Nejdůležitější krok po pádu komunismu u nás – liberalizace cen a zahraničního obchodu Doporučený

Jiří Weigl uvádí seminář Institutu Václava Klause o měnové liberalizaci Jiří Weigl uvádí seminář Institutu Václava Klause o měnové liberalizaci snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty

Bez něj bychom nemohli nastoupit skutečnou cestu mezi ostatní vyspělé země světa. Institut Václava Klause (IVK) připomněl 25. výročí nastartování tohoto nejdůležitějšího kroku polistopadových změn, který proběhl  hned první rok po pádu komunismu 1.1.1991, seminářem „25 let od liberalizace cen a zahraničního obchodu“.  Teprve díky státem direktivně neřízené volné tvorbě cen a zahraničního obchodu nastal u nás skutečný přechod od komunismu ke kapitalismu.

 Po dlouhé době na  semináři vystoupil jako přednášející a nikoliv pouhý moderátor prezident Václav Klaus, který byl jako ministr financí v Čalfově vládě v letech 1989-1992 autorem a hlavní osobou tohoto nejdůležitějšího transformačního kroku, po jehož nastartování jsme teprve začali doopravdy žít ve svobodné kapitalistické zemi s tržním hospodářstvím. Seminář moderovaly dvě z klíčových osobností té doby - výkonný ředitel IVK ekonom a historik Jiří Weigl a ekonom a matematik Dušan Tříska. Diskusi obohatily významné osobnosti oněch let, tehdejší náměstkové ministra financí Ivan Kočárník a Kamil Janáček, tehdejší ministr pro zahraniční obchod Karel Dyba a další významní ekonomové, jako např. děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík. Přítomní se dozvěděli, jak probíhala liberalizační fáze transformace, jaká byla její ideová východiska, co chtěli aktéři této změny udělat a především ekonomická pravidla, která reformátoři znali a použili v praxi.

Ještě před zahájením semináře přišel pány moderátory Dušana Třísku a Jiřího Weigla pozdravit příznivec IVK  Ondřej Hejma

Liberalizační fáze Československé transformace

Oč vlastně šlo v této liberalizační fázi? Proč musela Klausova ekonomická reforma začít právě těmito dvěmi odvážnými a riskantními systémovými změnami - liberalizací cen a zahraničního obchodu? A proč musely být tyto i jednotlivě velmi náročné změny provedeny současně v jednom dni? Důvod byl prostý. Protože ekonomové věděli, že jedna bez druhé nemůže existovat a že teprve jejich nastarováním mohl začít fungovat trh.

Málokdo již vzpomene, že to byl rozhodující manévr, který způsobil skutečný přelom v naší, komunistickým plánováním tolik poničené, ekonomice. Že teprve díky němu mohla začít fungovat tržní moderní ekonomika, protože až jeho nastartováním byla utvořena na trhu přirozená rovnováha, což bylo za komunismu něco nepředstavitelného. Ekonomickou realitu přestali vytvářet centrální plánovači, ale začaly ji odrážet samy ceny. Díky tomu centrální plánovači ztratili naprosto smysl své lukrativní existence a dodnes ji nenalezli, i když se o to pořád v nejrůznějších převlecích pokouší.

Na přednášku se těšila i dcera Dušana Třísky

Pro mladou generaci je to již naprostá samozřejmost, ale tehdy to byla opravdu revoluční změna. Změna, které se báli nejen centrální plánovači, ale i občané. Obava občanů byla umocňována odstavenými funkcionáři, kteří strašili pomocí levicově orientovaných médií občany, že díky uvolnění cen  nastanou neznámé cenové pohyby, velká inflace a ceny půjdou obrovsky nahoru.

Je pravdou, že nebylo možné předem úplně exaktně cenové změny spočítat. Neexistovala učebnice nikde ve světě, jak skočit z totalitárního socialismu přímo do kapitalismu. Tvůrci tohoto odvážného kroku se proto museli obávat ekonomických dopadů zahraničního obchodu a zavedení směnitelnosti kouny pro podniky. Měli jistě obavu z velkého nárůstu dovozu a vyčerpání malých devizových rezerv. Je pochopitelné, že takto naráz nastartovanou nepředvidatelnou dynamiku cenových pohybů museli proto velmi pečlivě sledovat, aby se nezačaly příliš rozevírat cenové nůžky. O to je odvaha těchto reformátorů provést tento krok hned v prvním roce po převratu obdivuhodnější. Přestože se jim to, jak ukázal vývoj, povedlo ustát, nebo vlastně právě proto, existují dodnes se opakující záměrné lži a dezinterpretace v médiích o těchto věcech, jejichž počátek lze vysledovat u lidí z duševního okruhu Václava Havla.

Zavzpomínat si přišel se svým přítelem i profesor Milan Knížák

Diskuse o této nejzávažnější změně naší ekonomiky není proto jen minulostí, kterou se nemáme zabývat, nejsme-li historikové. Naopak nejen pamětníci, ale zejména mladá generace má být informována o tom, že to, jak nyní žije, není samozřejmostí. Že nebýt těchto několika skvělých ekonomů sdružených kolem Václava Klause, žila by dodnes v socialismu, který by se ušmudlaní plánovači snažili sisyfovsky bezvýsledně upravovat v naději, že objeví jimi vybájenou lidskou tvář socialismu. Zejména po roce 2013, kdy zanikla poslední bašta pravice u nás dobytím Pražského hradu proevropsky orientovaným socialistickým prezidentem a vláda, Senát, Parlament jsou rovněž obsazeny socialisty, je nejvyšší čas, aby moderní ekonomové vyrazili do souboje s těmito keynesiánsky orientovanými politiky, kteří se snaží bagatelizovat výše popsané historické kroky a vrátit se před listopad 1989. Koncepční rekapitulace systémových změn po roce 1989 provedená s určitým nadhledem a s dostatečným časovým odstupem je proto velice  potřebná, protože nejde jen o ekonomické, ale o výsostně politické téma. Političtí manipulátoři dnešní doby snažící se vytvářet novou neosocialistickou Evropu a nový svět se zapomínáním a s následnou manipulací společnosti počítají.  Nejde proto jen o souboj s obyčejným lidským zapomínáním, ale o  navozování záměrného zapomínání těmito levicovými europeisty, jejich pomluvami těchto úspěchů a vytěsněním výuky o nich ze školních osnov. Prvořadým úkolem pravicových politiků proto je udělat vše proto, aby občané tuto jejich zhoubnou ideologii odmítli přimout. Aby si vážili svobody, kterou jim tyto změny přinesly.

Jaká byla ideová východiska liberalizačního konceptu?

„Neslibuji přijít s revolučními novými myšlenkami, neboť žádné nejsou. Není nic, co bychom již tehdy nevěděli a neříkali dostatečně nahlas,“ uvedl tuto část své přednášky strůjce kapitalismu u nás profesor Václav Klaus.  

Tvůrci transformačního konceptu byli poměrně dobře připraveni. Žili prožitkem svých zkušeností z reformních pokusů z 60. let a byli díky tomu přesvědčeni o nutnosti celkové likvidace komunistického systému více než jejich kolegové v jakékoli jiné postkomunistické  zemi. Nechtěli pouze úpravy totalitárního komunistického režimu, čili perestrojku, a odmítali proto jakékoliv havlovské a halíkovské sny o třetích cestách nápravy této zrůdné ideologie, které jsme se právě zbavili. Nekoketovali jako prohavlovsky orientovaní intelektuálové s chybnými myšlenkami možné konvergence dvou naprosto odlišných politických systémů - socialismu a kapitalismu. Slova kapitalismus, tak nenáviděného prohavlovskými intelektuály, se nebáli, ale naopak ho chtěli co nejdříve zavést.  

Éru komunismu si totiž, na rozdíl od těchto kavárenských  povalečů, nedovolili promarnit pouhým nadáváním na existující poměry a švejkovstvím či cimrmanovstvím, ale studiem prací Hayeka, Friedmana a dalších západních nobelovských ekonomů zejména na Klausových seminářích v ČNB, kde byl tehdy zaměstnán, než ho za tyto myšlenky vyhodili. Ani v Ekonomickém ústavu později přejmenovaném na Prognostický ústav s tímto studiem nepřestali a byli proto teoreticky připraveni na provedení změn po roce 1989.  

Právě proto, že věděli, oč půjde, věděli ale o to jasněji než jejich odpůrci, že to nebude jen bezbolestné cvičení v aplikované ekonomii, že půjde o velmi reálné procesy a ne o pouhou bezbolestnou hru, jejímiž aktivními účastníky budou miliony lidí. Nebyli rozhodně žádnými hazardéry hrajícími si s lidmi jako s figurkami na šachovnici, jak je nálepkovali jejich odpůrci.

Když jim ale osud přihrál tuto historicky neopakovatelnou šanci moci své teoretické znalosti použít v praxi a vybudoavat z komunisty tak zdevatstované ekonomiky prosperující kapitalistickou společnost, o níž stále snili, považovali za svůj základní úkol provést tuto transformaci systémů. Chtěli zabránit neprovedení této změny komunistického systému ekonomicky diletantskými disidenty, kteří se chtěli spokojit s pouhou perestrojkou. Nechtěli dát šanci těm, kteří chtěli zachovat pouze perestrojkově kosmeticky vylepšený status quo. Nechtěli dát šanci těm, kteří si chtěli ukrást politický systém a utvořit korporativistický systém s podobně levicově uvažujícími odbory ani diktátu levicových mezinárodních institucí v čele s MMF. Odmítali gradualismus požadovaný ČSSD, aktivisty OH či lidovci. Jimi navrhované oddělení reforem v čase a la Čína považovali za nemožné a nežádoucí. Věděli, že transformační proces musí být náš a musí proto co nejrychleji předejít šíření myšlenek těchto lidí mezi občany.

Co vše chtěli udělat aktéři systémových ekonomických změn

Předně chtěli trh bez jakýchkoliv degradujících adjektiv a věděli, že takový trh vyžaduje volné a pružné ceny. Věděli, že po 40 letech rigidity cen a jejich totálního odtržení od trhu bude potřeba radikální cenová liberalizace. Jak to ale provést?

Narazili nejdříve na to, že ceny za komunismu byly státem nejen regulované, ale mnohé silně dotované. I když komunisté slovo dotace nepoužívali, byla dotacemi komunistická ekonomika držena nad vodou. Lidé díky tomu nehladověli, ale šetřilo se na jiných věcech. Dělalo se to skrytě tak, že na některé vybrané výrobky uvalovali tzv. zápornou daň z obratu, která umožňovala, aby byly ceny nemalého množství zboží nižší než jejich výrobní náklady. To bylo nutné odstranit jako první nešvar, ještě před celkovou liberelizací. Proto 9. července 1990 udělali reformisté první důležitý mezikrok - jednorázové zrušení záporné sazby daně z obratu.

Zrušení této záporné sazby daně z obratu bylo nutné pro chystané uvolnění všech cen, ale růst cenové hladiny stoupl o 10 %. Aby zabránili odporu občanů, reformisté to částečně kompenzovali tzv. měsíčním státním vyrovnávacím příspěvkem, dnes bychom řekli sociální dávkou 140 Kč na osobu vyplácenou až do roku 1996. Dnes se to zdá nízké, ale průměrná měsíční mzda byla tehdy 3286 korun a bylo to tedy cca 4,2 % ze mzdy. Tento mezikrok náklady liberalizace cen snížil. Některé ceny jako nájmy, telekomunikační tarify, doprava, některé základní potraviny a poštovné nebyly liberalizovány, aby vyrovnaly rovnováhu na dílčích trzích. Šlo o systémovou změnu, ne o okamžité bezmyšlenkovité uvolnování. Dopočítavané odhady míry liberalizace cen ukazovaly zpočátku 85 % HDP, koncem roku 1991 bylo již uvolněno cen do výše 95 % HDP.

 Inflace po uvolnění cen byla nejnižší ze všech srovnatelných zemí. Jen jednou v roce 1991 dosáhla 56 %. Celkem za 8 let činila 354 %. V průměru ročně tedy pouze 44 %.  V roce 1995 činila 150,4 mld. Kč, dnes činí 1663 mld. Kč. Nebyla to tedy hyperinflace jako v dalších zemích. V Polsku činila jen za rok 1990 inflace 555 % a za 8 let celkem dosáhla hodnoty 5086 %, neboli ročně v průměru 635 %. V Maďarsku byla dvojnásobná, než u nás. Inflace proti Polsku byla tedy u nás 10x nižší.

Ekonomická pravidla, které reformátoři k těmto změnám použili

1)    Je nutné udržovat mírně přebytkový rozpočet

Reformátoři věděli, že pro dobrý průběh uvolnění (liberalizace) cen má zásadní význam co nejvyšší stupeň makroekonomické  rovnováhy, který jediný může zabránit cenovým spirálám. K tomu je nezbytně důležitý mírný přebytkový rozpočet. Rozhodující předstupeň pro dobrý průběh ekonomiky po uvolnění cen bylo proto udržování mírného přebytku v rozpočtu. Státní dluh považovali reformisté za hrozbu a o 3,5 % zadluženosti a la Maastricht vůbec neuvažovali. Zděděný státní dluh po komunistech úspěšně snižovali. Stát rovněž nerozdával populisticky peníze, dokonce ani vědcům a umělcům, a již rok po revoluci v roce 1990 nastal přebytek rozpočtu. Sice se mluvilo o Klausem způsobeném utahování opasků, ale šlo vlastně jen o jejich neuvolňování. V roce 1996 činil díky tomuto chování se státu dluh pouhých 9,2 % HDP, což byla nejnižší dosud nepřekonaná hodnota státního dluhu na HDP u nás.  (Dnes činí státní dluh 41 % HDP.)

2) Je nutné spolu s liberalizací cen liberalizovat i zahraniční obchod

     Reformátoři věděli, že tragickou chybou by bylo liberalizovat ceny bez liberalizace zahraničního obchodu. Nepružná a v té době ještě neprivatizovaná ekonomika by nemohla reagovat rychle nabídkou, protože monopolní podnik zahraničního obchodu přísně reguloval  zahraniční obchod centrálním řízením zajišťujícím uměle rovnováhu vývozu a dovozu. Tomuto jeho řádění se muselo zabránit souběžným uvolněním zahraničního obchodu. Pak nemohl do obchodování se zahraničím už nikdo zasahovat a byl zaveden trh se vším všudy.

Je samozřejmé, že byli reformátoři napnuti, zda se vše podle jejich teorií podaří. Krok se ale zdařil. Žádný dramatický vývoj zahraničního obchodu po jeho liberalizaci nenastal.  V roce 1990 vzrostl o 9 % vývoz a o 10 % poklesl dovoz.  Byl obrovský přebytek rozpočtu 25 mld. Kč ročně.  (Roční pokles dovozu nastal od té doby třikrát. V roce 1991, 2002 a 2009.)

Potvrdilo se, že se nikdo nemusí bát liberalizovat běžný účet platební bilance ihned s uvolněním cen. Jiné je liberalizace kapitálového účtu platební bilance, kterou musel stát udělat v roce 1995 bez velké radosti reformátorů jako podmínku vstupu do OECD. Věděli, totiž, že je to předčasné a měli pravdu. Průvodní jev transformace přestal být díky tomu  vyvažován přebytky na kapitálovém účtu. Přispělo to i ke krizi ekonomiky v roce 1997, ale to je na jiný článek.

3) Je nutné dobře stanovit kurz koruny ku dolaru

Reformátoři věděli, jak důležitá a přímo  klíčová je role měnového kurzu. Věděli, že dobře stanovený měnový kurz je naprosto rozhodující pro rovnováhu vnějších ekonomických vztahů, tedy pro export. Mnoho politiků a novinářů věřilo tehdy chybnému Komárkovu heslu, že nejdřív musí být marka za 3 koruny, než si budeme moci dovolit uvolnit kurz koruny. Proto zaslouží obdiv, že přes velký tlak těchto tehdy stále ještě vážených kruhů provedli reformátoři devalvaci koruny tak, že její oficiální kurz přiblížili rozumně hodnotě, za níž byla prodávána na černém trhu. Byl to vyšší kurz, než chtěl MMF, a vyvolalo to s ním velmi ostrý spor. Ukázalo se, že ale měli pravdu oni a kurz na jimi stanovené úrovni vydržel i přes nátlak MMF 7 let až do uměle vyvolané měnové krize ČNB. Čas jim dal za pravdu a bylo dobře, že přes velký nátlak mocné organizace MMF neustoupili.

Před reformátory stálo dále rozhodnutí, zda devalvovat v okamžiku liberalizace cen nebo až po ní. Nakonec provedli devalvaci koruny těsně před její liberalizací, což bylo odvážně, protože při chybné hodnotě nastaveného kurzu by to bylo nebezpečné.

Další věc byla otázka, zda zavést fixní či flexibilní kurz. Zvolili fixní kurz jako kotvu v rychlému pohybu cen. Na několik let tak byla ukotvena ekonomika, ale věděli, že bude jednou nutné opustit fixní kurz koruny a zvládnout transformaci bez něj. ČNB s nimi ale přestala, bohužel, hrát a vyvolala umělou měnovou krizi vedoucí k Sarajevu. (Kdo bude asi dneska hrát s ČNB, bude zajímavé.)

Reformy splnily v roce 1991 svůj úkol a mohou být velkým poučením pro současnost i budoucnost!

Kdyby ČNB vedená prohavlovsky orientovaným Josefem Tošovským zůstala na straně reformátorů i v roce 1996, nedošlo by k rozkolísání ekonomiky. Bohužel nastoupila pod jeho vedením Hradem řízenou aktivistickou cestu k socialismu, která vedla k uměle vyvolané měnové krizi v letech 1997-8 a následnému podpásovému Sarajevskému atentátu. Havlisté neunesli obrovský úspěch Klausovců a tímto jejich zrádným krokem trpíme všichni dodnes. Od  doby Sarajevského atentátu nebyla nikdy u moci čistě pravicová vláda a kvůli vládnutí žabomyšně rozhádaných a vesměs levicově laděných koalic státní dluh závratně rostl. Ale to je na jiný článek. Zde je možno uvést to, že systémové změny provedené pod vedením Václava Klause po roce 1991 splnily svůj účel a díky nim bylo nastoleno tržní hospodářství a na chvíli pod jeho následnou vládou po premiéru Čalfovi i kapitalismus.

Bohužel Havlisté začali politicky zneužívat falešné klišé, že reformátoři měli se vším počkat až bude vybudován exaktní právní rámec, že jim vyhovuje bezzákonnost a veřejnost stále více manipulovaná jim nakloněnými médii jim začala věřit. Laici si neuvědomují, že tento jejich požadavek přes noc vytvořit něco nevytvořitelného ani za sto let – dokonalý právní a institucionální rámec  - je prostě nesplnitelný požadavek. Budování institucí trvá celou epochu a jen snílkové nebo nepřátelé si mohou myslet, že by to šlo rychle. Navíc to chce hromady peněz, které tehdy nebyly k disposici. Reformátorům bylo samozřejmě jasné, že výše uvedené systémové změny by potřebovaly co nejkvalitnější instituce a dokonalý právní řád, jak tvrdili jejich hradní odpůrci, kteří bez toho nechtěli změny dopustit. Nikdy o tom nevedli s nikým  spor, ale věděli, že čas spěchá. Věděli, že by to vedlo k zastavení spontánně probíhajících procesů deregulace cen a zejména Hradem tolik obávané následné privatizace a že by hradními intelektuály tolik nenáviděná Klausova ekonomická reforma nebyla proveditelná. Proto s liberalizací cen a zahraničního obchodu nemohli čekat až po privatizaci. Věděli ale, že tato musí následovat okamžitě po této systémové změně, aby mohly podniky začít pracovat naplno. Proto již 23. ledna 1991 (tedy 3 týdny po liberalizaci) proběhla první aukce malé privatizace a  v březnu 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci. (Když vidíme, jak současná vláda není schopna si poradit ani s naprosto banálním zákůnkem o pokladnách, je téměř neuvěřitelné, jak tehdy vše běželo jako na drátkách.) Reformátoři dobře věděli, že firmy nesměly být dlouho v nejistotě a tržní ekonomiku že nemohou dlouho řídit komunisté. Významným faktorem všech systémových změn byla v té době prostě rychlost. 

Závěr

Liberalizace cen a zahraničního obchodu byla největším systémovým manévrem v dějinách naší země po převratu v roce 1989 a byla obrovským hospodářským úspěchem. A její strůjce prezident Václav Klaus se může právem šťastně usmívat nad výsledky své práce.

Je proto důležité připomínat, co bylo skutečnou náplní počátku 90. let. Že to nebyla blbá nálada, ale nadšení z pádu nenáviděného komunismu a sjednocení nad tvorbou společné vize budoucnosti. Blbá nálada zavládla až po jejím vyhlášení žárlivým zakomplexovaným prezidentem Havlem zoufajícím si nad, podle jeho mínění, jemu ukradenou revolucí Klausem.  A protože boje o dezinterpretaci úspěchů ekonomů sdružených pod vedením tehdejšího ministra financí Klause trvají díky pokračovatelům Havlových snů o socialismu s lidskou tváří dodnes,  je velice potřebné si věci připomenout a mladé generaci říkat, jak to bylo doopravdy. Že šlo o roky neuvěřitelného nadšení, které si ona nedovede představit, a které asi nikdy nezažije. O opojné období ze získání svobody.

Děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík přislíbil, že i přesto, že na školách se dává prostor akademické lůze a kavárenským povalečům, na jeho fakultě k tomu nebude docházet. Bude tam zaveden předmět věnující se ekonomickým změnám po roce 1989. A překvapenému přednášejícímu naznačil, že již tam nebude pouze zkoušet diplomanty a doktoranty, ale ale bude přednášet...

Krásný příměr pro tuto dobu měl Dušan Tříska, který ho nazývá slanou mořskou vodou. Když jedete poprvé k moří, víte, že tam bude voda slaná, ale přesto, když ji ochutnáte, voláte nadšeně na známé: „A ona je ta voda skutečně slaná!“ Tehdy také znali ekonomové všechny poučky a věděli, že to musí vyjít, ale přesto žasli, že to opravdu vyšlo. Liberalizace byla prostě slaná mořská voda. „Nejsilnějším intelektuálním zážitkem pro mne za celý můj život byly tehdejší operativní porady na ministerstvu financí, kde 72 ředitelů moderoval Václav Klaus systémem poučeného laika. Pokládal otázky triviálního laika a oni koktali při jejich vysvětlování jako děti ve škole. Ukázali jako údajní ekonomičtí znalci mimořádnou nekompetenci, protože to nebylo v učebnicích,“ vzpomínal Dušan Tříska a ještě s úsměvem připomněl některé tehdy používané Klausovy výrazy jako  ceny v aspiku (aby nezůstaly mrtvé, ale poskakovaly pomalu), aspirin, transformační polštáře, Rudlovčák, Barcelovič.

Ivan Kočárník, který měl tehdy mj. za úkol sestavit  seznamy cen k liberalizaci a seznamy těch se zápornými daněmi z obratu, doplnil, že velmi frekventované bylo slovo Sunar. "Šlo o 1500 výrobků, z toho 500 s dotovanou zápornou daní ve výši celkové 35 miliard korun, což bylo asi 10 % tehdejšího rozpočtu. Sunar ji měl tak obrovskou, že se ji obával Václav Klaus zrušit. Já ale nechtěl zavádět žádné výjimky. Spustilo se to i s nedotovaným Sunarem. Samozřejmě lidé reptali a Václav mne seřval, že nechce už nikdy slyšet slovo Sunar. A každé zasedání jeho vlády končil od té doby dotazem: "Nejsou tam nějaké Sunary?!" 

Jana Kristenová, zástupkyně ředitele odboru na Federálním cenovém úřadu, který prezident Čalfa zrušil a převedl jejich odbor na MF, zavzpomínala, že si tam užili s liberalizací svoje. Ceny zpočátku nebyly stoprocentně liberalizované, ale měly časově postupně usměrňované horní limity, protože byla oprávněná obava, že dodavatelé budou zvyšovat ceny příliš rychle.  Museli proto 2 měsíce dopředu hlásit zvýšení cen. Velmi účinně také na MF bojovali proti monopolům státního obchodu a družstev.  Do zákona dali, že zneužití výsadního postavení na trhu nepřiměřeným ziskem je trestné. Samozřejmě věděli, že by to nešlo prokázat, ale vzhledem k tomu, že  vládl ještě stále strach z politiků, bylo to účinné.  Museli řešit tisíce stížností i na nepoctivost obchodníků. Postupně si ale vše díky konkurenci sedlo a zklidnilo a ceny mohly být úplně uvolněny. Idealismus a optimismus, který na ministerstvu vládl, byl podle ní opravdu hezký.

Karel Dyba zavzpomínal, že jim na ministerstvu bylo vytýkáno, že opustili trhy RVHP. Lidé si neuvědomili, že rozpad této organizace nastal samovolně. Rozpadl se SSSR a ani Rusové již neměli zájem o boty z východních států, ale chtěli italské.  Ropu za dodávky zboží také odmítali dávat.   Černomyrdin tvrdil, že neví, jak by občany přinutil kupovat, co nechtějí. Dříve v Rusku ti, co šli s módou, měli boty ze Svitu Zlín za naprostý luxus. Po tom, co Rusové modernizovali ekonomiku, byly však obchody plné italských Salamandrů. Chtěli jako naši něco nového, co neznali. Tradiční partneři z NDR byli po spojení s NSR také úplně přetočení. Zavrhovali i vajíčka z východu. Prostě RVHP se rozpadla samovolně. 

"Nebyl jsem tehdy ještě spolupracovníkem Václava Klause a koukal jsem na to jako poslanec České národní rady zvenčí. Liberalizace zahraničního obchodu mi připadaly jako technikálie. Liberalizaci cen jsem naopak vnímal jako životní svátek. Když jsem druhého dne ve středu vstal a šel do Senovážné a na Letnou po hlavní třídě nyní Milady Horákové a díval se do obchodů, měl jsem obrovský pocit, že se teprve nyní nadechuji té opravdové svobody. Toto výročí není jen výročím jednoho z transformačních kroků tehdejší doby. Cena není jen ekonomická ale filosofická kategorie. Na tom lze stavět celý svůj myšlenkový svět. Teprve tehdy, když cena vzniká hodnocením člověka,  pochopím, k čemu je dobrá svoboda a cena. Ať ceny zůstávají cenami. Do té doby zůstane svoboda  svobodou!" zakončil emotivně diskusi Ladislav Jakl

Zveřejněno v EKONOMIKA

Právě přítomno: 153 hostů a žádný člen

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %