Přesto nikde neslyšíme o krizových scénářích, mimořádném zasedání vlády či parlamentu, mlčí dokonce jinak vždy agresivní ekologické organizace, média téma glosují pouze na okraj a vše připisují globální změně klimatu. Je tomu tak zřejmě proto, že všichni jsou si vědomi, že mají máslo na hlavě.

Lesy odumírají kvůli napadení katastroficky přemnoženým kůrovcem. Jeho exploze nepochybně souvisí i s několika posledními suchými a horkými roky. To ale nemůže vysvětlit vše. Česká republika není izolovaný ostrov. Sousední země, které existují ve stejných klimatických poměrech, podobná katastrofa nesužuje. Navíc nejvíce nejsou postiženy ty nejteplejší a nejsušší regiony, ale lesy usychají nejvíce na Vysočině, Jeseníkách a Zlínsku, kde z hlediska teploty i srážek by situace měla být naopak lepší.

Se změnou klimatu při hledání příčin nevystačíme, přestože by se to mnohým velmi hodilo.

Jedna z hlavních okolností, které rozmach kůrovcové kalamity umožnily, je způsob, jakým ve svých lesích hospodaří v současné době stát, který v lesním hospodářství hraje zcela rozhodující roli (vlastní téměř 60% výměry všech lesů v ČR, tj. cca 1,3 mil. ha). Tento stát i zde znovu plně prokázal, že je nejhorším možným hospodářem. Paradoxem však je, že od tohoto samotného poznání nevedla v našich podmínkách cesta k nápravě, ale naopak do záhuby.

Právě s argumentem o neschopnosti státu úspěšně podnikat obecně, a v lesním hospodářství zvláště, byl před lety prosazen podivný způsob, kterým státní podnik Lesy České republiky, spravující státní lesní majetek, funguje.  Ten byl s výše zmíněnou argumentací přeměněn na jakýsi úřad, který nemá žádné vlastní kapacity k hospodaření v lesích, ale na vše si musí prostřednictvím složitých byrokratických mechanismů výběrových řízení najímat externí subjekty, které v lesích reálně hospodaří. Úkolem státního podniku je tak fakticky především dobře zadministrovat všemožná výběrová řízení, která uspokojí všechny důležité hráče na trhu, maximalizovat z nich výnosy a ty pak transferovat do státního rozpočtu. Tato zvláštní forma státního absentismu, kdy vlastník de facto rezignuje na reálné hospodaření se svým majetkem a preferuje maximalizaci krátkodobých výnosů, může být výhodná pouze dočasně. Tak tomu donedávna také bylo – spokojena byla vláda s tučnými miliardami, spokojen byl velký agrární byznys, který dostával zakázky, a spokojeni byli i ekologové, jimž stát nadbíhá. Všichni ministři životního prostředí dávno pochopili, že úspěšný je pouze ten ministr, který jde agresivním ekoaktivistům na ruku. Potom získá v médiích, kde mají vliv, pozitivní obraz. Ten, kdo by s nimi chtěl bojovat, bude brzy vystřídán, protože žádný premiér bojující o křehkou většinu či koalici nemá zájem na zbytečných problémech.

Tato doba však skončila. Deficit dlouhodobé péče řádného hospodáře, který tento podivný systém vyvolal, se v současné krizi plně projevil. Přišlo suché období, stromy byly oslabeny a Lesy ČR nebyly schopny v systému veřejných zakázek operativně a včas zareagovat na kůrovcovou hrozbu a včas likvidovat její ohniska. Jejich vedení mělo také jiné priority – nenahněvat si mocné hráče a posílat do rozpočtu miliardy, kůrovec nebyl v centru pozornosti. Externí firmy těžící a zpracovávající dřevo pak převozy vytěženého dřeva do zpracovatelských kapacit po celé republice kůrovce ještě rozšířily.

Druhou příčinou, která má na vzniku současné katastrofy zcela evidentní podíl, jsou ekologičtí aktivisté a jejich popletené představy, které se však bohužel realizují. Ekologičtí aktivisté odmítají uznat, že příroda a krajina v naší zemi jsou z větší části dílem člověka a že je nelze snadno a v krátké době přeměnit zpět na divokou přírodu.

Příkladem realizace poletených představ logických aktivistů je přístup ekologů ke kůrovci

Jejich tvrzení, že je to normální přírodní škůdce, s nímž si dokáže poradit příroda sama, je obecně platný, ale ne v situaci, kdy celá ČR je prakticky plantáží smrkové monokultury. Fanatické prosazování bezzásahových zón a odmítání likvidovat následky živelných katastrof v lesích vytvořily u nás permanentní kůrovcová ohniska, z nichž se tento škůdce v příhodných podmínkách spontánně šíří či je rozvážen po celé zemi. Přístup ekologů lze s trochou nadsázky přirovnat k zakládání ohňů ve skladu pohonných hmot.

Pokud snad někdo může omlouvat bláznivý fanatismus laických aktivistů jejich pošetilým nadšením, potom oportunismus či nevzdělanost tzv. odborníků z různých akademických institucí, kteří šílenou politiku čekání na samovolnou restituci divoké přírody pomáhali prosadit, omluvit nelze!

Žádná z dosavadních katastrof, které naši zemi v její moderní historii postihly, nebude mít takový dopad na podmínky života v naší zemi.

Odlesněná země bude dále vysychat, podléhat erozi, klimatická změna se dále prohloubí. Pokud chce někdo vidět, jaké mohou být důsledky masového odlesnění země, stačí navštívit dnešní Řecko či Libanon, krajiny dříve zalesněné, v nichž žili slavní mořeplavci a stavitelé lodí, jimž padly tamní lesy za oběť. Dnes je to suchá polopoušť, kde má šanci vyrůst pouze kleč a křoviny. Zabránit takovému osudu bude nadlidský úkol a měli bychom jej brát všichni vážně.

Je děsivé, že tak zásadní proměna naší krajiny, která bude mít zcela jistě velmi negativní vliv na kvalitu života celých generací, probíhá jaksi mimochodem, zcela překryta pěnou dní a za mlčení těch, kteří nám vládnou.

Jiří Weigl, dne 31. července 2019