Ještě máme v živé paměti jásot novinářů nad pády tehdejších autoritativních režimů v Tunisku, Libyi, Egyptě, a oslabení režimu v Sýrii. Kromě Egypta, kde silná a jednotná armáda zamezila katastrofě, a Tuniska, kde je jakž tak klid, až na teroristické útoky, které ničí turistický byznys a tudíž i hospodářství země, všude nyní vládne zmar a chaos.

      Nemohu v žádném případě souhlasit s tím, že bychom zvláště my a Slováci, kteří jsme hromadně emigrovali na západ po invazi roku 1968, či Maďaři, kteří tak činili v roce 1956, měli cítit jakousi hanbu, že se stavíme tak odmítavě k přijetí kvót pro migranty.

     Naši lidé se okamžitě zapojili do ekonomik států, které je přijaly. Během krátké doby se emigranti ze zemí bývalého socialistického tábora, díky svým odborným a lidským vlastnostem, stali váženými občany tamních zemí. Nikdy se nesdružovali do komunit s nepřátelským zaměřením vůči hostitelské zemi. To se rozhodně nemůže říci o imigrantech ze severu Afriky ve Francii. Je nemyslitelné, že by Češi, Slováci, Maďaři, Poláci a jiní emigranti ze zemí bývalého sovětského bloku, pískali při hymně hostitelské země, tak jak se stalo při zápase Francie s Alžírskem. Navíc jsou tito původní obyvatelé Maghrebu, nyní občané Francie, ve velké většině příjemci sociálních podpor (nejedná se však o černé Afričany, křesťany, kteří se do většinové společnosti, včetně policie a armády integrovali).

    Je mi hluboce líto tragédií jednotlivců, utonulých dětí, ale při tom všem musíme mít na vědomí, že lítost a soucítění s jednotlivci nám nesmí zabraňovat v obraně evropských hodnot a způsobu života, které jsme v průběhu staletí Evropa dosáhla.

    A pokud nám někdo vyčítá, že jsme při přijímání migrantů pasivní, nechť má na mysli, že jsme to nebyli my, kdo zničil Irák a jeho tehdejší strukturu, kde sice byl vládcem diktátor, ale odkud emigrovala jenom hrstka obyvatelstva. Nebyli jsme to my, kdo vyzbrojoval mudžáhidy v Afghánistánu proti tehdejšímu sovětskému svazu. Z mudžáhidů se stal Talibán, před kterým emigruje Afghánská střední třída nyní. Nebyli jsme to my, kdo bombardoval Srbsko a umožnil tak vznik samostatného Kosova, odkud díky korupci a národnostním problémům do EU prchá desetitisíce lidí. Nebyli jsme to my, kdo vytvořil bezletovou zónu nad Libyí, a zničil tamní režim, který zabraňoval hromadné emigraci přes Středozemní moře. Nebyli jsme to my, kteří vyzbrojovali syrské rebely (z některých z nich se stali bojovníci IS) proti režimu, který ať už byl jakýkoliv, umožňoval náboženskou svobodu tamních občanů a slušný život relativně moderní a vzdělané společnosti.

    A pokud nám bude někdo vyčítat, že jsme vykořisťovali Afriku kolonialismem, tak ať si laskavě uvědomí, že Československo a dokonce ani Rakousko-Uhersko, jehož byli Češi a Slováci součástí, v Africe žádné kolonie nemělo. Migranty by tudíž měly přijímat z tohoto důvodu ty státy, které z kolonialismu těžily.

    Na závěr chci dodat. Nemám sebemenší problém s těmi cizinci, kteří zde žijí. Obávám se však, že tato uprchlická krize, nebo jak já říkám,  invaze, bude mít neblahý vliv na dosavadní bezproblémové soužití mezi většinovým obyvatelstvem a cizinci z orientu a Afriky. Už nyní se projevují některé náznaky nevraživosti a to tu, kromě několika set migrantů, kteří jsou v záchytných zařízeních, žádné velké počty nemáme. Nechci domýšlet, co se stane, až Německo uzavře hranice a navzdory nezodpovědným prohlášením Angely Merkelové, přestane imigranty přijímat.

     Evropská unie by neměla koumat nad tím, kolik jaký stát migrantů přijme, ale jakým způsobem je dopraví zpět na kontinent, ze kterého přišli.