S Klausem nebo do pekla Doporučený

Václav Klaus se chystá na přednášku 4. dubna 2002 Václav Klaus se chystá na přednášku 4. dubna 2002 snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

I když si to již mnozí nechtějí připustit, největší událostí, která se dotýká každého z nás, jsou volby. Na jejich výsledku vždy záleží, jak se nám v příštích letech bude žít. Proto je důležité se před nimi na chvíli zastavit, zavzpomínat na minulá léta a zamyslet se jakou budoucnost si přejeme.

 Promítá se mi celých těch dvanáct let od pádu komunismu jako ve filmu: Nadšení z pádu komunismu, naivita většiny z nás, kteří jsme se do té doby politikou nezabývali a jen jsme doufali, že jednou komunismus padne. Proto jsme byli tak vděční tehdejším hrdinům, kteří to pro nás zařídili. Alespoň takto se mnozí z nás z počátku dívali na chartisty v čele s Václavem Havlem, který byl pro nás tehdy ztělesněním takřka Boha. Zrovna tak si pamatuji nadšení z toho, že máme u nás najednou Republikánskou stranu SPR-RSČ, do níž nesmějí komunisti tak jako v Americe a náš český Reagan hlásá: „Komunisti měli 40 let možnost ukázat, co umějí, a nyní nemají v politice místo!“ Byli jsme opilí štěstím.

Bylo to krásné, ale byl to bohužel zidealizovaný sen, z něhož jako z každého snu, následovalo probuzení. Z Reagana se v Parlamentu vyklubal populista, který na výtku, proč již nebojuje s komunisty, odpovídal, že už na to nikdo neslyší. Dokonce jeho strana nechtěla vstoupit do NATO. Sen padl a začalo první obrovské zklamání a znechucení z polistopadové politiky. Pamatuji slzy v očích mnoha nesmírně slušných lidí, jejichž rodiče zahynuli v uranových dolech či byli jinak perzekuováni a kteří naivně vkládali právě do republikánů své naděje. Začala tu sice vystrkovat růžky nová pravicová síla, ODS, ale člověk byl již velmi, velmi opatrný, zvláště když měla ve svých řadách bývalé komunisty.

Teprve časem jsme se dozvěděli, že na prvním svém sjezdu měla ve stanovách stejně jako Miroslav Sládek jejich neexistenci a až na nátlak Hradu, že to nemůže těm slušným komunistům, kteří dělali revoluci, přeci udělat, tuto podmínku ze stanov vyškrtla. Rovněž tak jsme se časem dozvěděli, že symbol naší revoluce Charta 77 se skládala již před revolucí ze tří proudů - Eurokomunistů, levicových intelektuálů a pravicových křesťanů, které měly své vlastní mluvčí a snem většiny jejích členů tudíž bylo, aby se zde uskutečnil převrat typu třetí (neokomunistické) cesty. Sdružení Obroda tvořící skupinu eurokomunistů byla na převrat jediná skutečně připravena a nebýt toho, že předpokládali pouze třicetiprocentní úspěch Občanského fóra (OF) ve volbách, tak by zde pravicoví politici v čele s tehdejším rebelem Václavem Klausem vůbec nebyli. OF na štěstí získalo 60 % hlasů a Klaus – tehdy prohavlovským Špalíčkem poslaný kandidovat až do levicové Ostravy – se do Parlamentu dostal a spolu s ním jeho lidé. Těch nečekaných 30 % navíc pro Klausovo OF nás zachránilo a byl to zásah skutečně od Boha.

Nám do té doby prakticky neznámý Klaus se chopil vlády, vše bylo v pořádku, každý jsme se nechal ukolébat, že On všechno zařídí a je vyhráno a budeme jako v pohádce žít a mít se fajn. Tu ale vypuklo Sarajevo. Já osobně prožívala tuto noc v lokálním umrtvení při operaci mozkové příhody v Praze na Homolce a nikdy nezapomenu na to leknutí, když mi operatér řekl: „Co bych Vám řekl, abyste mi neusnula a reagovala. Už to mám. Jste novinářka, co říkáte tomu, že Pilip s Rumlem vyzvali Klause k demisi?“. Úplně jsem zapomněla, že mi vrtají hlavu a jen si uvědomovala hrůzu, že se zase vrátí vše před listopad. Tehdy jsem se domluvila s Bohem, že jestli přežiji, tak budu dělat vše, co bude v mých silách, aby se další Sarajevo neopakovalo. Pamatuji tu hroznou bezmocnost to následující ráno, když jsem nesměla k počítači a jen musela ležet a poslouchat rádio. Měla jsem ale možnost nerušeně v nemocničním pokoji přemýšlet a uvědomit si, jak Špalíček neodpouští a že temné síly, o nichž mluvil občas president Havel a které jsme brali jako nějaký jeho bonmot, tu jsou stále nachystané k boji.

Na štěstí nepočítaly s tím, že právě toto si potřebovali slušní občané uvědomit, nepočítaly s tím, že se zmobilizuje síla, která nenechá zloducha Klause padnout, ale naopak se kolem něho semkne. Ano. Sarajevo velice pomohlo v uvědomění si nás všech, že nemůžeme jen pasivně čekat, až to všechno za nás zařídí někdo jiný, ale každý svým malým kamínkem přispět do mozaiky síly na pomoc demokracii.

Tehdy a právě tehdy jsme si s plnou sílou a hrůzou uvědomili, že právě tento Klaus je jedinou barierou, která stojí v cestě těmto temným silám a že nesmíme dopustit jeho pád. Na štěstí vedle něj již vyrůstají osobnosti, s nimiž by současní Sarajevčíci měli už co dělat, ale i oni jistě cítí totéž co já – taťku Klause si musíme jako symbol boje udržet, i kdyby jednou jezdil na vozíčku. A to říkám i přesto, že členkou ODS nejsem.

Napsal nám jeden čtenář, že ODS by si měla dát heslo: „S Klausem nebo do pekla“. Myslel to zřejmě ironicky, ale já to říkám naprosto vážně. Protože kdo prožil prakticky celý život v komunismu, tak ví, jaké to bylo peklo. Proto se nestydím vznést apel na všechny slušné občany – volte Klause a jeho lidi, nechcete-li třetí cestu. Není to jen planá hrozba, ale jak ukázalo Sarajevo, naprostá jistota. A já se nestydím říci na plno, že návrat komunismu si nepřeji a ostatní strany by nedokázaly tlak komunistů ustát.

Ilustrační snímek zachycuje prezidenta Václava Klause ve Španělském sále Pražského hradu, kde se loučil s přáteli při odchodu z prezidentské funkce

P.S.

Výše uvedený článek vyšel jako úvodník dubnového čísla revue Fragmenty v roce 2002, přesto nic z toho co je napsáno bych neměnila ani po 14ti letech. A i když profesor Klaus již v roce 2016 není v aktivní politice, jeho myšlenky jsou stále živé a stačí proto pouze přepsat nadpis na  „S klausismem nebo do pekla“.  

 

Zveřejněno v POLITIKA

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %