A propos, zrušení televizních a rozhlasových poplatků a jejich nahrazení financováním ČT a ČRo přímo ze státního rozpočtu – to je nadmíru zajímavé téma pro volební programy politických stran. Proč?

Televizní poplatky jsou neefektivní

A to proto, že jejich nemalá část se cestou poztrácí a do televize vůbec nedoputuje. Naprostá většina domácností hradí poplatky prostřednictvím České pošty, která si za tuto operaci strhává příslušné procento. Takže ročně řádově stamiliony, primárně určené na televizní vysílání, do České televize vůbec nedoputují.

Dalším úskalím poplatků je fakt, že zdaleka ne všichni, kteří by tak podle zákona činit měli, svoji povinnost hradit poplatky skutečně dodržují. Ponechme pro tuto chvíli stranou různé motivace neplatičů, důležitý je obecný závěr: stávající systém generuje černé pasažéry, čímž zároveň de facto poškozuje poctivé platiče.

Navíc – přestože směřují do instituce s přídomkem veřejnoprávní, veřejná kontrola nad jejich vynakládáním je paradoxně velmi neveřejná.

Televizní poplatky jsou iracionální

A to proto, že ve zcela změněných podmínkách praktikují model z první poloviny minulého století. Tzv. koncesionářské poplatky vznikly v době, kdy se rodil rozhlas, a kdo chtěl používat rozhlasový přijímač, musel si k tomu koupit koncesi. Dnes mají rozhlasové a televizní přijímače prakticky všichni a dle zákona musí platit každý, kdo má zavedenou elektřinu. Ve skutečnosti jsou tedy poplatky jen jakousi další podivnou, povinnou daní.

Televizní poplatky jsou asociální

Každá domácnost musí měsíc co měsíc nasypat do veřejnoprávního měšce 180 korun, 135 za televizi, 45 za rozhlas, celkem 2 160 korun za rok. Všichni – bohatí i chudí – platí stejně. Firmy – penziony, hotely, ale také třeba domovy důchodců – musí platit za každý přijímač zvlášť. Netřeba rozvádět, co to dělá s jejich rozpočty, zvláště pak v případě sezónních zařízení.

A teď počítejme. Zatímco pro domácnost s ročním příjmem kupříkladu 2 miliony korun představují roční koncesionářské poplatky přibližně 0,1 procenta z jejího celkového ročního příjmu, pro domácnost s příjmem 200 000 korun za rok, to znamená s příjmem desetkrát menším, je to 1 procento. Jinými slovy: Desetkrát menší příjem domácnosti a proti tomu naopak desetkrát větší „daňové“ zatížení. 

Chiméra nezávislosti

Myšlenka, že existence televizních poplatků garantuje nezávislost televize veřejné služby, zatímco financování ze státního rozpočtu její nezávislost ohrožuje, je zcela iluzorní a ve skutečnosti je to jen zbožné přání odpůrců změny financování, ať už jsou jejich motivy jakékoli. Nic takového prostě neexistuje. Nezávislost příslušné instituce musí garantovat odpovědní lidé, v případě České televize její manažeři a redaktoři, nikoli to, že peníze na její účet připutují tak nebo onak. Selhání konkrétních lidí nijak nesouvisí s tím, zda svůj plat dostávají z té či oné kasičky.

Myšlenka, že redaktor XY je více nezávislý, když mu televizní účtárna vyplácí měsíční plat z peněz pocházejících z televizních poplatků, než tentýž redaktor XY, kterému tatáž televizní účtárna bude posílat měsíční gáži z peněz, které do televize doputovaly ze státního rozpočtu, je úsměvná. Bude to stále stejný redaktor XY.

Suma sumárum

Televizní poplatky jsou neefektivní, iracionální a asociální, neboť v toku času se pozvolna přeměnily na podivnou degresivní „daň z domácnosti“. Efektivita jejich výběru je problematická, systém je zastaralý a v poměru ke svému platu paradoxně nejvíce platí ti nejchudší.  

Ani veřejnoprávní média financovaná přímo ze státního rozpočtu by pro daňové poplatníky samozřejmě nebyla úplně zadarmo. Státní rozpočet jsou naše peníze. Sociální kouzlo je ale v tom, že prostřednictvím státního rozpočtu se bude každý na jejich financování podílet dle míry svého zdanění. 

Zrušení televizních a rozhlasových poplatků je akt zdravého rozumu, nikoli nějaký levicový či pravicový populistický nápad. Z jedné kapsy bere stát lidem přímé daně, z druhé kapsy nepřímé. Nic proti tomu, tak to na světě chodí, daně se platit musí. Ale neotravujme lidi navíc ještě televizními a rozhlasovými poplatky, ve skutečnosti další daní. Zrušme je! Bude to efektivní, racionální a navíc ještě vrcholně sociální. 

Samotné zrušení poplatků ale nestačí. Českou televizi je potřeba zeštíhlit, její hospodaření podrobit skutečné veřejné kontrole a především a hlavně její zpravodajství a publicistiku otevřít celému názorovému spektru.