Kniha Strašidla ze Zálesí přenese čtenáře do doby lesů plných hejkadel, bludiček a víl Doporučený

Kniha pohádek Strašidla ze Zálesí přenese čtenáře ze současné přetechnizované doby do časů, kdy byly naše lesy ještě plné divých mužů, hejkadel, bludiček a víl, kdy v každém rybníku bydlel místní hastrman, kdy stavení byla plná šotků a ďáblíků, prostě do doby dětství našich prababiček. Při jejím čtení se pro čtenáře zastaví čas, zasní se nad zelenookými rusalkami a nalezne tolik potřebné zklidnění v současné hektické době. A právě pro tuto její vlastnost, kterou se odlišuje od moderních dětských knih, nad ní přebrala záštitu Kulturní komise ČR. Vyšla v červenci 2017 jako 644. publikace nakladatelství Práh (www.prah.cz.) Je k dostání ve všech knihkupectvích a v internetových e-shopech. Pokud byste ji již nesehnali ve vašem knihkupectví, kontaktujte ředitele nakladatelství Práh Ing. Martina Vopěnku Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Autorkou knihy je Libuše Pamětnická, která se narodila 10. července 1920 v rodině venkovského učitele přímo ve středu Českomoravské vrchoviny v kraji zvaném od nepaměti Zálesí. Podnebí tam bylo nadmíru drsné, končina byla prakticky zcela odříznuta od hlavních silničních a železničních tahů. Snad proto právě tam se ještě nedávno vyskytovaly bludičky zvané světýlka, hejkalové, divoženky, rusalky a především hastrmani. Libuše Pamětnická zůstala věrna tradici svého rodu a po návratu z Prahy, kde učila, do svého rodného kraje začala psát básně a v roce 1992 vydala brožovanou sbírku pohádek „Strašidla ze Zálesí“, která byla ihned po vyjití rozebrána. Vydání druhého dílu se bohužel nedočkala. Zemřela 29. října 1992. Při prohlížení její pozůstalosti se rozhodla dcera RNDr. Ivana Haslingerová, Csc. všech 47 pohádek zkompletovat, zilustrovat  a vydat v rozšířené formě „Strašidla ze Zálesí“.  

Podle názoru odpovědného redaktora presidenta Kulturní komise ČR Doc. Ing. Jiří Pancíře, CSc., mají pohádky velmi dobrou literární úroveň. „Kromě vyčerpávajícího popisu strašidel zachycují i život lidí žijících tehdy na vesničkách uprostřed lesů. Lze je proto přijmout i jako pěkně napsané a čtivé povídání o životě ve vesnicích na Humpolecku, kde byly zařazeny mezi povinnou četbu ve škole. Přál bych si, aby kniha čtenářům přinesla tolik potřebný klid v této tak hektické době. Aby se přenesli při jejich čtení do doby, kdy lesy byly plné hejkadel a bludiček, kdy v každém rybníku sídlil hastrman a na jeho hladině tančily zelenooké rusalky,“ píše docent Pancíř v Editorské poznámce ke knize.

Ukázka několika pohádek:

Camprlík

V pověsti o dvou zakletých javorech padne jméno bývalého soukenického rybníka Mlejnek u městečka Humpolce. Je to rybník maličký, vlastně jen rybníček, a proto taky i svého vodníka měl stejně mrňavého a tak trochu střeleného. Kdo ho překřtil na Camprlíka, to už se neví, ale jisté je, že na to jméno slyšel a na zavolání vystrkoval svou hlavu v červeném kloboučku z vody. Řeklo by se, že městský vodník, který neváhá, aby se ukázal, když na něho někdo volá může všelicos okoukat, trochu se vzdělat, ale on nic. Každému tykal, na každého, kdo šel okolo, rád vybafnul a nejednou se stalo, že se musel lopotit s nějakou kolemjdoucí vesnickou babkou, která se ho lekla tak, že žbluňkla do vody, aby jí vylovil z vody. Protože nebyl žádný silák, hekal a naříkal a málem volal o pomoc, než ji dostrkal zpátky na břeh a pak si raději dal nějaký čas pokoj.

Humpoláci ho brali jako trochu trhlé ale neškodné strašidlo a nebály se ho ani děti. Když byl dlouho zalezlý ve svém vodním příbytku, házely na hladinu Mlejnku kamínky a prý „Camprlíku, polez ven!“ Takže on byl vlastně přímo vyzýván, aby se ukazoval a předváděl své kousky.

Humpolec měl ještě jednoho vodníka z rybníka Cihelny, který byl skoro podobný člověku, a v blízkosti Želiva, Na jezerech, žil dokonce vodník Princ. Také si o nich něco povíme, zatím však na chvíli zůstaneme u Camprlíka, vodníka ryze vodničího, malého a zeleného, s červeným kloboučkem na hlavě a pusou od ucha k uchu. Prostě Camprlík tělem i svou vodničí duší.

Jde třeba kolem Mlejnku vážený občan Kulík a Camprlík po bradu schovaný v rákosí ječí, až uši zaléhají: „Kulíčku, Kulíčku, podej mi ručič- ku!“ Kulík nic, myslí si, jen se vyvřískej kluku vodnická, ale Camprlík ječí dál: „Kulíčku, Kulíčku, podej mi ručičku!“ „Nedám ti ručičku, ale hůlčičku!“ dopálí se přece jen nakonec Kulík, protože vidí na hrázi kluky a co kluci udrží v tajnosti? Celý Humpolec si bude za chvíli povídat, jak na něho, váženého měšťana, povykoval hastrman a k tomu ještě Camprlík! A měšťan Kulík tou hůlčičkou – byla to pořádná sukovice – jako muž udatný a nad hastrmaní drzostí povznesený, práskne do rákosí. Samozřejmě se ozvalo zaječení a v mžiku se vynořila zelená ruka, která zahrozila a hned zase zmizela.  Kulíka při tom pohledu a taky proto, že Camprlík proti svému zvyku byl zticha jako pěna, zlost náramně rychle přešla. Bydlel poblíž Mlejnku a vyčítal si, že se mu bude Camprlík mstít.Camprlík nebyl ale na nějakou velkou mstu dělaný. Pravda, Kulíkovi pocuchal trochu políčko, jež měl vedle rybníka, párkrát mu rozlil mléko v jeho sklípku, tu a tam podržel pod vodou některou jeho slepici nebo svázal svými pentličkami ocasy krav na jeho louce, ale jen jednou Kulíka doopravdy notně vyděsil a zesměšnil. Jak to udělal, o tom se dočtete v knize pohádek Strašidla ze Zálesí.

Hejkadla a houslista

V každém kraji se jim říká jinak. Hýkalové, hejkalové, ale přece jen nejčastěji to jsou hejkadla. Na rozdíl od strašidel, která se podobají lidem, mají tyhle lesní potvůrky podobu zvířecí. Jakou přesně, to ještě nikdo, kdo se s nimi setkal, kloudně nepopsal, protože hejkadla ukazovala svou moc především na lidském pozadí nebo zase přímo na obličeji. Někdo sice tvrdil, že mají psí hlavu, někdo zase, že dračí pracky. Všichni však věděli, že dovedou létat a tak se tady usuzovalo i na podobu s velkým netopýrem, ovšem pořádně velkým. Snad se hejkadla dovedla převtělovat i do jiných podob. Buď tak nebo tak, v kraji, kde si lesy s lidmi tykaly, věřilo se na ně skálopevně a nikdo je zbytečně nedráždil tím, na co čekala, tedy slovíčkem „hej“.

Hejkadla nejvíce trápívala muzikanty a lidi, kteří dlouho do noci vysedávali v hospodách. Co se týká muzikantů, nebylo snad ani jednoho, kterého by neprohnalo.Jeden houslista z proslulé Pamětníkovy kapely se seznámil s hejkadlem o zářijové želivské pouti. V ranečku koláče, buřty a okurky, pod paží housle, šněroval si to náš houslista zrovna v takové náladě ze Želiva do Záhoří. V půli cesty na samotě u Seckých ho napadlo, že musí najít pařez, na kterém starý Pamětník hrál na svou křídlovku noční sólo pro světýlka.  Jak to s houslistou dopadlo, o tom se dočtete v knize pohádek Strašidla ze Zálesí.

Jak Půlníček zachránil Hněvkováky

Žil-byl v době napoleonských válek v jedné lesní sluji, která zbyla z propadlého města Libice v hlubokých lesích u rybníka Jambora, lesní duch Půlníček. Hodně se toho o něm navypravovalo, málokdo se však s ním setkal. Trochu jako člověk, trochu jako strašidlo obýval lesní zákoutí jižně od vesnice Hněvkovice, kde se dosud říká v Půlníčkových jámách. Ode vsi k nim vede cesta lukami posetými zjara zlatými blatouchy a bílými sasankami tak, že vypadají jako žlutobílý koberec. Každá louka má jméno podle toho, komu patřila. Je tu louka Cvrčkova, Slunečkova, Jarošova, Vališova a ještě jedna, která měla kdysi zvláštní jméno Napoleonka. Kdo na ni vstoupil, tomu se zahoupala půda pod nohama a v dobách dávno minulých na ni nemohl člověk vstoupit vůbec, tak byla její půda zrádně bažinatá. Přímo z Napoleonky se vchází do jakési předsíně strašidelného černého a tajuplného lesa Libice, divokého skalnatého bludiště plného roklí, plazivého ostružiní, rulíku a bílého bezu. Lidé sem chodívají málokdy a v dobách, kdy tam žil Půlníček, do jeho jam nevkročili ani za dne, natož pak v noci. Přesto to byly právě Půlníčkovy jámy, jež jednou Hněvkováky zachránily. Tedy ne ony, ale strašidlo, podle kterého byly pojmenovány, lesní duch Půlníček. Že by strašidla dovedla něco jiného než strašit? Že i ona mají ve svých strašidelných srdcích kousíček místa pro opravdové lidské trápení a pomohou, i když tajně, aby si nezadala před ostatními kamarády ze své strašidelné říše? O tom se dozvíte v kniz pohádek Strašidla ze Zálesí. 

O jakých strašidlech se ještě dočtete?

Za dávných dob věřili lidé žijící na Zálesí, že pyšní andělé byli svrženi z nebes a pokud spadli do lesů, měnili se v divé muže, spadli-li do vod, měnili se v hastrmany, a ten, který dopadl na skálu, vzal na sebe podobu skřítka. A nejen to, v lesích na Zálesí žila ještě hejkadla, u potoků tančily rusalky, na lesních pasekách víly a doma na obyvatele čekali šotci a dáblíci. O čertech a andělích nemluvě. Zkrátka Zálesí bylo plné strašidel, a domorodci se dušují, že tam žijí dodnes.

Divý muž je tajemná lesní bytost, zarostlá po těle, s velkými zuby a žhavýma rudýma očima. Žije v propastech a roklích a na zimu se do nich zahrabává jako medvěd. V létě chodí po lesích, houpe se v korunách stromů, vodí lidi z místa na místo a žerty si z nich tropí. Babce, která nese dříví, vleze do otýpky na zádech a tíží ji tak, že nemůže dál. Když ji babka shodí na zem, v tom vidí, jak z otýpky vyskočí divý muž a roste a roste, zahouká tak, že ozvěna přímo bouří, a zmizí v lese. Není proto divu, že když se večer sesedli dřevorubci kolem ohně uprostřed hlubokých šumících lesů, kde vítr kolem nich hučel a větve skřípaly a praskaly, věřili, že se kolem nich prohánějí diví muži, u rybníků na ně číhají vodníci a v každé lesní studánce je zatahají za nohu vodní skřítci.

Kromě divých mužů, hejkadel, víl, hastrmanů a rusalek bylo na Zálesí i mnoho létajících luceren, do nichž jsou zaklety duše zemřelých za to, že spáchaly za života něco velmi zlého a nemohou dojít po smrti klidu a pokoje. Hned jsou tu a hned zas jinde, ale stejně se stále vracejí tam, kde spáchaly svůj hřích, dokud je někdo náhodou dotykem a laskavým slovem nevysvobodí. A kromě luceren svítí louky a lesní pěšiny každou noc množstvím světýlek-bludiček, které zavádějí noční chodce doprostřed stále ještě hlubokých lesů, kde kolem nich tančí až do rána. Místní chasníci zkracující si přes les cestu od muziky ve vedlejší vsi by mohli vyprávět.

 

O všech těchto strašidlech pojednává tato knížka. Po jejím přečtení budete vědět, kde které strašidlo na Zálesí žije, jak se jmenuje a především co máte dělat, abyste si se strašidly rozuměli a mohli o nich jednou vykládat svým dětem a vnukům stejně tak, jako to uměly naše maminky, babičky a prababičky.

 

 

Zveřejněno v KULTURA

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

Právě přítomno: 95 hostů a žádný člen

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %