Pláč žurnalistiky české -Zákulisí novin – psychologie novinářského povolání Doporučený

Alfred Fuchs A (23. června 1892, Praha – 16. února 1941, Dachau) byl česko-židovský spisovatel, novinář a překladatel z němčiny. Od roku 1918 učil na průmyslové škole v Ostravě a byl tajemníkem česko-židovského sionistického hnutí. Roku 1921 se dal pokřtít v Benediktinském opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích, vstoupil do Lidové strany a věnoval se překládání a publicistice. Svoji konverzi vysvětlil v novele „Oltář a rotačka“. Psal hlavně o náboženství a církvi, o kultuře a politice. Redigoval pondělník Českého slova, psal do deníku Tribuna, kde se podepisoval značkou „Draf“, později do Přítomnosti a v letech 1923–1939 byl na tiskovém odboru Předsednictva vlády. Od roku 1925 byl šéfredaktorem deníku Prager Tagblatt a roku 1929 kandidoval do Senátu za Křesťansko-sociální hnutí. Zároveň přednášel na Svobodné škole sociálních nauk, kde se habilitoval prací „Nejnovější politika papežská“. Bezprostředně po nacistické okupaci Československa byl opakovaně vyslýchán gestapem. V říjnu 1940 byl zatčen a deportován do koncentračního tábora Dachau, kde byl v únoru 1941 umučen.

 Podobně jako Karel Čapek, Karel Poláček a další generační souputníci, i Alfréd Fuchs se věnoval žurnalistice nejen prakticky, ale též kriticky. V roce 1931 vydal knihu Zákulisí novin – psychologie novinářského povolání. Pro dnešní zastavení nad psaným slovem jsme vybrali nedlouhý, ale štěpný esej Pláč žurnalistiky české, který vyšel v Přítomnosti v roce 1929. Nejen, že nám ukazuje dobový stav novinářství a novinářů, ale v mnoha ohledech též zjištění, jak málo se za to bezmála století změnilo: navzdory technologiím, státním převratům a politickým škatulatům. Jak se úslužnost a prodejnost pisálků stává normou a zapleveluje veřejný prostor, čehož jediným důsledkem je stále klesající důvěra v tisk a média obecně. A naopak – jak stoupá arogantní touha politiků ovládat žurnalisty, využívat je coby své hlásné trouby, dělat z nich pouhé zapisovatele svých „pravd“. Což zase je jeden z faktorů (vedle nekonečné řady dalších), proč klesá obecná důvěra v politiku. 

Článek Alfréda Fuchse: 

Kdo by sledoval vývoj české žurnalistiky za uplynulých deset let jenom podle čísel a statistik, byl by jistě potěšen nad kvantitativním rozmachem českého tisku. Kdo by posuzoval vývoj české žurnalistiky podle technického zdokonalení, jehož se jí za tu dobu dostalo, rovněž by směle mohl mluvit o pokroku. Ale vnitřní hodnota českého tisku znatelně upadla, o tom si nesmíme připouštět žádných ilusí.

V žurnalistice děje se něco podobného, jako ve vědě.

Čím více vysokých škol, čím skvěleji zařízené ústavy, tím méně skutečné produktivnosti. Neznamená to, že bychom toužili po idylickém podkroví a po bohémské veselé bídě. Víme všichni až příliš dobře, že nebyla veselá. Ale čím dále tím více pozorujeme, že česká žurnalistika stává se vdovou po duchu, který odešel, že tisk se mechanisuje nejenom po stránce technické, nýbrž i po stránce obsahové. Bývaly v žurnalistice doby, kdy novinářství patřilo literatuře a jejím dějinám. Dnes mnozí theoretikové učí, že žurnalistika není literaturou, nýbrž zařízením komunikačním, stykovým, že literát stává se v novinách čím dále tím více externistou. Než zdá se, že dospíváme ke smutnému faktu, že literát se stává externistou v novinách i žurnalista i publicista a ustupuje buď úředníku strany nebo technicky vyučenému machrovi.

Umění psáti nejenom že překotně mizí, ale přestalo být už vůbec problémem.

Nastaly u nás takové poměry, že bude brzo možno psáti knihu: »Flám, jakožto prostředek vysoké politiky a žurnalistiky zvláště«. Zatáhnout politického odpůrce do baru, tam jej příslušně alkoholisovat, vytáhnout z něho politické informace, druhý den je poslušně aportovat sekretariátu a dát z toho do novin jenom to, co se právě hodí - to bude pokládáno brzo za vrchol politické a zvláště reportérské obratnosti. Dostati pak do postele sekretářku odpůrcovu, to již je sublimní umění novinářské. Brzo bude v politice a v žurnalistice zvláště nemožný ten, kdo neumí hrát ferbla. Kdyby se tato charakteristika týkala jenom bulvárního tisku, nemusili bychom lomit rukama. Čím více se Praha metropolisuje, tím více na sebe přibírá také stínu velkoměsta, nejenom jeho světel. Ale bohužel tyto mravy působí i na tisk veliký a snižují jeho úroveň tak, že tisk se stává pouhou passivní hlásnou troubou, ne politických protikladů, nýbrž dočasných osobních sporů.

Zdá se, jakoby veřejný život a žurnalistika zvláště, upadaly do druhého extrému, než byl extrém, v němž vězela žurnalistika bezprostředně po převratě. Tehdy noviny trpěly nadbytkem kázavosti a úvahy, jako: »Je-li realism světovým názorem či methodou«, nebo: »Co jest více, zda dílo nebo osobnost«, či »Zda lze uplatňovati demokratism v manželství« a podobné dissertace nahrazovaly dlouho úvodníky a články. Ten čas minul. Nastal vpád »reálních politiků« do novin. Národ český prožívá vůbec právě toho času svoje materialistické sebeklamy a dá se svádět domnělou praktičností. Jest málo lidí u nás, kteří jsou si vědomi i praktického významu duchovních a duševních nezvažitelností, kteří vědí, že nic na světě není tak silného, jako idea. U nás je málo smyslu pro to, čemu Němci říkají Oeistespolitik, totiž pro onen způsob myšlení, jenž si všímá těch idejí, které mohou míti vliv na dějiny a osudy lidí.

Překonání kázavého stadia neznamenalo bohužel překonání provincialismu krajinského apoštola, nýbrž znamenalo to jenom provincialism v nové formě a to ve formě povážlivější a nebezpečnější. Jest málo těch, kdož se snaží poznati ony tajemné transmisse, které vedou od hodnot čistě duchovních k uskutečnění idejí, kteří se umějí vyrovnávati s politickými problémy, jež se dotýkají sféry ducha, či s duchovními problémy, jež se dotýkají sféry politiky. Političtí sekretáři, kteří dovedou stylisovat nanejvýš letáky pro úroveň »Ernestina«, chtěli by dávat direktivy novinářům, a nejhorší jest, že jsou novináři, kteří to pokládají za samozřejmé.

Že by noviny mohly spolutvořit na ideách stran, že redaktor znamená pro život myšlenky více, než poslanec, to se zapomnělo úplně a velmi ochotně. Jest falešná svoboda, jako jest falešná kázeň v žurnalistice politických stran. Falešná svoboda spočívá v tom, že novináři mohou si vésti bez zakřiknutí v listech svoje osobní kampaně, je-li pro ně náhodou konjunktura. Jest falešná kázeň, která zavazuje ke službě osobám místo ke službě ideám a osobnostem.

Jest falešná kázeň, jež ve své krátkozrakosti vede novináře k tomu, aby sdíleli slepé hněvy a nenávisti vzniklé na půdě docela jiné, než je půda žurnalistiky, a jest falešná svoboda, na jejímž základě si píše každý novinář, co chce, ne proto, že by byl elementem neukázněným, nýbrž proto, že mu nikdo informace nedá, leda potřebuje-li někoho zostudit nebo pochválit.

Za takových okolností se daří v žurnalistice individuím, jež by ještě před deseti lety byla nemožná v životě soukromém, natož pak veřejném. Dostáváme se bohužel do takového stadia, v němž veřejná morálka jest pod úrovní morálky soukromé. Jsou zfalšovány ideje: není to ostatně jenom novinářství, jež trpí tímto obecným zjevem. Receptu na návrat k Havlíčkovi není: jest jen ve všeobecném rozšíření smyslu pro noblessu a morálku, a toto veřejné mínění si musí vytvořit veřejnost sama. Slušná žurnalistika jí v tom musí pomáhat.

Politikové by udělali dobře, kdyby dávali méně informací pokoutních a více informací veřejných a kdyby více noviny četli, kdyby jim čtení novin bylo kusem jejich povolání. Neprozrazuji žádného tajemství, cituji-li jeden moudrý výrok ministra Šrámka, který mi kdysi řekl: »Říkají o mně, že jsem nepřítelem tisku. Jest to omyl. Myslím, že poměr politikův k novinám by se neměl posuzovat podle jeho osobního poměru k novinářům, nýbrž podle toho, jak mnoho politik noviny čte a kolik z nich bere iniciativy. A já mohu říci, že náležím ku politikům, kteří čtou poměrně nejvíce.« - Jsou to slova velmi moudrá: nebudeme posuzovat poměr veřejně činných lidí podle toho, jak dovedou žurnalisty hostit a svážet v autech, podle toho, jak je k tisku dovedou na někoho naštvat, nýbrž podle toho, jak čtou, co píšeme.

Kdyby politikové a vedoucí činitelé uměli lépe čísti, uměli by jejich novináři lépe psáti. Vidíme rádi, jsou-ii novináři důvěrníky politiků a státníků, ale nevidíme rádi, jsou-li jejich konfidenty.

(Alfred Fuchs – Pláč žurnalistiky české. Přítomnost ročník 5/1929)

© Kulturní komise ČR, z.s.

Číst 666 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v MEDIOKRACIE

Související položky (podle značky)

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %