Na letošní výroční konferenci Montpelerinské společnosti letím do Hongkongu nočním letem z Prahy přes Curych, což znamená, že po celé cestě nic nevidím. Proto jen tři krátké necestovní poznámky z tohoto letu.

V Neue Zürcher Zeitung čtu na mezipřistání v Curychu zajímavý text velmi promajdanského ukrajinského spisovatele – Rusa žijícího na východní Ukrajině. Jeho popis dnešního života na Ukrajině je poučný. I přes šílené nepřetržité televizní vysílání hrůz, které se v místech bojů na východní Ukrajině odehrávají, oficiálně žádná válka na Ukrajině není (podle Kyjeva jde pouze o protiteroristickou akci), a proto se prý Ukrajinci chovají, jako že opravdu není. V srpnu je čas dovolených a všichni jsou u moře – letos už ne na Krymu, ale někde kolem Oděsy nebo spíše na Jadranu. Jeho mobil je prý plný „selfies“ od přátel u moře. Současně mailuje do Luhanska svému příteli, zda by se nemohl podívat na druhou stranu města, kde bydlí rodiče jeho kolegyně, která od nich už přes dva týdny nemá žádnou zprávu. Mailem mu tento jeho přítel odpověděl, že sice má auto, ale nemá benzín, a že městská doprava neexistuje, takže se na druhou stranu města nemůže dostat. Schizofrenie celé situace je absurdní, ale o to smutnější.

V letadle nikdy nesleduji filmy, ale airshow, neboli trasu letu na obrazovce. Zeměpis mne vždy mimořádně zajímal. Je zajímavé sledovat, jak se švýcarské letadlo vyhýbá hranicím Ukrajiny – letí z Curychu přes Německo, ČR, Polsko a Bělorusko do Ruska, ale hranice Ukrajiny kopíruje a to velmi blízko. Přímý let do Hongkongu trvá z Curychu 12 hodin.

Anglický týdeník The Economist, který je v letadle k dispozici, má na titulní stránce krásnou koláž potápějící se lodičky (z papíru, ale se symboly EU), z níž do dálky hledí Merkelová a Hollande s italským premiérem Renzim a z níž kbelíkem vylévá vodu šéf Evropské centrální banky (také Ital) Draghi. Článek má nadpis „Opět pocit klesání“. Zdá se mi, že vlastní článek není třeba číst – v obrázku a nadpisu je obsaženo všechno.

První – neasijská – zpráva po příletu do Hongkongu je, že EU zvolila do svého čela místo velmi bezbarvého von Rompuye stejně bezbarvého Poláka Donalda Tuska (a že to David Cameron vítá!). V éře svého prezidentství jsem v Polsku sledoval zásadní názorový, ideový i morální střet Kaczyński-Tusk, a byl jsem plně na straně toho prvního. Můj poslední přímý konflikt s Tuskem byl v listopadu 2012 na summitu EU-Asie v laoském Vientiane. Ve svém projevu jsem tam řekl, že „euro-experiment“ (pokus vytvořit jednu měnu pro 17 ekonomicky velmi nesourodých a vzájemně solidaritu postrádajících zemí) selhal. Nikdo z předsedů vlád či prezidentů zemí, které používají euro, neprotestoval. Jedině Tusk, předseda vlády země, která euro nepoužívá, vystoupil s agresivní obhajobou eura a hlavně s půvabným výrokem, že to prý není žádný experiment. Už tehdy se tam chtěl mocným v Evropě zalíbit! To já odpouštět nemohu. (Nicméně, v Hongkongu toto jmenování žádnou velkou zprávou nebylo!)

 V Hongkongu je horko, stále přes 30ºC. Podstatnější ale je, že je vlhko, velmi často navíc zamračeno, což zvyšuje problém air pollution. V místních novinách je na různé části dne předpověď znečištění vzduchu, rozsáhlejší než předpověď počasí.

Hongkong je jedno z řady krásných moderních měst, přístavů, rozložených kolem mořského zálivu. Jeho nepřetržitě přibývající mrakodrapy (byl jsem zde před 10 lety a město téměř nepoznávám) jsou obklopeny vysokými horami. Velká Čína vidět není, ale je nedaleko. Ve městě, v tomto městském státě, žije 7,3 milionu lidí na ploše 1100 kilometrů čtverečních, což je velikost našeho okresu. My máme okresů 75 a 10,5 milionu obyvatel. Proto musí Hongkong růst do výšky, což je jednoduchá aritmetika. (V Hongkongu je podle statistik 1251 budov vyšších než 100 metrů, zatímco v New Yorku jen 590 a v Tokiu 410!) Já bych se tu dobře necítil. My jsme zvyklí na volný prostor, na zelenou trávu na jihočeské chalupě. To tady prostě není. Přesto je v Hongkongu mimořádně dlouhý průměrný věk dožití – u mužů je pravděpodobnost dožití 80,9 roku, u žen neuvěřitelných 86,6 roku. To se odráží i v tom, že na 1000 žen tam žije jen 864 mužů.

Když jsem si v Praze přečetl, že budu bydlet v hotelu Shangri-La, doufal jsem, že to bude oáza asijského klidu. Moje generace zná knihu Jamese Hiltona Ztracený obzor (Lost Horizon) a ví, že Shangri-La je tajuplný klášter kdesi v Himalájích, skutečná oáza klidu a meditace. Hongkongský hotel si toto jméno však pouze vypůjčil. Je krásný, funkční, ale na meditaci vhodný není.

Hongkong je ekonomika s pravděpodobně nejvyšší mírou ekonomické svobody na světě a jedna ze zemí nejbohatších – přes 38 000 dolarů HDP na hlavu. Za zmínku stojí její měnový systém. Tato země rezignovala na existenci své vlastní centrální banky a zavedla – podobně jako před více než 20 lety Argentina – tzv. currency board (málo výstižně překládaný jako „měnový výbor“). Zatímco v Argentině to vedlo ke katastrofě, v Hongkongu to funguje. Rozdíl je zřejmý – v Argentině byla zcela nezodpovědná fiskální politika (jako v eurozóně) a v Argentině chyběla oboustranná cenová flexibilita, ceny neklesaly, jen rostly. V Hongkongu byla fiskální disciplína velmi nemilosrdná, ceny pružně reagovaly a reagují v obou směrech, není tam žádná „sociálně-tržní“ ekonomika (jako v Evropě či Argentině).

Něco jiného je zdejší politický systém, v blízkosti Číny a ve velmi složitém vzájemném uspořádání závislosti a nezávislosti. Míra politické svobody je v Hongkongu řádově vyšší než v Číně, ale systém autentické parlamentní demokracie a politického pluralismu, jaký známe a chceme my, tu není. Na dnešní den je v Hongkongu svolána demonstrace (očekává se 10 000 účastníků), protestujících proti systému listopadové přímé volby hlavy hongkongské administrativy – Peking blokuje rozšíření skupiny kandidátů nad schválené tři, protože to podle něj nemá být nikdo, kdo by byl proti dnešnímu politickému uspořádání. Plná demokracie to tedy v žádném případě není.

Město je obklopeno vysokými kopci, obydlena je jen malá část u moře. Tam jsou nadjezdy a podjezdy, tunely a mosty, metro, nadchody a podchody (myšleno pro chodce, nikoli auta). Je takové horko a vlhko, že lidé radši chodí pod zemí. Hotely i obchodní centra mají rozsáhlá podzemí, okno si nikdo nepřeje či nežádá. I člověk ze střední Evropy, který chce mít doma pořád otevřené okno a vzduch, je zde nakonec rád, že je pod zemí.

Jeden den jsme strávili v Makau, v této bývalé portugalské kolonii, která skončila – jako Hongkong o dva roky dříve – v roce 1999. Rozdíly jsou dva – Portugalci byli „hodní“ a kolonii dostali od Číny darem. Anglie svou kolonii vojensky dobyla. Druhý rozdíl je, že Makao je normální čínské území (byť „speciální“ zóna) a obyvatel Makaa jede do Číny zcela volně, zatímco v Hongkongu se v obou směrech používají víza a pasy.

Jinak je mezi nimi řada podobností. Jsou to území malá, Makao je 35x menší než Hongkong (pouze 30 km2) a má jen 600 000 obyvatel, což je 8 % Hongkongu. Obě jsou přehuštěná, i obytné domy mají velikost mrakodrapů. Všechno je nesmírně stísněné, moře vypadá krásně, ale moc pláží tam není. V Hongkongu je údajně několik „trails“ (stezek, turistických cest), ale je to asi jako kdyby měla Česká republika jedno šumavské údolí.

Bez sebemenší obrany a protestů tam mizí všechno staré a je to nahrazováno obřími budovami bez ladu a skladu. Zejména Makao je po 10 letech k nepoznání, povyrostlo o desítky metrů směrem vzhůru. Starý „skyline“ už není vidět. V obřím hotelu, paláci a obchodním centru Venetian je největší kasino na světě. Je tam na jednom místě 800 stolů, kde ve všední den ve 4 hodiny odpoledne stovky či tisíce Číňanů (kteří tam přijíždějí z velké Číny) hrají o vysoké peníze. Je tam současně obrovský obchodní dům se stovkami obchodů všech známých i neznámých značek, podle vzoru Benátek je tam voda, kanály a gondoly (s Číňany zpívajícími Santa Lucia) a projížďky pro romantické dvojice jsou buď na 15 nebo 30 minut. Nad vším se klene umělá obloha, máte pocit, že jste skutečně na nějakém italském náměstí.

Ještě před 10 lety v Makau pro turistu dominovaly staré portugalské kostely z 16. – 17. století. Asi tam ještě jsou, ale už je nedovidíte. Je hrozné vedro a vlhko, pohyb venku je obtížný.

Obě velká města, zvláštní zóny, skoro státy, dynamicky rostou, žijí z turistického ruchu (v Makau bylo loni 20 mil. turistů, z toho 80 % z Číny), vzdělanost je vysoká, úroveň škol asi dobrá, znalost angličtiny téměř samozřejmostí. Lidé jsou nesmírně pracovití. Nedovedu si ale přestavit tam žít, kontakt s přírodou je skoro nulový, životního prostoru je strašně málo, pořád tlačenice.

Přijel jsem sem na výroční zasedání Montpelerinské společnosti, v roce 1947 založené společnosti klasických liberálů. Jednou za dva roky se koná její celosvětové zasedání, v meziroce zasedání regionální (kontinentální). Letos se zde sešlo asi 350 členů (a hostů) ze 34 zemí všech kontinentů. Vzhledem k místu konání konference je zde nadprůměrně zastoupená Asie (ale i Austrálie a Nový Zéland).

Montpelerinská společnost (dále MPS) byla po 2. světové válce založena velikány liberalismu, jako byli Mises, Hayek, Friedman s myšlenkami, které se právě dnes zdají být – což bylo zdůrazňováno mnohými řečníky – mimořádně aktuální. Tehdy to formulovali takto:

- klíčové hodnoty civilizace jsou ohroženy;

- postavení jedince a dobrovolně vytvářených seskupení lidí je stále více podkopáváno narůstající arbitrární mocí;

- svoboda myšlení a projevu je omezována privilegováním tolerance k menšinám, které chtějí získat prostor pro své specifické názory a požadavky;

- nastává pokles víry v soukromé vlastnictví a konkurenční trhy;

- liberálové žádali nedopustit nic jiného než zavedení minimálních standardů ze strany státu, aby nedocházelo k poškozování fungování trhu

- a nezneužívání historie k prosazování ideologií nepřátelských vůči svobodě.

To všechno jsou formulace z prohlášení MPS z 8. dubna 1947, ale jsem přesvědčen, že je není třeba měnit.

Současný prezident MPS prof. Allan Meltzer v úvodním projevu srovnával socialismus s dnešním „státem blahobytu“ (vysoce regulovanou, přerozdělovací společností) a jeho hlavní tezí bylo, že „socialismus už definitivně padl, zatímco stát blahobytu ještě ne“. Vyjadřoval názor – který plně sdílím – že je stát blahobytu (v dnešní Evropě a USA) větším nebezpečím, protože je obtížnější ho porazit.

Podobně vystupovali další řečníci. V sekci „Vyhlídky liberálních reforem v Asii“ mne zaujal korejský profesor Kim s přednáškou „Korejská deregulační politika čelí mnoha překážkám“ s argumenty, kterým my v Evropě dobře rozumíme. Za zmínku však stojí dvě věci:

- jakákoli nová regulace v Koreji po pěti letech automaticky přestává platit (!). Má-li pokračovat, musí být znovu uzákoněna;

- na rozdíl od mnoha dalších řečníků nemluví o korupci, ale o „rent-seeking“ jako hlavním problému Koreje. Ekonomický termín „rent seeking“ (prvně použitý koncem 60. let Robertem Tullockem) neumíme dobře přeložit (což ostatně nejde), ale hlavně jsme si nevytvořili takový český termín, který by tento fenomén vyjadřoval. „Dolování renty“ (v učebnici Roberta Holman) nedává žádný smysl. Já preferuji mluvit o „získávání ekonomických efektů nikoli produktivní činnosti, ale ovlivňováním rozhodování politiků, úřadů, ale i firem“. Je to obecnější termín než korupce a navíc termín přesnější. Je to i lobování všeho druhu, využívání známostí a konexí, jsou to nejrůznější „protislužby“, je to vždycky něco za něco, je to většinou úsilí překonat nějaký defekt systému (od usnadnění získání stavebního povolení po „zaplacení“ vstupu do zaplněné restaurace, atd.). Je to velmi často snaha obejít selhání trhu nebo selhání státu (nebo jakékoli jiné instituce), není to jen morální selhání člověka (jak je to chápáno u nás), leckdy to ani není pro nikoho újma.

Je to vážný společenský jev, ale je o něm smysluplné mluvit jako o „rent-seeking“ a neulehčovat si život laciným politickým obviňováním politických rivalů.

Pěkný příspěvek měl prof. Easterly z New York University o tzv. rozvojové pomoci. Bylo to z poněkud jiného úhlu než obvykle. (Mimochodem, přítomen byl i dnešní hlavní světový expert na rozvojovou pomoc Deepak Lal.) Odmítá „technokratickou neutralitu“, která si nevšímá politického uspořádání v zemích, které jsou předmětem této velmi sporné zahraniční pomoci. Easterly oprávněně a přesvědčivě odmítá přístup, na jehož základě „Světová banka hledá nepolitické řešení politického problému“, snaží se „zlepšit podstatu vládnutí“ v těchto zemích „bez zabývání se podstatou tohoto vládnutí“. Tuto chybu nedělají jen instituce jak je Světová banka, ale i komunita intelektuálů sdružených kolem rozvojové pomoci. Tito intelektuálové se snaží „seeing like a state“, vidět ekonomický rozvoj jako technický, nikoli politický problém. Je to klasický defekt ambiciózních intelektuálů, ale dost na něm vydělávají.

I v Hongkongu se diskutují příčiny dnešní stagnace. Znovu se vrací otázka, zda svět (řekl bych ale raději západní svět) prožívá sekulární stagnaci nebo pouze mimořádně pomalé oživení po krizi 2008-2009. To zejména diskutoval prof. Lazear (ze Stanford University), ale jeho argumenty nebyly tentokráte zcela přesvědčivé. Já jsem schopen přijmout argumentaci, že současná tzv. informační revoluce není technologicky tak významná jako jiné průmyslové revoluce (to říkám s implicitní kritikou vůči přínosu této „revoluce“), ale myslím, že svou roli hrají i jiné systémové faktory. (Můj soused, Francouz, mi říká, že ve Francii státní výdaje dosahují 57% HDP! Říká, že „Francie je jako Kuba, ale bez slunce a krásných pláží“).

Můj projev na konferenci byl na téma oslabování národního státu a posilování globálního vládnutí (anglicky i česky na www.klaus.cz a ve zkrácené verzi v Právu, 3. 9. 2014), což je téma, které mne dlouhodobě trápí. Byl přijat velmi pozitivně, ale přesto si myslím, že to Asii, Hongkong a Makao moc netrápí. Vždy trpělivě opakuji, že stát (národní stát, resp. kolem jednoho dominantního národa organizovaný stát) není nutný pro organizování ekonomického života, ale je nezastupitelný pro politiku, resp. pro demokracii. A to Asii opravdu tolik netrápí.

Druhou věcí je, že udělat návštěvu v „městských státech“ jako je Hongkong nebo Makao nebo v říších, či multinacionálních státech jako je Čína nebo i Indie jasně naznačuje, že tam nikdy národní stát nebyl. Proto jim tam nechybí, proto tam žádný proces „rozplývání se“ nebo „rozpouštění se“ národního státu nenastává. Aby jim chyběl, museli by vědět (resp. na vlastní kůži pocítit), co to opravdu znamená. Jejich historie je jiná, nikdy neměli evropské 17. či 18. století. V muzeu tu vidíte obrázky původních obyvatel a portugalské či anglické kolonizátory. To je ale něco opravdu jiného.

Ukrajina – na dva roky předem organizované konferenci – diskutována přímo, jako samostatné téma, není. Prezident jednoho amerického think-tanku mi dal do ruky svou „evropskou“ zprávu. Je to až příliš zjednodušeně americké, ale zaujaly mne dva citáty. První byl od Huntingtona z roku 1996 (z jeho slavné knihy The Clash of Civilizations), že bude rusko-ukrajinská válka nebo „rozdělení Ukrajiny na polovinu daleko hrozivější než rozdělení Československa, ale daleko méně krvavé než to, co se stalo v Jugoslávii“. Zdá se mi, že se Huntington mýlil.

Tito Američané věří, že historie Ruska je návodem nebo dokonce přímou cestou pro vysvětlení současností i budoucnosti. Proto citují 100 let starý výrok Lenina: „narazí-li bajonet na ocel, musí zastavit, narazí-li na kaši, má jít dál“. Dnešek interpretují tak, že Putin na žádnou zeď nenaráží. Já bych ale řekl, že se historie až zas tak moc neopakuje, resp. historie až zas tak moc jako návod pro budoucnost neplatí. Navíc nevidím, že má Putin v ruce bajonet. Můj dobrý americký přítel, Edward Luttwak, řekl na konferenci, že je Amerika nemocná autismem, což je zajímavá formulace. Řekl i následující větu: „všichni tu říkáte, že je pro nás moc obtížné pochopit Čínu, ale Čína má ještě větší problémy pochopit nás“.

Setkal jsem se i s bývalým – v naší terminologii – předsedou vlády Hongkongu Chee-Hwa Tungem (byl ve funkci od 1997 do 2007, čili prvních 10 let po konci britské éry), u kterého jsem byl v roce 2004 na oficiální návštěvě. Potěšilo mne, že si na to dobře vzpomínal.

Je považován za tvůrce ekonomického zázraku Hongkongu. Když jsem zde byl před deseti lety, mluvil pouze o Hongkongu, dnes mluvil o Číně! Čína pro něho jsme „my“, nikoli „oni“. To je obrovský posun. Pro mezinárodní publikum mluvil o „China’s Nation-Building“ od 1. října 1949, aniž by zmínil komunismus, Maa a jeho kulturní revoluci! Obhajoval dnešní čínskou politiku vůči světu, i vůči svým sousedům, a zdůrazňoval nedotknutelnost čínského teritoria (dnešní spory o různé malé ostrovy se sousedy), což mi připomnělo rozhovor, který jsem vedl v Pekingu s čínským premiérem Li-Pengem před 20 lety.

Tung, jako hongkongský byznysmen, který v 60. letech strávil 9 let studiem a prací v USA, vidí obrovský problém jak v Číně uživit 20% světové populace na 7 % světové orné půdy. Sleduje Atlantic Treaty (mezi Evropu a Amerikou) a moc by si přál stejnou Pacific Treaty (mezi Asií a Amerikou). To byla velmi poučná tečka za mou pětidenní návštěvou této pozoruhodné oblasti světa.