Havel chtěl sudetským Němcům pomoci s privatizací poskytnutím občanství, Klaus to zatrhl Deklarací I.část Doporučený

Tvůrve Česko německé deklarace  prezident Václav Klaus Tvůrve Česko německé deklarace prezident Václav Klaus snímky Ivana Haslingerová Fragmenty

Na svém prvním semináři v roce 2017 připomněl Institut Václava Klause významnou událost -  20. výročí od podepsání Česko-německé deklarace v roce 1997. Významnou zejména proto, že od jejího podepsání přestal Sudetoněmecký Landsmanschaft požadovat majetkové vyrovnání odsunutých Němců z ČR. Minulost přestala být u nás zdrojem paranoie obavami z Německa. A co víc, k tomuto tématu se vyjádřili lidé, kteří tento závažný dokument dva roky připravovali, dotahovali v něm každé slovíčko, vyjednali a podepsali, takže nedošlo ke zkreslení, jaké nám prezentuje naše veřejnoprávní ČT, z jejíchž zpráv se ke svému úžasu člověk dozvídá, že deklaraci dojednal proněmecky cítící prezident Václav Havel spolu s tehdejším prezidentem Romanem Herzogem a že tehdejší německý ministr zahraničí Klaus Kinkel ji v ČT představoval takřka jako svoje dílo.

Přitom Kinkel byl tak silně proti tvorbě deklarace, že odcházel s práskáním dveřmi z místnosti, až musel kancléř Kohl převzít iniciativu do svých rukou a jako jeho nadřízený se rozhodl jednat sám se svým protějškem, tehdejším předsedou české vlády Václavem Klausem. A Václav Havel se nejen neustále sudetským Němcům omlouval za odsun, ale nabízel jim dokonce v dopise panu Kohlovi dvojí občanství, aby mohli v privatizaci žádat o navrácení majetků. Jen díky moudrosti tehdejšího kancléře Kohla se věc nerozjela s dalekosáhlými následky. Podobně vyznívají i relace ČT, kde je říkáno, jak je ze smlouvy šťasten pan premiér Bohuslav Sobotka, ale nikde nezaznělo, že tento horlivý europeista  jako tehdejší poslanec při ratifikaci v parlamentu hlasoval spolu se svým současným prvním poradcem Špidlou proti jejímu přijetí. To již nehovořím o tom, že prohavlovská europeistická televize se vůbec nezmínila o skutečném tvůrci tohoto pro nás tak závažného dokumentu, prezidentu Václavu Klausovi.

Jak to bylo doopravdy s tvorbou Česko-německé deklarace

    Zanechme již povzdechů nad neobjektivitou ČT a poslechněme si autentické vzpomínky tvůrců deklarace, tehdejšího premiéra ČR, který deklaraci spolu s kancléřem Kohlem vyjednal a podepsal, Václava Klause, tehdejšího šéfa poradců premiéra a nynějšího výkonného ředitele IVK Jiřího Weigla, který byl zmocněncem k vyjednávání, profesora Právnické fakulty UK, který deklaraci upravoval po právní stránce, Václava Pavlíčka, tehdejšího dlouholetého velvyslance ČR v Německu Rudolfa Jindráka a analytika IVK pro Německo Aleše Valentu. Seminář moderoval tehdejší mluvčí vlády Ivo Strejček. 

Vzhledem k obsažnosti referátů, přinášíme informace rozdělené do tří článků. První informuje, jak to viděl tvůrce Deklarace Václav Klaus, druhý jak na vše vzpomíná tehdejší zmocněnec Jiří Weigl a třetí jak se situace jevila očima právníka Václava Pavlíčka, velvyslance Rudolfa Jindráka  a analytika Aleše Valenty. 

Česko německá deklarace očima Václava Klause

Václav Klaus, který  svou odvahou a politickou odpovědností deklaraci zaštítil, předeslal hned v úvodu své přednášky, že se pro tuto konferenci rozhodli poté, kdy nevěděli, zda se mají smát či plakat nad naprosto lživým zpravodajstvím ČT, že Česko-německou deklaraci připravoval Václav Havel s tehdejším prezidentem Romanem Herzogem. Takovou mystifikaci přece jen nečekal ani od naší televize, kde je již na ledacos zvyklý.  

Zdůraznil, že nejdříve nepokládal za nutné doplňovat Česko-Německou  smlouvu z roku 1992 jen proto, aby se v ní nezmínilo slovo minulost. Ale protože po sjednocení Německa vzrůstal tlak Sudetoněmeckého sdružení na prolomení Benešových dekretů a z toho plynoucí navrácení majetků, uvědomil si, že je třeba toto zastavit ještě v době, kdy je německá vláda nakloněna vstřícnému jednání se sousedy, neb má velké problémy po spojení Německa: „Kohlovi se také nechtělo do deklarace, považoval ji za zbytečnost nehledě k tomu, že měl v té době velkou práci ohledně sjednocování Německa. Já byl také skeptický už z principu, že to chtělo naše Ministerstvo zahraničí a tam cokoliv se vymyslí, stojí, jak známo, zato. Polemizoval jsem se Zielincem a až když jsem s hrůzou viděl formulace z německé strany, které mu chodily, pochopil jsem, že je nutné se do toho vložit.“

Prezident Klaus zdůraznil, že šlo pouze o politický akt, že Kohl nikdy nepoužil slovo tlustá čára za minulostí, že to byl realista, ne snílek, který chce změnit minulost, stejně jako on. Proto nakonec řekl ano a pustili se společně do práce.  

Bylo to nutné rovněž i proto, že u nás stále agresivnějšího tlaku předsedy Sudetoněmeckého sdružení Posselta využívali komunisté a Republikáni k protestům, že vláda pro občany v Sudetech nic nedělá, a k zastrašování, že přijdou lidé tam žijící o svá obydlí. Měl pravdu, protože Republikáni v Sudetech získali ve volbách 16 % hlasů, takže občané obavy ze ztráty obydlí a majetku opravdu intenzivně sdíleli.

„Hlavní roli tehdy nabývala v médiích poválečná éra, jakoby hlavní událostí války byl odsun sudetských Němců a nezdvořilé chování našich lidí k nim. Přepadení a vyhlášení války Německem se dávalo rovnocenně vedle sebe s odsunem Němců po válce s naprostým opomíjením příčiny a následku. Bylo proto nutno vše uvést na správnou míru. Naštěstí kancléř Kohl souhlasil, že je nutné i z německé strany vše zklidnit a rázně prohlásil, že si to vezme osobně za úkol. Použil slovo, které jsem do té doby neznal - Chefsache. Protože tak závažný dokument vyžadoval neustálé schůzky, na něž jsme neměli oba dost času, jmenovali jsme každý svého zástupce. Kohl  Joachima Witterlicha a já Jiřího Weigla, kteří neustále putovali na setkání s právníky a politiky obou vlád a dolaďovali detaily deklarace, aby bylo jasné, že je textem vzniklým mezi dvěma suverénními zeměmi,“ uvedl Václav Klaus a pokračoval:

 „Věděl jsem, že půjde o kompromis, že se český a německý pohled na válku bude vždy rozcházet. Že deklarace nemůže řešit problémy minulosti, protože ty řešitelné nejsou. Minulost vyřešit nejde, z ní se jde pouze poučit a zamyslet se, jak žít dál jako sousedé bez vzájemných invektiv. Deklarace musela jasně stanovit, že při vzpomínkách na spáchané křivdy minulosti je nutné jasně definovat, co je příčina a co následek křivd spáchaných na občanech obou zemí. Také muselo být jasně definováno slovo smíření, neboť každá strana měla na toto slovo jiný právní názor. Já byl rezolutně proti tomuto slovu, protože s válkou se smířit nejde, a proto smíření pokládám za prázdné a falešné slovo. Věděl jsem ale, že slovo nesmiřitelní je nebezpečné a zlé. Proto jsem přemýšlel, jak to vyřešit. Uvědomil jsem si, že mohu přijmout pokoru ke své vlastní minulosti a smířit se s ní. Proto jsem místo samotného slova smíření požadoval přidat smíření se s vlastní minulostí,“ vzpomínal Václav Klaus, kterému se nakonec podařilo po dvou letech dohadů takto definovat stávající skutečnost. Nešlo jen o hraní si se slovíčky, kdyby to neudělal, slovo smíření (míněno mezi státy) by právně umožňovalo nárokovat návrat majetků Sudetských Němců.

Nakonec byla po dvou letech vyjednávání listina po podpisu obou prezidentů předložena k ratifikaci parlamentům obou zemí. Němci prokázali realističtější postoj a ze 672 poslanců ji schválilo 578 (tedy 86 %), zatímco u nás ze 200 pouze  131 (tedy 65,5 %). Pikantní je to, že z 57 poslanců nyní tolik europeistické ČSSD tehdy hlasovalo pro deklaraci jen 37, proti bylo 19 a 7 se zdrželo. A že proti hlasoval europeistický premiér Bohuslav Sobotka, který právě na oslavě 31. ledna 2017 si tolik chválil dobré vztahy s Německem, proti hlasoval i jeho současný první poradce a evropský kancléř Špidla. To jsou Ti velcí Evropané současnosti! 

Prezident Klaus apeloval, abychom si všichni uvědomili, že naše úsilí nezahrávání si s minulostí nesmí vést k podcenění problémů současnosti: „Česko-německé poválečné vyrovnání není jediným problematickým bodem česko-německých vztahů. To, co se v Německu dnes odehrává, přináší rovněž nemalá rizika pro naši zemi. Koncepty evropské integrace oslabily vliv malých zemí a výrazně zvýšily moc Německa. V 1997 jsme byli při tvorbě deklarace daleko suverénnější zemí. Nyní máme méně síly se tlakům Německa bránit. To neznamená, že se musíme smířit s oslovením Sudetských Němců „milí krajané“, jak jim říká ministr kultury Hermann, nebo dokonce s oslovením „Vážení a milí krajané“ Petra Nečase z roku 2013. Jde ale o to, abychom řešením pohledů do minulosti nepoztráceli něco podstatného v přítomnosti."

Zveřejněno v POLITIKA

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %