Seriálem Bohéma si vzali tvůrci na bedra těžký úkol Doporučený

Seriál Bohéma skončil a jak se dalo čekat, rozpoutala se kolem něj bouřlivá debata. Reakce nebyla jen laxně kladná či laxně záporná, jako to bývá u jiných nevýrazných televizních seriálů, ale reakce byly buď nadsazeně nadšené nebo přímo nenávistné. Režisér Robert Sedláček sice již před natáčení varoval, že přijde vlna kritiky, neboť je obtížné točit film o poměrně nedávné historii, kterou ještě mnozí pamatují nebo ji mají v paměti od vyprávění rodičů. Navíc jde o osoby, jejichž vnuci a mnohdy i děti ještě žijí a kterým jde jen nesnadno vysvětlit, že jde o uměleckou licenci, jinak že do několika hodin se nemůže vměstnat tolik let a životů. Přesto asi ani on nečekal protesty končící až žalobami pro urážku na cti, kterou podává například dcera Zdeňka Štěpánka Jana, které se dotklo, že její matka v seriálu řekla, že odmítla hrát Partu brusiče Karhana v Národním divadle a že proto z něj odchází. "Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč," vzpomíná Jana Štěpánková. 

Největší povyk nastal nad uměleckým ztvárněním přechodu jednoho zločinného režimu do druhého 

Levicovým divákům se nelíbil rychlý střih přechodu z nacistické totality do komunistické, při němž tvůrci vynechali pro téma nedůležité fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou z nacismu do období těsně před únorem 1948, což jasně ukázalo, že mezi oběma totalitami není rozdíl. Protestovali  zejména proti tomu, že první roky rudého teroru vyzněly drastičtěji než protektorát, protože strůjci nové diktatury byli sami Češi.Kdyby se vcítili do zoufalství a zklamání například navracejících se nešťastníků z koncentráků, pak by pochopili, že situace musela být hrozná. Navrátivší se ubožáci z koncentráků netušili, že po hrůzách, které zažili, budou místo domů zavíráni do Leopoldova a dalších komunistických koncentráků. Ve válce se bojovalo s nepřítelem, ale nikoho nenapadlo, že po válce budou bojovat Češi proti Čechům. Pamatuji na setkání s vězenkyní z Osvětimi, jak říkala, že tam alespoň věděla, že je mučí nepřítel a měla naději, že válka jednou skončí. To ji drželo nad vodou s vědomím, že pokud přežije, půjde domů. Namísto toho doma skončila snad v nejbestiálnějším komunistickém vězení v Leopoldově, kde vězně bestiálně, přímo nelidsky, mučili vlastní lidé, aniž vězni věděli, proč tam byli zavřeni a co se děje. (V noci je přivazovali za nohy na vrata a bičovali, záchody museli čistit lízáním podlahy a mísy...) To bylo podle jejích slov nejen bolestivé fyzicky, ale duševně nepopsatelně horší. 

Rozpoložení lidí v té kruté poválečné době bylo proto ve filmu vystiženo velmi dobře na to, že to muselo být vyjádřeno několika minutami. Ona plíživá poválečná infiltrace sovětských metod a omezování demokracie vlastními lidmi byla pro budoucnost národa opravdu strašnější než 6 let bestiální, ale krátké okupace nepřítelem.Diváci se také zlobí, že ani náznakem se tvůrci Bohémy nepozastavili nad tím, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se prý barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kteří zbaběle vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci. A proč prý nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Rajchu? Film ale ukazoval, že to bylo díky tomu, že umělci drželi při sobě a jejich zaměstnavatelé se jim snažili hrdinně pomoci zajistit práci doma.

Mnoho protestů přišlo od Židů, podle nichž srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy je nestydatost, která uráží  oběti nacismu. Bohéma se prý vysmívá obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí v obcích Lidice či Ležáky. Já nikde výsměch ze zavírání Židů nezaznamenala. Naopak tragédie Židů vylíčenou na případu rodiny Oldřicha Nového byla působivější než všechny statistiky o koncentrácích. O Karlu Hašlerovi nemluvě.V Protektorátu prý tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí na světových bojištích a v koncentračních táborech. A kritici se zlobí, proč o tom v seriálu nic nebylo. Ale seriál byl právě o tom. Jasně vylíčil hrůzu, která probíhala na Barrandově, jak se s příchodem Němců v roce 1939 život v Barrandovských ateliérech změnil, když okupanti sesadili Miloše Havla a z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba  filmů podle představ nacistů. Aby si udrželi práci a nemuseli jít do Rajchu či dokonce do koncentráku, točili díky tomu herci filmy povětšině požadované od nových německých majitelů. 
Herci nemohli přece za to, že v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry, a že všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu na nejvyšších místech. Nemohli za to, že nacisté chtěli dokázat světu, jak se lidé baví a veselí i během jejich krutovlády. Nemohli za to, že právě v době vypálení Lidic vznikaly díky nim pod taktovkou českých režisérských hvězd, jako byl slavný Martin Frič, české veselohry. Oldřich Nový  byl i přesto se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž jí zřejmě jako Nežid zachránil život podobně jako režisér Mac Frič známý například komedií "Kristián” s kouzelnou větou Oldřicha Nového: "Zavřete oči, odcházím…” zachránil život svojí Židovce. Lze odsuzovat tyto umělce za to, že dělali co jen bylo možné, aby zachránili nejen sesvě životy,a le především životy svých blízkých?

Ponechme stranou politiku a vraťme se ke kritice filmu ze strany pozůstalých

Vnuk Zdeňka Štěpánka, šéfredaktor Respektu Erik Tabery, se zlobí, že projev jeho dědečka v rádiu neodpovídá historickým faktům, což je podle něj faux pas, umělecká licence nelicence: „Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl podle seriálu oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu, kterou ve skutečnosti ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl pouze informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat.“ Samozřejmě scénáristka Tereza Brdečková nemohla vědět, co si herci říkají doma, ale to, co říkali v rozhlase, to si měla ověřit. Nicméně to, že paní Štěpánková milovala Julia Fučíka, bylo od ní pro mnohé diváky překvapivé odhalení a zřejmě pravdivé, protože proti tomu nikdo z tak pravicové rodiny neprotestoval, přestože to bylo mnohem větší faux pas než přečtení čehokoliv pod hlavněmi samopalů do rádia. Chápu zděšení rodiny Štěpánkových nad vulgarizací Zdeňka Štěpánka jako alkoholika a krajně nepříjemného manžela Eleny Hálkové. Přiznám se, že i mne překvapilo, jak byl tento herec se sametovým hlasem ztvárněn, ale člověk neví, jaký byl doma a jaký na plátně. Je otázkou, zda to ale může rozhodnout soudce, který to také neví. Uvidíme.

Manželka Otakara Vávry, režisérka Jitka Němcová byla zase dotčena, že nezaznělo v seriálu, že manžel nenatočil ani jeden německý film a že Goebbels o něm nemluvil jako o talentovaném režisérovi, jak uvedli chybně v seriálu. Pokládá to za odpudivou manipulaci, protože si to diváci nemohou ověřit. Podobné smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, které si diváci nemají jak ověřit, jsou podle ní horší, než některá historická nepřesnost, a zcela to odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců. 

Herci ze sebe vydali maximum možného

Nevím, jakou morálku mají tvůrci seriálu. Rozhodně však si vzali na bedra těžký úkol. Dalo se čekat, že  režisér  Sedláček, který je znám svým patologickým exhibicionismem vrcholícím nechutným oblečením mikiny k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradě,  si nebude brát servítky a že bude tlačit na herce, aby přehrávali. Což se zřejmě stalo v případě pana Štěpánka. Přesto bylo cítit, že z většiny herců vyrazil maximum možného a herci hráli pod jeho taktovkou opravdu výborně. Barrandovský filmový historik Pavel Jiras sice kritizoval, že si nikdo nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka, imitovat Vlastu Buriana či pojmout postavu Miloše Havla, která podle něho byla daleko od reality. To by pak ale nemohly vzniknout filmy o žádné velké historické  epoše. Vždy bude přece skutečná Královna Kristýna jiná než imitace Dagmar Havlové či Gréty Garbo.

A výkon Vladimíra Javorského, který měl snad nejtěžší roli - hrát postavu výrazného Vlasty Buriana, rozhodně nebyl trapný, jak píše pan Jiras. Musel z něčeho vycházet a  pojmout postavu, kterou zná celý národ, z jejích gest. Jinak by vyzněla prkenně. Nehledě k tomu, jak skvěle dokázal Javorský ztvárnit tragiku postavy Buriana a jeho nadhled nad věcí.

 A Jaroslav Plesl vystihl velmi dobře vnitřní křehkost Miloše Havla, který byl dvojnásob zranitelný, neboť jako homosexuál v prizmatu nacistické ideologie mohl skončit v koncentračním táboře. Ukázal, jak musel Havel jednat s Němci dvojnásob opatrně, i když si byl jistě vědom rizika odsouzení od svých zaměstnanců. Vše vykoupil tím, že díky dobrému styku s Němci pomohl svými intervencemi desítkám z nich zachránit život. Ostatně i když ho po válce komunisté osmkrát (!) pozvali před disciplinární radu Svazu českých filmových pracovníků obviněním z nepřístojného chování v době okupace, za "udržování styku s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost" a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa a byl příčinou mravního úpadku řady lidí, nakonec v prosinci 1947 řízení pro nedostatek důkazů zastavili.

Samozřejmě, že se zdá být z dnešního pohledu hrozné, že Havel pravidelně pořádal večírky pro zaměstnance Úřadu říšského protektora a významné členy SD a gestapa Horsta Böhmeho či Wernera Dresse, jichž se účastnili kromě českých filmařů i herečky Gollová, Mandlová či Kabátová. Jak měl ale odmítat žádosti těchto vysoce postavených Němců, kteří si je přáli pořádat, neb se jim tyto české herečky líbily. Kritici jeho chování by si měli uvědomit, že Havel již v té době nebyl majoritním akcionářem Barrandovských ateliérů, že ho Němci sesadili a do Prahy přemístili štáby z německých studií, které mohly být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid a mohli tam natáčet zfalšované záběry vítězících německých armád a mít dozor nad filmy, které se na Barrandově točily. Film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana nevznikl proto na přání a vinou Havla, jak mu klade za vinu pan Jiras, ale pan Burian měl jistě své důvody, proč na tuto kompromitující  roli musel přistoupit.

A pokud komunisté i jejich domácí odboj informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi, pak to je podpásovka. Havel se prostě snažil přežít jako většina okupovaných Čechů a co víc, snažil se přátelům pomáhat, jak jen to šlo. Byl to samozřejmě  kapitalista, který  musel korumpovat na všechny strany, jak mu vyčítal Bass, ale pomohl jistě více lidem, než tento arogantní komunista. Po válce za to přišel ostatně o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. Chtěl odejít z komunistického Československa, v červenci 1949 byl ale zadržen a odsouzen k dvěma letům vězení. Nebyl to žádný filmový hrdina, spíše slaboch, kterého dokonce získala StB. Nakonec v roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci, v níž se v šedesátých letech stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara 1968 se již nedočkal. Kdo jsi bez viny,  hoď kamenem.

Zveřejněno v KULTURA

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %