Fragmenty - Fragmenty - MEDIOKRACIE http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz Tue, 22 Jan 2019 16:09:16 +0000 Joomla! - Open Source Content Management cs-cz Facebookové zločiny http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2449-facebookove-zlociny http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2449-facebookove-zlociny autor článku Jan Kopal

V době, kdy se piráti a další strany podobného neomarxistického zaměření snaží zmírňovat postihy za konzumaci alkoholu a drog (větší množství pro osobní držení, alkohol pro vodáky a cyklisty), tak se pomalu ale jistě utahují šrouby nejen na Internetu, kde se volá po trestání lidí za jejich názory na Facebooku. Obavy z toho, že lidé budou reptat a rebelovat na jednom ze zatím nejsvobodnějších fór je asi na místě. Chvílemi se mi zdá, že se tvůrci těchto cenzorských zákazů a omezení inspirovali slavným americkým sci-fi snímkem Demolition Man z roku 1993 a Sylvestrem Stallonem coby nezapomenutelným policistou Johnem Spartanem, kde počítač automaticky udílí pokuty jednoho kreditu za porušení morálního stututu a hlavnímu hrdinovi doporučuje, aby byl dobrý. Zřejmě měli filmoví tvůrci dobrý odhad na společenský a politický vývoj...

 

Na druhou stranu, pokud budeme jen přihlížet, jak se nám svoboda slova a vůbec svoboda a demokracie ořezává, budeme za chvíli jen ovce zavřené v ohradě, které mohou svobodně jen přežvykovat a spokojeně při tom pokyvovat hlavou. A to snad nikdo z nás nechce!

Proto i tady platí, že za svobodu se musí bojovat, neboť nám sama nespadne do klína.

]]>
jan.kopal1977@seznam.cz (JAN KOPAL) MEDIOKRACIE Sat, 01 Dec 2018 15:32:11 +0000
Opět pokus o barevnou revoluci - díky mediálním nemravnostem lidé už zapomněli co to je slušnost http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2443-opet-pokus-o-barevnou-revoluci-diky-medialnim-nemravnostem-lide-uz-zapomneli-co-to-je-slusnost http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2443-opet-pokus-o-barevnou-revoluci-diky-medialnim-nemravnostem-lide-uz-zapomneli-co-to-je-slusnost Opravdu si multikulturníci přejí, aby to dopadlo na Václavském náměstí jednou tak tragicky jako na Majdanu?!

Pokus o vyslovení nedůvěry vládě, lidé v ulicích a vyhazování věnců, které u památníku položil establishment, to všechno jsou revoluční činy. A o čem je tato revoluce? K čemu je, když občané rozhodují ve volbách? Neuznávat legitimní vládu je revoluční čin. Je to čin proti vůli většiny národa, který stávající establishment zvolil. Taková revoluce byla na Ukrajině, v Egyptě, v Libyi, v Sýrii apod. V posledních třech případech bylo možno vlády považovat za nedemokratické, nicméně byly uznávány mezinárodním společenstvím. Někdo chce změnu poměrů. Snad proto, že vláda odmítla globální Compact o migraci, možná se to někomu nelíbí a potřebuje vládu jinou. Někdo tady asi chce migranty za každou cenu. Někdo chce prostě chaos. Jak si jinak představit, že zrovna v této době se organizuje rozvrat.

Lidé chtějí „slušné Česko“, ale co to znamená?

Opravdu už po těch několik let trvajících nemorálních mediálních nemravnostech, propagandy, šíření křečovitých pomluv a dehonestací vědí lidé, co to je slušnost? Z jednání lidí v Praze a z jednání opozičních politiků se domnívám, že to lidé vlastně ani nevědí. Lidé žijí v jakési zmanipulované bublině postpravdivého světa manipulací, zlostných projevů, šílených nelogických výmyslů, schvalování hyenismu ve zpravodajství apod. Je zajímavé, že obyčejní lidé, kteří nejsou pod přímým a neustálým vlivem tohoto vymývání mozků, si zachovali zdravý rozum. Poznají ještě pravdu od nesmyslů, ale pražští intelektuálové ne. Připadá mi, že čím lidé více navštěvovali vysoké školy, zvláště v posledních letech, s globalistickou výukou, tím více ztratili představu o přirozené morálce. Morálka je totiž trochu víc než nepoužívání sprostých slov a emotivních projevů. Morálka především znamená pracovat pro společnost a mít na mysli její, nikoliv svoje nebo skupinové zájmy.

  Je to zajímavé. Lidé vyjdou do ulic a protestují proti establishmentu, který většina národa zvolila, a chovají se tak razantně, že vyhodí věnce od pomníku, ale neprotestují proti nemravné reportáži bulvárních novinářů, kterou udělali s psychicky nemocným člověkem, aniž by na to upozornili. Lidé v Praze neprotestují proti neustálému znemožňování výkonu vlády, která viditelně nevládne špatně, což je přece pro normálního člověka důležitější než nějaká selhání hlavních osob; opozice nemá proti vládě nějaké skutečné programové nebo faktické výhrady vyjma neustálých výpadů a štvavých řečí. Proč chtějí rozvrátit vládu? Opravdu jim jde jen o poslanecké posty a peníze za politiku? Nebo jde o něco víc? Jsou vedeni nějakými zahraničními centry k přijetí Compactu? Snad někdo nevěří, že příčinou je výpověď psychicky nemocného Babišova syna? Něco takového jako důvod je opravdu naprosto absurdní. To by museli být stejně nemocní jako on.

  Na celou tuto nemorální absurditu, schvalovanou a prosazovanou revolucionáři, bych odpověděl asi takto:

1/ Ohrožení demokracie není.

Prezident Zeman využívá možností svého úřadu do krajnosti, porušil některé zvyklosti, vysvětluje to tím, že je přímo zvolený. Prezidentská demokracie je součástí mnoha států, jako je USA, kde prezident má daleko vyšší pravomoci, než u nás, a nikdo to za ohrožení nepovažuje. Premiér Babiš chce vést stát jako firmu. To je neuskutečnitelné, je to jen předvolební slogan. Babiš žádnou moc jako diktátor nemá a ani mít nemůže. Myslíte si, že by si někdo dovolil na diktátora to, co si dnes dovolují na Babiše sdělovací prostředky? Myslíte, že by někdo na diktátora mohl házet vajíčka nebo jablka a vyhazovat jeho věnce od pomníků? Ona hesla revolucionářů ohledně ohrožení demokracie by se hodila spíše opačně. Vyvolávání revolucí a neuznávání zvolených orgánů je nedemokratické daleko více než cokoliv, co udělal Babiš nebo Zeman.

  KSČM je gerontologickou stranou bez komunistických myšlenek, a protože žije z politiky, musí svým přestárlým členům a voličům říkat líbivé pohádky a chválit minulý režim, aby se udržela v parlamentu. Stále ztrácí voliče a postupně se dostává mimo parlamentní půdu. Vláda ji musela využít z důvodů, které známe. Je to sice trapné, ale jinak to nešlo.

2/ Docela věřím, že Babiš mohl být agentem StB.

Podstatné je, že tato skutečnost mohla být důležitá v devadesátých letech. Nikdo ovšem proti tomu nic neměl, ani u Babiše, ani u ostatních. Jestliže to takovou dobu nevadilo, nevzniklo nic, v čem by to vadit mělo, proč to najednou vadí? Protože se to hodí k dehonestaci a jen hlupák si může myslet, že najednou to nějaký význam má. Ve světě se pohybuje na vysokých místech mnoho takových lidí, dokonce i na Západě. Důležitější je jak se chová a co dělá pro stát. Člověka přece posuzujeme komplexně, nikoliv podle zlovolné propagandy.

2/ Dotační kauza Čapí hnízdo

Dotace samy o sobě jsou nemravné, to říká i předseda Senátu pan Kubera už dávno, protože jsou dávány zadarmo a demoralizují nás. Aby se obdržely, musí se splnit podmínky, které jsou někdy problematické. Většinou je ani nelze splnit bez nějakých manipulací a přizpůsobení. Babiš udělal pouze to, co jiní, dal svým dětem majetek v takové výši, aby mohly dotace přijmout. Jenže v mnoha věcech přitom možná administrativně pochybil a nedodržel, to co bylo podmínkou. Zda to bylo ještě legální nebo za hranou zákona, posoudí soud. Předjímat se to nedá. Vládne proto, že ho zvolil lid, který nevěří, že je vinen, nebo vinu považuje za nedůležitou.

3/ Kauza Babiš ml. a výzva k odstoupení vlády

Kdyby si opozice vymyslela, že už ji Babiš nebaví, ať odstoupí, asi by to bylo hodnoceno přijatelněji než tato výzva na základě novinářské hyenistické reportáže s Babišem mladším. Chudák stižený stihomanem si vymyslel, že byl unesen, na sugestivní otázky, jestli má strach, odpovídal samozřejmě kladně. O to nejde, ale opozice organizující lidové povstání na tom založila svoji agendu.

4/ Zemanův postoj se dal očekávat

Jeho vyjádření mělo zabránit ČSSD, aby vládu rozvrátila. Zeman se tedy chová státotvorně, ostatně jako téměř vždy. Jeho vydržování Babiše ve vládě bez důvěry bylo také státotvorné jednání, protože jinak by nevznikla žádná vláda. Pseudomorální výzvy proti trestně stíhanému premiérovi jsou sice pro opozici, která prohrála volby, typické, ale přece nakonec zájmy státu musí nějak převážit nad osobními zájmy. Je podstatné, že Babiš byl jasně zvolen lidem, který v jeho vinu nevěří.

Závěr

Žijeme v době nejvyšší životní úrovně, jakou jsme kdy měli. Máme svobodu slova, kterou už třeba v Německu nemají. Mimo jiné za to můžeme děkovat pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Všechno je zatím v našich rukách a záleží jen na nás, jak si budoucnost zařídíme. Měli bychom řešit věci do budoucnosti, aby to tak zůstalo. Měli bychom si zachovat demokracii a svobodu, což znamená především nepředávat další pravomoci EU a odmítnout cenzuru internetu, která už pomalu začíná, odmítnout islamizaci země, která nyní zatěžuje západní Evropu a odmítnout útok na náš tradiční život rodin a výchovu dětí. Je to složité, vyžaduje vůli a jednotu.

  Měli bychom snižovat dluh a prodávat hotové výrobky s vysokou přidanou hodnotou do světa, hlavně tam, kde je lze prodat, kde je ještě nezaplněný trh, což už není v Evropské unii. Měli bychom mít více dětí, abychom nemuseli přijímat migranty na práci a měl kdo živit staré a nemocné. Měli bychom se snažit získat banky a obchodní domy do našich rukou, aby zisky zůstávaly doma. A ještě další věci. Vláda proti těmto věcem nevystupuje a dokonce je řeší, což je pro občany podstatné. Strach vyvolávaný opozicí je nezodpovědné revoluční jednání, které není v zájmu našeho státu a našich lidí, protože jinou vládu sestavit nelze a dokonce s těmi, kteří dnes revoluci dělají, je dost problematické počítat pro onu národní jednotu a obhajobu našich národních zájmů, které byly shora řečeny a které jsou pro budoucnost důležitější než kauza Čapí hnízdo.

]]>
MEDIOKRACIE Mon, 19 Nov 2018 09:14:59 +0000
Zplozenci chaosu Kubík a Slonková http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2436-zplozenci-chaosu-kubik-a-slonkova http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2436-zplozenci-chaosu-kubik-a-slonkova Chtějí  Kubík a Slonková opravdu vyvolat Majdan a bratrovražednou válku jako na Ukrajině?  Domýšlejí možný dopad svého chování?!

Novináři Jiří Kubík a Sabina Slonková zřejmě v dětství příliš mnoho času věnovali sledování filmům typu "Všichni prezidentovi muži" z roku 1976 o aféře Watergate, ve kterém excelují vynikající herci Dustin Hoffman a Robert Redford, neboť se stylizovali do jejich úlohy. Jenže tandem neohrožených a sehraných novinářů bojujících za spravedlnost a právo skvěle funguje jen na filmovém plátně. V reálu se však praktiky nerozlučného dua Kubík-Slonková podobají spíše praxi státní policie, jehovistické úderce nebo vlezlým podomním prodavačům. Nezbytné rekvizity v podobě brýlí, skryté kamery a melodramatického příběhu pro ustarané hospodyňky nesmí scházet.

 Není náhodné, že podobná causa se na veřejnosti objevuje pouze několik dnů před státním svátkem 17. listopadu, který je ramadánem našich pravdoláskařů. Jde o další z nekonečné řady pokusů o vyvolání české verze ukrajinského Majdanu, která se od originálu bude lišit pouze v obsazení a opožděném termínu jeho konání. O nějaké novinářské etice a poctivých úmyslech této "správné" dvojky může uvažovat pouze naiva vychovaný mýdlovými operami a stupidními televizními seriály.


Kampaň, která hraničí s davovou hysterií, kde se vykřikují hesla a operuje se s právními pojmy, se ve skutečnosti nachází v hlubokém právním bezvědomí a na prahu neskutečného celospolečenského chaosu, jehož věrozvěsty a zplozenci se Kubík a Slonková neoddiskutovatelně stali. V právním státě by se nejenže brodili hanbou v kanálech, ale bylo by jim sděleno obvinění ze spáchání několika trestných činů. Účelová manipulace a nátlak z toho čouhá na míle daleko. Člověk nemusí být nekritickým obdivovatelem Andreje Babiše, aby si spočítal, že jedna a jedna jsou dvě a nikoliv 3,14, jak se nám tito dva snaží namluvit.

]]>
jan.kopal1977@seznam.cz (JAN KOPAL) MEDIOKRACIE Thu, 15 Nov 2018 16:34:37 +0000
Jedovaté sliny pana Klesly http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2417-jedovate-sliny-pana-klesly http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2417-jedovate-sliny-pana-klesly Vladimír Mečiar a Václav Klaus 13.12.2017 vzpomínali v historických prostorách tehdejšího Parlamentu jak to bylo s rozpadem Československa doopravdy
Říci, že komentář pana Klesly v Lidových novinách s názvem „Malý Klaus kritizuje velký den“ (29. 10. 2018) je mimořádně hloupý, by bylo málo. Tento komentář je i výjimečně zlý, a proto není možné na něj nereagovat. Autor vybízí Václava Klause, aby byl „v úctě ke svobodě slova a její ochraně zdrženlivý ... zvláště pokud je odpovědný za rozpad Československa“. Říci, že je Václav Klaus odpovědný za rozpad státního útvaru, který před sto lety vzniknul, chce i v době, kdy si nikdo nic nepamatuje (nebo se tak alespoň tváří), neomluvitelnou schopnost lhát. Budiž tedy znovu připomenuto: Slováci si dlouhodobě svůj vlastní stát přáli, směřovali k němu, každý uzlový okamžik dějin Československé republiky využívali k hledání vlastní cesty k suverenitě. Polistopadový proces, který vyústil ve vznik samostatného Slovenska, Václav Klaus ani nespustil, ani neinicioval, ani nemoderoval. To činili jiní. On celý problém zdědil, a zdědil jej v době, kdy výsledky parlamentních voleb v roce 1992 ve slovenské části republiky jednoznačně prokázaly, že Slováci chtějí samostatnost za každou cenu (což ostatně slovenský parlament vzápětí demonstroval vyhlášením Deklarace SNR o svrchovanosti Slovenské republiky 17. 7. 1992). Říci v tomto kontextu, že je tedy Václav Klaus zodpovědný za rozpad Československa, je obyčejná lež.

Nahlížet na vystoupení prezidenta Zemana a premiéra Babiše ke stoletému výročí vzniku Československa jako na vystoupení, ve kterých „se oba rozhodli odložit obvyklý ostrý politický styl a zachovat se jako státníci“ je možné, protože ani jeden z nich k výročí vzniku republiky nic zásadního či podstatného neřekl. Zeman s Babišem se přidrželi obvyklých frází, pluli na povrchu událostí, předvedli znalost pár jmen a dat z historie, ale nic víc. Ani jeden se nepokusil zamyslet nad dnešní Českou republikou a ani jeden se neodvážil nastínit to, co si myslí o budoucnosti země, v jejímž čele oba stojí. Kdyby tak učinili, nemohli by se vyhnout Evropské unii a sporným výsledkům našeho členství v tomto uskupení potácejícího se od krize ke krizi. Toho se odvažuje Václav Klaus po celá léta a odvážil se toho i při příležitosti státního svátku. Takový přístup ovšem považuje Klesla za „rýpání do Evropské unie, Německa a Francie“. Útočit na Václava Klause z této pozice, to už vyžaduje mimořádnou míru zaslepenosti, neschopnosti rozumět současnému evropskému kontextu – a chtít urazit Václava Klause za každou cenu.

Václav Klaus prý, podle Klesly, „neměl prostě nic říkat“, neboť „éra vlády Václava Klause patří navíc k těm horším obdobím v dějinách naší země“, neboť „z jeho devadesátých let, nezvládnuté transformace hospodářství a dělení státu a trhu jsme se ještě pořádně nevzpamatovali, přinejmenším ekonomicky“.

Na jaké planetě Klesla žije?

Copak jsou jeho zloba a nenávist k Václavu Klausovi tak nekonečné, že polistopadové období mimořádného vzepětí českého národa, výjimečně úspěšnou ekonomickou a společenskou transformaci v prosperující demokratickou a svobodnou společnost, může takto primitivně urážet? A budiž i zdůrazněno, že to je nejen urážka výsledků práce celé politické generace, v jejímž čele Václav Klaus stál, je to elitářské pošklebování se všem pracovitým lidem, kteří svým úsilím pomohli rychle a úspěšně překonat rozvaliny, které tu po komunismu zůstaly. Nebo se nemělo dělat nic? Ať se pan Klesla porozhlédne po našem okolí, ať si dá alespoň elementární práci s porovnáním výsledků ekonomických a společenských přechodů ke svobodné společnosti v okolních státech se stejnou historií. Nebo ať se pak jede podívat třeba na Ukrajinu, dnešního „chráněnce“ EU. Tam se také nic nedělalo.

Ne, proti urážkám pana Klesly a jemu podobných „pamětníků“, kteří umějí kolem sebe plivat pouze jedovaté sliny, je třeba ostře a důrazně protestovat.  Pokud Václav Klaus - jako jediný na české politické scéně - využil příležitosti stého výročí vzniku republiky k tomu, aby se nad budoucností naší země zamyslel, pak si musíme připustit, že s pány Klesly už tato země snad ani žádnou budoucnost nemá. 

PS

LN sice článek Ivo Strejčka  1. listopadu 2018 opublikovaly. Nicméně to neomlouvá redakci, že tak povrchní článek svědčící o neznalosti věci jeho redaktora vůbec otiskla. Polemizovat se samozřejmě může a mnohdy dokonce musí s kýmkoliv, ale  vždy na základě pravdivých a ověřených informací. Obvinění Václava Klause z rozpadu republiky může napsat pouze člověk, který si o věci nic nezjistil. Kdyby se pan redaktor Klesla o věc opravdu zajímal, zjistil by že požadavek na samostatnost státu se stal na základě historického vývoje Slovenska: Poprvé dostali od Rakouska-Uherska  slib  samostatnosti v roce 1848 za společné tažení  po boku jeho vojsk proti Turkům. Po úspěšných bojích nastala ale velmi tvrdá maďarizace. Druhá naděje na samostatnost svitla Slovensku po první světové válce. Zdecimovaná slovenská reprezentace nedokázala být rovnocenným  partnerem s Prahou a vznikl Československý stát. Vroce 1968 se otevřely Slovensku potřetí dveře pro osamostatnění. Získali ale jen federální uspořádání.

V roce 1989 tyto národnostní problémy doznívaly a Slováci chtěli počtvrté získat samostatnost. Protože se sami nemohli dohodnout, jak to udělat, zůstávalo  jen u proklamací. Vše se ale nečekaně vyhrotilo nikolv jednáním Václava Klause, ale  prezidenta Havla, který navrhl používat pro Československo jiný název v Čechách a jiný na Slovensku a nastala takřka komická pomlčková válka. Zásadní důvod pro rozpad státu ale zasadil Havel projevem v USA, v němž vyslovil  souhlas se zrušením zbrojní výroby na Slovensku. O práci přišlo ihned 100 000 lidí a v průběhu jednoho roku se ocitlo díky tomu 360 000 lidí bez práce. Nešlo již jen o národnostní spory o samostatný stát, ale o ekonomický problém, který bylo nutné řešit rychle. V roce 1991 byla uskutečněna provokace Havlem postavit Slovensko do role fašistického státu. Tím padla Mečiarova vláda a v roce 1992 krize vrcholila pokusem Havla převzít a vytvořit prezidentskou moc na Slovensku. Před následnými volbami Slováci odmítli nabídku rokování o ústavě pro nedůvěryhodnost Havla a v následných volbách zvítězil opět Mečiar. Přestože u jednání o provokacích nebyl ani on, natož pak Klaus, museli situaci nakonec vyřešit. Podrobně o tom píšeme ve Fragmentech např. v článku MEČIAR A KLAUS PŘINESLI 1. LEDNA 1993 SVÝM STÁTŮM TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ - SVOBODU 

]]>
ivo.strjcek@institutvk.cz (IVO STREJČEK) MEDIOKRACIE Sat, 03 Nov 2018 12:02:45 +0000
Klesla a 90. léta - Václav Klaus nebyl maskotem, ale reálně vládl http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2416-klesla-a-90-leta-vaclav-klaus-nebyl-maskotem-ale-realne-vladl http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2416-klesla-a-90-leta-vaclav-klaus-nebyl-maskotem-ale-realne-vladl Nerozluční přátelé Jiří Weigl a Václav Klaus

Den po oslavách 100. výročí vzniku Československa zahájily Lidové noviny ostudným plivnutím svého komentátora Jana Klesly na bývalého prezidenta Václava Klause, plivnutím tak nehorázným a lživým, že nemůže zůstat bez odpovědi. Kleslu rozlítilo, že prezident Klaus se v rozhovoru na Primě pozastavil nad tím, že se oslav našeho výročí nezúčastnil nikdo z vrcholného vedení bruselských institucí EU, a že jako většina poníženě nejásá nad  krátkými pátečními pražskými polosoukromými zastávkami Macrona a Mekelové jedoucích na setkání s Putinem a Erdoganem do Istanbulu. Ty se u nás vydávaly za bezmála historické události. V této souvislosti si však Klesla dovolil napsat zločinnou nehoráznost, házející špínu na celou naší polistopadovou současnost – „Éra Vlády Václava Klause navíc patří k těm horším obdobím v dějinách naší země. Z jeho devadesátých let, nezvládnuté transformace hospodářství, dělení státu a trhu jsme se ještě pořádně nevzpamatovali…“. To si dovolí napsat dnešní český novinář.

V devadesátých letech, milý pane Kleslo, byla u nás obnovena svobodná společnost a tržní ekonomika, úspěšně proběhla bezprecedentní Klausova ekonomická transformace, na jejíchž základech stojí dnešní mimořádně úspěšné období. V jejím průběhu na rozdíl od ostatních zemí nebyli lidé ožebračeni hyperinflací o úspory, nemuseli odcházet za prací do ciziny, uskutečnil se historický manévr reorientace hospodářství z východních na západní trhy a totální privatizace ekonomiky. Devadesátá léta byla érou optimismu, svobody, nadšení a úspěšné změny. Toto všechno provedly vlády Václava Klause, který dokázal vyřešit i státoprávní krizi, kterou nevyvolal, ale zdědil ve fázi faktického rozpadu společného státu.


Dnes se tvrdí, že Václava Havla nám prý záviděl celý svět a doba jeho vlády byla stejně skvělá, jako doba Masarykova. Byla to právě ta devadesátá léta, která Klesla považuje za „horší období naší historie“. Byla to doba, v níž Václav Klaus nebyl maskotem, ale reálně vládl. Byla to nejsvobodnější a nejúžasnější doba pro drtivou většinu těch, kteří jí žili, a proto nelze připustit takové překrucování historie, nota bene ve dnech 100. výročí naší moderní státnosti.  
 
Vznik První československé republiky a jejího tvůrce Tomáše Garrigue Masaryka s vděčností oslavujeme, přestože se zmítala v krizi a národnostních problémech a po dvaceti letech se pod tlakem Hitlera snadno zhroutila. Na devadesátá léta, v nichž byly položeny základy dnešní prosperity, a na jejich vůdčí osobnost kvůli osobnímu záští v novinách pliveme. Tak hluboko dnešní žurnalistika klesla.


Jiří Weigl, 1. listopadu 2018

PS

Kde by byl dnes pan Klesla i s jeho kavárenskými Lidovými novinami, kdyby neuskutečnil Václav Klaus se svými věrnými unikátní ekonomickou transformaci od komunisticky centrálně řízeného hospodářství k hospodářství tržnímu, kdyby nenastolil kapitalismus. A že to neměl v roce 1991 jedoduché nejen se Zemanovými socialisty, ale zejména s prohavlovskými disidenty toužícími po třetí cestě ke komunismu s lidskou tváří. A pozor, tehdy šlo o dvě velmi vlivné skupiny, které stály proti nezbytným systémovým změnám navrhovaným Klausem. Předně to byli reformní komunisté šedesátých let v čele s Milošem Zemanem, Valtrem Komárkem,  Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou a dalšími a dále disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Pithartem a dalšími nereálnými snílky o komunismu s lidskou tváří. Díky tomu, že se podařilo Václavu Klausovi prosadit  skutečně obrovskou a neopakovatelnou změnu našeho systému, kdy  z jeho teoretických úvah a snů promítl vše do konkrétního života lidí, byly spuštěny změny, které se dotkly života nás všech, kteří jsme o tom tehdy ani nesnili. Podrobně viz. článek ve Fragmentech  Patnáct let od restaurace kapitalismu v ČR . Ne nadarmo získal ve světě tento model  Václava Klause k nastolení kapitalismu přímo z komunismu název Klausismus. A kolik premiérů se může takto zapsat do historie. Pominu-li Thatcherismus největší evropské poválečné  političky Lady Thatcherové. Podobné útoky  redaktorů LN svědčí jen o jejich neznalosti naší historie a je neuvěřitelné, že je šéfredaktor dovolí publikovat. I za komunismu si LN držely úroveň a sháněli jsme je i podpultově. Dnes je již roky nevezmu díky nepravdám které šíří do rukou. Za redakci Fragmentů šéfredaktorka Ivana Haslingerová 

]]>
jiri.weigl@institutvk.cz (JIŘÍ WEIGL, výkonný ředitel Institutu Václava Klause) MEDIOKRACIE Sat, 03 Nov 2018 10:32:59 +0000
Ať žijí naše neomarxistická probakalovská veřejnoprávní média http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2370-at-ziji-nase-neomarxisticka-probakalovska-verejnopravni-media http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2370-at-ziji-nase-neomarxisticka-probakalovska-verejnopravni-media ČT zase vyhrála v Parlamentu
]]>
haslingerova@fragmenty.cz (IVANA HASLINGEROVÁ) MEDIOKRACIE Sat, 29 Sep 2018 07:01:34 +0000
Média už zase lžou, jako když Rudé Právo tisklo aneb Čteme mezi řádky http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2362-media-uz-zase-lzou-jako-kdyz-rude-pravo-tisklo-aneb-cteme-mezi-radky http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2362-media-uz-zase-lzou-jako-kdyz-rude-pravo-tisklo-aneb-cteme-mezi-radky Média už zase lžou, jako když Rudé Právo tisklo aneb Čteme mezi řádky

Šéf německé kontrarozvědky si dovolil na základě zpravodajských informací zpochybnit propagandistické bláboly vyprodukované německými bílými Antifa-přilbami o honech na muslimy v Chemnitz ze strany všech těch odporných neonacistických kreatur, které protestují proti vraždám, znásilněním, krádežím a jiným formám „každodenního“ teroru i klasickému teroru „pokorných, tichých a vděčných“ „uprchlíků“ a vůbec všech „tolerantních a mírumilovných muslimů“ vůči německým občanům. A namísto aby se nad vážnou zprávou kontrarozvědky Angela Merkel-mus-weg-ová zamyslela a vyvodila z ní už konečně něco pro ochranu domácích občanů před životu nebezpečnými muslimskými povaleči terorizujícími zem, prohlásila poze, že šéf kontrarozvědky musí odejít. 

To, že vysoce postavená agentka Stazi „Erika“ dokonce společně s dalšími vrcholně postavenými bojovníky proti kapitalismu, demokracii a svobodě začala hovořit o pogromech na nebohé teroristy a vrahy, paní kancléřku neznepokojuje. Sakra, překlep. Myslel jsem samozřejmě „pogromy“ na všechny ty nezletilé syrské sirotky, kteří z Nigérie přešli přes poušť do Libye odkud dopluli do první bezpečné země, do Německa, v kapse diplom jaderného inženýra a v duši pověstnou pracovitost, se kterou již pozvedli na vysokou úroveň svoje vlastní země a teď přichází totéž zajistit v zaostalé Evropě, která doposud mohla jen se závistí pokukovat po prosperitě a blahobytu všech afrických zemí.

Zatím dostal šéf kontrarozvědky místo velvyslance v Turecku (na ministerstvu vnitra). Ale na jeho místě bych se už přihlásil do kurzu na topiče, brzy přijde další fáze německé „normalizace“ a on posviští do kotelny. Už se zase vyhazují nepohodlní.

 

Dříve se tomu říkalo k...a, dnes sama o sobě píše #MeToo

Další zlatokopka si vzpomněla, že jí magnát Weinstein obtěžoval. Jako důkaz předložila video. Video z jejich společného jednání prý natočila, protože ho chtěla použít k prezentaci svojí firmy. Očividně bez Weinsteinova souhlasu, protože záběry jsou špatné kvality, ze staticky položené kamery, na špatném místě – zřejmě skrytá kamera. Taková malá, hodná ku**vička. Dámy prominou. Tak jsem se podíval na celé video. Jak ho vidím já:

 
W :  Nenechte se rušit, pokračujte

W:  Ahoj, Meliso Thompsonová

T:  Ahoj, Harvey Weinsteine

W: Dobré ráno, jak se máte

T:  Jak se máte?

Obejmutí, kdy se Thompsonová očividně přimáčkne k Weinsteinovi, obejme ho těsně okolo ramen a přitiskne se k němu prsy, on ji zatím hladí po zádech, k zadku ale rukama nesjede. Oceňuji jeho sebekontrolu, že nesáhnul na zadek ženě, která se k němu vší silou tiskne poprsím. Zajímavé je také to, že se očividně velice naklání ona k němu celou horní částí trupu. On stojí víceméně rovně, ona ještě kousek a upadne mu přímo na poklopec.

W: To je prima, pojďme takhle zůstat, není to špatné.

Přestřih

T, laškovně a očividně flirtovně Weinsteina plácne do ramene, sama iniciativně začne s tělesným kontaktem a pronese:

Data jsou taaaak vzrušující, že jo?

(Výraz jejího obličeje je pro mne - a připouštím že mám primitivní mužský styl uvažování - ale její výraz obličeje je očividné flirtování. Takhle by se netvářila na váguse v metru.)

W:  Jo data jsou vzrušující, vy jste vzrušující

T se potěšeně a podle mne vyzývavě usmívá, hraje si s vlasy, prostě klasické signály.

Zřejmě přestřih

W: Dejte mi kousek sebe, dejte mi ho. Chtěla byste trochu víc?

T: Trochu ano.

Pozn.: Takže se jí vlastně slušně zeptal a ona souhlasila.

T: Trochu moc, To je moc vysoko (W ji zřejmě hladí po noze a zajíždí rukou vysoko. T nevypadá, že by jí to nějak extra vadilo, sedí, drží a usmívá se. Ze záběru na její horní polovinu těla a jeho pohyby to nevypadá, že by rukama odstrkovala Weinsteina, spíše listuje nějakou tou svojí prezentací a jen dělá fóry, aby nevypadal úplně jako k***a)

Přestřih

T: Skyrocket? Byl jste někdy na Skyrocket?

W ji hladí po paži a říká: Co je to Skyrocket


T drží a jen říká: To je aplikace

Ale rukou přitom ani nepohne, nepokusí se uhnout nebo druhou rukou sundat ruku Weinsteina

No, takže, dívky, slečny, ženy, dámy prominou, máme tu malou ke všemu ochotnou veselou k***u, která se po letech rozhodla, že natře toho, koho se sama začala fyzicky dotýkat a provokovat ho, celým svým chováním, včetně fyzických dotyků. Asi jí došlo, že od Weinsteina už pro svoji pitomou firmu žádnou zakázku nedostane, tak chce zkusit vyždímat alespoň odškodnění.

Kdyby Weinstein nebyl muž a ke všemu ještě běloch, mohl by jí po tomhle videu zažalovat za sexuální obtěžování, protože se na něj

1. připlácla poprsím tak těsně, jak to jen šlo

2. iniciativně zahájila tělesné dotyky (čímž mj. dala jasně najevo, že fyzický kontakt jí není proti mysli)

3. nehnula ani brvou, když ji hladil po stehnech, jen dělala fórky, jako že je to moc

4. nechala se hladit po paži, držela, ani se nepokusila rukou uhnout a jen kecala něco o nějaké apce

Jasné sexuální obtěžování a provokování (sexual harassment) z její strany. Měla snad od Weinsteina písemný souhlas, že ho může plácnout do ramene a mačkat se na něj prsama?

Oběti skutečného sexuálního násilí nebo jiných forem týrání včetně psychického týrání z pozice dominance, tyto oběti jsou skutečnou obětí. A nejen pachatelů násilí ale i všech k**ev z #MeToo, které před třiceti lety daly velice ochotně nohy do praku, aby získaly roli nebo výhodnou zakázku pro svoji firmu, často opakovaně při několika různých příležitostech, v několika různých dnech, a dnes si „vzpomněly“, že jim to vlastně tehdy hrozně vadilo.

]]>
MEDIOKRACIE Fri, 21 Sep 2018 12:50:35 +0000
Svoboda projevu a právo občanů na pravdu http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2356-svoboda-projevu-a-pravo-obcanu-na-pravdu http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2356-svoboda-projevu-a-pravo-obcanu-na-pravdu  Panelisté konference Svoboda projevu a právo občanů na pravdu (zlevea) Ing. Tomáš Doležal, MUDr. Ivan David,  Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ing. Václav Klaus, Tomio Okamura, Mgr. Jiří Kobza, Ladislav Jakl, PhDr. Pavel Hynčica Pavel Ph.Dr., Prof. Mgr. Štefan Medzihorský

V sále Státních aktů Poslanecké sněmovny parlamentu ČR uspořádal místopředseda Zahraničního výboru parlamentu za  Stranu svobody a přímé demokracie Mgr. Jiří Kobza konferenci s názvem Svoboda projevu a právo občana pravdu. Podle jeho slov ho k uspořádání konference vedlo to, že si v poslední době klade stále častěji otázku, kam zmizela objektivní svoboda slova, proč je tomu tak a kam nás toto počínání médií zavede. „Proč média volají po migraci a neustále píší proti Rusku? Nezvýší to nebezpečí migrace a nenávist proti Rusku? Proč médiím nevadí urážky prezidenta Zemana a přidávají se na stranu těch, kteří ho zasypávají urážkami z xenofobie za to, že  nás chce chránit před nebezpečnými migranty? Kdo určí hranici, kam až smějí média pod záminkou pomatené politické korektnosti jít?“ klade si pan poslanec otázky.  

Média by měla podle pana poslance naopak bojovat proti podobným lžím a face news které  šíří někteří nezodpovědní proevropští politici. Jinak se obává, že tato pomatená politická korektnost médií zničí důvěru občanů ve svobodu slova. Na konferenci, kterou moderoval pan poslanec Kobza, přilali pozvání lidé mající dlouholetou zkušenost s našimi médii (abecedně) - MUDr. Ivan David, Ladislav Jakl, Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. Václav Klaus ml., Prof. Mgr. Štefan Medzihorský, místopředseda Poslanecké sněmovny, předseda Strany Svobody a přímé demokracie Tomio Okamura a  Doc. Mgr. Petr Žantovský.                                               

Místopředseda Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny parlamentu ČR Jiří Kobza vítá přítomné na konferenci o naší mediokracii. Vlevo naslouchá místopředseda Sněmovny Tomio Okamura, vravo osobní tajemník exprezidenta Václava Klause a publicista Ladislav Jakl

Tomio Okamura před přednesem svého referátu na téma SVOBODA SLOVA JE SVOBODOU, PLATÍ-LI PRO VŠECHNY, NENÍ TO ALE SVOBODA LHÁT" s úsměvem poděkoval osudu za to, že navzdory promarxistickým tendencím může ještě přivítat dámy oslovením  dámy a pány jako pány. „Kdokoliv má mít možnost svobodně hájit své zájmy a cíle. Nesmíme zaměňovat svobodu slova a lež. 

V médiích existuje ale neuvěřitelná cenzura oponentních názorů, což je chybou nepatřící do demokratické společnosti. Nevadilo by mi, kdyby v nich proti nim probíhala kritika, ale ono se proti názorům nediskutuje žádným protinázorem. Pouze se dehonestují jejich mluvčí a zakazují jim do nich účast.

Existuje cenzura a monopol vybraných osob na veřejné informace občanů. Dokonce již existuje vážný tlak politiků nejen na tištěná média, ale i na některé servery," kritizoval naší mediokracii Tomio Okamura a uzavřel svoje vystoupení působivým zvoláním: "Musíme tuto vládu stranické oligarchie změnit na demokrackou!"

Jan Jirák (na snímku uprostřed) shrnul vývojové trendy, jimiž prošla česká média. Za komunismu neexistovala konkurence našich médií. Po převratu nastalo odstátnění médií a nastoupil trh reklamy a mediálních produktů. Vznikl duální systém médií. V roce 1994 vznikla televize NOVA a první ukázku, co dokáží veřejnoprávní média, odstartovala v roce 2000 tzv. televizní krize. Velkou roli hráli zahraniční vlastníci, kteří přinesli nové tituly. V roce  2006 se vlastnictví médií přeneslo na domácí půdu. Pak nastal do té doby neznámý nový technologický trend – přenos médií na internet, který má  velké množství produktů. To rozkolísalo agendotvorné procesy. Rozpadla se hranice mezi veřejnými a soukromými médii. Nastalo liberální prostředí. Komplikuje to způsob uvažovat po staru, musíme hledat jiná slova, než jsou objektivita a svoboda projevu. Je kladen důraz na ekonomickou aktivitu médií. Tomu trendu by neměla podléhat veřejnoprávní média, která jsou placena ze státních prostředků, a zákonodárci by to měli nově právně ošetřit. 

Václav Klaus ml. je přesvědčený že lidé mají právo říkat všechny názory, inspirativní, provokativní, chytré i hloupé. Nechce autoritu, která by to formulovala, jako kdysi za komunistické diktatury. Zamýšlel se na tím, jak udělat objektivní zpravodajství: "Každá televize by si po roce 1990 měla hlásat ,co by chtěla. Jinak by nebyla demokracie. U každé zprávy se můžeme pohádat. Jinak bychom museli hlásit jen matematické vzorce, které dokážeme exaktně definovat, a to ještě i exaktní matematika má své axiomy. Bohužel mnoho politiků si to nemyslí. Mám rád pana kolegu Skopečka, ale nesouhlasím s ním v tom, že se pohoršuje nad tím, co říká pan kolega Kobza. Jako bývalý ředitel školy vím, že nikdo nechce už řídit školu pro stoupající zákazy a byrokracii. Dětem nemáme vysvětlovat, co je fake news, ale měly by hodně číst a počítat. Učitelé by neměli být politruci vysvětlující kdo lže a kdo nelže," uvedl svobodomyslně pan Klaus. 

Věří na svobodu slova, s výjimkou například schvalování genocidy a podobných zvěrstev: "Vystoupení Sereny Wiliamsové o sexismu mne uráží, ale má právo to říkat. My ale také máme mít právo říkat, že kdyby byla bílá, dostala by za ně větší trest. Pokud to ale řekneme, budete hned označeni za sexistu, nebudou s námi kamarádit. U nás je dovoleno beztrestně urážet vybrané skupiny obyvatel. Je nám dokonce  médii předepisováno, koho smíme urážet  a koho ne. Autority rozhodují, že pokud nebudeme nadávat Severomoravskému kraji, máme zle ve volbách. Vědí, že kdyby o vás odvysílali něco špatného v TV, byl byste mrtvý. Nakonec vytáhnou na obhajobu veřejnoprávní televize, že je to soukromá společnost. Tak to nechodí ani v hospodě 4. kategorie. V 1962 jste mohli mít inzerci, že neubytováváte černochy a dnes ne."  Potlesk:

Co je ale hrozné, že autorita rozhoduje již i ve vědě. "Nenávidím vědecký koncensus. Na  Einsteina se sešlo na diskusi o jeho práci 100 Němců. Kdyby měli pravdu, stačil by jeden. Podepsat se ale muselo dvacet, aby to na nezasvěcené lidi působilo silněji. Stejně tak to bylo kdysi s konsenzem středověké církve, že země je placatá a kdo říkal, že je kulatá, toho upálili. Smazali mi  facebook, že je na něm  nenávistný komentář utlačující část obyvatel jen proto, že jsem  nevěděl, že Turecko má vojáky v Afghanistánu. Je to od nich mazané, protože se díky tomu  nyní  půl milionu občanů dozvědělo, že je tam má," rozohnil se Václav Klaus a výhrůžně uzavřel:"Nepřátelé svobody slova si uvědomili, že jejich moc překrucovat zprávy klesla a začali blokovat konkurenční sociální sítě jako v Číně. Aktivní udavači houstnou. Pokud chtějí podnikat internetové servery u nás, tak by to alespoň u nás mohly dělat beze strachu z cenzury. Chystám na to zákon!Potlesk:

Nezbývá než si přát aby v tomto donkichotském boji pomáhal v zájmu nás všech panu poslanci Klausovi Bůh a aby se mu slibovaný zákon podařilo prosadit v našem europeistickém parlamentu.

Ladislav Jakl varoval před tím, že každé omezení svobody slova přináší riziko nástupu diktatur. "V roce 1990, kdy jsem byl poslancem České národní rady, mne nikdy nenapadlo, že něco takového, jako například, že v zájmu dobra je třeba někomu omezovat svobodu slova, bude za 30 let ve stejných prostorách seriozním tématem parlamentní konference. Je to téma důležité, měl bych proto říkat důležité věci. Žádný diktátor v dějinách nezačíná slovy: jsem tu, abych vám poroučel, abych vám nepřinesl svobodu, ale naopak abych vám přinesl mnoho omezení a ztrát, abych měl možnost diskreditovat a skandalizovat nositele jiných názorů a prováděl selekční politiku v médiích... Aby zkrátka dělal to, co se nyní děje u nás. A ono se děje! Uvedu to na vlastních příkladech,"  působivě uvedl své vystoupení dlouholetý blízký spolupracovník prezidenta Klause, vedoucí nyní Politický odbor v jeho institutu IVK, Ladislav Jakl a pokračoval: 

"Byl jsem pozván do TV debaty s bostonským znalcem koňských zadků. Pak jsem si přečetl v novinách, že svoboda slova nemůže být pro každého. Že lidé jako já nesmějí být vpuštěni do debaty s takovými velikány. Je to prý potom, jako když říhnete v dobré společnosti. Tak říhám." Všichni víme, že do veřejnoprávních televizních debat jsou zváni stále stejní ověření lidé s týmiž názory. Od vedení je to příznak slabosti. Před pěti lety to dělalo ještě skrytě. Dnes otevřeně, protože mu teče do bot. Jeho úkolem je vyvolávat krize, aby nám mohly utáhnout šrouby a za ten plat, co dostává, to stojí. Každým změnám předcházelo vyvolávání krizí. Požár Reichstagu, přepadení vysílačky v Gliwici, nyní se zase něco najde.

Jako druhý příklad nesvobody slova uvedl pan Jakl, že před 12 lety  viděl  zprávy v ČT a měl dojem, že vidí dokument ze začátku 80. let. "Policajti rozbili okna hospodského sálu, vyvlekli účastníky koncertu z uzavřené oslavy  a odvezli je v Antonech na policii. Nešlo o veřejnou akci, ale o zamčený sál. I to ale seznal stát za  pro něj nebezpečné. Podobné věci jsem zažíval za komunismu se svou kapelou Folimanka Blues na vlastní kůži. Proto se mne to tak silně dotklo. Popsal jsem tuto paralelu v článku s názvem Nechte je zpívat. Velké noviny napsaly, že se klidně spojím i s nacisty, abych dosáhl svého. Kdybych napsal Nechte je chodit po chodníku, napíší to také. Zpívali pitomosti, ale není to důvod vymlátit okna sálu a nasadit jim  klepeta. Pokud bychom měli začít něco zakazovat, co opravdu škodilo společnosti, pak třeba písně Lennona, které jsou oslavou komunismu," uvedl pan Jakl a pokračoval, že to pustil z hlavy. Přišel za ním ale redaktor, že o této problematice chce napsat knihu.  Z hlavy mu nadiktoval, co si myslí, a kniha skutečně vyšla. Po roce si jí všiml ultralevicový anarchista a byl oheň na střeše. Vyvolal skandál, že člověk podílející se na vydání knihy a přítomný rozhovoru s redaktorem je nacista a pan Jakl, že je tudíž nacista, když s ním seděl u rozhovoru. Aktivistická levicová Strana zelených dokonce požadovala, aby mu NBU odebral bezpečnostní prověrku. "Byl jsem varován, abych si dal pozor na extrémisty. Moje reakce byla, že se nebojím, že si na kontakty se zelenými extrémisty dávám pozor. Co lidí se najde, abych si dával pozor na to, že není dobré trestat člověka za názor.

Třetí příklad je z nedávné doby, kdy byli slušní lidé v Brně pohoršení nad pornopředstavením v Huse na provázku sponzorované navíc z veřejných peněz.  "Zmínil jsem, že když je něco na půdě veřejné instituce za veřejné peníze, je to veřejná politika. A pak je toto porno představení právem  tématem pro společenskou debatu. Že to je něco jiného, než když se sjedou pornografky na soukromém srazu. Že je nutné odlišovat soukromé a veřejné akce. Je to o selektivnosti. A hned vyšel článek Nacista Jakl rok po té. Omezení svobody slova přináší umlčování a rizika nástupu diktatur. Nenechme se umlčet!"

 

Petr Žantovský se zamyslel nad pojmy v nadpisu semináře. Namísto pravdy navrhl používat slovo informace. "Svoboda projevu není dar, ale právo, o které je nutné bojovat. Nezávislá a svobodná média jsou nedílnou součástí pluralitní demokratické společnosti. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Respektování pravdy je prvním principem novináře. To ale přináší odpovědnost šiřitele. V Evropské komisi existuje skupina pro sdělovací prostředky placená z grantu na pluralitu médií 600 000 eury a ani ten to neochránil. Z toho je vidět, že je něco shnilého v evropské mediální krajině. U nás je to nejvíc patrné na veřejnoprávní České televizi. ČT je používána jako propagandistický nástroj části spektra proti druhé části. Podobně jako to dělali komunisté.  Panuje tam agresivita spojená s nevychovaností. ČT má přitom poskytovat službu veřejnosti za účelem zachovat mediální plurality a vyvážené informace pro všechny skupiny obyvatel. Má odrážet rozmanitost názorů, politických a náboženských směrů," kritizoval Petr Žantovský. Má pravdu, kdyby se podle toho chovala, nebylo by potřeba svolávat konference podobné této dnešní. Jediné, co nás může těšit, že důvěra v ČT klesá ze 75 % v roce 1995 na 30 %. Díky tomu má menší vliv na utváření mínění občanů, kteří si raději než proevropské neomarxistické zprávy vybírají informace z internetu.

Štefan Medzihorský se jako psycholog přimlouval, aby se k pojmu svoboda připojil ještě pojem vnitřní svoboda, která vede k nebezpečné autocenzuře. "Sociální psychologie a psychologie komunikace jsou  propojeny. Nejde o to jen informace předávat, ale i o to je přijmout. To chce vnitřní svobodu každého z nás vedoucí k rozhodnutí, co akceptujeme, a co ne. Ti, kteří se nezabývají dlouhodobě  komunikací, se neumějí rozhodnout, co šířit a co ne. Musejí mít uvnitř svůj pocit, co je v nich. Pocit, co je správné, nebo co lže.  Občanská statečnost se projeví i v tom, že otevřu pusu. Blogeři to už dělají. Každá diktatura přichází s tím, že nabízí dobro. Někdy to možná  zpočátku i někteří její vůdcové tak myslí. Posléze se ukáže, že v zájmu dobra je ale nutné přinášet  oběti - omezit spolčovací právo a svobodu slova," upozornil moudře na důležitost pojmu vnitřní svobody, bez níž je každý pod hrozbou autocenzury, pan Medzihorský. Když politici neplní dobře své funkce a občanům nevyhovuje pasivní rezistence, občané mající vnitřní svobodu se ozvou. Zdánlivě vedlejší efekt pojem vnitřní svoboda je osvobozující, uvolňující efekt. Efekt, že se přestaneme bát. Pocit vnitřní svobody je nutný, abychom mohli mluvit o svobodě slova. Musejí ale mít dovednost, jak to dělat. A to vše vyučuje Vysoká škola pana profesora Medzihorského.

Podle poslance Jiřího Nachera název přednášky koresponduje s jeho knihou Šílenosti doby korektní, v níž píše, že záleží na nálepce, kterou nám přiřknou média. "Sepsal jsem do knihy novodobé nálepky, kterými mne v médiích označovali. Nejčastější byla aktivista vs. chuligán. mladík vs. radikál, kandidát vs. kontroversní kandidát, občanská statečnost vs. radikální názor. Nejhorší je nálepka populista, protože se proti ní nejde bránit. Ona nemá jednoznačnou definici. Názor je pak zařazen bez ohledu na jiný postoj. Je to Dalmatinský pohled na svět. Snaží se nám namluvit, že cenzura je relikt totalitních dob, že my se společně a tedy demokraticky rozhodneme co je správné.," uvedl pan Nacher a ještě se zamyslel nad pojmem autocenzury:  Co je autocenzura? Je to strach z odsouzení? Budu přece odsouzen stejně. Je autocenzura už škodlivá? Je. Bez ní umíme diskutovat.

Ivan David si myslí, že svoboda slova není pro každého. Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi. Každý občan potřebuje správné pravdivé informace. Informace jsou o uplatnění vlivu. Ta mají média. BBC podporovala dříve  vyváženost za každou cenu Její ředitel řekl, že to byla chyba, že je nesmysl přidávat k názoru názor fašisty. Je to výrok na pár facek. Odstranění cenzury vede ke zhroucení každého nedemokratického úřadu. Je samozřejmě směšné hledat v Respektu nebo Haló novinách vyváženost. Nesmějí ale předstírat, že jsou nestranná. Mají to mít v podtitulu. Jinak jsou lživá. Smyslem toho je uvádět čtenáře v omyl  podle paragrafu 209 zákona pro podvod.  A nejde o maličkost. Kdo ovládá přenos informací za pomoci médií, může řídit společnost. Protože roste zájem o informace, která chybějí v mainstreamových médiích, potřebujeme zákon na ochranu svobody slova se sankcemi pro všechna média. 

Závěr konference

Dá se uzavřít, že se jako červená nit všemi příspěvky vinulo vážné varování před rostoucím tlakem evropsky zaměřených politiků na omezování šíření svobodných informací a to nejen ve veřejnoprávních médiích, ale dokonce i na internetu. Tato novodobá cenzura je nebezpečná především v tom, že v historii vždy  byla cenzura počátkem nastolení nebezpečných diktatur. A to si demokratické strany v čele s Okamurovou SPD nepřejí. Proto si vytyčují heslo, že musí vládu stranické oligarchie nastolující u nás cenzurovanou mediokracii změnit zpět na demokratickou, která u nás vládla v devadesátých letech po převratu v roce 1989. Doufejme, že se jim to v našem neomarxismem prolezlém parlamentě plném novodobých nebezpečných -ismů alespoň trošičku podaří pozměnit a ke slovu se v televizních debatách dostanou kromě evropeistických Kalousků u i čestní politici myslící nejen na svou kariéru, ale na nás obyčejné občany. Na naši bezpečnost a svobodný život, po němž jme tolik kdysi zvonili klíči a který nám tito současní proevropští neomarxisté den po dni odebírají. 

Kulturní komise ČR 

]]>
haslingerova@fragmenty.cz (IVANA HASLINGEROVÁ) MEDIOKRACIE Wed, 12 Sep 2018 16:45:26 +0000
Nebezpečnější než otevřená cenzura a propaganda je skrytá mediální manipulace http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2336-nebezpecnejsi-nez-otevrena-cenzura-a-propaganda-je-skryta-medialni-manipulace http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2336-nebezpecnejsi-nez-otevrena-cenzura-a-propaganda-je-skryta-medialni-manipulace Zamlčování nepohodlných informací je živnou půdou pro podporu propagovaných nepravd či polopravd

Okřídlené úsloví praví „lže jako když tiskne“. Máme ještě v živé paměti, jak se toto úsloví proměnilo v lidové tvorbě listopadových demonstrantů na inovované znění „Televize lže, jako když Rudé Právo tiskne“. Pokoušíte-li se dobrat původu a kořenů tohoto rčení, dojdete na časové ose zpětným chodem až do hlubin národního obrození, až kamsi ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Z jeho časů, z půli 19. století, zřejmě pochází toto heslo. Vyjadřuje nepochybně obecnou důvěru či spíše nedůvěru v tehdejší sdělovací prostředky, což byl samozřejmě jen tisk. O elektronických, natož digitálních, internetových médiích se tou dobou ještě nezdálo ani Julesi Vernovi.

 Již řečená obecná nedůvěra v tištěné slovo nejspíše nepocházela vyloženě z kruhů žurnalistických. Spíše se lze domnívat, že tisk, jemuž nebylo radno věřit, byl spíše tiskem panovnických a úředních nařízení a reglementů, vyhlášek a oznámení.  Konec konců dějiny žurnalistiky také nejprve začaly tím, že tiskoviny přinášely oficiální sdělení vrchnosti, a až mnohem později nějakou samostatnou žurnalistickou reflexi reality. Tak jako tak, rčení „lže jako když tiskne“ v sobě obsahuje podprahovou obavu, že to, co je lidu předkládáno k uvěření, slouží spíše k jeho obelhání. Jinými slovy – v tomto starém úsloví je již obsažena primární reflexe mocenské manipulace médii a prostřednictvím médií. 

Jazykovědci říkají, že jediný civilizovaný jazyk na světě, kde se úsloví „lže jako když tiskne“ objevuje, je právě čeština. Jakoby to mělo signalizovat nějakou naši obzvláštní nedůvěru v tištěné slovo, masivnější skepsi k obsahu a poctivým záměrům médií. Ne že bychom v našem geografickém pásu měli tradičně mnoho důvodů ke slepé víře v média a novináře. Ale na druhou stranu nejsme zase příliš výjimeční v míře, jakou média sloužila moci v její snaze manipulovat obrazem skutečnosti pro dosažení svých zájmů. Cožpak média, dá-li se tak vůbec nazvat propagandistická mašinérie totalitních systémů, v nacistickém Německu či bolševickém Rusku lhala méně? Jistě ne. Jen to činila explicitně, otevřeně, nepokrytě. 

Režimy totalitní šířily propagandu otevřeně, demokratické se nepropagovaly vůbec

 

Totalitní režimy jako jediné měly pro veřejnou prezentaci svých zájmů samostatný úřad. V Německu Goebbelsovo ministerstvo propagandy, v Rusku celou škálu propagandistických komisariátů – od Ždanova – po Dzeržinského. 

Režimy, které se považují za režimy demokratické, tradičně nemívaly potřebu samy sebe mediálně potvrzovat. Boj slov se přenášel o patro níž, do stranických sekretariátů a jejich tiskových oddělení. Propaganda stran má představit svůj produkt a svého zadavatele v nejlepších barvách. Tyto mocenské a obecně zájmové skupiny, které potřebují dosahovat svých cílů nenásilnými prostředky - propagandou  jako vrcholné a zároveň nejotevřenější formy manipulace veřejným míněním. Znají cenu společenských věd, zejména sociologie a psychologie. Na nich je založena teorie a praxe propagandy.

To až v posledních pár letech, se zostřováním nové studené války, se znovu z lahve vypouští džin státem či jinými mocenskými nástroji kontrolované mediální komunikace, jedním slovem cenzura.  Děje to však stále ještě transparentně.

Nejnebezpečnější je skrytá manipulace neboli propaganda, která se snaží sama sebe skrývat 

Spolu s cenzurou  jde samozřejmě její vlastní sestra – manipulace ve službě propagandy. Manipulace je propaganda, která se snaží sama sebe skrývat za takzvané objektivní sdělení, snaží se tvářit jako věcná a nestranná informace, není o nic méně propagandou, jen je záludnější. Jejím hlavním prostředkem je manipulace.

A právě manipulací jako ústředním prvkem skryté propagandy se zabývá kniha polských autorů Macieje Ilowieckého a Tadeusze Zasepy Moc a nemoc médií.

Vydalo ji původně ve slovenštině nakladatelství Typi universitatis Tyrnaviensis v roce 2003. Pro český trh pak vyšla jedna její část – studie M.Ilowieckého pod názvem Manipulace v médiích (2010). Dlouhou dobu to byly jediné dvě publikace na našem trhu, které se touto problematikou zabývaly.  A dodnes lze říci, že by je neměl přehlédnout nikdo z těch, kdo se zabývají žurnalistikou a médii, jak profesionálně, tak ze zájmu.

Nejprve několik slov o autorech. Maciej Ilowiecki(nar. 1935) je úspěšný a známý polský publicista, esejista, autor řady televizních publicistických relací. Je držitelem vyznamenání Stanislawa Konmarského za intelektuální odvahu. Toto ocenění nezmiňuji náhodou. Ilowieckého autorský podíl na knize Moc a nemoc médií je právě možné charakterizovat jako projev velké intelektuální poctivosti a odvahy, s jakou popsal mnohdy nepopulární, ale pravdivé jevy současné mediální scény. Lze předpokládat, že mu u politiků, ale ani u kolegů novinářů tato kniha příliš obliby nepřidala.

Jeho spoluautorem byl profesor Tadeusz Zasepa (1946 - 2016), který působil na katedře masmédií Katolické univerzity v Lublinu, ale také ve slovenském Ružomberku, kde byl dokonce rektorem tamní Katolické univerzity. Zasepa byl v roce 2002 jedním z kandidátů na Nobelovu cenu míru. Jeho hlavním odborným zájmem byl obraz religiozity v médiích a vztah médií k tématům s etickým rozměrem v éře globalizace, jako je mediální zobrazení násilí, konzumismus, otázky pravdy a lži, a tedy problém politické reklamy a manipulace médii.

Kniha Moc a nemoc médií se skládá ze dvou víceméně samostatných částí. Ilowieckého studie, která ji otevírá, nese název Dvě zrcadla. Zabývá se vzájemným ovlivňováním médií a jejich příjemců. Druhou část knihy tvoří soubor přednášek Tadeusze Zasepy, které v mnoha směrech doplňují či konkretizují základní teoretická východiska Ilowieckého práce. Právě ta také klade ty podstatné otázky, na něž se mnozí z nás pokoušejí hledat odpovědi.

Proč vlastně Dvě zrcadla? Dejme slovo Macieji Ilowieckému:

„Masmédia jsou zrcadlem lidí a lidé jsou zrcadlem masmédií. Tak jako tak, zrcadlo sice odráží skutečnost, ale přece ji jen více či méně deformuje. Nezapomínejme, že i když se v zrcadle vidíme trochu zkresleně, přece jen bychom se bez něj nemohli spatřit tak snadno a jasně. Proto je třeba vědět, co je deformované na našem obraze, ale především, co je deformované na odrazu reality, v níž žijeme.“

Jaká je však ta realita, v níž žijeme? V době napsání této knihy se začalo poprvé naplno a konečně i kriticky skloňovat slovo globalizace.

Globalizace společenské komunikace, jako každý jiný důležitý proces, má své dobré i špatné stránky.

Začněme vyjmenováním těch dobrých:

-         všeobecný pokrok v dostupnosti informací,

-         společné sdílení společenské komunikace posiluje vědomí všelidského společenství,

-         rychlost předávání zpráv – dnes se už všichni a všude mohou všechno dovědět,

-         možnost účasti na kultuře a vzdělání ve velmi široké míře – otázkou je, jak kdo to využívá,

-         pomoc jednotlivcům v uskutečňování různých těžkých rozhodnutí,

-         demaskování zla, nemožnost skrýt zlo, ať by se objevilo kdekoli,

-         možnost upozorňovat na různá nebezpečí,

-         možnost skutečného dialogu – se všemi konsekvencemi dobrého porozumění, pochopení druhých,

-         šíření ověřených a dobrých vzorů (například fungování demokracie, zdravého života, trávení volného času a podobně),

-         posilování hospodářského, politického a intelektuálního rozvoje.

Jestliže se dnes společenská komunikace uskutečňuje především prostřednictvím masmédií, známe nejdůležitější pozitivní hodnoty masmédií. Je ale také třeba podívat se na negativní možnosti masmédií, na jejich špatné vlastnosti. Kromě jiného mezi ně můžeme zařadit:

-         možnosti politické a ideologické manipulace,

-         vytváření deformované reality – mediální, nebo pojmenované podle nejdůležitějšího masmédia – televizní reality, kdy lidé přijímají znetvořenou realitu a přitom nevnímají její znetvoření, což jim stěžuje kontakt s každodenní všedností, mění jejich chápání světa i kritéria hodnocení, a kamufluje pravdu,

-         vznik závislosti na potěšení a zábavě,

-         utváření druhotného kulturního a intelektuálního analfabetismu,

-         zamlžování etických norem, oslabování mravního základu a zodpovědnosti,

-         oslabování společenských a rodinných svazků, které jsou nahrazovány křehkými svazky jiného druhu – společenství před televizní obrazovkou, ztížení anebo znemožnění kritického hodnocení osob, institucí či idejí, protože velice závisí na způsobu jejich prezentace v masmédiích. Tím se rozhodování většiny dostává pod přímý řídící vliv zájmových skupin,

-         šíření špatných životních vzorů, postojů, falešných autorit a podobně,

-         přesvědčování o nových a nevyhnutelných potřebách, tužbách a podobně.

 

Už z tohoto přehledu je zřejmé, jaké obrovské možnosti produkovat zlo mají masmédia.

O tom, zda v nich převládají dobré nebo špatné vlastnosti, se dovídáme díky vědomému pozorování masmédií a výzkumu jejich skutečného vlivu na jednotlivce a společnost. Dnes je mezi odborníky, kteří zkoumají tyto věci, rozšířené přesvědčení, že masmédia velmi snadno podléhají zlu a vzdalují se od pravdy. Nemáme ale úplnou jistotu, zda se média jen přizpůsobují lidem, svým klientům, nebo naopak, zda se lidé přizpůsobují masmédiím. Je velmi pravděpodobné, že tu jde o vzájemné působení, tedy o jistý druh spojení, při kterém se oba činitelé vzájemně ovlivňují (příčina vytvoří efekt, ale efekt posiluje či oslabuje příčinu). – A jsme zpět u definice teorie dvou zrcadel.

Sama Ilowieckého studie začíná definicí základních pojmů: co je propaganda? Co je manipulace? Odkdy nás obklopují a proč se jimi má smysl teoreticky zabývat?

Termín propaganda, definovaný ve společenských vědách různými způsoby, můžeme stručně charakterizovat jako „umění přinutit lidi, aby dělali to, co by nedělali, kdyby měli k dispozici všechny údaje o té věci.“ A nebo podle novější definice: „Propaganda je úmyslné a systematické úsilí modelovat percepci, manipulovat myšlení a bezprostřední jednání lidí s úmyslem dosáhnout takové reakce, které jsou v souladu s požadovanými cíli propagandy“ 

 A protože se v současnosti masmédia stala hlavním nástrojem propagandy, uveďme ještě jednu definici, která zdůrazňuje roli informace a vytvářené veřejného mínění: „Propaganda je proces kontroly průtoky informací, řízení veřejného mínění a manipulace vzorci chování.“

Maciej Ilowiecki se pozastavuje i nad již zmíněnou rolí propagandy v totalitních a demokratických systémech. Přičemž v meritu jeho zájmu samozřejmě zůstává manipulace provozovaná v demokracii.

Manipulaci chápeme jako určitý způsob ovlivňování jednotlivce nebo skupiny či dokonce celé společnosti, jimž se změní jejich názory a postoje, samozřejmě bez toho, aniž by si to jednotlivci anebo skupiny uvědomovali. Jde tedy o způsoby resp. metody, v jejichž důsledku je manipulovaná osoba přesvědčená, že sama je původcem nějakého jednání, že se sama tak rozhodla nebo něco zhodnotila. Zatímco ve skutečnosti je jen nástrojem v rukou autora. Manipulace má už svojí podstatou přivádět lidi v omyl. Kdoví, zda právě proto, že se těžko odhaluje, není mnohem nebezpečnější, než snadno identifikovatelná propaganda v totalitních systémech.“

Ilowiecki se ve své studii velmi systematicky dostává od obecných předpokladů mediální manipulace k jejich reálným formám a podobám.

Pro pořádek uvedeme druhy vlivu na vědomí a jednání člověka podle stupně narušení subjektivity jednotlivce.

Přesvědčování – pokud je chápeme jako umění získat adresáta pro své argumenty během dialogu (poučování), není na něm nic špatného. Někdy je dokonce přímo potřebné. Například když rodiče jsou povinni poučit o něčem dítě, anebo když masmédia plní své společenské poslání přesvědčit lidi o občanském celospolečenském chování a jednání, anebo o přijetí nějakých základních norem a postojů hodných člověka. Přesvědčování je možné použít na podporu  řekněme nevyhnutelných reforem ve státě, pokud je novináři v souladu se svým svědomím a vědomím považují za nutné. Takové přesvědčování (persvaze) je jen tehdy skutečným a správným přesvědčováním, když člověk, jehož přesvědčujeme, ví velmi dobře, že ho chceme pro něco nebo proti něčemu přesvědčit. Pokud jde o skrytou persvazi (hidden persuasion), pak jde už o manipulaci.

Nátlak má rozličné formy, ale obvykle to bývá nátlak ekonomický anebo právní: lidé jsou k něčemu nuceni například pod hrozbou, že ztratí zaměstnání, že budou mít nižší příjmy, anebo za pomoci zvláštních příkazů. Je přirozené, že právní nátlak je většinou nevyhnutelný, bez něj by totiž společnost nemohla fungovat a stát by se rozpadl. Někdy se ale uplatňují předpisy, které omezují svobodu jednotlivce ve prospěch vlády, a ne ve prospěch člověka.

Násilí. Jde o nucení k něčemu silou. V diktátorských totalitních systémech je násilí dost často spojeno s fyzickým ohrožením života, téměř vždy s ohrožením svobody, zbavení práv a se zastrašováním Násilí jako nejstarší forma zbavování lidí jejich subjektivity bohužel vládne ve světě i dnes a v některých zemích slouží jako metoda k udržení vlády.

Manipulace je velmi blízká násilí a je dnes nerozšířenějším a nejúčinnějším masmediálním nástrojem zájmových skupin, které chtějí získat moc. Ale také persvaze (přesvědčování) se dotýká manipulace, proto hranice mezi persvazí, manipulací a nátlakem se překrývají, je těžké je rozpoznat. Na to je třeba zvlášť upozornit, protože masmediální manipulátoři se velmi často a pohotově obhajují slovy: „My jen přesvědčujeme, my nemanipulujeme. A když se přece jen někdy objeví maličká manipulace, nikoho přitom nenutíme, každý se může sám rozhodovat.“ Takové argumenty slýcháme od největších manipulátorů. Je proto důležité pochopit, že určitý způsob persvaze se stává manipulací a manipulace v sobě vždy skrývá prvky nátlaku.

V každém případě je manipulace v médiích definovatelná jako nejasný, úskočný, neupřímný výběr informací a jazykových prostředků s cílem ovlivnit nálady, názory, mínění jiných lidí, a tím získat možnost řídit jednání lidí a dosáhnout vlastní cíle a užitek.

Maciej Ilowiecki se dále zabývá především klasifikací a analýzou jednotlivých typů manipulace podle jejich účinnosti a tedy nebezpečnosti pro demokratický režim. Zastavíme se u těch nejúčinnějších, a proto i nejčastějších.

Pořádek prezentace - agenda setting

Tím se označuje selekce a volba témat a obecně informací určených ke zveřejnění. Víme, že selekce, volba informací a témat v masmédiích je přirozená, protože neexistuje ani fyzická možnost ani potřeba sdělovat všechno všem. Selekce se dělat tedy v nějaké míře musí a musí se také určit nějaké pořadí sdělování, předávání jednotlivých informací a témat. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby… Výzkumy totiž ukázaly, že informace, věci, ideje, události, jimž masmédia věnují nejvíc pozornosti (jejich výběr z kvanta všech údajů definujících realitu a exponování těch vybraných), mění se v takové, které veřejnost nejvíce zajímají. Výběr, místo a čas prezentace zpráv – témat v masmédiích, především elektronických, mají tedy obrovský vliv na to, co ta která společnost začne považovat za nejdůležitější záležitost či problém pro sebe nebo i pro celý národ. Takže určení pořádku prezentace může mít a také má podstatný vliv na to, o jakých záležitostech lidé přemýšlejí, co si o nich myslí a jaký význam jim připisují.

Jde především o televizi, protože ona má ze všech masmédií největší dosah, nejvíc možností a největší společenský význam. Jak se v ní realizuje zvýšení procenta sledovanosti, je známo. Diváka přitahuje výběrem a exponováním ve vysílání všechno, co je senzační, katastrofální, každé neštěstí, sex, násilí, zlo, podivínství, drby ze života současných idolů mas (utvářených médii), známých politiků a osobností veřejného života. To všechno skutečně není nudné a lidi to zajímá – a to startuje samopohyb, zpětnou vazbu, a tedy jakýsi bludný kruh. Chceme to, co nás přitahuje, přitahuje nás to, co nabízejí masmédia způsobem, který jim zabezpečí co nejvyšší sledovanost.

Pomalu si zvykáme přemýšlet o realitě, ale i o sobě v kategoriích, v jakých realitu představuje televize a obecně všechna masmédia – to znamená v kategoriích senzace, drastičnosti, konfliktu, zla a zároveň moci, úspěchu, tedy v kategoriích lehké zábavy a požitků. To má za následek vytlačování myšlení v kategoriích hodnot, smyslu, zodpovědnosti a citlivosti. Taková situace převládá dnes, na počátku 21. století, není však známo, kterým směrem se budou ubírat tyto změny myšlení a co se z toho vyvine. Ale už nyní můžeme směle říci, že televize a nové masmediální systémy jsou nejlepším z dosud vymyšlených systémů na usměrňování pozornosti široké veřejnosti na události a osoby, a také nejlepším systémem na organizování a usměrňování myšlení o nějakém tématu. A právě tomu slouží pořádek prezentace a mnohé další metody.

Je důležité vědět, že masmédia nám nemusí vnutit, co si máme myslet, nemusíme přijímat jejich názory. (Dnes už je to málo účinné a primitivismus v manipulaci mívá spíš opačné následky, odvrací člověka od preferovaných názorů.) Jenže, a to především, nám média vnucují, o čem máme přemýšlet, nad čím se máme zamyslet, protože jen to je důležité, co už bylo ve vysílání masmédií.

Spirála mlčení

V této kapitole se zabýváme otázkou, jakým způsobem popularita určité záležitosti v masmédiích ovlivňuje postoje jednotlivců a v konečném důsledku také jejich vlastní názory na určitou záležitost. Už dlouho je známo, že lidé jsou výjimečně ochotni brát na vědomí názor, který je uznán za mínění většiny. Když jejich vlastní názor na cokoliv (především na záležitosti mravnosti a politického života) je v rozporu s domnělým nebo skutečným názorem většiny, raději jej neprozradí. Prohlubující se izolace, pocit, že „jsou v menšině“, je vede k tomu, že se zříkají vlastního názoru a ztotožní se s názorem většiny.

Masmédia tento jev využívají a názory, které se v průzkumech veřejného mínění zdají být názorem většiny, propagují všemi dostupnými způsoby. Ale to ještě není to nejhorší, pokud skutečně jde o názory většiny, ačkoli i tehdy je negativním důsledkem vyloučení názorů menšiny, protože existence menšiny obyčejně příznivě ovlivňuje veřejný život, kulturu i politiku. Kromě toho je zřejmé, že v některých záležitostech jednotný názor, byť i rozhodující většiny, nemusí být nutně rozumný, mravný či obecně správný. Proto nejsou výjimkou situace, kdy právě menšina má pravdu. Nejhorší ale je, když se výzkumy veřejného mínění anebo samo toto veřejné mínění zmanipulují do té míry, že působí ve prospěch většinové podpory určitých názorů – „jedině správných“ – z pohledu skupin, které rozhodují o masmédiích.

Když dochází k potlačování menšiny v širším společenském rozsahu, vzniká řečená spirála mlčení. Podstata tohoto jevu je především v tom, že jednotlivci, jejichž názory se jeví jako menšinové, o nich raději na veřejnosti ani nemluví. Naopak ty ostatní je slyšet častěji a takoví lidé se velmi ochotně zúčastňují v různých průzkumech a anketách. Mlčení jedněch a hlasitost druhých znovu a násobně ovlivňují veřejné mínění. Nastává lavinový nárůst počtu „mlčících“ (proto spirála) a dochází ke sjednocování mínění na úrovni zdánlivé či skutečné většiny. Může to vést ke vzniku „mlčící většiny“, taková situace ve společnosti vůbec není řídkým jevem, ačkoli se vedou spory o jejím skutečném významu, protože se na veřejnosti objevují pořád nějaké novější a velmi hlasité menšiny.

Se spirálou mlčení je spojen ještě jeden jev. Když lidé chtějí poznat dominantní atmosféru názorů, tedy to, co si myslí o daném problému většina, sledují zpravodajství masmédií o této problematice. Ale když masmédia mohou tuto atmosféru představit falešně, vzniká jev nazývaný „všeobecná nevědomost“ (z angl. pluralistic ignorance). To je situace, v níž se příjemci spolu s médii a pod jejich vlivem tváří, že veřejné mínění v jejich zemi je takové a ne jiné, ačkoli skutečný názor většiny je zcela jiný. Masmédia se tomu přizpůsobují. Jde o jistý druh záměny skutečnosti a přání, jakési „myšlení na přání“ (z angl. wishful thinking), k němuž jsou nejčastěji náchylní politici. Demaskování tohoto falešného „myšlení na přání“ a všeobecné ignorance má být posláním masmédií, ale ta ho jen zřídkakdy plní, protože si to nechce „rozházet“ ani s příjemci, ani s politiky.

Skrytá persvaze (skryté přesvědčování)

Toto je nejnebezpečnější metoda masmediální manipulace, respektive každé manipulace, která má za cíl ovlivňování lidí. Je o to nebezpečnější, že ji laici v této oblasti obtížněji rozeznají. A kolik příjemců mediálních programů se vyzná v mediální manipulaci a podobných jevech z oblasti sociální psychologie a sociologie?

Sám pojem je doslovným překladem anglického termínu the hidden persuasion. Skrytá persvaze je kromě jiného i to, když se hodnocení, názor nějaké skupiny s politickým záměrem, anebo i obyčejná propaganda, prezentují jako pravda o realitě, a to pravda natolik jednoznačná, že jen hlupáci ji nechápou. Když operujeme se skrytým přesvědčováním – skrytou persvazí – je nejlepší zacházet s nejasnými a vícevýznamovými pojmy tak, že příjemce zprávy si myslí, že jde o pojmy přesné, mající jen takový smysl, jaký jim dává producent. A příjemce se musí cítit zahanbeně, že jim doposud nerozuměl anebo jim připisoval jiný smysl, a tedy rychle uvěří producentovi, který přece ví, co říká.

Proto je skrytá persvaze nejúčinnější v nevzdělané společnosti, v případě tzv. funkčních analfabetů. Tak dnes nazýváme lidi, kteří sice umějí číst a psát, ale nedovedou správně pochopit většinu informací, které se k nim dostanou. Funkční analfabetismus je na počátku 21. století dost zřetelnou vlastností postkomunistické společnosti. Nemůžeme tvrdit, že skrytí manipulátoři jsou za to přímo zodpovědní, je ale naprosto jisté, že ho vědomě a účinně využívají. Ať je to jakkoli, skrytá persvaze prezentuje určité – přinejmenším diskutabilní, pokud ne přímo falešné – názory jako přirozené a samozřejmé, v souladu se zdravým rozumem, které akceptuje většina a které jsou často podpořeny vědeckým výzkumem (to pro naivní) – věda se přece nebude zabývat dokazováním správnosti ideologických požadavků či propagandistických tvrzení. Jedině pokud by sloužila mocenské ideologii, což ani dnes není úplně vzdálené společenským, tzv. humanitním vědám.

V takovém duchu se určitý pořádek věcí, považovaný za zřejmý a všeobecně uznávaný, mlčky přijímá jako jedině správný, demokratický, ale hlavně jako moderní, pokrokový a otevřený. Pro skrytou persvazi je nejtypičtější právě předpoklad (samozřejmě skrytý), že takto smýšlejí  všichni normální lidé, a kromě toho (předpoklad stejně skrytý), že názor této otevřené a rozumné většiny musí být eo ipso, ze samé své přirozenosti správný. Skryté přesvědčování velmi důsledně obchází každé tvrzení, které by v příjemci mohlo zasít i tu nejmenší pochybnost. Tam, kde není pochybnosti – neboť jde o potvrzenou skutečnost anebo o zřejmou pravdu – skrytá persvaze je naopak vyvolává, přiživuje se na neznalosti problematiky, popř. na ignoranci.

Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis 2003, ISBN: 9788022407403

Česky Manipulace v médiích, přeložil Petr Žantovský. Praha: UJAK 2009, ISBN: 9788086723501

]]>
pzantovsky@seznam.cz (PETR ŽANTOVSKÝ) MEDIOKRACIE Sun, 26 Aug 2018 07:37:00 +0000
Svoboda slova v ohrožení http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2310-svoboda-slova-v-ohrozeni http://www.fragmenty.czwww.fragmenty.cz/index.php/mediokracie/item/2310-svoboda-slova-v-ohrozeni Svoboda slova je v ohrožení varuje Václav Klaus
Ve čtvrtek 19.7.2018 v diskusním pořadu České televize „Události, komentáře“ měli o Trumpově politice diskutovat Ladislav Jakl a pokrokářský akademik z Bostonu Igor Lukeš. Ten na Jaklovy argumenty ve prospěch Trumpovy politiky nebyl schopen věcně reagovat, na místo polemiky jej začal osobně hrubě urážet a požadoval, aby lidé Jaklova zjevu a názorů  nemohli své názory veřejně říkat. Celý incident vyvolal ve veřejném prostoru vášnivou diskusi, která většinově odsoudila Lukešovo jednání, ale zaznělo v ní i něco velmi nebezpečného. A kvůli tomu protestujeme.

Nejde totiž ani tak o konkrétní arogantní namyšlené hulvátství Igora Lukeše, ale o celkový postoj hlasatelů dnešní liberální demokracie ke svobodě slova, společenské diskusi a vůbec k demokracii. Z řad jejích předních hlasatelů se na internetu v kontextu duelu Jakl – Lukeš začalo ozývat, aby lidé jiných názorů než liberálně mainstreamových neměli přístup do veřejného prostoru. Týdeník Respekt to nazývá dáním přednosti kvalitní žurnalistice!!!

Ladislav Jakl, který deset let zastával funkci ředitele Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, býval poslancem a novinářem Lidových novin, nemá podle pokrokářů právo hovořit o americké politice. Bez jakýchkoliv argumentů je nenávistně urážen, nazýván lhářem a umlčován. A to jenom proto, že se odvážil zastat se současného amerického prezidenta. Tak daleko jsme se dostali za necelých třicet let od pádu komunismu.

Nástup totality má vždy podobné rysy –  potlačování svobody slova, umlčování nepohodlných názorů, snaha o perzekuci jejich nositelů, cenzura, názorový monopol a manipulace veřejností. Před měsícem jsme uveřejnili manifest IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“. Měli jsme pravdu.

Boj za svobodu slova začal, demokracie je ve vážném ohrožení.

Stanovisko IVK

]]>
MEDIOKRACIE Sat, 28 Jul 2018 11:32:39 +0000