Proč se propagandě nedaří, aneb proč jí to ti lidi nežerou?

  • sobota, zář 27 2014
  • Napsal(a)  LUBOMÍR VYLÍČIL
  • velikost písma zmenšit velikost písma zvětšit velikost písma

V Lidových novinách vyšel článek Kateřiny Šafaříkové “Skleróza, rusofilie, nebo hazard“. V něm se autorka zamýšlí, proč má protiruská propaganda medií tak malý dopad. Proč český národ po více než půlroční masáži stále jaksi nesdílí bojové nadšení svých „elit“ a nedemonstruje v ulicích za tvrdší postup vůči zlotřilému Rusku. Autorka při hledání viníka tohoto pro ni nepochopitelného jevu spekuluje o české ustrašenosti, obavách z dopadu sankcí, o krátké paměti českého národa a dokonce i o tzv. Stokholmském syndromu, tedy ztotožnění se oběti s názory agresoraCo k tomu říci. Asi nejlépe podobné teorie charakterizuje slavný citát George Orwela: „Byla to taková pitomost, že tomu mohl uvěřit jen intelektuál.“

 Jako člověk „nezatížený“ humanitním vzděláním vidím příčiny neúspěchu našich propagandistů úplně jinde a pokusil jsem se je shrnout do následujících tří bodů:

1) Syndrom Rudého práva.

 V dobách totality, tedy alespoň v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století, které dobře pamatuji, dosáhlo Rudé právo (a s ním i ostatní sdělovací prostředky) takové důvěryhodnosti, že lid už nevěřil naprosto ničemu, co napsalo. Jaksi automaticky se předpokládalo, že pravdou je opak předkládaných tvrzení. Ve všech oborech, a šlo to až do groteskních detailů. Sám si vzpomínám, jak jsem si vybíral, na co půjdu do kina tak, že kdykoli jsem si přečetl zdrcující kritiku, věděl jsem, že to musím vidět a naopak, filmům dobře hodnoceným jsem se obloukem vyhnul. Zpravidla jsem neprohloupil.

Tohoto stupně důvěry u občanstva se, bohužel, podařilo sdělovacím prostředkům opět dosáhnout. To není pomluva, ale konstatování faktu. Jak k tomu došlo je na delší vyprávění, ale aspoň stručně: lidé jsou přecitlivělí na propagandu a manipulaci, možná i díky dřívějšímu režimu. Poznají a vycítí ji na sto honů a vnímají ji velmi negativně. Dále je to i otázka idejí a hodnot. V této oblasti se, bohužel, sdělovací prostředky s veřejným míněním, tak zhruba od konce devadesátých let, zcela rozešly. I když to možná humanitnímu vzdělanci z metropole tak nepřipadne, tak hlavní proud je z pohledu běžného občana výrazně proromský, proislámský, progenderový, prohomosexuální, zelený, multikulturní a korektní. Všechny hlavní sdělovací prostředky, bez výjimky. A když už ne přímo, tak alespoň jazykem, tónem zpráv a komentářů a hlavně výběrem událostí, které se rozmáznou a které potlačí.

Kapitolou samou pro sebe je pak tzv. proevropskost našich medií. Ta se v podstatě projevuje jako permanentní devótní podlézavost Bruselu, tak jako kdysi Moskvě. I lejno z Brusele prý voní jako fialky a je velikým darem našemu lidu… jo, takový tón si dobře pamatuji, právě z toho Rudého práva.

Takže se nemůžete divit – výsledek se dostavil. Po dvaceti letech formování a správného směřování veřejného mínění se občan odpojil. Některý tak jako kdysi do soukromí, ke svým koníčkům, zahrádce a rodině, jiný, zvídavější, k alternativním mediím.

2) Odmítnutí vnucovaných „eurohodnot“. 

Podíváte-li se do jakéhokoli průzkumu hodnot našeho národa, tak na příčkách nejvyšších vždycky spatříte rodinu a práci. Takže nahlédněme co nám v tomto oboru, v oblasti ideí a hodnot, nabízí nebo spíš vnucuje evropský mainstream? Nejagresivněji a nejhlasitěji tlačené jsou právě ty shora již zmíněné „hodnoty“. S nimi se většinový občan, nebudeme si nic zastírat, opravdu neztotožnil. Ba co více, považuje je za dílem šílené, dílem škodlivé, ale hlavně za agresivně nepřátelské k jeho vlastním prioritám a jeho způsobu života.

Co tu máme dál? Podporu nejrůznějších menšin. Inu, zkuste se člověka z ulice zeptat, co o tom soudí. Snažte se ale přitom být mimo dosah jeho hole. Co dalšího? Třeba podporu občanské společnosti. Ano, v takzvaných „lepších kruzích“ patří podpora občanských sdružení a neziskovek tak nějak samozřejmě k dobrému tónu. Ale co v kruzích „horších“? Budete se divit, ale běžný občan mimo metropoli vnímá většinu „aktivistů“ a „neziskovek“ dílem jako pošuky, dílem jako potížisty a parazity, kteří chtějí bez dovolení nabourávat jeho způsob života, měnit jeho zvyky, názory a preference podle svých ujetých představ a stát (a zprostředkovaně i cizí velmoci) je za to královsky platí. 

Pak je tu ještě pomoc méně rozvinutým regionům. Eurodotace. Člověk si představí krásně opravenou památku, novou silnici… Ale občan mimo velkoměsto je pohříchu konfrontován spíše s plýtváním a nekvalitou. Vidí novoučnou cyklostezku kolem obce s rozbitými chodníky, na něž peníze jaksi nezbyly, vidí lavičku Václava Havla, bratru za 300 tisíc, a dosluhující pouliční osvětlení, na něž také nevyšlo. A hlavně vidí potíže a propouštění v místní firmě, protože konkurence si vylobovala eurodotaci a je cenově někde jinde. Zkuste si také představit pocity živnostníka, ždímaného na krev nejrůznějšími povinnostmi dávkami a odvody, když slyší že zas nějaká obří, nadnárodní společnost dostala stamilionovou investiční pobídku. To bych Vám snad ani nepřál slyšet.

Víte, skutečná hodnota se pozná podle toho, že je za ni člověk schopen něco obětovat. A v krajním případě i bojovat. Ale ruku na srdce, to si vážně umíte představit občana, který potěžká v ruce samopal vz.58 (těch nových Brenů je stále ještě málo) a půjde dobrovolně tam, kde po něm budou střílet třeba kvůli kvótám pro ženy, právům homosexuálů, eurodotacím nebo za snížení emisí skleníkových plynů?

Takže si vezměte průměrného člověka práce (neplést prosím s tzv. dělnickou třídou). Myslím tím třeba majitele střední firmy, živnostníka i zaměstnance, zkrátka toho, kdo žije ze své práce a jejich výsledků. A teď mi řekněte, co mu ty hodnoty, které evropský mainstream přináší, co mu prosím dávají? On už si odpověděl. Jeho dojem je, chcete-li ho slyšet, že podporují cizí, proti domácímu, velké proti malému, úchylné proti normálnímu a škodlivé proti užitečnému. A proto nad celým evropským projektem, poté co jej zevnitř postupně poznal, zlomil hůl a máchl znechuceně rukou.

3) Změna politické situace ve světě. 

V osmdesátých létech minulého století jsem byl, tak jako všichni mí kamarádi, obdivovatelem USA. Ameriku Ronalda Regana jsme tehdy asi právem považovali za jakýsi maják svobody a Rusy? Ty jsme, i vzhledem ke vzpomínkám na rok 1968, fakt nemuseli… Jenže od odchodu posledního okupanta už uplynulo téměř čtvrtstoletí a svět se změnil. A lavina kvót, regulací, nařízení, směrnic, příkazů a zákazů už zasypala i vzpomínku na volná a svobodná devadesátá léta.

Shodneme-li se na tom, že socialismus je v podstatě extrémní posílení úlohy státu na úkor práv a svobody jednotlivce, pak se porozhlédněme, odkud k nám všechna ta omezení a regulace proudí. Odkud se bere a odkud přichází duch normalizace, kterého každý, kdo jej jako já osobně zažil, tak neomylně poznává? Napovím, z východu to není!

Kdyby s tím ruku v ruce přicházela alespoň jakás takás bezpečnost a prosperita, mnozí by to se skřípěním zubů skousli. Ale o prosperitě si už netroufají mluvit ani profesionální optimisté a bezpečnost? USA se podařilo za posledních 12 let rozvrátit nejméně 6 stabilních, sekulárních a prozápadních diktatur arabského světa a proměnit je v divoká vosí hnízda sektářského násilí, krvavým půlměsícem obkružující Evropu z jihu, a zároveň zažehnout jiskru nenávisti a džihádu v muslimské diaspoře Evropy. Takže jsme s řečmi o šíření demokracie obdrželi násilí v západní Evropě a nekončící proud uprchlíků, zcela nekompatibilních a nezačlenitelných do naší kultury. A co na tuto hrozbu říkají evropské tak zvané elity? Ne, že by se ozvaly na obranu zájmů občana a daňového poplatníka. To ne. Stále slyšíme jen že musíme pochopit, vcítit se, přijmout, začlenit, ustoupit, přizpůsobit se… A tak se člověk práce a daňový poplatník v Evropě i u nás nemůže v poslední době jaksi zbavit dojmu, že se stal cizincem ve své zemi. Že občany prvního řádu hodnými respektu a úcty jsou všichni ti jiní, cizí a odlišní. Proto také mají práva, ze všech stran halasně vyhlašovaná, kdežto on, daňový poplatník má jen povinnosti.

A co na opačné straně? Copak to? Vítr z východu přináší, alespoň v posledních pár letech, úplně jiné tóny. Že třeba kdo chce s námi žít, tak musí mluvit naším jazykem a dodržovat naše zákony a zvyky. Že host, ne hostitel, se musí přizpůsobit, a nebo svobodně odejít jinam… Ano, loňské takzvané Valdajské fórum, mainstreamem zcela vygumované, mělo na občany mnohem větší a hlubší dopad, než by si všichni slavní „opinion makeři“ dokázali představit.

Všechny tyto události a změny občan, daňový poplatník a člověk práce pozorně vnímá, ať už přímo či zprostředkovaně a činí z nich závěry.

Takže teď už konkrétně a stručně přímo k Ukrajině. Tamější režim vznikl pro občana dost nesympatickým způsobem. Víte, pozorný divák těžko tráví házení molotovových koktejlů na stojící, nebránící se policisty. A nadšená, jásavá podpora „vrhačů“ evropským i naším establishmentem zní velice, velice falešně a podezřele uchu člověka, který má ještě v živé paměti, jak právě náš establishment poslal těžkooděnce na pokojnou občanskou demonstraci v Českých Budějovicích. Ano, ta videa se „zákroky“ proti maminkám s kočárky a invalidům na vozíku si bude lid pamatovat ještě dlouho.

A dále? Inu, rozpoutat občanskou válku, schvalovat palbu armádních raketometů a dělostřelectva na obytné čtvrti měst na vlastním území, to chce docela silný žaludek a více než protiteroristickou operaci to připomíná válečný zločin genocidy. Takhle se sympatie veřejnosti fakt nezískávají.

A pokud jde o Krym, Rus si vzal, co bylo ruského. Elegantně a bez násilí. Tak zní názor obecného lidu. Navíc to schválilo a legalizovalo referendum. Vypadalo dost spontánně, ostatně byli tam i pozorovatelé, že? A tak se přemýšlivému občanu vtírá myšlenka, proč by si třeba Skotové klidně a svobodně mohli své odtržení od Británie odsouhlasit nedávným referendem, ale Rusové na Krymu ne? Divné, že? Není to jakýsi zvláštní dvojí metr? Ostatně, pokud si vzpomínám, tak v Kosovu žádné referendum nebylo a stejně se odtrhlo za nadšené podpory Švarcenberka s Kocábem. Takže, ptá se občan, to jako někdo může a jiný ne? Tak na tohle je fakt dost citlivý!

Takže to celé shrňme. Občan nepociťuje nejmenší důvod nekriticky fandit západu. Ukrajinu považuje za zbytečný problém, po kterém netoužil, který nevyvolal, ale který jej zcela určitě bude stát jisté oběti a peníze. Navíc se, spíše instinktivně, cítí být manipulován a tlačen do konfrontace s Ruskem, o kterou nemá zájem a jejíž eskalace se právem obavá. Rusko v jeho současné podobě nevnímá jako agresora, ani jako hrozbu pro své hodnoty a svůj způsob života. Nevidí také důvod cokoli riskovat a v čemkoli se uskrovňovat kvůli jemu zcela cizím zájmům, které vidí, či alespoň tuší v pozadí celé té krize.

Pravý Prostor, 26. září

 

 

 

Zveřejněno v MEDIOKRACIE

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %