Havel chtěl sudetským Němcům pomoci s privatizací poskytnutím občanství, Klaus to zatrhl Deklarací II.část Doporučený

Hlavní zmocněnec k vyjednávání Česko německé deklarace Jiří Weigl Hlavní zmocněnec k vyjednávání Česko německé deklarace Jiří Weigl snímky Ivana Haslingerová Fragmenty

 Na svém prvním semináři v roce 2017 připomněl Institut Václava Klause významnou událost -  20. výročí od podepsání Česko-německé deklarace v roce 1997. Významnou zejména proto, že od jejího podepsání přestal Sudetoněmecký Landsmanschaft požadovat majetkové vyrovnání odsunutých Němců z ČR. Minulost přestala být u nás zdrojem paranoie obavami z Německa. A co víc, k tomuto tématu se vyjádřili lidé, kteří tento závažný dokument dva roky připravovali, dotahovali v něm každé slovíčko, vyjednali a podepsali, takže nedošlo ke zkreslení, jaké nám prezentuje naše veřejnoprávní ČT, z jejíchž zpráv se ke svému úžasu člověk dozvídá, že deklaraci dojednal proněmecky cítící prezident Václav Havel spolu s tehdejším prezidentem Romanem Herzogem a že tehdejší německý ministr zahraničí Klaus Kinkel ji v ČT představoval takřka jako svoje dílo.

Přitom Kinkel byl tak silně proti tvorbě deklarace, že odcházel s práskáním dveřmi z místnosti, až musel kancléř Kohl převzít iniciativu do svých rukou a jako jeho nadřízený se rozhodl jednat sám se svým protějškem, tehdejším předsedou české vlády Václavem Klausem. A Václav Havel se nejen neustále sudetským Němcům omlouval za odsun, ale nabízel jim dokonce v dopise panu Kohlovi dvojí občanství, aby mohli v privatizaci žádat o navrácení majetků. Jen díky moudrosti tehdejšího kancléře Kohla se věc nerozjela s dalekosáhlými následky. Podobně vyznívají i relace ČT, kde je říkáno, jak je ze smlouvy šťasten pan premiér Bohuslav Sobotka, ale nikde nezaznělo, že tento horlivý europeista  jako tehdejší poslanec při ratifikaci v parlamentu hlasoval spolu se svým současným prvním poradcem Špidlou proti jejímu přijetí. To již nehovořím o tom, že prohavlovská europeistická televize se vůbec nezmínila o skutečném tvůrci tohoto pro nás tak závažného dokumentu, prezidentu Václavu Klausovi.

Jak to bylo doopravdy s tvorbou Česko-německé deklarace

    Zanechme již povzdechů nad neobjektivitou ČT a poslechněme si autentické vzpomínky tvůrců deklarace, tehdejšího premiéra ČR, který deklaraci spolu s kancléřem Kohlem vyjednal a podepsal, Václava Klause, tehdejšího šéfa poradců premiéra a nynějšího výkonného ředitele IVK Jiřího Weigla, který byl zmocněncem k vyjednávání, profesora Právnické fakulty UK, který deklaraci upravoval po právní stránce, Václava Pavlíčka, tehdejšího dlouholetého velvyslance ČR v Německu Rudolfa Jindráka a analytika IVK pro Německo Aleše Valentu.  Seminář moderoval tehdejší mluvčí vlády Ivo Strejček. 

Vzhledem k obsažnosti referátů, přinášíme informace rozdělené do tří článků. První informuje, jak to viděl tvůrce Deklarace Václav Klaus, druhý jak na vše vzpomíná tehdejší zmocněnec Jiří Weigl a třetí jak se situace jevila očima právníka Václava Pavlíčka, velvyslance Rudolfa Jindráka  a analytika Aleše Valenty. 

Česko německá deklarace očima Jiřího Weigla

Jiří Weigl shrnul, co vlastně deklarace řeší a proč musela vzniknout. V době jejího vzniku zde vyvřel takový národní konflikt že bizarnější je jen konflikt národností v současné EU. Proto bylo nutné existenci tohoto konfliktu řešit, než dojde ke katastrofě větších rozměrů. Pan Weigl vyslovil zajímavou myšlenku, že právě odpor Českých Němců k Čechům přivedl monarchii ke konci: „Čeští Němci byli odjakživa součástí vládnoucího národa v Rakousku-Uhersku a přitom právě oni bojovali proti Českému národu, který na Říšské radě zastupovali. Čeští politici se jich báli a byli proto promonarchičtí. To proto, že naše tehdejší potíže nepůsobila Habsburská monarchie, ale čeští Němci. Masaryk trefil po válce, kdy prohráli Němci spolu s Rakouskem válku, toto okénko. Češi se  svých Němců přestali bát a postavili se proti monarchii.“

Prezident Masaryk si ale připojením Sudet do českého národního  státu zavařil na podobný odpor českých Němců doma. Pro Němce to bylo nepřijatelné a tím vznikl od samého počátku defekt Masarykovy myšlenky - třetina obyvatel nebyla smířena se vznikem nového státu a on navíc nevyvinul velké úsilí ji získat. V Sudetech se nadále po válce střílelo, tamní Němci čekali, že se Německo zotaví a český stát bude mít zásadní existenční problém. Nový Masarykův stát si tak nesl stejné břemeno, jako Rakousko-Uherská monarchie. Paradoxem dějin je, že se vše vyřešilo až díky šílené Hitlerově politice, která vyvolala prohranou válkou jejich následný odsun do jejich vysněné vlasti, Německa. Násilná poválečná katarze tímto tragickým způsobem vyřešila neutuchající spor dvou národů o jednu zemi.

Němci sice odešli, ale odsun vyvolal u nich velký emoční náboj. Žádný politik nedostal mandát, aby po válce pro ně vyjednal něco jiného, než stálo v Postupimské dohodě, která jejich odsun nařídila, a nastal neřešitelný problém. Po roce 1989 došlo u nás ke zlomu. Václav Havel s disidenty chtěli najít s Němci kompromis jako odměnu za to, že byli po léta ze Sudet podporováni. Jejich otevřená  a přátelská politika a omluvy za křivdy k tomu měly přispět. Věřili naivně, že jejich smířlivý postoj bude dostatečnou odměnou a že německá politika musí vyjít tomu vstříc. Žádné morální apely a omluvy na Němce ale  neplatily. Havel šel proto ještě dál. Byl jsem osobně přítomen ve vile Amálie tomu, jak Václav Havel říkal, že navrhl v dopise Kohlovi, aby všem sudetským Němcům dal i české občanství, aby mohli také privatizovat své předválečné majetky. Naštěstí mu rozumný Kohl neodpověděl. Nic to ale nemění na tom, že Havel si přál zapojit sudetské Němce do privatizace,“  oznámil překvapenému sálu Jiří Weigl. O tomto vlastizrádném dopise se příliš tehdejší Hrad nechlubil.

Proč ale Kohl nereagoval na vstřícnou nabídku Havla? Na to má pan Weigl vysvětlení: „Kohl prožíval v Německu epochální takřka Bismarckovský úspěch sjednocení Německa. Nechtěl otvírat dědictví války. Přemýšlel naopak, jak to udělat, aby znovusjednocení Německa bylo pro Evropu a tedy i pro nás přijatelné. Věděl, že udělení dvojího občanství sudetským Němcům by u velké části Čechů vyvolalo běsy a současně potřeboval doma podporu CSU a Sudetských Němců ve volbách.  Nespěchal. Vyčkával. Nechtěl tuto otázku tehdy před volbami vyostřovat. Jen občas něco zaštítil, a to vyvolalo na  české usmiřovačské straně nervozitu. A v tomto kontextu vznikala deklarace.“

V Německu byla obecně nechuť zabývat se  Deklarací. „O co Vám jde, když Vám nic nehrozí. My řešíme jiné problémy se sjednocením… Je to pouze marginální regionální problém. Není to událost s mezinárodním dopadem. Proč na to tak tlačíte?“ říkali nám.  Opozice v Bundestagu se toho chopila a tlačila Kohla ke koupi přízně radikálů v Bavorsku. To zvýšilo jeho nechuť a nakonec deklaraci vzal jako svoji záležitost.

Projekt Deklarace uspěl proto, že neměl ambici změnit minulost. Křivdy z minulosti totiž odčinit nejde.  Vlády obou zemí byly ale  schopny problém uzavřít s tím, že před deklaraci se nevracíme. To je zásadní a pozitivní výsledek. Minulost přestala být u nás díky Deklaraci zdrojem paranoické obavy z Německa. Dá se uzavřít, že z minulosti nám od Němců díky Deklaraci nic nehrozí.

Jiná je věc současnosti. Vztahy s Německem budou vždy mít pro nás rozhodující význam. Ekonomicky jsme vlastně 17. spolkovou německou zemí. Proto cokoliv se tam děje, má k nám přesah.  Záležitosti jako migrační politika, energetická situace se nás výrazně  dotýkají. Dávno proargumentované spory o minulost jsou v současnosti nahrazeny neproargumentovanými spory o miliony nepřizpůsobivých lidí, které mohou být daleko problematičtější, než nároky táhnoucí se z minulosti.

Zveřejněno v POLITIKA

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %