spustit cenovou liberalizaci. Před jejím spuštěním jsme se samozřejmě všichni báli. Pamatuji se, jak se mne na Silvestra 31.12.1990 v Krkonoších ptal Čalfa: ,A co myslíš, dopadne to dobře?‘ Nakonec to dobře dopadlo a jen málo věcí bych udělal po letech jinak."

Reforma sice dopadla dobře, ale opětovně zdůrazňuji, že bychom neměli nikdy zapomenout, že nejen reformní komunisté 60. let v čele se Zemanem, ale i disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, které většina národa dosud mylně pokládá za protikomunistické bojovníky, nechtěli kapitalismus, ale svět měla podle nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili oni sami spolu pravděpodobně s Rolling Stones a podobnou bohémou. Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně inteligentní a méně tvůrčí jedince. Trh s jeho neviditelnou rukou považovali za nedůstojné a nevznešené „hokynářství“ a ne za úžasný nikdy nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit a nepostradatelný předpoklad demokracie. Vadilo jim, že ho nemohou ovlivňovat. Alternativou komunismu nebyl pro tyto lidi kapitalismus, ale různé utopické třetí cesty založené na odmítání smysluplnosti politických stran, na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku elit na výjimečné postavení v zemi, neboli odmítání demokracie. Byl to nový kolektivismus, kterému trefně říká prezident Klaus postdemokracie. Padaly návrhy na zrušení nejen nenáviděné Varšavské smlouvy, ale i NATO, což ukazovalo na idealistickou nikoli reálnou politickou koncepci zahraniční politiky. V ekonomico prohloubení perestrojky, nevíru v trh, a naopak víru v osvícené ekonomické centrum, které bude s propiskou v ruce a s populárními manažerskými brožurkami „Jak řídit ekonomiku“ u nás všechno moudře organizovat. Jedině skupina politiků kolem Klause se nebála tehdy říci, že cílem reformy je kapitalismus a parlamentní demokracie.

 "Scénář ekonomické reformy" obsahoval ale více bodů, než pouhou liberalizaci cen. I když bez ní by nemohly být ty další odstartovány. Šlo o liberalizaci zahraničního obchodu, otevření vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty, privatizaci státních podniků a ekonomickou deregulaci. Jakkoli se to dnes zdá už téměř neuvěřitelné, o každou větu tohoto scénáře byl sváděn tuhý boj, i když všechny tyto věci jsou pro nás dnes, chvála Bohu, naprostými samozřejmostmi.Aktéři reformy navíc věděli, že musejí jednat rychle, dokud polistopadová euforie dává prostor k nepopulárním a nikoli bezbolestným krokům. Směnitelnost koruny a tvrdá rozpočtová politika vedly totiž k přechodné devalvaci dolaru ze 14 na 28 Kč, inflace sice nestoupla na předpokládaných 55 %, ale „pouze“ na 30 %, ale i tento index museli velmi rychle snížit. Do roka se jim to povedlo a mohli s klidem říci, že tržní ekonomika je u nás nastartována. Jak se jim to v tak krátkém čase povedlo, to vysvětluje pan prezident: "Věděli jsme, že ekonomiku a s ní spojené životy miliónů lidí nesmíme ohrozit a destabilizovat, že proto musíme minimalizovat inflaci a s ní vždy spojený chaos. Klíčem k minimalizaci transformačních ztrát či nákladů byla opatrná rozpočtová politika, zejména přebytkový rozpočet na rok 1990 a stejně opatrně koncipovaná měnová politika. To umožnilo vyhnout se rizikům plynoucím z liberalizace cen a zahraničního obchodu, z roztočení cenových či cenovo-mzdových a kursových či kursovo-cenových spirál, které mohly vyvolat nebezpečnou dynamiku klíčových ekonomických veličin. Dá se říci, že jsme se jim vyhnuli, i když jsme, zejména při hledání správné míry devalvace koruny v konci prosince 1990, pár nocí nespali." 

 Dnes se krok reformátorů zdá samozřejmostí. Nesmíme ale zapomínat, že v roce 1991 čelila naše liberalizovaná ekonomika i vnějším šokům, neboť se rozpadalo RVHP a NDR a nastal propad vývozu do SSSR a východního Německa. Bylo proto nutné rychle zlepšit přístup na západní trhy, kam za komunismu mohly exportovat jen podniky zahraničního obchodu. Odpůrci liberalizace cen tehdy namítali, že podniky zneužijí monopolního postavení, které v té době ještě měly, a velmi zdraží tehdy tak četné nedostatkové zboží. Navrhovali proto nejdříve odmonopolizovat podniky a pak teprve liberalizovat ceny. Valtr Komárek varoval, že konvertibilita koruny nemůže nastat bez kvalitního zboží, které nemáme. Václav Klaus i přes varování svého učitele z VŠE tvrdil, že můžeme v zahraničí uspět i s méně kvalitním zbožím, ale musíme okamžitě mít konvertibilní měnu. Nastolil ji, v důsledku čehož začaly podniky kupovat zahraniční měnu za jednotný kurz a od roku 1991 převýšil export na Západ export do socialistických zemí. Rychlá liberalizace cen byla úspěšným krokem. Postupná liberalizace cen navrhovaná první skupinou by znamenala větší rozpočtové schodky a růst úvěrů.

„Protože demonopolizace českých firem nešla provést bez privatizace, bylo nutné vystavit velké státní firmy dovozní konkurenci. Nebylo možné čekat na politické schválení scénáře. Rychlá privatizace potom završila restauraci kapitalismu v ČR," zavzpomínal Karel Dyba, kterému jako tehdejšímu ministru hospodářství nelze upřít velký podíl na úspěchu reforem, protože bez otevření naší ekonomiky světu by nemohl být nastartován její růst.

 Po otevření se naší ekonomiky světu, mohla následovat privatizace státních podniků. Konec roku 1992 znamenal ale konec federace. Na první vlnu kuponové privatizace měli proto její aktéři šibeničních 6,5 měsíců. Za tuto chvilku museli prodat 1491 podniků, což byl nepochybně světový rekord. Když si uvědomíme, jak dlouho trvalo vládě v roce 2006 prodat jeden Unipetrol, tak při tomto tempu by se podniky prodávaly do konce dalšího století. Pikantní na tom také bylo, že na kuponovou privatizaci použili Lerner-Angeho model, který ve třicátých letech navrhli architekti reálného socialismu Abba Lerner a Oscar Ange k podpoře centrálního plánování. Asi by se divili, že jejich model byl nyní použit na nejagresivnější útok proti socialismu.

"Zatímco Klaus nespal kvůli uvolněným cenám, já nespal z obavy, zda systém následné privatizace bude konvergovat. Nechtěl jsem se dožít 30 privatizačních kol ukončovaných Zemanem. Scénář ekonomické reformy jsme měli k disposici 3.9.1990 a 26. 2. 1991 byl k disposici zákon o velké privatizaci. Předkolo nastalo 17.2 - 26.4. 1992 a 18.5.-30.6.1992 nastalo první kolo kuponové privatizace. Vše jsme nakonec zvládli," usmíval se jeden z jejích tvůrců Dušan Tříska

 Je také dobré si uvědomit, že provedení liberalizace cen nebylo snadné ani po stránce technické. Tehdejší zaměstnanci ministerstva financí byli totiž zvyklí po celý život pracovat s pevně stanovenými státními cenami a nedovedli si vůbec představit, jak uhlídají chaos s cenami tržními, kdy každý výrobce řekne kupujícímu, jakou cenu požadujeTehdejší náměstkyně ministra financíJana Fürstová přiznala, jak bylo pro ni šokující ze dne na den začít plnit tyto nové úkoly. Jak tehdy nechápala tolik známou Klausovu větu: "Liberalizace cen je aspikem, který cenám dovoluje pohyb správným směrem." Spolu s náměstkem ministra financí pro ceny Vladimírem Rudlovčákem a ředitelem odboru maloobchodních cen ministerstva financí Emanuelem Šípem nakonec technicky zpracovali liberalizaci cen doprovázenou nutnou osvětou pro veřejnost. Šíp, který přišel na ministerstvo z České plánovací komise, vzpomíná, že mu zámek v Kolodějích, kde toto technické zajištění probíhalo, připomínal ultramoderní kosmické středisko v Houstonu a současně historickou tiskárnu Guttenberga. Všechny ceny měly být sjednocovány výhradně dohodou mezi kupujícími a prodávajícími a přitom tam pobíhali lidé s myšlením České plánovací komise. Každá nově vzniklá cena byla zasílána do vojenské tiskárny a pak zpět.

A co snad bylo nejvíc neuvěřitelné, že tuto obrovskou změnu provedla tak malá skupinka lidí: Vladimír Rudlovčák, Dušan Tříska, Ivan Kočárník a Jana Fürstová, Emanuel Šíp, Karel Dyba a samozřejmě hnací síla celého procesu Václav Klaus. A nelze opomenout, že Marián Čalfa se spolu s Václavem Klausem zasadil se o jejich prosazení. Je vidět, co dokáže přesvědčení několika inteligentních lidí o správnosti svých záměrů a jejich vnitřní odvaha. Protože k tak obrovskému a riskantnímu úkolu je potřeba zatracené odvahy. A za tu jim patří nejen náš obdiv, ale především dík, že můžeme žít díky tomuto jejich hrdinského počinu ve svobodné kapitalistické zemi.

Kéž by s podobným nasazením pracovala současná vláda.

 

 

Zveřejněno v EKONOMIKA

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %