Nejsem si jist, že zde dnes mohu říci něco úplně nového oproti knížce, kterou jsme v závěru loňského roku napsali s Jiřím Weiglem, a oproti svému vystoupení na Vysoké škole finanční a správní před třemi týdny. Dovolte mi uvést alespoň několik doplňkových poznámek.

Nabitá hlavní aula VŠ MVV očekává příchod prezidenta Václava Klause. V popředí jeho bývalý poradce a nyní docent na VŠ MVV Petr žantovský

První se týká názvu Vaší konference. Jsem přesvědčen, že se Evropa nachází nejen v  krizi migrační, ale v krizi daleko širší a obecnější. Tato obecnější krize, vyvolávající dnešní stagnaci, ne-li už přímo úpadek Evropy, je – podle mého názvu – i tou nejvýznamnější příčinou vzniku dnešní masové, do Evropy směřující migrační vlny.Nikoli obráceně. Hluboká krize je zde i bez migrace. Migrační vlna k ní nepochybně přidává další, nikoli nevýznamnou dimenzi. To považuji za – koncepčně – velmi důležitou tezi.

Kdo vysloví tento názor, stane se předmětem zuřivého ataku europeistů, těchto samozvaných „majitelů klíčů“ k Evropě (abych použil tento příhodný, a pro mou generaci nezapomenutelný Kunderův termín), stane se předmětem ataku těchto zastánců víry v přínos nikdy nekončícího prohlubování evropské unifikace a centralizace a zastánců víry ve své vlastní moudro, vystavěné na pochybných idejích posledních desetiletí. Tito lidé v dnešní formě evropské integrace a v politickém, ekonomickém a sociálním systému Evropy vidí jakési téměř nadpozemské dobro. Příčinu migrační vlny hledají jen a jedině v rozvratu států Blízkého východu a severní Afriky. Na svou milovanou Evropskou unii a na rozhodování jejích představitelů nedají dopustit.

Příčiny současného rozvratu arabských zemí vidí v jejich dlouhodobých vnitřních problémech a zejména v islámu jako takovém, tedy v náboženství. Neuvědomují si vinu Západu, zejména Spojených států, za neúspěšné vojenské intervence v této oblasti v posledním čtvrtstoletí a za nesmyslný pokus o násilný tzv. vývoz demokracie do těchto zemí.

Část z těchto europeistů si asi dokonce přeje, aby k nám migrantů přišlo co nejvíce, protože jedině tak je – podle nich – možné stvořit novou Evropu a nového evropského člověka. Z nás, ze starých Evropanů ve starých evropských zemích se Evropa k jejich obrazu vybudovat nedá. V tom mají pravdu.

To jsou postoje, které dlouhodobě odmítám. Argumentů, které k tomu používám, je mnoho, v tomto krátkém vystoupení je nemohu všechny uvést. Proto alespoň některé z nich. Jsme na akademické půdě, proto zůstanu spíše ve společensko-vědní, tedy ideové oblasti. Nebudu se pokoušet o argumentaci geopolitickou, vojensko-bezpečnostní, nábožensko-teologickou. Nepřijmu také diskusi o tzv. konspiračních teoriích. Více než souhlasím se známým americkým autorem Mattem Ridleym (autorem knihy The Rational Optimist), který v nedávném vystoupení v CATO Institute (Cato Policy Report, leden-únor 2016) říkal, že je velmi skeptický k tomu, co on nazývá „the Great Man Theory of History“ a stejně tak k významu konspirací těch menších. Ve své nové knize The Evolution of Everything: How New Ideas Emergezdůrazňuje evoluční, inkrementální vývoj lidské společnosti. Já jsem přesvědčen o tom, že i celá migrace do Evropy měla a má svou evoluci a své postupné, dlouhou dobu – v Evropě, nikoli v arabském světě – připravované předpoklady a předstupně.

Vidím je hlavně ve světě idejí. Proto bagatelizuji konspirace a význam telefonátů Obamy s Merkelovou. Odmítám i to, že by bylo možné důvody dnešní masové migrace, resp. její eventuální potřebnost hledat v údajném (protože neexistujícím) nedostatku pracovních sil v Evropě nebo v poklesu porodnosti a ve stárnutí obyvatel Evropy.

Dnešní masová migrace byla způsobena hlavně tím, že Evropa, zejména v posledním půlstoletí, zažívá mimořádnou chaotizaci svého politického jednání a chování (primárně svou iracionální centralizací) a že zažívá mimořádné narušení dlouhodobě utvářených vzorců chování jejích obyvatel (díky svým a americkým „revolučním“ 60. letům). O dnešní migrační vlnu si proto Evropa „koledovala“. Zdůraznil bych tři důvody, které jsou poněkud jiné, než je mainstreamové vidění této problematiky:

1. nastalo všeobecné přijetí (téměř religiózním způsobem obhajované) nezodpovědné, utopické, proto v podstatě antihumánní doktríny lidských práv, která se tváří, že lidé na široce a stále šířeji definovaná, často nároková práva mají nárok, že pro tato práva stačí, aby byla v libovolném prostředí jakkoli demokraticky či nedemokraticky prosazena a „zavedena“, a že už to, samo o sobě, automaticky, vytvoří takový politický, ekonomický a sociální systém, který si stoupenci této doktríny přejí. Je to uvažování, které nechápe, že taková věc jako právo je produktem určitého společenského uspořádání, v lidských dějinách jen zcela mimořádně se vyskytujícího, nikoli jeho předpokladem;

2. v Evropě došlo k úspěšně provedenému zdiskreditování a proto opuštění tradičních hodnot, elementárních principů lidského chování, životního stylu a respektu k hierarchicky uspořádanému principu organizace lidské společnosti. Tato radikální změna je důsledkem teprve teď se plně prosadivšího vítězství kulturní revoluce šedesátých let. Ta nebyla „osvobozením“ člověka od – Marxem definovaných – okovů kapitalistické společnosti, ale „pseudoosvobozením“ od lidskými dějinami utvářených civilizovaných, kulturních společností a od v nich se osvědčivších prvků lidského chování. Nemám moc rád termín kulturní marxismus, zdá se mi, že je toto slovo již obsazeno (a to v jiném významu), ale začínám se s ním pomalu smiřovat. Přesto je pro mne to, co se dnes děje, spíše Sartre a Marcuse, Rudi Dutschke a Cohn-Bendit než Karel Marx;

3. v Evropě zvítězila doktrína europeismu, který je konglomerátem postdemokratickédoktríny politické (přesvědčené o zhoubnosti národních států a o nezbytnosti nahradit je kontinentálním uspořádáním světa), trh odmítající a v sílu moudrého státu věřící, zcela neliberální doktríny ekonomické a sociální, a v neposlední řadě antikonzervativní a proti tradicím se bouřící doktríny kulturní či lidské chování předurčující, která se opírá o názory moderních ismů – multikulturalismu, politické korektnosti, feminismu, genderismu, homosexualismu (a celého LGBT).

Na vzniku současné migrační vlny se proto zásadním způsobem podepsal Západ (a v rámci něho jeho kolébka Evropa). Rozbuškou, která individuální migraci přeměnila v masovou migrační vlnu, bylo naivní a nezodpovědné vítací heslo kancléřky Merkelové a podobná prohlášení dalších evropských, zejména bruselských, multikulturální ideologií zaslepených politiků.

Současná migrační vlna proto nemohla nepřijít. Každý, kdo žádal a žádá její zastavení, byl a je ostrakizován, zesměšňován, líčen jako význam pomoci, soucitu a milosrdenství nechápající člověk, jako sobec, egoista, nekřesťan, prostě neevropan. Tyto výtky nesmíme nikdy akceptovat.

Chtěl bych se na to podívat ještě z trochu jiného úhlu. Společenské vědy studují zákonitosti chování společnosti, jednotlivců a všech „entit“, které si tito jednotlivci vytvářejí jako předpoklad žití v masové, anonymní, nikoli na osobní znalosti každého s každým založené společnosti. Z jejích poznatků pro nás vyplývají některé zásadní závěry.

Profesor Václav Klaus přebírá z rukou rektora školy doc. PhDr. Václava Soukupa, CSc. Pamětní list

Nenacházíme-li se v tzv. face-to-face society (jako je rodina) anebo nejsme-li ve světě naprosté anarchie, musí jakákoli „velká“ společnost ke svému racionálnímu chování splňovat určité předpoklady, musí být naladěna na stejnou notu, musí sdílet některé elementární, komunitu tvořící hodnoty, musí respektovat určitá, evolucí vytvořená pravidla, návyky a obyčeje, musí mít vybudován systém všemi respektovaného a současně přísně vynucovaného práva.

My, kteří tyto společensko-vědní poznatky respektujeme, proto mluvíme o nezbytné kohezi, koherenci, či homogenitě společnosti. To vytváří její nesmírně cenný a vzácný sociální kapitál. Cizí prvky, jinak se chovající jedinci či skupiny jedinců, samozřejmě být mohou, ale smí být jen zlomkem společnosti, smí být jen – i když leckdy vítanou – kuriozitou či atrakcí. Nesmějí svou vahou a významem zásadně narušovat či dokonce chtít měnit chování společnosti, v níž se nacházejí. Nebo smějí, ale pak tím vzniká společnost jiná. Různost je jen kořením společnosti. Prospívá jí však jen tehdy, je-li jí v ní „jako šafránu“. (Mluvím o společnosti, o ucelené komunitě lidí, charakterizované určitou kulturou, životním stylem, civilizační úrovní, organizovaností. Nemluvím o beztvaré hmotě typu lidstvo, svět, planeta.)

Každé významné narušení tohoto, historií opakovaně potvrzovaného principu, je pro společnost vážným, leckdy smrtelným nebezpečím. Hodnotu přiměřené míry stejnosti – v zásadních systémových věcech, nikoli v názoru na preferenci hudebních žánrů či barvy kravat – je pro zdraví jakékoli společnosti třeba rezolutně hájit.

V nadpisu konference se ptáte, jaká jsou východiska. Je to dotaz, k čemu to všechno logickou nevyhnutelností povede? Nebo se ptáte, co dělat, aby to touto cestou nevedlo?

K tomu prvnímu bych řekl, že očekávám, že soudobá migrační krize a příčiny, které k ní vedly a nadále vedou (ty ještě daleko více než migrace samotná), způsobí, žeEvropa přestane být tou Evropou, kterou známe. Používám-li slovo Evropa, mám na mysli Evropu jako abstrakci, jako civilizačně-kulturní celek, jako historickým vývojem vzniklý konglomerát postojů, názorů, zvyklostí, mravů a obyčejů, myšlenkových vzorců, náboženství a světonázorů, způsobů chování, souhrnně hodnot, které Evropu – ve svém souhrnu – činí specifickým fenoménem. Nemluvím ani o zeměpisu, ani o dnešní formě sebeorganizace Evropy, o Evropské unii.

Evropa by dnešní migrační krizi přežít mohla, kdyby byla i nadále Evropou, tedy sebou samým. Kdyby byla zdravá. Kdyby neprocházela už minimálně půl století (nebo spíše století celé) hlubokou krizí. Z ní plynoucí slabost činí náš kontinent snadno zranitelným a neschopným se bránit. Všechno navíc naznačuje, že se bránit ani nechce. O to je dnešní situace hrozivější. Vytvoření Evropské unie tuto krizi nezastavilo, naopak ji dále prohloubilo.

Nepředstavujme si však možnou či pravděpodobnou destrukci či rozklad Evropy jako jednorázový akt, jako náhlé zhroucení, jako rozpad „domečku z karet“. Bude to proces, bude to evoluce, nebude to jedna prohraná bitva.

Druhá otázka byla – à la Černyševskij – co dělat? Jak jsem se snažil ukázat, vinu za dnešní masivní tok migrantů do Evropy vidím jak v systémových problémech evropského kontinentu, tak v dnešních „vítačích migrantů“, tedy v dnešních evropských elitách (či kvazi-elitách), v dnešních bruselských nebo pro-bruselských politicích a v celé, na to napojené mediálně-kulturně-intelektuální kvazi-avantgardě, která chce mezi novodobé elity patřit a která se na tomto „vítání“ přiživuje. Právě tito lidé jsou dlouhodobými spolutvůrci evropského systému – jak politicko-ekonomicko-sociálního, tak formy evropské integrace.

Tito lidé propadli zrůdným ideologiím kulturního marxismu (viz přehledný text Claudia Grasse v dubnovém čísle švýcarského měsíčníku Global Gold, který má nadpis „Cultural Marxism and the Birth of Modern Thought-Crime“). Ten vedl – stejně jako původní marxismus o století dříve – k degeneraci západní společnosti, ke ztrátě její kulturní identity, k její hluboké intelektuální krizi. Vedl i k přijetí zhoubné ideologie politické korektnosti. Claudio Grass velmi přesně identifikuje zrod tohoto myšlení vefrankfurtské škole u Horkheimera, Adorna, Habermase, Marcuseho a Fromma. Tento, z Frankfurtu (am Main, nikoli an Oder) vycházející způsob myšlení prorostl celou Evropou a je dnes a denně šířen z Bruselu nejen projevy politiků a jimi prosazovanou legislativou, ale i Bruselem vynucovaným vzdělávacím systémem bořícím dosavadní formy a obsah vzdělání a mimořádně úspěšně manipulujícím dětmi a mladou generací.

Proto nebude stačit vyměnit dnešní politické lídry Evropy. Bude třeba vyměnit i za nimi stojící nositele dnešní evropské ideologie, dnešní evropský akademický a intelektuální svět. K tomu jedny volby nestačí. To vyžaduje onu, dnes mnou již několikrát zmíněnou evoluci. Zkusme přispět alespoň k jejímu nastartování.