Nový úděl a starý neomarxismus Doporučený

  • pátek, čen 07 2019
  • Napsal(a)  Hana Lipovská
Autorka článku Hana Lipovská Autorka článku Hana Lipovská snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty
Někdejší řecký ministr financí Janis Varoufakis představil koncem března svoji „evropskou politickou stranu“, se kterou bude kandidovat do Evropského parlamentu. Jedná se o podivný slepenec stran a hnutí sdružených pod koalicí Evropské jaro a postavený na základech Varoufakisova hnutí DiEM 25.[1] Varoufakis ovšem se svým hnutím Demokratie in Europa nekandiduje v Řecku, nýbrž v Německu. Tento krok je politicky prozíravý: německý ústavní soud zrušil v roce 2014 na základě návrhu německých Pirátů volební klauzuli ve volbách do Evropského parlamentu. Místo tradiční pětiprocentní nebo pozdější tříprocentní hranice tak mohou mít evropského poslance i strany, které získají například jen 0,6 % hlasů. Je tedy takřka jisté, že sám Varoufakis, takto též kandidát na šéfa Evropské komise, do Evropského parlamentu zvolen bude. Ke hnutí DiEM 25 se otevřeně hlásí česká Pirátská strana, členy hnutí jsou pirátští poslanci Mikuláš Peksa i Ondřej Profant. Ten dokonce už v roce 2017 vysvětloval, že „jedním z důvodů, proč čeští Piráti a s nimi i další Pirátské strany v Evropě s DiEM sympatizují, je skutečnost, že DiEM má v mnoha ohledech stejné požadavky jako Pirátské strany po celém světě.[2]Čeští zástupci na německé kandidátce řeckého předsedy sice chybí, Varoufakisovým nejhorlivějším českým podporovatelům však nejnovější předvolební průzkum přisuzuje 21 % hlasů a tím i vítězství v evropských volbách.[3]

Neomarxistickou ideologii politických a ekonomických extrémistů sdružených kolem Varoufakisova Evropského jara shrnuje jeho berlínský program „Nový úděl pro Evropu“. Jedná se o ucelený katalog neomarxistických hodnot, který v samotném úvodu slibuje „okamžitá řešení pro evropskou politickou, společenskou, ekonomickou a ekologickou krizi“ a „novou demokratickou ústavu pro Evropu“. Ve čtyřiceti stranách textu nalezneme řadu nových módních slov, avšak žádnou novou myšlenku. Všechny extrémistické sliby už v Evropě během minulého století zazněly a většina z nich byla tou či onou cestou také realizována. Snad jen shodou náhod i v obou předchozích případech bylo epicentrem těchto programů Německo – nejprve nacistické, poté komunistické, dnes multikulturní.

Celý jeden blok slibů je věnován evropské migrační politice.

Program požaduje „radikální municipalismus“, neboli reformu azylového práva tak, aby „umožnilo městům přivítat migranty 
i navzdory národním restrikcím“
.
Ve Varoufakisově světě tedy bude rozhodnutí komunálních politiků v Brně nebo Praze nadřazeno národní legislativě. Takto přijatým migrantům navíc „Nový úděl“ zaručí volební právo, a protože Evropa „má migranty vítat, nikoli odrazovat“, bude výrazně snazší udělování schengenských víz po celém světě.

Extrémně levicová podstata programu vynikne zejména v hospodářských otázkách.

Evropské jaro slibuje voličům „univerzální občanskou dividendu“ coby předstupeň základního nepodmíněného příjmu. Zdroje pro vyplácení všem rezidentům (tedy nikoli pouze občanům) mají být získávány z Občanského majetkového fondu, který bude vlastněn „kolektivně evropskou veřejností“ a jeho portfolio budou tvořit mimo jiné příjmy z práv duševního vlastnictví či akcie nově upsaných akciových společností.  

Evropské jaro také slibuje, že „všichni evropští rezidenti budou mít garantované pracovní místo“, čehož chce dosáhnout mimo jiné vytvořením pracovních míst pro „miliony lidí v užitečných zaměstnáních“ zřízených radnicemi. Spolu s tím však bude nutné zavést „Zaměstnanecký kompakt“, kterým se zabezpečí celoevropská minimální mzda, pětatřicetihodinový pracovní týden nebo sedm týdnů dovolené pro všechny. V nejlepší tradici marxismus samozřejmě řecko-němečtí neomarxisté zasahují do rozdělování zisků podniků a omezují vyplácení bonusů ve velkých firmách.

Snad pod vlivem jugoslávských členů slibuje hnutí také posílení vlivu zaměstnanců na chod soukromých firem. Pod označením „demokratizace evropské ekonomiky“ tak vyžadují částečnou kontrolu podniků zaměstnanci, přímou volbu vedení firem i vyplácení zaměstnanecké dividendy. Kromě dalších institucí by ve Varoufakisově světě měla být nově založena také Nadnárodní zaměstnanecká komise coby „celoevropské odbory poslední instance“. Socialistickému přístupu neuniknou ani samozaměstnavatelé. Osoby samostatně výdělečně činné si totiž budou muset sami sobě vyplácet povinně přinejmenším minimální mzdu a zabezpečit si „pracovní podmínky srovnatelné s jinými pracovníky“. V praxi by se tedy jednalo o likvidaci drobných živnostníků elegantnější cestou.    

Makroekonomický program 

je založen na vytváření nových daní(například uhlíková daň, daň na finanční transakce), či sjednocení dědické daně (aby byla minimalizována transferová nerovnost z generace na generaci),[4] nebo sjednocení daně z příjmu právnických osob (aby si jednotlivé členské země nemohly konkurovat v nabízení co možná nejlepších podmínek pro podniky). Ničím novým není ani požadavek na přidělování prázdných budov ve velkých městech lidem bez domova – k podobné myšlence se nedávno přihlásil i pražský pirátský magistrát.[5]

Národohospodářský plán

dále počítá se zřízením Evropského ministerstva financí a emisí společných evropských dluhopisů. Revoluce by se nevyhnula ani Evropské centrální bance, které hrozí „demokratizace“ zvedením takzvaného duálního mandátu. Podobně jako americký Federální rezervní systém by tak měla ECB za úkol zároveň usilovat nejen o stabilitu cenové hladiny, ale také o nízkou míru nezaměstnanosti. „Demokratizováno“ toho však má být mnohem více: kromě Evropské centrální banky a evropské ekonomiky je k demokratizaci určen i unijní rozpočet, Evropský stabilizační mechanismus nebo výzkum a inovace.

Revoluční myšlenkou je též zřízení Evropské zúčtovací unie, která má řešit rozdíly v rámci unijního obchodu. Země jako Česká republika nebo Německo, které mají přebytky obchodní bilance, by v tomto systému byly daněny další zvláštní daní. Daňový výnos by byl následně rozdělován deficitním zemím, jako je například Řecko. Státy, které si žijí „pod poměry“, by tak podle Varoufakisova návrhu byly nuceny zvyšovat mzdy a investice, snižovat vývozy a zvyšovat dovozy. Půvabným ekonomickým doplňkem je pak návrh na vytvoření společné účetní jednotky – tedy jakési účetní měnové unie v rámci existující eurozóny.

Základem obchodní politiky Evropské unie navíc již nemá být volný obchod, jak od 50. let slibovaly zakládající smlouvy, nýbrž obchod spravedlivý, založený na vymáhání lidskoprávních či spotřebitelských standardů, standardů pracovního práva, veřejného zdraví, ochrany pohody zvířat a samozřejmě environmentální ochrany.[6]

Neekonomickou část Varoufakisových vizí tvoří sociálně-inženýrské blouznění.

V kapitole „Ženy, genderová rovnost a práva LGBTTQIA+“ se zavádí řada pokrokových pojmů. Běžní heterosexuální lidé, kteří se nepovažují za transsexuály a nedokáží se zařadit do žádné skupiny z rejstříku LGBTTQIA+, jsou označováni termínem cis lidé“, žena je označována jako „člověk s dělohou“ a těhotná žena jako „těhotný člověk“.[7] V rámci genderové korektnosti je samozřejmý požadavek rovného zastoupení žen a mužů ve všech výborech či na kandidátkách politických stran[8]. Program jednoznačně požaduje nejen schválení, ale také další rozšíření Istanbulské úmluvy, povinné uznání „všech forem manželství pro všechny“ všemi evropskými státy i všeobecného práva LGBTTQIA+ lidí na adopci dítěte. Plná legalizace potratů, volný přístup k antikoncepci bez lékařského předpisu nebo distribuce dámských hygienických potřeb ve všech veřejných institucích zcela zdarma už genderové bláznovství pouze dokreslují.

Marxistický přístup k soukromému vlastnictví se projevuje také v boji proti soukromým sběratelům umění, neboť „kulturní dědictví nesmí být privatizováno, ale musí patřit všem“. Českou republiku jako nekoloniální zemi kapitola „dekolonizace evropské kultury“ příliš trápit nemusí, nicméně pro některé evropské galerie by „navrácení všeho, co bylo odvozeno z kolonií“, znamenalo takřka likvidaci.

Řadu českých novinářů naopak bezpochyby bude zajímat založení Evropského veřejného vysílače, který by měl za úkol „vytvářet, překládat a vysílat obsah za účelem vytvoření společné evropské kultury“Kulturotvorně má fungovat i celoevropský předmět „Historie Evropy“ vyučovaný na základních a středních školách tak, aby se všechny děti učily stejnému výkladu „společné evropské historie“. Absolventi této výchovy pak budou dokonale připraveni pro účast v programu Univerzální Erasmus, který bude podporovat „mladé lidi, aby se účastnili mezinárodního aktivismu“.

Rozumně smýšlející čtenář se nad Varoufakisovým programem snad usměje.

Nový Evropský úděl však není ani utopickým, ani dystopickým románem, nýbrž zcela reálným, realizovatelným a leckde již i realizovaným plánem evropských bojovníků proti národu, proti rodině, proti důstojnosti člověka.

Kdokoli, kdo bude chtít konzervativní politiku rehabilitovat, se bude muset proti podstatě tohoto neomarxistického programu jednoznačně vymezit, bude muset vysvětlit, proč je neakceptovatelný, a bude se muset otevřeně přihlásit k dávno existujícím přirozeným hodnotám, které nemohou být nikým a ničím zrušeny.

Hana Lipovská, dne 12. dubna 2019 - Institut Václava Klause 


[1] Hnutí založené v roce 2016 podporuje mimo jiné Slavoj Žižek, Noam Chomský a Julian Assange.

[2] https://www.profant.eu/2017/co-je-diem-a-proc-jej-podporuji.html 

[3] Pro Varoufakise by se jednalo o významnou podporu: jeho příznivec poslanec Peksa kandiduje na třetím místě pirátské kandidátky.

[4] Proti dědictví bojoval dávno před DiEM 25 Karl Marx, kterého ostatně Varoufakis upřímně obdivuje: v předmluvě k novému vydání označil Komunistický manifest za dílo shakespearovské kvality. https://www.theguardian.com/news/2018/apr/20/yanis-varoufakis-marx-crisis-communist-manifesto

[5] Pirátům musí být sympatický také příslib legalizace marihuany a dekriminalizace uživatelů drog.

[6] Kvůli tomu má být vytvořen Evropský environmentální dvůr coby součást Evropského soudního dvora. Zelené politice ostatně program věnuje celé čtyři stránky.

[7] Absurdní slovníček svádí k neméně absurdním úvahám: skutečně by byl Varoufakis schopen označit nastávající maminku termínem „cis těhotný člověk s dělohou“?

[8] Dvacetičlennou kandidátku Demokratie in Europa tvoří deset žen a deset mužů, tedy vlastně deset „cis-lidí s dělohou“ a deset „cis-lidí bez dělohy“.

Zveřejněno v POLITIKA

Související položky (podle značky)

Etarget5

POZOR!

Tištěná revue Fragmenty

Další ukázky ZDE

Opusťme EU dokud je čas!

 

Pomozte dětem

Život detem

PROTIPROUD

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %