Vytisknout tuto stránku

Proč chybí důstojný památník obětí sovětské okupace Doporučený

Ruské tanky na Václavském náměstí v Praze Ruské tanky na Václavském náměstí v Praze foto: ozbrojeneslozky.cz

Tato skutečnost svědčí o žalostném morálním stavu naší společnosti. Je to zřejmě dáno tím, že tragický 21. srpen 1968 zůstal vykřičníkem ve svědomí mnohých polistopadových soudruhů politiků, kteří si svoje členství v komunistické straně či dokonce ve službách Státní bezpečnosti jen neradi připomínají. Po listopadu 1989 a vstupu do nových stran rádi poslechli Václava Havla a udělali spolu s ním tlustou čáru za svou minulostí. 

Je to neuvěřitelné, ale od dob prvního vzepětí společnosti proti diktatuře komunistického režimu - Pražskému jaru - uplynulo již 47 let. A co víc, ani po takřka půl stoletím se nenachází nikde důstojný památník se statistikou obětí zastřelených sovětskými okupačními vojsky, které přijely na žádost našich soudruhů Biľaků, aby jim pomohli uchovat jejich lukrativní místa a moc nad občany, kteří se v Pražském jaru snažili dostat z jejich nadvlády ke svobodě. Na Slovensku dokonce postavili tomuto zrádci národa, autorovi zvacího dopisu Vojsk Varšavské smlouvy do vlastní země, soudruhovi Vasilovi Bilákovi, bustu. Tyto skutečnosti svědčí o žalostném morálním stavu naší společnosti.

Je samozřejmé, že v dobách normalizace nebylo možné uctít památku zabitých občanů, protože by autoři měli nejen v práci obrovské těžkosti, ale především problémy se Státní bezpečností. Husákův režim, který se pomocí těchto sovětských tanků dostal k moci, by je prohlásil určitě za kontrarevolucionáře.

Hned po převratu v roce 1989 by to ale možné bylo. Ale ve společnosti zavládla chybná představa, že když se nepříjemným věcem z minulosti vyhneme, lidé na ně zapomenou. Tento přístup se ale vrací jako bumerang. Národ, který není o své minulosti pravdivě informovaný, se z ní nedokáže poučit a dopustí se dříve či později podobných chyb. A to se také stalo: 

Po 25 letech od převratu hořekujeme nad neuznáváním tradičních rodin, nad  množstvím dětí bez rodičů, nad tím, že díky propagaci tzv. multikulturalismu a útokům na církev se k nám valí miliony imigrantů z muslimských zemí. Rozčilujeme se nad ztrátou suverenity, diky čemuž musíme posluchat nesmyslné zákony Evropského superstátu.

A co je nejsmutnější: Nenašel se ani jeden politik, který by ve svém volebním programu jasně uvedl, že chce prosadit samostatnost republiky a odchod z Bruselského protektorátu. Nikdo jasně neřekl, že naše zem nepotřebuje  dva prezidenty, dvě vlády, dvě hymny... Že prostě chceme svobodný život ve své samostatné zemi. 

A co víc, srpnové události roku 1969 se díky této frustraci obyvatel začaly účelově  interpretovat nejen bývalými komunisty, ale i lidmi zklamanými z tohoto současného vývoje, který se stává čím dál méně demokratickým. V hospodách je čím dál častěji slyšet z úst těchto frustrovaných lidí, že by bylo potřeba, aby přišla vojska Varšavské smlouvy a rozbila solárním baronům jejich elektrárny, obnovila zemědělství a pěstovala pšenici místo řepky, odprivatizovala vodu...

Samozřejmě, že je to nesmysl, ale lidé, kteří prvních 21 let slyšeli jen klady o této okupaci a dalších 25 let se o ní nic nedozvěděli, si ve svých představách o tom všem utvořili mylný idealizovaný obrázek. Je proto nejvyšší čas informovat o tom, co za zrůdný systém byl komunismus a to jednak ve školách, ale i v médiích. Je již hodinu po dvanácté, aby lidé pochopili, že situace v roce 1968 byla diametrálně odlišná od té dnešní. Aby přestali nesmyslně a nostalgicky vzpomínat na dobu diktatury jen podle toho, za kolik bylo tehdy pivo. Že současný stav je důsledkem chyb minulosti. 

Československo  ztratilo  nejkvalitnější lidi ve dvou vlnách emigrace. Po roce 1948 a 1968. V roce 1948 utíkaly tisíce vzdělaných a úspěšných lidí před hrozbou poprav a tito přinesli prospěch cizím státům. Po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 emigrovalo přes 400 000 občanů a ti, co zůstali a nevstoupili do strany, nesměli nic řídit, jen pracovat na starých přístrojích. V řídících funkcích společností, podniků i vědeckých ústavů zůstal jen nevzdělaný odpad národa, který neměl u podřízených úctu.  Tím nastal nejen morální, ale i ekonomický úpadek společnosti. 

 A tento lidský odpad a potomci těchto normalizátorů se po převratu v roce 1989 dostali opět postupem doby k moci. Disidenti nebyli na převzatí moci jednak připraveni, jednak nebojovali za kapitalismus, ale za komunismus s lidskou tváří, takže to pro skutečné marxisty nebyl problém. Média si zprivatizovali ti, kteří v nich do té doby působili, a co tedy psali, je nasnadě. Nedotknutelnost soudců z nich učinila třetí parlament. Skvěle to popsal bývalý prezident Václav Klaus ve své knize "Soudcokracie".  Vymahatelnost práva převedli soudci na exekuční komory, které se pustily zejména do bezbranných a důchodců. Byla legalizována lichva, jinak nejde nazvat to, že za dluh několika desítek tisíc mohl být zabrán dům a jeho majitelé se stát bezdomovci. Zemřela spravedlnost, právní stát. Zemědělství bylo díky požadavkům z EU takřka zlikvidováno a jeho zaměstnanci šli do předčasných důchodů či skončili na podporách či v důchodech invalidních. Zklamání lidí je velké, ale pokud budou pravdivě o všem informováni, začnou si vážit života ve svobodě. Musí jen pochopit, co za hrůzy by je v komunismu čekalo. Že i přes všechny výše popsané nedostatky je současný život nesrovnatelně lepší a že je jen na nich, jak využijí toho, že žijí ve svobodě, a zlepší si ho do budoucna.

 

 

Zveřejněno v POLITIKA

Související položky (podle značky)