Úpadek akademické důvěryhodnosti Doporučený

  • pátek, říj 21 2016
  • Napsal(a)  Zdeněk Slanina
  • velikost písma zmenšit velikost písma zvětšit velikost písma
Podzim na universitě v Hokkaido Podzim na universitě v Hokkaido Stock Editorial Fotografie

Před zraky veřejnosti se nyní odvíjí kauza končícího ředitele Ústavu pro jazyk český Karla Olivy. Nikoliv nepodobná nedávnému dění kolem plk. Šlachty. Zatímco nezasvěcení spíše nechápou, jak je vůbec vznik takovéto situace v Akademii věd možný, vědečtí pracovníci naopak vědí, že to hrozí každému z nich - stačí v nevhodnou chvíli kritizovat nesprávným směrem. A tak se mlčí a tak vznikají kauzy jako tato. Před tím kmenové buňky, před tím smyšlená Bezouškova reakce, před tím sádrový kýč z pouti označovaný za přelom v historii, předtím objev nikdy neexistující super-výbušiny, atd. Otevřená diskuze v Akademii věd zamrzla v devadesátých letech, když několik oprávněných kritiků bylo odejito, jako je teď odcházen Karel Oliva (prvním vědcem udaným na policii ředitelem Ústavu Jaroslava Heyrovského ČSAV prof. Ing. Rudolfem Zahradníkem, DrSc.,na tehdy ještě platící paragraf 103 za urážku hlavy státu  byl náš vydavatel, doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc., pozn. redakce). Ty deformované poměry možná pomůže přiblížit má dosti bizarní osobní zkušenost:

V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč byl to celé jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině a chtěl jsem ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 jeden z autorů chybné koncepce udal vládnoucí moci mou korespondenci s emigrantem.

Vypuklo obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala tehdy například jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso.

Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman můj vyhazov nebyl ochoten podpořit, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. A nakonec pak v roce 1991 vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil.

Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a Ministerstva školství možný pouze pro kmenové pracovníky vysokých škol. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst, a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem pak 1989 skutečně vyjel. Jestli něco přivezl nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypukl samet, vyrazil jsem hned do ciziny na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak ved. odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval. Ten druhý aparátčík druhdy byl vedoucím odboru na odd. školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých stupních. Nejhůře na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Nejprve bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače – a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Akademie prostě jen hrála divadlo, že nechápe, o co vlastně jde.

A ta trapnost je tam prostě tabu dodnes - podobně jako tam bylo tabu, že Bezouškovy výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zreprodukovat. A jako správného tabu se vám toho nikdo v Akademii prostě neodváží dotknout. Neexistuje v ní totiž tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr, jen časově omezené kontrakty. V civilizaci zajišťování etického zdraví vědeckých institucí připadá právě lidem s tenure - nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. Dokud se tento důležitý institut v naší akademické obcí neobnoví, nebude v ní existovat otevřena kritická diskuze, a Akademie si sama bude zadělávat na další kauzy dál snižující její důvěryhodnost.

 

Autor -  univerzitní profesor Zdeněk Slanina pracoval 20 let v ČSAV, s výjimkou let 1985/86, kdy prováděl výzkumy na Hokkaidó univerzitě v Japonsku. Od r. 1990 působí v centrech fullerenového výzkumu v USA, Japonsku a jinde na pacifickém pobřeží jako badatel a profesor fyzikální chemie. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda. Patří k významným výzkumníkům v tomto oboru. Již od roku 1975 se zaobírá nanouhlíky a pak fullereny. Zabývá se též nanotechnologiemi či studiem atmosfér kosmických těles. Podílel se např. na interpretaci výsledků sondy k Halleyově kometě či výskytu fullerenů v kosmickém prostoru. Také se věnuje publicistice o vědě, pseudovědě a vědecké etice, ale i kultuře Dálného východu a Tichomoří.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %