Bez Klause bychom nežili v kapitalismu, ale v otroctví Doporučený

Prezident Václav Klaus se může při pohledu zpět právem šťastně usmívat Prezident Václav Klaus se může při pohledu zpět právem šťastně usmívat Snímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

Před dvaceti osmi lety stál tehdejší federální ministr financí Václav Klaus ve vládě Mariana Čalfy v čele skupiny vládních reformátorů, kteří se pustili do zásadní transformace naší ekonomiky, která měla státem diktátorsky řízenou plánovanou komunistickou ekonomiku přeměnit na demokratickou kapitalistickou volného trhu. Mnozí si možná v té vzrušené době plné novinek a nejrůznějších změn ani neuvědomili, že nejriskantnějším bodem celého polistopadového vývoje byla liberalizace cen, ke které pod jeho velením tehdy došlo, neboť v případě jejího neúspěchu se nastartovaný proces nástupu kapitalismu mohl zastavit, protože by nemohly být provedeny následné kroky jako liberalizace zahraničního obchodu, privatizace a prodej podniků do zahraničních rukou, které byly nutné k uskutečnění přechodu od komunismu ke kapitalismu. I sám strůjce cenové liberalizace Václav Klaus přiznal, že si tohoto rizika, kdyby se nepovedla správně liberalizace cen a díky tomu nastala obrovská inflace, byl velmi dobře vědom: "V žádné jiné chvíli nebyl důvod, abych z ekonomického hlediska nespal a čekal, co se stane zítřejší den."  


Dnes se toto napětí může zdát, zejména mladé generaci žijící v Klausem vybudované demokratické kapitalistické zemi, nepochopitelné, ale nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém vše probíhalo. Do roku 1990 se slovo "kapitalismus" nemohlo oficiálně vyslovovat. To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu veřejnosti tehdy příliš neznámý ministr financí Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli u zastánců budování "třetích cest" ,reformním komunistům šedesátých let v čele s Milošem Zemanem, Komárkem,  Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, kteří, jak se v průběhu doby ukázalo, nás chtěli dovést nikoliv ke kapitalismu, ale ke komunismu s lidskou tváří. Jestli bylo revolucí říci slovo kapitalismus, tak slova "privatizace" a "prodej do zahraničních rukou" byla v jejich očích revolucí mnohonásobnou. Kdyby neprosadil Václav Klaus proti nim jeho ekonomickou transformaci, dnes bychom nežili v kapitalistickém státě se směnitelnou korunou, tržní ekonomikou a volným pohybem osob, byť poznamenanou v současnosti některými socialistickými omezováními. A to by si měli všichni jeho pomlouvači neznalí věci uvědomit.

Chtěla bych se proto pokusit  odstranit řadu nepravd, pomluv a desinterpretací, které se na toto témata v průběhu let nabalily zejména v důsledku pomluv výše uvedených zastánců třetích cest. Připomenout zejména věčně nespokojeným lepšolidem typu Otakara Svobody, jak doopravdy probíhalo obnovení kapitalismu v naší zemi po pádu komunismu v roce 1989. Jaké štěstí bylo, že   se objevil v tom porevolučním chaosu někdo, kdo věděl, jak vše provést a jak těžké bylo, aby svou ekonomickou reformu prosadil proti jejím oponentům. Co vše  musel udělat ten "ha*zl" Klaus pro to, aby pan Svoboda mohl žít ve svobodné  zemi a nebyl za to jak mluví o vrcholných politicích uvalen do vězení jako za komunismu pan Škutina. Takže:

Jak to probíhalo v letech  1990 - 1991 doopravdy  

Celosvětové zhroucení komunismu interpretované u nás jako porážka komunistické vlády disidenty vyvolalo v celém národě mimořádnou euforii a vytvořilo velice vzácnou vysokou jednotu občanů. Bohužel tato jednota byla výslovně negativní, tedy proti životu ve zločinné komunistické diktatuře, ale nikdo z protestujících neměl připravenu alternativní cestu vpřed. Bylo to zřejmě proto, že si nikdo nedokázal představit, že se komunismus skutečně zhroutí. Lépe řečeno, alternativu měli  připravenu pouze levicově smýšlející obrodní komunisté a levicoví intelektuálové a tou byla, jak již jsem uvedla výše, utopická třetí cesta budování komunismu s lidskou tváří. A i když to může nyní znít neuvěřitelně, mnozí občané, kteří si neuměli po půl století života v komunistickém, železnou oponou od svobodného světa izolovaném státě, to přijímali jako dobrou alternativu proti minulosti podobně jako v roce 1968 Dubčekovu reformní cestu při Pražském jaru. 

V porevolučním chaosu a obrovské havliádě se však podařilo veřejnosti takřka neznámému ekonomovi Václavu Klausovi stát ministrem financí v tehdejší Čalfově federální vládě a začít prosazovat svůj dávný sen znovuobnovení kapitalismu u nás za pomoci jeho ekonomické reformy, i když zastánci třetích cest  s ním opravdu neuvěřitelně bojovali. Bez nadsázky lze říci, že boj výše popsaných oponentů (dnes bychom řekli lepšolidí) s Klausovými názory byl v tehdejším parlamentu tak urputný, že by se Klausova ekonomická reforma nemohla uskutečnit nebýt tehdejšího předsedy vlády Mariana Čalfy, který ač komunista, byl inteligentní, sledoval politiku a věděl, že se komunismus celosvětově vyprázdnil a snažil se proto pomoci Klausovi prosadit jeho ekonomickou reformu a tím zavést kapitalismus, v němž, jak správně tušil, se i jemu a jeho soudruhům bude nakonec dobře žít. Rozhodně lépe, než kdyby se postavili proti. Díky jeho hlasu a hlasu jeho přítele, ministra obrany Vacka, nakonec Klausova ekonomická reforma prošla.

Dne 1.1.1991 nastala díky tomu skutečně obrovská a neopakovatelná změna pro náš stát. Změna, kdy se z teoretických úvah a snů  díky Klausovi a jeho týmu spolupracovníků promítly výsledky listopadového převratu do konkrétního života nás všech.  V tento den nastala po zhroucení komunismu teprve skutečná změna v našem komunistickém systému. Změna přechodu z komunismu do kapitalismu. Byly spuštěny změny, které se dotkly života nás všech, kteří jsme o tom ani nesnili. 

Zbývá ještě podotknout jak malá skupinka devíti lidí dokázala takovou obrovskou změnu státního systému prosadit. Zejména nyní, když vlády nejsou mnohdy schopny zajistit ani posyp silnic v zimě. Tuto pro stát tak důležitou změnu provedla 1. 1. 1991 malá skupinka devíti lidí lidí: Marián Čalfa, v roce 1991 předseda vlády ČSFR, Vladimír Dlouhý, v roce 1991 ministr hospodářství ČSFR, Karel Dyba, v roce 1991 ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky, Dušan Tříska, v roce 1991 náměstek ministra financí, Ivan Kočárník, v roce 1991 náměstek ministra financí ČSFR, Vladimír  Rudlovčák, v roce 1991 náměstek ministra financí pro ceny, Jana Fürstová, v roce 1991 náměstkyně ministra financí, Emanuel Šíp, v roce 1991 ředitel odboru maloobchodních cen ministerstva financí ČSFR a samozřejmě hnací síla celého procesu, ministr financí České a Slovenské federativní republiky v roce 1991 Václav Klaus. Obrázek  je zachycuje při příchodu na konferenci "Patnácté výročí znovuobnovení kapitalismu u nás" uspořádanou  Centrem pro ekonomiku a politiku v Národním domě v Praze na Vinohradech. 

Všem patří velký dík nás všech! 

Zveřejněno v EKONOMIKA

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Právě přítomno: 640 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %