Říkat pravdu a stát si za ní, bývá často nepříjemné a nepopulární. Obzvláště, pokud jste politik a říkáte pravdu i proti své mateřské politické straně, ale i to se v politice stává a není to ničím výjimečným. Naposledy se o pravdivosti této poučky přesvědčil Václav Klaus mladší. I díky tomu má pověst nebojácného rebela, neřízené střely a málem i enfant terrible celé české politické scény, kde zastiňuje i jiné politické šíbry. Analyzuje se a publikuje, co k tomu říká ten a onen potentát ODS, ale nikdo se nezabývá podstatou jeho názorů, kterou by se ODS zabývat měla. Např. proč vyhraněné osobnosti s názorem dnes raději kandidují za SPD, než-li za ODS. Ladislav Jakl je typickým příkladem. Ideové a zásadní spory už dávno nenastolují představitelé ODS, kteří jsou názorově prázdní a sterilní. Žijí v zajetí svých sociálních bublin a z podstaty slavné minulosti, která už nikoho neoslovuje a vlastně ani nezajímá. Kdo zná představitele ODS a kdo jich vyjmenuje více než dva?

Bývalý lidovecký ministr a stávající senátorský kandidát ve volebním obvodu č. 44 Chrudim známý sudeťákomil Daniel Herman si zjevně nedá pokoj. Nadále veřejně obhajuje odkup vepřína v Letech jako správnou věc, propaguje multikulti a sudetští Němci jsou pro něj "milí krajané".Vidím, že pan Herman učinil zásadní omyl a sice, že zaměnil kandidaturu do Senátu Parlamentu České republiky za kandidaturu za Sudetoněmecký landsmanšaft do Bundestagu, kde by jistě představoval cennou a vítanou oporu pro Angelu Merkelovou. Žel pro něj kandiduje v Čechách a český volič má historickou paměť a na rozdíl do pana Hermana zatím ze svých myslí nevymazal tragické události roků 1938 a 1938, kdy sudetští Němci sehráli roli páté kolony a spolupodíleli se na rozbití Československa.

Existují funkce, kde jejich slučitelnost není zákonem upravena a stanovena. A co není výslovně zakázáno, je povoleno. Tolik obecná dikce zákona. Není tedy divu, že v nadcházejících komunálních volbách kandiduje celkem 127 našich zákonodárců, tedy plných 63 procent. Není to málo. Lze jistě odhadnout, proč tomu tak je. Mnoho politických stran trpí personální bídou a známá, či alespoň povědomá jména na kandidátce se hodí. Ale budou tam pouze na okrasu a fungovat jako vějička na voliče? Zamýšlejí takovou funkci vůbec doopravdy vykonávat?Jak dalece mají zákonodárci v úmyslu se odpovědně věnovat komunální politice? Budou v novém zastupitelstvu pouze do počtu, vést žebříčky absentérů, či zda se rovnou pokusí obec nebo město rovnou vést? Na lokální  úrovni mohou zúročit znalosti a kontakty z vysoké politiky a naopak přenášet do vysoké politiky podněty zezdola. Tedy být druhým ku prospěchu. Ale jde jim o tohle?

Když se mezi sedmičkou jabloneckých kandidátů do Senátu objevila také moje vrstevnice Michaela Tejmlová, přiznám se, že jsem zpozorněl a začal se o kandidátku zajímat. Varovat mě měl už jen fakt, že je kandidátkou hnutí Senátor 21 Václava Lásky s podporou Pirátů, Zelených, Společně pro Jablonec a KDU-ČSL. Konglomerát jen pro otrlé a silné žaludky. Kandidátka Tejmlová se prezentuje jednak webovkami skromně nazvanými www.SenatorkaMisa.cz a dětskou knížečkou nazvanou "Kolem světa zpět do Jablonce" s podtitulem "Tajný deník Míši Tejmlové".  Evokující dívčí naivní čtení, což nebylo zase tak daleko od pravdy.

Blíží se 50. výročí událostí spojených s datem 21. srpna 1968. Podle mediálního obrazu mám málem pocit, že nás tehdy okupoval Vladimír Putin za přispění páté kolony v čele s Milošem Zeman a největší hrozbou dneška jsou hybridní hrozby ze strany Ruska. Tak to ale není, i když se břídilové a rádobypolitologové typu Romancova a Peheho snaží veřejnosti namluvit, užiteční idioti typu Mitrofanova, Jandy a Jelínka také vypomohou. Havloidi by si rádi 21. srpen přivlastnili a také by rádi rozhodli o způsobu oslavy tohoto výročí. Nedovolme jim to. Protože hlavní poselství roku 1968, že je možné odčinit dávná příkoří, křivdy a lidé se mohou svobodně a demokraticky zapojit do politiky, kde bez obav mohou říkat své názory a sdělovat postoje, začínají dnes být zase problém. Smyslem oslav nesmí být oživovat vize komunismu s lidskou tváří, když ten nikdy žádnou lidskou tvář neměl.

Je zarážející a smutná skutečnost, že v roce stého výročí vzniku Československa plná pětina lidí netuší, v jakém roce se tak stalo. O Mnichovu a dalších tragických událostech ani nemluvě. Spolu s generací pamětníků, posledních partyzánů, pilotů RAF a dalších skutečných bojovníků za svobodu se vytrácí také historická paměť. Ne nadarmo náš školský systém produkuje polointeligenty a nevzdělance, kteří potom vychovávají další generaci. Co mohou naučit děti a mládež, když sami nic neznají a nic neumějí? Do určité míry je tato historická paměť destruována záměrně, abychom nepociťovali žádnou národní hrdost a odpovědnost vůči fantastickému a jedinečnému dílu našich předků, kteří nám odkázali nejen ideu národní, ale i plno hmotných památek - překrásných staveb a pamětihodností všeho druhu.

Adeptem na evropshého ožralu číslo 1 je sám velký euroführer Jean-Claude Juncker, který se na středeční slavnosti šéfů NATO v Bruselu nejprve lehce a komicky potácel. Posléze nebyl schopen ani sejít ze schodů, pomáhat mu museli mnozí evropští a světoví potentáti.Následně musel být usazen do kolečkového křesla. Výjev jako vystřižený z Haškova dobrého vojáka Švejka. Vypadá to, že se Juncker inspiroval někdejšími vládci Kremlu, kteří také v míře větší než malé holdovali alkoholu. Juncker snese srovnání se samotným Brežněvem a jeho kamarilou, a to už je co říci. Když se u nás neustále vykřikují hesla o tom, kdo nás vede na východ, tak by bylo spravedlivé jmenovat v první řadě soudruha Junckera, který se opil jako ruský mužik a reprezentoval skutečně ukázkovým způsobem.

Pozitivně kvituji otištění plného znění manifestu Institutu Václava Klause v časopise ECHO č. 25 dne 21. června 2018. Jde o krok správným směrem. Očekával bych ovšem, že tento zásadní text bude uveřejněn na titulních stranách našich největších deníků, ale to bych chtěl asi příliš. Plně se ztotožňuji s pojmenováním největších nebezpečí a hrozeb dnešní společnosti, kdy nám hrozí zánik pod nánosem hyperkorektnosti, sociálního inženýrství a neomarxismu bruselských elit. Jsme svědky na jedné straně ideové vyprázdněnosti, na druhé straně je zaváděn newspeak a silná autocenzura. Krok za krokem ztrácíme svobodu a kráčíme na cestě do otroctví. Manipulace a nálepkování kvetou ostošest. Demokracie je v ohrožení, o tom není pochyb. Nejvíce ji však ohrožují samozvaní strážci a moralisté. Neohrožují jí ruští trollové, populisté a potencionální autoritativní vládci, ale lidé v žoldu neziskovek a politických elit, kteří v rámci pokroku skutečný pokrok negují a pošilhávají po středověkých inkvizičních soudech. Nejsou to přívrženci politické pravice, ale neomarxistické levice, i když se navenek snaží předstírat opak.