Obdiv renesančního umělce Milana Knížáka k vědě Doporučený

Profesor Milan Knížák ve své galerii v Dlouhé ulici v Praze Profesor Milan Knížák ve své galerii v Dlouhé ulici v Praze snímek Ivana Haslingerová

Zatímco Veletržní palác - největší výstavní plocha Národní galerie v Praze, kterou nám pro její výšku závidí celá Evropa (pamatuji na výstavy německých umělců, kteří jásali nad tím, že mohou vystavit 12 metrů vysoká díla v nejvyšší obrazárně v Evropě) zeje místo tolik slibovaných obrazů mladých umělců více měně prázdnotou, "Milan Knížák galerie" (Dlouhá 25 v Praze) bývá nabita k prasknutí nejnovější tvorbou profesora Milana Knížáka, který po odchodu z čela NG získal čas na tvorbu. Jako by se již Bůh nemohl dívat na to, jak se může strhat v práci pro druhé, ať již šlo a vybudování důstojných prostor pro vysoce zadluženou Národní galerii nebo o výuku studentů na AVU, a poskytl mu prostor výhradně pro vlastní uměleckou tvorbu. Jednou z nezapomenutelných výstav z díla profesora Knížáka byla výstava 30 portrétů osobností, které znamenaly v jeho životě něco podstatného a utkvěly mu v paměti.  Většina z nich byli lidé, se kterými se setkal jen skrze jejich díla a nejde proto jen o lidi, které by obdivoval, ale o hlavní osobnosti, které ovlivnily jeho život, aniž by třeba o to stál, jako např. zločinci Hitler, Stalin či Mao. Podrobně jsme o výstavě psali v článku ATELIÉR PROFESORA KNÍŽÁKA NAVŠTÍVILY OSOBY Z TRANSCENDENTNA.

Podstatné je, že všichni vyobrazení jsou již zesnulí. "Zobrazovat jen zesnulé se mi jevilo jako zákon, protože faktem smrti se podle mne s podobou člověka něco stane, i když neumím přesně sdělit, co. Měl jsem pocit, jako by se portrétované osoby vynořovaly před mýma očima z mlhy a žádaly mne, abych je namaloval, " vysvětlil našemu listu pan profesor. Což zní takřka strašidelně. Když se člověk nad tím ale zamyslí, je to vysvětlitelné tím, že po přesycení současným (ne)uměním plným postprodukcí a dalších módních proudů či spíše proudečků, kterými se zaštiťují nenadaní rádobyumělci, vzpomeňme např. Entropu, se profesor Knížák ponořil v klidu svého západočeského ateliéru do vzpomínek. Po nedůstojném odchodu z AVU se na chvíli ocitl tak trochu v podobné situaci jako za komunismu, kdy se mu lidé vyhýbali, aby neměli problémy s takovým antikomunistou. Tehdy se obklopil loutkami, které začal sbírat a které mu nahrazovaly lidské přátele, nyní se v tichu přírody k němu vracely z trancendentna lidé, kteří ovlivnili a spoluvytvářeli jeho život.

"Tyto portréty se mi tiskly na promítací plátno, které mám v hlavě hned za očima. Nepovažoval jsem za důležité, že byly neostré jako sjetiny z počítače vytištěné nekvalitní tiskárnou,"  říká o portrétech profesor Knížák a dodává: "Chtěl jsem, aby podobizny realisticky vyjadřovaly podobu toho kterého člověka, ale aby z nich byl patrný i můj vztah k portrétovaným. Proto jsem dbal na to, aby techniky byly co nejrozmanitější. Používal jsem barokní iluzivní malbu s lazurami na jedné straně a minimalizující kresbu na druhé se škálou technik mezi tím. Snažil jsem se přistupovat k zobrazování individuálně. Hledal jsem vždy techniku, která by odpovídala mému pohledu na portrétovaného a přitom jsem si přál, aby obrazy byly jednoduché, zkratkovité, ale ne polopatické. Dokonce jsem z některých vytvořil malé rébusy přidáním různých  atributů či změnou části obličeje. Přesto jsem chtěl věrnost podoby zachovat. Nechtěl jsem malovat imaginární portréty, jen prostá zpodobení, kde k tváři patří i opar snů. Výběr byl proveden jen mými pocity. Ráciu jsem se vyhýbal."

 

A tím, že namaloval obličeje portrétovaných vystupujících z dálky a mlhy, vytvořil něco nadčasového, nesoučasného, něco, co vypadlo ze současné doby, a vzdálil se tak od davu umělců, kteří si myslí, že když pověsí za nohy koně s patronem naší země sv. Václavem či na zeď v Národní galerii auto, stanou se tím současnými Michelangely.

Možná si při malování osob, které navštívily jeho ateliér pan profesor ani neuvědomil, že jejich výběrem, podal zprávu o svých zkušenostech se životem a o svém postoji k životu. A protože ke každému portrétu napsal text, který krátce nejen představil portrétovaného, ale vysvětlil důvody, proč právě on se stal jeho modelem, jak na jeho život zapůsobil, odhalil s bezprostřední opravdovostí svoji osobnost více, než kdyby psal stylizované paměti.  Všimli jsme si dále, že se tím odhalil jako opravdu renezanční umělec mající zájem nejen o umění, ale snad o vše kolem něj - o vědu, básně, filosofii, hudbu i politiku.  A protože  do jednoho článku nejde vše vměstnat, rozhodli jsme se postupně přinášet postřehy pana profesora k portrétovaným osobnostem podle těchto výše uvedených zaměření.

Obdiv renesančního umělce Milana Knížáka k vědě

A protože není náhodou, že vědecký totem zvaný Einstein, je uveden v katalogu Milana Knížáka na prvním místě, začínáme nejdříve jeho obdivem k vědcům. Vybral také Maxe Plancka s jeho neefektním, úřednickým obličejem, ale zato génia, bez jehož konstanty by nemohla existovat moderní kvantová fyzika a všechny objevy s ní spojené. (Pikantní přitom je, že Einstein Planckův pohled na fyziku nikdy neuznal.) Tito vědci měli zřejmě na profesora Knížáka v mládí opravdu velký vliv, protože začal studovat Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy university i když nakonec ale jeho vášeň pro umění převážila. 

 

ALBERT EINSTEIN (1879-1955)

Maskot vědy. Jeho tvář je tak výrazná, že se mohla stát znakem. Einstein znamená moderní vědu. (Speciální i obecná teorie relativity, kvantování elektromagnetického pole, atd.) Říká se o něm, že byl větším myslitelem než matematikem a že výpočty, kterými potřeboval podpořit svou speciální teorii relativity, provedla jeho první žena matematička Milena Maric‘. Pro nás je zajímavý i tím, že učil tři semestry na pražské univerzitě. Hrál na housle, jezdil na jachtě, byl vegetarián a jeho šatník obsahoval jen pár obleků, aby neměl problémy s výběrem, poněvadž nezvládal úkony běžného života. Víru chápal Einstein jako pokoru před neznámem, což mě připadá jako dobré vysvětlení Boha.

Napsal jsem na obraz Einstein nebo Paganini asi proto, že houslista Paganini je zobrazován často jako exaltovaná figura blížící se démonu. Einstein je humornější, vypadá jako starý pes, ale přesto mají pro mne něco společného, alespoň jejich zobrazování jsou si něčím podobná.

Populární je Einsteinův citát typický pro klima studené války, kterým zakončím tento text: Nevím s čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny

MAX PLANCK (1858-1947)

Nikdy jsem ho neviděl i když jsem už 7 let žil, když umřel. O existenci tohoto zakladatele kvantové teorie jsem dlouho nevěděl, poněvadž jsem ani netušil co je kvantová teorie a dodnes s tím mám trochu problémy. Líbí se mi jeho výzkumy v oblasti záření černého tělesa, které je sice vážný fyzikální jev, ale ve mně vyvolává básnivé představy.

Planck, který, podle toho, jak jsem měl možnost vidět na fotografiích, vypadal jako úředník (alespoň si tak tehdejší úředníky představuji), patřil k vědcům stejné razance jako byl Einstein, ale jelikož neměl jeho výrazný psí obličej, zůstalo nám především Planckovo jméno. (Planckova konstanta, Planckův ústav.)

Ve své práci se Planck dotkl i filozofických otázek. Dokonce zabrousil i do estetiky a náboženství. Zajímal ho především vztah zákona kauzality a svobodné vůle člověka. Planck bylo pro mne dlouho jen jméno a vlastně i dnes, i když jsem namaloval jeho portrét, zůstává pro mne víc jménem než nositelem nějaké tváře. 

profesor MIlan Knížák před portréty návštěvníků svého ateliéru
 
Milan Knížák před portréty návštěvníků svého ateliéru
 

snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty 

© Kulturní komise ČR

Zveřejněno v KULTURA

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %