Celé Řecko potřebuje rekonstrukci

Mezi účastníky Athénského semináře byli politici (nejvýraznější ze současných nepochybně Elmar Brok, dlouholetý předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu, fanatický eurofil), profesoři (silné zastoupení z Harvardu), bankéři (hlavně z londýnské City), atd. Témata sekcí dobře vystihují předmět diskuse:

- širší geopolitický kontext;
- evropská krize;
- globální ekonomika;
- energetika;
- globální finanční systém;
- budoucnost.

Letošní seminář se již asi potřetí konal v luxusním hotelu u moře nedaleko Athén. Jednání začalo v pátek 15. července, několik hodin po teroristickém útoku nákladním autem v Nice. V jednom z úvodních ranních projevů uváděl Brit Alexander Ewans, že se už řadu týdnů na internetových serverech islamistů objevují diskuse o použití velkých nákladních automobilů jako teroristického nástroje. Zdůrazňuji, že to bylo napsáno v předem písemně rozdávaném textu projevu.

Z okna mého hotelového pokoje

Pro mne nejzajímavější byla samozřejmě sekce o evropské krizi, kde jsem vystoupil s proslovem v části nazvané Budoucnost Evropy. Stručné shrnutí mého vystoupení:

- každý, kdo má otevřené oči, musí vidět, že Evropa před sebou nemá žádnou „růžovou“ budoucnost, ale nezadržitelný regres;

- hlavními charakteristikami současné Evropy je stagnace, jedna krize za druhou, rostoucí napětí mezi nic nevidícími a nic neslyšícími evropskými politickými a byrokratickými „elitami“ a názory obyčejných lidí;

- výsledky referenda o brexitu byly zatím nejnázornějším příkladem tohoto napětí. Jen já a několik Angličanů na semináři výsledky referenda vítali, 80 % účastníků (včetně všech – na dary od EU čekajících – Řeků) by hlasovalo opačně;

- řekl jsem tam, že tento výsledek byl v mých očích „nejvýznamnější singulární pozitivní událostí“ několika posledních desetiletí, možná už od okamžiku pádu komunismu;

- dodal jsem, že ho nepovažuji za „izolovaný jev“, nýbrž za projev na široké základně probíhajícího celoevropského procesu. V souladu s Ortegou y Gassetem jsem to nazval „la rebelión de las masas“;

- příčinou je nesouhlas mlčící většiny se způsobem evropské integrace (unifikace, centralizace, de-demokratizace) a politikou evropských elit. Proto nezbytnost fundamentální změny, chceme-li zastavit regres.

S mým vystoupením souhlasili jen Britové (někteří), jednotlivci mezi Američany (jeden z nich byl právě požádán, aby vstoupil do poradního týmu Trumpa), určitě ne Řekové. Hlavními odpůrci byli Němec Brok (nejdéle sloužící poslanec Evropského parlamentu, jeden z tvůrců „evropské ústavy“ a Lisabonské smlouvy), Angličan MacShane (bývalý Blairův „ministr pro Evropu“), bývalý řecký viceprezident Evropské centrální banky (v letech 2002-2010) Papademos, Němka Stelzenmueller (vydavatelka časopisu Die Zeit). Všechny už dlouho znám.

Arogance těchto lidí je neskutečná.

Nejčastější jimi používaná slova o všech, kdo si dovolí kritiku, byla: xenofobní populisté, nacionalisté, hlupáci (možná idioti), nekvalifikovaní jedinci, nostalgicky uvažující staří lidé, atd. Ve Velké Británii teď vznikla „nejexotičtější vláda v historii“, řekl jeden z nich. Věcné argumenty zcela chybí. Prý to všechno bylo lžemi o imigraci. Politici podle nich zcela selhali (tím, že dopustili referendum). Bývalý belgický šéf EU kabinetu Van Rompuye vítězoslavně argumentoval, že díky EU Belgie – já bych řekl, dnes už skoro neexistující země – sice „ztratila suverenitu, ale získala vliv“. Ve výčtu absurdních výroků bych mohl dlouho pokračovat. Jeden z Řeků řekl, že největšími ničiteli Evropy jsou Boris Johnson a Václav Klaus. Pokud by bylo pravda, že jsem největším ničitelem dnešní EU, byla by to pro mne pochvala. Ale s Evropou já problém nemám.

Snažil jsem se bojovat ze všech sil. Snad relativně úspěšně. Po skončení této části konference ke mně přišel jeden saudskoarabský investiční bankéř a řekl mi, že obdivoval mou „passion“ and „patience“. To mne potěšilo.

Klidná večeře účastníků ve chvíli teroristického útoku v Nice

První ranní probuzení v Řecku přineslo šílenou zprávu o zcela absurdním teroristickém útoku v Nice (na ulici, kterou jsem projížděl před necelými dvěma týdny při cestě na letiště při návratu z konference v Monte Carlu). Nic nového k tomu říci neumím, stačí, když budu citovat francouzského premiéra. Manuel Valls řekl (podle sobotních International New York Times), že „se časy změnily a Francie musí přijmout, že bude žít s terorismem“. To je téměř neskutečné – časy „se“ změnily? On neřekl, že jsme je „my“ – svou absurdní migrační politikou a svou podporou „arabských jar“ – změnili. Asi nám už není pomoci.

Druhé ranní probuzení v Řecku znamenalo zprávu o vojenském puči v Turecku (kam jsem měl jet přesně za týden a setkat se s bývalým prezidentem Gülem a dnešním prezidentem Erdoganem). Vojenským pučům je třeba říci rezolutní ne, ale napětí v Turecku rozumím tak, že jistá část obyvatel Turecka nechce postupující islamizaci země a chce pokračovat v Atatürkově dědictví. Je příliš brzy na komentáře, snad jediný: otevře to oči německé kancléřce? Možná ještě jednu věc: k mému překvapení někteří účastníci semináře vyjádřili mírné zklamání, že se puč nezdařil – Turecko prý mohlo být lepší. Tak uvažovat neumím.

Ještě uvedu několik nesouvislých „střípků“ z konference:

- harvardský profesor říká, že na Harvardu není nikdo pro Trumpa. Replikoval jsem, že to říká více o Harvardu než o Trumpovi;

- objevuje se – po slovu brexit – nové slovo „nexit“, čili otázka, kdo bude „next“;

- prorektor moskevského MGIMO řekl: „v Rusku je určitě mnoho idiotů, ale nikoho by nikdy nenapadlo začít válku s NATO“;

- Gerard Lyons (úžasně argumentující obhájce brexitu) vtipně řekl, že „EU pochoduje po eskalátoru opačným směrem, než se eskalátor pohybuje“;

- Alfred Steinherr zajímavě argumentoval, že dochází „k nesmyslnému přeceňování pozitivních efektů liberalizace obchodu“. Obrovský přínos je – mimo jakoukoli pochybnost – přechod z neliberálního systému (např. z komunismu) do liberálního (dnešní kapitalismus), ale dílčí posuny – včetně rozšiřování EU – jsou už jen málo významné. Dodávám, že to je dlouhodobý hlavní ekonom European Investment Bank;

- mimo konferenci jsem z domova dostal hezkou SMS: „la dolce  vitain Europe has ended“;

- již zmíněný Blairův ministr pro Evropu nám rozdal svůj právě publikovaný článek v časopise Credit Policy Exchange. Jeho nenávist k brexitu je neskutečná, je to nemoc těchto lidí. Dnešní premiérka Velké Británie prý podporovala v kampani Camerona „asi tak jak oprátka podporuje oběšence“. Ministr zahraničí je „usvědčený lhář“ a světová komunita si bude muset zvyknout na to, že „jedná s císařem Nerem, který do vysokého státního úřadu jmenoval svého koně“. Ještě jednu jeho větu: „každý souhlasí, že referendum bylo založeno na obřích lžích, které evropská politika nezažila od 30. let minulého století“. Člověk nevěří svým očím. Jiná SMS z Prahy: „co těm poraženým zůstává? Vztek a nenávist“. To je možný výklad.

Večeře v lidové restauraci na břehu moře

Zklamala mne odevzdanost Řeků

Skutečné Řecko jsem na poloostrově nedaleko Athén viděl jen okrajově. Každoročně mne zklamává odevzdanost Řeků na semináři – jejich totální nedůvěra ve svou vlastní zemi, ve své politiky (i jakékoli budoucí), a proto naprosté neprotivení se tomu, že se o nich rozhoduje mimo ně, v Bruselu (či Berlíně). Říká to řecká elita, která studovala v Anglii nebo v USA a jejíž děti také studují v těchto zemích. Přiznávají, že se vnitřní devalvace nezdařila – HDP je 26 % pod úrovní roku 2009 (investice 62 %!), příjmy obyvatel klesly o 40 %. Čtyři sta tisíc lidí emigrovalo. Nevidí žádnou cestu do budoucna. Bývalý politik, profesor na Athénské univerzitě, o tom všem referuje jakoby neutrálním, nezainteresovaným způsobem, ač je zřejmé, že Řecko do této situace přivedla jeho vláda. Je také zřejmé, že se čeká na nějaký zázrak, kterým nemůže být nic jiného než odpuštění dluhů (a víra, že nové nevzniknou příliš rychle). Hotely na mořském pobřeží se však tváří, jakoby bylo všechno v pořádku. Moře, slunce a olivovníky také.

Přesně to je Řecko, a přesně to je i Athénský seminář.

Václav Klaus, 19. července 2016