Tigrid

Pavel Tigrid, narozený jako Pavel Schönfeld (27. října 1917 Praha[2] – 31. srpna 2003 HéricySeine-et-MarneFrancie), byl významný český spisovatelpublicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Svůj pseudonym „Tigrid“ odvodil od řeky Tigridu, jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a dějepisu na základní škole v Semilech.

 

 

Profesní dráha[editovat | editovat zdroj]

Pavel Tigrid emigroval poprvé v roce 1939, přes Německo a Francii do Anglie. Za druhé světové války působil v Londýně. Podílel se na exilovém vysílání v rádiu BBC[3] a úzce spolupracoval s předsedou exilové vlády Msgre. Janem Šrámkem, pod jehož vlivem konvertoval ke katolické víře.[zdroj?]

Bezprostředně po konci války se válce v červnu 1945 z Londýna vrátil na vyžádání komunistického ministra informací Kopeckého, který ho chtěl umístit do vysílání Československého rozhlasu, z čehož následně sešlo a Pavel Tigrid se dále neživil slovem, ale textem.[zdroj?] Po návratu do ČSR se také poznal se Ivanou Myškovou, jejíž babičkou byla Terezie Brzková, známá filmová herečka. S Myškovou se v roce 1947 oženil, a pokračoval ve spolupráci s Československou stranou lidovou. Byl šéfredaktorem časopisu Obzory, který byl známý svými kritickými, ostře protikomunistickými postoji a v němž se jako jeden z prvních ostře postavil proti krutému zacházení s Němci.[zdroj?] Díky možnosti zřídit pro lidovce druhé periodikum, založil časopis Vývoj.

20. února 1948 odjel na pozvání britského atašé do britské zóny v Berlíně, kde podle pomlouvačných zpráv mělo být nehumánně zacházeno s lidmi. Tigrid vycestoval na diplomatický pas, který neodevzdal na ministerstvu, za což byl na něj vydán zatykač, který dorazil na hranice hodinu po tom, kdy je v autě přejel. O únorovém převratu se dozvěděl v Mnichově, kde ani nemohl podat novináři žádané prohlášení k vývoji v ČSR, jelikož jeho žena byla komunisty na tři měsíce uvězněna v pankrácké věznici. Po propuštění se ji podařilo přes Šumavu převést přes hranice. Po odchodu do mnichovské emigrace byl v roce 1951 pověřen vedením rozhlasu Svobodná Evropa (SE).[zdroj?] Rozhlas měl vysílat pro všechny komunistické země, avšak Československé vysílání bylo první, jakožto zkušební. Roku 1952 odešel s manželkou do USA, kde se živil jako číšník, stejně jako za války v Londýně. V roce 1956 v reakci na maďarské události začal vydávat čtvrtletník Svědectví,[4] s jehož redakcí, ženou i dětmi přesídlil roku 1960 do Paříže. V Paříži se stýkal s člověkem z prostředí KSČ[kdo?], který do Paříže vyvážel důležité interní informace.[zdroj?] V Paříži se také poprvé setkává s Václavem Havlem. Až do konce svého života byl spolupracovníkem SE, odkud ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu s typickým vtipem a sarkasmem. Dlouhodobě také spolupracoval i se Zdeňkem Mastníkem v Londýně (vedoucím sekce českého vysílání BBC) a jeho knihkupectvím. Podílel se spolu s ním také na tajném Marshallově plánu,[zdroj?] který probíhal v režimu nejpřísnějšího utajení. Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.[zdroj?]

Ve vysílání Svobodné Evropy se věnoval různým publicistickým žánrům, projevům, komentářům k dobovému tisku a k dobovým událostem (například k procesu s Rudolfem Slánským a k procesu s Miladou Horákovou)[5]

Po Sametové revoluci působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání se vrátil do Československa 28. prosince,[4] a od roku 1992[4] jako ministr kultury první Klausovy vlády, jmenovaný za KDU-ČSL.

V roce 2003 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát životně důležité léky.[6]

V pátek 27. října 2017 by slavil své sté narozeniny BY SLAVIL uplynulo sto let od narození Pavla Tigrida. Petr Pithart píše, v čem mu Tigrid nejvíce imponoval a proč se k němu na počátku 70. let upnul jako ke svému inspirátorovi.

Jedna z největších exilových protikomunistických osobností, novinář a spisovatel, ale také pozdější ministr kultury Pavel Tigrid se narodil 27. října 1917. Zemřel 4. července 2003 ve Francii.

Z

Jawa v pohotovosti
Tigrid jako realista z toho vyšel nejlépe. On jako kdyby měl pořád na dvoře nastartovanou tu motorku Jawa, na které frnknul Němcům v březnu 1939 do Anglie. V únorových dnech 1948 opět těsně vyklouzl. Těsně před vypuknutím politické krize odjel na služební cestu do britské zóny Německa.

Na konci jeho života jsem o něm mohl říci, že jako by snad nikdy ani úplně neodjel: ze všech exulantů se právě on nejméně mýlil v odhadu zdejších nálad, sil a slabostí. S mnohými z nás se dokázal skamarádit na dálku, jako kdybychom spolu chodili na pivo.

 Paříže, úplně první moje cesta z letiště vedla do redakce Svědectví v Rue Croix-des-Petits-Champs. Předtím dlouho sídlila v Rue du Pont-de-Lodi – a ta jména zněla pro mnohé z nás posvátně a tajemně jako slova z legendy; slova těch nedosažitelných adres jsme měli mnozí vtisknuta do paměti a v duchu jsme si tam s Pavlem povídali (drbali), co nového doma. 

Myslím si, že to bylo už v jeho habitu živého pomenšího chlapíka, chytrého židovského hoška, kterého to táhlo k divadlu, zprvu trošinku posunutému doleva, ale to bylo před válkou, to se to tančilo doleva. Také v jeho „trochu nedbale velmi elegantním ustrojení“ (můj pojem), v jeho laskavé povaze, posmutnělém, utěšujícím vedoucímu úsměvu, v jeho uvážlivé, rozmyslné dikci, v jeho působivě nasazeném hlase (vždyť byl za války spíkr českého vysílání BBC) – ale především v jeho úsměvu.

Ten mu zůstával skoro pořád. Chápavý, lehce, neurážlivě ironický, vědoucí, shovívavý. Myslím, že hlavně tím úsměvem, za kterým byl nezdrtitelný optimismus, si lidi získával. Ale nemohl tohle všechno mít už odmala. Usazoval se mu na tváři jako harcovníku dvojího exilu, jako mnohonásobnému číšníkovi na obou stranách Atlantiku, jako tomu, kdo musí mluvit se všemi, kdo zkoušel dělat všechno možné pro tuto zemi a lidi, které opustil, protože – protože tuto zemi miloval.

Okouzlující agent

A pak: Pavel Tigrid byl múzický člověk, hrálo to v něm a s ním. K lidovcům měl blízko již od 40. let, ale do žádné strany nevstoupil. Za lidovce byl potom v Klausově vládě ministrem kultury. Byl, ano, okouzlující. Ale prý měl něco se CIA, něco s penězina to Svědectví! Možná. Proč ne? Tedy okouzlující agent. A šarmér v tom nejlepším smyslu slova.

A byl i trochu dobrodruh. Pavel Tigrid měl být na pokyn ministra vnitra Noska zatčen již 23. února 1948, hledali ho, tedy ještě než Beneš „ústavně“ vyřešil krizi s demisionujícími ministry. (Neústavně! Demisionujících totiž nebylo jen dvanáct, jak se pořád traduje, ale na poslední chvíli 14: prezident byl povinen vládu odvolat a vypsat nové volby…) Nenašli ho.

Komunisté už tehdy věděli, že Tigrid je nejlepší, nejchytřejší, nejodvážnější ze všech jejich odpůrců nejen toho puče, ale celé jejich ideologie, která byla od konce války pozvolna nastolována. Patřil mezi první exulanty, nepřátele. A ještě v roce 1967 dostane za odhalená spojení se zdejšími autory (tedy podvracení republiky) v nepřítomnosti 14 let žaláře. V nejužších grémiích strany tehdejší první tajemník Antonín Novotný nepřestával běsnit: Tady všude kolem mne, tady všude, kam se podívám, jsou nejspíše agenti toho Tigrida, jak to, že co usneseme, on za chvíli otiskne? Ukazoval dokonce na Hendrycha, může číslo dvě v té jejich hierarchii, to bude ta tvoje dcera, o té se to říká, že vynáší naše nejtajnější materiálya ten lump je tiskne v tom svém plátku…

Byla to jasná paranoia, nevím, jestli ta dcera něco vynášela. Spíše ne. Ale Hendrycha tím Novotný dostal do pozice nepřítele, který ho přestal podporovat, přitom on byl ten rozhodující hlas, když se 5. ledna 1968 hlasovalo – nejdříve o rozdělení funkcí. Takže Dubček, Tigrid a – Hendrych (skrze Tigrida)! Ti to byli, kdo nečekaně rozhodli o pádu nejvyššího muže KSČ Novotného. To je, panečku, pěkná sebranka (od slova sebrati)! A co zlomyslný čert Tigrid ještě nechtěl: úplně poslední úřední akt odstupujícího prezidenta o osm týdnů později byla toho prvního jarního dne osmašedesátého milost pro spisovatele Jana Beneše, odsouzeného na pět let za spolupráci s vydavatelem Svědectví. Proč to Novotný udělal, se neví. Záhada. Určitě nemusel. Že by mu to Tigrid na dálku vsugeroval?

Musíme se aspoň pokusit

Jak to všechno dělal, ten Tigrid? Dost se toho ví, něco se ještě vyškrábe, ale hodně toho zůstane pod vodou zatmění. On byl totiž ten Pavel Tigrid nejen skvělý autor, dobrý analytik, ale také dobrodruh. Anebo střízlivěji: statečný chlapík. Prý někde v britském sektoru okupovaného Německa týrají zajatce nebo uprchlíky – a na to byl Tigrid vysazený. Sedl do autaa jel tam. Kdekoli se lidé týrají, tam se musí jet, o tom se musí psát. Týrají Britové, nebo Češi, všechno jedno. Takhle ujel zatčení v únoru 1948.

Neměl rád takové zacházení ani doma. Těch, kdo se nebáli psát o českém „gestapismu“ při vyhánění a později odsouvání Němců, byla hrstka, že byste je na prstech spočítali. Bylo to proti našim národním zájmům, psát o takových ošklivostech. Tigrid byl mezi nimi. Lidovci (předseda Lidové strany Šrámek, znali se dobře z Londýna, kde dělal Benešovi exilového předsedu vlády) ho nějakou dobu kryli, ale jen nějakou. Psal do Obzorů, které stvořil, a do Lidové demokracie. V té době byli lidovci i oficiálně vedeni jako jediná „nesocialistická strana“.

Lidovci opravdu zlobili, ale to bylo hlavně kvůli poslankyni Heleně Koželuhové (neteři bratří Čapků) a kvůli Tigridovi. Poslankyně Koželuhová byla skvělá, výřečná novinářka, ale snad, hlavně, řečnila lépe než kdokoli jiný. Za ní šli mladí lidé, nikoli za Msgre Šrámkem. Tak jí sebrali mandát a vyloučili ji ze strany. Ti dva, ona a Tigrid, neustále ujížděli ze stranické linie (šlo ještě také o vztah k SSSR, ten nesměl být ani v nejmenším zpochybňován), byla to tichá dohoda, drželi se jí – až na pár šílenců – všichni, kdo drželi pero.

Ti dva však upozorňovali, co všechno může (třeba v nějaké příští válce) znamenat vazba na Sovětský Svaz, rezignace na Západ, Tigrid navíc, k čemu povedou krutosti při vyhánění Němců. Staří páni v čele strany je napomínali, Koželuhové nakonec sebrali mandát, protože už ohrožovala pozici prvního bratra monsignora.

Nastojte: použili z první republiky nechvalně známý tzv. poslanecký reverz: jakože vás, zvolenou, vezmou do parlamentu, jen když jim předem napíšete, že se mandátu dobrovolně vzdáváte – akorát tam není datum. To se doplní, když je potřeba… Fuj. Takže ta skvělá dáma se vzdala vlastně sama. A pak odešla do exilu, nikoli do emigrace.

Ty dva bychom si měli pamatovat, když ne žádné jiné. A dnes i o nich číst. Abychom pochopili, jak nebezpečné je to dnešní pohrávání si s pravdou, pohodlná pozice, že pravda je „asi někde mezi“, „oni ani ti ani tamti“, „kdo ví, lžou asi všichni“, „něco na tom nejspíše bude…“. Suma sumárum: „raději se o nic nestarat“, „politika je svinstvo“.

Tigrid prostě strašně zlobil – s odsouvanými Němci, s Marshallovým plánem, se Sovětským svazem… On Tigrid vlastně zlobil pořád: Milan Drápala, který o něm napsal nejhlubší studii(Na ztracené vartě Západu, Prostor, 2000) ao hrstce těch, kteří nešli ani kousek cesty jako demokratičtí, liberální socialisté (Václav Černý, Ferdinand Peroutka…), tvrdí, že Tigrid byl jediný, jediný mezi všemi, který si nikde nikdy nezadal.

Měl štěstí, že ho Noskovi pochopové nechytli. Prý to bylo o hodinu. V Londýně ho vítal kolega Brušák z českého vysílání BBC, prorokující těm, kteří se po válce vraceli do vlasti: za tři roky jste, milí přátelé, zpátky, jestli vás neodkrouhnou. Pavel Tigrid se tenkrát po válce vracel, protože si myslel, že to tak má být, i když viděl budoucnost podobně chmurně. Ovládala ho povinnost k vlasti: musíme se aspoň pokusit.

Kritický k přátelům

Nemohu mluvit za jiné, my dva s Tigridem a ještě také mí kolegové, kteří se mnou psali Podivena(Češi v dějinách nové doby, Pokus o zrcadlo), jsme se shodovali v tom, že když má někdo svůj národ opravdu rád, musí k němu být také přísný, náročný. Ne se jen kochat a vyhánět ze země ty, kdo se „sebebičují“ (nenávidím to středověké slovo). Ta přísnost, ta náročnost, jistěže i k sobě, být kritický i k přátelům, to je láska.

Tak jako musejí být přísní rodiče na děti, tak i my byli – a s Tigridem jsme si v tom rozuměli i beze slov – přísní na svůj národ, sebe v něj ovšem počítajíce. Ne oni, my sami – jsme tohle zvorali, tady jsme selhali, tady možná taky. Pamatuji se, jak mne osvobozovalo, když jsem ve Svědectví četl Tigridovu docela krutou esej „Jací jsme, když je zle“. Osvobozovalo ne k nadávání a zatracování, ale k práci, k práci na roli národa dědičné. Říkáte, že to je přepjaté? Jděte se bodnout, řekl by se smíchem Pavel.

Tigrid si vybudoval ojedinělou a mezi exulanty osamocenou roli tím, čemu říkám jakoby šachovou terminologií Tigridovo (překvapivé) otevření na levém křídle: od doby, kdy v roce 1956 začíná vydávat Svědectví, přesně to bylo 28. října toho roku (v Budapešti vrcholí protikomunistická revolta a také dělostřelba sovětských tanků uprostřed nejen Budapešti), ho reformní komunisté začínají zajímat, neštítí se jich, jak bylo v exilu zvykem.

Natvrdlý antikomunismus mu byl k smíchu. Setkání se Zdeňkem Mlynářem (oba bych hodnotil jako dvě jedničky opačných pólů v exilu) v bavorském Frankenu na Opus bonum Anastáze Opaska stálo prý za všechny peníze: oba se vzájemně „uznali“. Bylo to na sympoziu „Únor 1948 očima vítězů a poražených“. Četli jsme to pak doma a cítili jsme, že se prolomily ledy a že se bude něco dít.

Přitom Tigrid více než kdo jiný dobře věděl, že reformovat „komunismus“ (státní socialismus) nelze. Nazval pokus o to „kvadraturou kruhu“, nemožným úkolem. Ale reformisty či bývalé komunisty tiskl, polemizoval s nimi přátelsky, protože věděl, že aby se platnost toho jeho „zákona“ potvrdila, budou se muset právě ti reformní o tu reformu pokusit. Oni v ni věřili, on ne. Oni se budou muset pokusit, ne US Army ani Rada svobodného Československa. Ti reformní udělají první, druhý, třetí krok, aby se nakonec ukázalo, že to opravdu nejde. Že je to, ano, kvadratura kruhu.

Byl pro, zkusit to, i když věděl, jak to dopadne… Věděl, že volnost – svoboda – liberálů a rovnost socialistů/komunistů se nikdy bratrsky neobejmou, aniž by se musely potírat. Ale to obejmutí, to bratrství, ten komunismus, to se nikdy nezdaří. S lidmi, jací jsou.

Paradoxně oni, stále ještě věřící a pokoušející se napravit i vlastní chyby, oni zaručí opravdovost té reformy. Jen oni! Jestli se z toho budou radovat, nebo plakat, je už jiná věc. Jejich pokus bude ten platný. Bude to jejich poslední dějinná zásluha. Prokážou, že je to opravdu kvadratura kruhu. A tak to také bylo.

Tigridův paradox, Tigridův imperativ, to bylo, mými slovy, pobídnutí ve smyslu „nechť boří snílci, architekti“, „nechť falešnou stavbu i s oltáři strhnou věřící“. Ten imperativ, který skládal celý život z poznání i instinktů, ze zkušeností i z intuice, otevřenosti a laskavosti k lidem i ze zážitků zrady, nakonec z pevného přesvědčení, měl nakonec úspěch.

Teď jde ještě o tu maličkost, totiž jestli i my s tím výsledkem nakládáme dobře. Jestli je to úspěch i dál.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/pavel-tigrid-by-se-dozil-100-let-byl-to-dobrodruh-vzpomina-pithart-px1-/lide.aspx?c=A171026_191657_lide_ele

Zveřejněno v KULTURA

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Tištěná revue Fragmenty

Další ukázky ZDE

Opusťme EU dokud je čas!

Pomozte dětem

Život detem

PROTIPROUD

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %