Komentáře k článkům naleznete 

Mečiar a Klaus přinesli 1. ledna 1993 svým státům to nejdůležitější - SVOBODU Doporučený

Vladimír Mečiar a Václav Klaus vzpomínají na historické okamžiky v životě našeho národa Vladimír Mečiar a Václav Klaus vzpomínají na historické okamžiky v životě našeho národa Snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Dne 1. ledna 2018 uplynulo takřka bez povšimnutí právě 25 let od vzniku samostatné suverénní České a Slovenské republiky v roce 1993.  Pouze seminář Institutu Václava Klause (IVK) Čtvrtstoletí nové české a slovenské státnosti byl věnován této pro náš i slovenský stát z historického hlediska nejdůležitější události od pádu komunismu roce 1989. K podtržení slavnostní chvíle se seminář odehrál na velmi netradičním místě – v historických prostorách tehdejšího Národního shromáždění, kde byly samostatnosti ČR a SR slavnostně vyhlášeny. Kromě dvou hlavních protagonistů spojených s touto událostí, tehdejších premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara se ho účastnilo mnoho z tehdejších poslanců a ministrů. Bylo skvělým počinem IVK, že po devatenácti letech pozval k veřejnému vystoupení bývalého slovenského předsedu vlády Vladimíra Mečiara do Prahy, protože z jeho vzpomínek jsme mohli konečně jasně pochopit, proč vnímali slovenští občané devadesátá léta jinak, než my Češi. Zatímco my Češi jsme jásali nad pádem komunismu a chtěli jsme okamžitě budovat kapitalistickou svobodnou společnost bez nenáviděné komunistické diktatury, Slováci chtěli využít pádu železné opony především k získání státní suverenity. Na rozdíl od nás pociťovali po celá desetiletí kromě komunistické nesvobody velmi silně ve federálním Československu i národní nesvobodu. Nikdy před tím totiž, kromě Tisova Slovenského státu za války, neměli svůj vlastní samostatný stát. Po rozpadu Rakouska-Uherska se Slováci z jejich hlediska dostali z područí Vídně opět do područí Prahy.

 

Již půl hodiny před začátkem se sál bývalého federálního shromáždění začal zaplňovat

My Češi jsme po rozpadu Rakouska-Uherska nesvobodu národní již nepociťovali, a proto jsme byli v roce 1989 nemile překvapeni tak velikou snahou slovenských poslanců tehdejšího federálního shromáždění, že místo čištění Československa od komunistů neustále bojují o očištění od české poroby. Prezident Havel si naivně myslel, že stačí nabídnout Slovákům  do názvu státu pomlčku a v lednu 1990 jim ji projevem ve Federálním shromáždění skutečně nabídl. Tím je ale podle Vladimíra Mečiara urazil ještě víc a v parlamentu vypukl tehdy hotový karambol v médiích známý jako pomlčková válka. Petr Pithart to dorazil nabídkou jakéhosi dvojdomku. Vzpomínám, jak zejména od poslanců ze Slovenské národní strany člověk tehdy od té doby neslyšel nic jiného, než že chtějí být osvobozeni od poroby Čehůnů. Nikdy nezapomenu na pana Haťapku ze Slovenské národní strany, jak nic jiného nevykřikoval ani u oběda, než že chce samostatnost, a jak po jejím získání v lednu 1993 mi rozzářený vyprávěl, jak na všech kopcích Slovenska planuly vatry na její počest.

Výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl vítá panelisty a vzácné hosty semináře. 

V roce 1989 jsem nejen já, ale většina Čechů  jejich chování chápali spíše  jako projev nevděku a  v nadšení, že padl komunismus se slovenskými národnostními stesky nikdo příliš nezabýval. Slovenský nacionalismus byl pro českou politickou reprezentaci zavalenou řešením vážných problémů s přechodem z centrálně řízené komunistické ekonomiky na moderní ekonomiku tržní  nepříjemný tím, že ji zdržoval a česká strana před volbami v červnu 1992  nic takového jako rozdělení státu nepožadovala. Podrobně o postoji české strany k tomuto problému hovořil  na semináři Václav Klaus, jehož projev jsme uvedli v plném znění v článku 25. VÝROČÍ VÝJIMEČNĚ PŘÁTELSKÉHO A ZODPOVĚDNĚ ORGANIZOVANÉHO ROZDĚLENÍ ČESKOSLOVENSKA.

Po vysvětlení Vladimíra Mečiara jsem si na semináři naplno uvědomila, jak vážné chyby se dopustil prezident Masaryk připojením Slovenska do naší nové republiky, aniž by se zeptal Slováků, zda se jim to líbí nebo ne. Slováci tehdy doufali, že získají první samostatný stát a když se jim to nepovedlo, chtěli ho získat po pádu železné opony v letech 1989. Pro slovenskou vládu v čele s Jánem Čarnogurským a s ministrem financí Kováčem to byl prostě  prvořadý problém. Bylo ironií osudu, že u nás i na Slovensku ve volbách 1992 vyhrály  strany usilující o udržení společného státu – u nás ODS a na Slovensku  národnostně rovněž umírněná Veřejnost proti násilí a že jejich dva představitelé byli nuceni na nátlak opozičních slovenských stran osvobození Slováků ze spárů Čechů uskutečnit.

Nyní  když zažíváme podřízenost nadnárodnímu státu EU a uvědomujeme si na vlastní kůži, jak důležitá je pro stát suverenita a svobodné rozhodování, chápeme Slovensko, že tak obrovsky chtělo samostatný stát, že to zastínilo i jeho radost z pádu komunismu. Z projevu pana Mečiara jsme plně pochopili touhu Slovenska využít pádu železné opony k tomu mít konečně první samostatný stát v dějinách Slovenska, což jim Masaryk po rozpadu Rakousko-Uherska překazil začleněním k nám. Vývoj za uplynulých 25 let po rozdělení Československa jim dal za pravdu.

Vraťme se k semináři a ke vzpomínkám pana Mečiara

V úvodu svého projevu zdůraznil, že přijel do Prahy po 19 letech z úcty k Václavu Klausovi, kterého považuje za nejvýznamnější osobnost novodobé české politiky: "Václav Klaus určoval obsah české politiky, reprezentoval Českou republiku a velmi důstojně a velmi, velmi  zásadově ji zastupoval. Pane Klausi, jste politik, kterého uznávám za Vaše absolutní soustředění, koncentraci a absolutní výsledek," uvedl doslova Vladimír Mečiar. 

Za jednoznačný nesmysl pokládá informace novinářů, že se sešli společně s tehdejším premiérem Klausem pod platanem a vše sami v klidu rozhodli. "Jednání byla velice nemilosrdná, tvrdá, hádky mezi stranami probíhaly bez přestávky. Ten den bylo navíc  vedro a dusno. Když se zdálo, že se na velkém plénu nedohodneme, šli jsme se osvěžit, uklidnit a domluvit spolu. Když ve 4 ráno muselo být komuniké hotovo, nikdo neměl nic napsáno.  Pouze Václav Klaus si psal stále poznámky do zápisníčku a tak se to opsalo a nakonec to každý ve 4 ráno odsouhlasil. Ukázalo se, že to byl nakonec velmi úspěšný krok a obě země na tom vydělaly. Slovensko chtělo mít první samostatný  stát v historii a prokázalo se, že ho umělo zvládnout," uvedl Mečiar

Takové věci jako požadavek na samostatnost státu se podle Mečiara  nedějí bez příčiny a bez historického vývoje. Proto Mečiar připomněl historii Slováků, kteří byli jen na několik okamžiků samostatní a to v Tisově státě. Poprvé dostali od Rakouska-Uherska  slib  samostatnosti v roce 1848 za společné tažení  po boku jeho vojsk proti Turkům. Po úspěšných bojích přišli ale Rakušané ke Slovákům a pozabíjeli je. Pak nastala velmi tvrdá maďarizace a Slováci se nacházeli nejen na hranici zániku národním, ale dokonce na zániku slovenského etnika. Vládli jim pouze maďarští grófové a zanikala slovenská inteligence.

Druhá naděje na samostatnost svitla Slovensku po první světové válce. Zdecimovaná slovenská reprezentace nedokázala být rovnocenným  partnerem s Prahou a Slovensko zastupovali pouze Slováci v Pittsburgu, kteří jim nebyli  nakloněni. Nakonec vznikl Československý stát, aniž se fakticky mohli do jednání zapojit. V roce 1918 se na radnici v Žilině vše dělo stejně jako za Rakouska-Uherska, maďarsky, nikoliv slovensky. Když Slováci přišli s Martinskou deklarací, že se chtějí připojit k Československu, Maďaři zareagovali tak, že vojensky obsadili slovenské území. Byli vytlačeni ze Slovenska a Slováci nakonec vznik Československé republiky  přivítali, protože Češi vystupovali proti Maďarům jako inteligence, která Slovákům pomáhala. Nikdy nezapomeneme, že jste nám vy Češi vrátili jazyk. V centrálních úřadech bylo ale zastoupení spíš české a hlavní řízení přicházelo z Prahy. Ekonomický vývoj stagnoval, nebyl ani na úrovni roku 1913. Hlinka chtěl proto vyhlásit samostatnost. Byl ale zneužit ze strany Němců.

 

Aniž se vše pořádně stačilo vyladit, zničil Hitler v Mnichově Československo. Nastal obrovský tlak ze zahraničí. Slovensko ho řešilo vznikem Slovenského státu a Češi  protektorátem. Slovenský stát i přes to, že byl fašistický a zlý k židům, byl vůči vlastním loajálním občanům slušný a uchránil Slovensko války s Hitlerem. Za války byla v roce 1943 podepsaná Benešem v Moskvě s komunisty dohoda, která slíbila obnovu Československa po válce. Následovaly Košické dohody, v nichž však nebyly splněny národnostní otázky Slováků. Pak 3 pražské dohody, které je opět nesplnily. Slováci byli zklamáni a ve volbách v roce 1946 na Slovensku komunisté proto vysoce prohráli. Převratem v roce 1948 byl přesto přenesen výsledek voleb z Prahy na Slovensko a opět vyvstala otázka zaostávání Slovenska a zániku ostatních politických stran tamních. Odpůrci Gottwalda byli obviněni z buržoazního nacionalismu a skončili ve stejných vězeních s lidmi, proti kterým za války bojovali. 

Vývoj na Slovensku v roce 1968 otevřel potřetí dveře pro různé názory na osamostatnění. Chtěli jsme konečně získat národní svobodu. Získali jsme alespoň federální uspořádání. Slovensko ale po celou dobu ekonomicky zaostávalo  a to navzdory tomu, že po roce 1968 byl budován na Slovensku těžký průmysl a zbrojní výroba. 

V roce 1989 tyto všechny problémy doznívaly a Slováci opět chtěli získat samostatnost. Jen ale o všem zpočátku diskutovali a protože se sami nemohli dohodnout, jak to udělat, zůstávalo jen u proklamací.

Vše se ale nečekaně vyhrotilo jednáním prezidenta Havla: 

"Přišel bohužel do federálního  shromáždění nepřipravený a navrhl používat pro Československo jiný název v Čechách a jiný na Slovensku. Komunisté se chytili tématu a nastala pomlčková válka.  Druhý a mnohem horší úder čekoslovenským vztahům zasadil  Havel projevem v USA, v němž vyslovil  souhlas se zrušením zbrojní výroby na Slovensku. O práci přišlo ihned 100 000 lidí, byly zastaveny investiční projekty a v průběhu jednoho roku se ocitlo nakonec díky tomu 360 000 lidí bez práce. Nešlo již jen o národnostní spory o samostatný stát, ale o ekonomický problém, který bylo nutné řešit rychle. Dubček ale prohlásil, že nejdříve musí zvítězit  levice v obou zemích a pak udělat samostatný stát. Čarnogurský  zase tvrdil, že nejdřív vstoupíme do EU pak si stát vytvoříme hned první noc po vstupu.  Bylo to nereálné. V roce 1990 jsem navrhl uspořádání federálních vztahů tak, aby  skončil přerozdělovací proces. V roce 1991 byla uskutečněna provokace Havlem postavit Slovensko do role fašistického státu. Tím padla moje vláda. V roce 1992 krize vrcholila a nastal pokus Havla převzít a vytvořit prezidentskou moc na Slovensku.  jeho rokování se slovenskými stranami proběhlo bez výsledku.  Bylo rozhodnuto, ať si to vypořádají politici, kteří přijdou po nich po volbách. Po volbách naše strana zvítězila a přestože jsem u  jednání o provokacích nebyl ani já ani Klaus u Vás, museli jsme vše nějak vyřešit. Výsledek znáte. Federace se rozpadla," uvedl pan Mečiar a dodal:

"Nejen Slováci, i česká vláda počítala již před volbami, že se státy oddělí. Byly mi v ČR předány vypracované tajné varianty rozpadu na jednostranném odchodu. Před volbami Slováci odmítli nabídku rokování o ústavě pro nedůvěryhodnost Havla. Politická vůle o spolužití byla nakonec velmi slabá. I ze strany Čechů jsme slyšeli: "Jděte pryč, táhněte, ať je od Vás pokoj. Ať jsou dráty natažené." Jediný věcný byl Václav Klaus, který byl na Slovensku známý i tím, že tam existovala slovenská ODS a měl Slovensko projeto díky slovenské manželce křížem krážem. Shodli jsme se spolu na tom, že stát má občanům dobře sloužit a ukázalo se, že federace nesloužila dobře. Dobré vztahy Čechů a Slováků se mohou zachovat jedině na úrovni národních států. Řešili jsme nejen politické, ale i ekonomické a mezinárodní vztahy. O násilí jsme neuvažovali ani slovem. Vzpomínám, jak se nakonec po vyhlášení samostatnosti v tomto sále všichni objímali, mnozí se slzami v očích."

Na Slovensku byl začátek samostatnosti složitý. Nedosáhlo finanční uznání  ve světové bance. ČR měla lepší jméno v zahraničí, měla lepší  hospodářství pod ekonomickým vedení Václava Klause, nastal nebývalý rozvoj sociální politiky. "Chyběla nám dvojice politiků Klaus-Zeman. S nimi bychom byli o generaci dál. Přesto bylo rozdělení dobré,"  vysvětlil Mečiar

  Bez centrálních institucí, pouze na základě dohod,  prosadili oba protagonisté za 6 měsíců dobré vztahy mezi našimi státy.  Nastal volný pohyb lidí, zboží a kapitálu bez centrálních institucí. Společnou měnu  rychle rozdělili.  Bezpečnostní složky respektovaly obě vlády. Generálové ČR nabízeli Slovensku, co bude potřebovat, nebyla nenávist. Historie neukazuje mnoho příkladů, jak takové vztahy lze řešit mírově. Rozhodování přitom stála pouze na slově dvou lidí. "Klaus byl partner, který slovo nikdy neporušil. Drželi jsme palce jeden druhému a nenechali jsme zahraničí do toho mluvit.  Vy budete na svém, my na svém, a budeme se mít rádi. Proto to bylo možné bez rádců, jinak by to dodnes nebylo hotové.  Tato cesta by měla napovědět EU, jak mají národní státy spolu dobře žít. Takový by měl být model Evropské unie. Byl to čas, kdy byl postaven model československých  vztahů," uzavřel vše Vladimír Mečiar.

  Ano, takový by byl ideální model EU. Spolužití států bez centrálních nadnárodních institucí, které je budou komandovat. Pouze vzájemná spolupráce...

Jenže to je nereálné, neboť by ztratilo lukrativní zaměstnání naprosto zbytečných 700 europoslanců o dalších politicích v EK,  RE a dalších centrálních institucí a o 2000 úředníků nemluvě. 

A je nutno ještě zdůraznit další velice důležitou věc, že ani federální uspořádání Evropy není to správné ořechové. Že v něm vždy budou mít státy pocit, že jim velí cizáci, podobně jako ho měli Slováci v Československu... I kdyby to myslela federální vláda sebelépe a v zájmu veřejného dobra, pořád to je nesvoboda. Robespierre také dělal vše pro Francouze v zájmu veřejného blaha. Dokonce i zvířata v ZOO chtějí ze svých klecí ven, i kdyby je čekal venku složitější a nebezpečnější život. Svoboda je prostě všem živým živočichům nad vše. Je jim to zřejmě dáno již při jejich vzniku Bohem.

Prostě lidé chtějí žít ve svobodě a sami si rozhodovat, jak chtějí žít a vybírat si politiky.  SVOBODA JE NADE VŠE! 

Snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty

Zveřejněno v POLITIKA ČR

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %