Ratio princeps a presumpce viny Doporučený

  • pondělí, srp 31 2015
  • Napsal(a)  Zdeněk Jemelík
  • velikost písma zmenšit velikost písma zvětšit velikost písma

Trestní řízení se v kulturně vyspělých zemích řídí pravidly, jež do značné míry omezují možnosti skandalizování slušných lidí na základě neurčitého podezření. Určující je presumpce neviny: s občanem se má nakládat jako s nevinným, dokud jej pravomocně neodsoudí soud. Z toho vyplývá mravní imperativ šetrného zacházení s obviněnými, neslučitelného s veřejným ostouzením. Souvisí s tím i zásada neveřejnosti předsoudních fází trestního řízení, která vylučuje pitvání neprověřených informací z trestního řízení v médiích, ať již ke škodě (častěji) nebo ve prospěch obviněného. Platí také zásada, že nástroje trestního práva jsou ultima ratio – poslední prostředek – k jehož použití se přikročí, když už nic jiného nezbývá.

 V našem Švejkolandu se stále více uplatňují opačná pravidla, a to v takovém rozsahu, že kriminalizace jednání ve veřejného prostoru začíná být viditelnější než v posledních letech před pádem totality. Policie a státní zástupci si troufají s pouhou znalostí trestního zákona a trestního řádu přisuzovat ráz trestného jednání složitým, odborně náročným správním úkonům i nejvýše postavených veřejných činitelů a vrcholových manažerů podnikatelských subjektů. Jejich kroky často provází mediální kampaně, vytvářející co nejodpudivější obraz obviněných v očích veřejnosti. Do nich se s velkou vervou a bezostyšností zapojují státní zástupci: špína metaná na obviněného má posílit argumentaci obžaloby. I když se obviněný nakonec dočká zproštění obžaloby, pro veřejnost zůstává darebákem jednou provždy.

Emancipace orgánů činných v trestním řízení  dosáhla takového stupně, že dokázaly beztrestně „sestřelit“ nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, smést vládu Petra Nečase a navodit tím změnu politických poměrů v zemi, či  obtěžovat do nekonečna se vlekoucím  trestním stíháním bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Řada pronásledovaných vysokých státních činitelů se prodlužuje. V poslední době přibyla předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, nově stíhaná kvůli posílení vedení úřadu jmenováním bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Další zájmovou osobou pro protikorupční policii se stal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, proti němuž údajně  již zahájila trestní řízení kvůli uzavření nevýhodné smlouvy se společností Corpus Solutions. 

 Málokdo pochybuje o tom, že orgány činné v trestním řízení opakovaným pronásledováním Aleny Vitáskové vědomě či nevědomě plní čísi zadání na její vypuzení z úřadu. Zda je tažení proti Robertu Pelikánovi jen náhodné nebo také účelové, se zatím nedá odhadnout. Je ale zřejmé, že ve srovnání s kriminalizací předsedkyně ERÚ je zákeřnější: zatímco poslední útok na ni vyvolal identifikovatelný zaměstnanec ČEZu, podnět k řízení proti ministru spravedlnosti se vede na základě anonymního udání. Pravidlo z mého dětství, podle něhož „anonym patří do koše“, už neplatí.

Pozornost zaslouží i mediální doprovod trestního řízení proti Robertu Pelikánovi. Ve srovnání s bývalou ministryní Helenou Válkovou, kterou zejména Babišovy noviny nemilosrdně  pronásledovaly od jejího jmenování až do konce, jejího nástupce nechávala média celkem v klidu. Samozřejmě čelil kritice zejména ze strany odborné veřejnosti za různé prvky své činnosti. Jeho odpůrci například kritizovali podobu, v jaké pustil do připomínkového řízení zákon o státním zastupitelství, jeho postoj k zřízení soudcovské samosprávy či přerušení rekodifikace trestního řádu, a další. Jeho počínání v legislativní oblasti přehledně zkritizoval bývalý první náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Král, dnes soudce Vrchního soudu v Praze, obecně považovaný za autoritu v oboru.

Kritické hlasy ale zaznívaly převážně na úrovni internetových serverů, mezi nimiž roli prvních houslí hrála Česká justice, ale nepřenášely se do „velkých“ novin, rozhlasu a televize. Stojí za zmínku, že právě Česká justice jako první přinesla již 30. července 2015 zprávu o policejním prověřování smlouvy mezi ministerstvem a společností Corpus Solutions. Tehdy ale zpráva nezaujala. Nicméně jiskra přeskočila do dnešního Práva a odtud do dalších médií, takže se zrodila senzace, která patřila k hlavním zprávám dne. Došlo tedy k překvapivému zásadnímu zvratu v chování médií k Robertu Pelikánovi, k jeho skandalizaci.

Zprávy o skutkové podstatě Pelikánova „zločinu“ jsou rozporné a pro veřejnost neověřitelné. Stojí za zmínku, že již v hlavním večerním zpravodajství České televize uvedla hlasatelka podstatně nižší výši domnělé škody, než se uvádělo v  původních zprávách. Zveřejněné  údaje mě vedou  k pochybnosti o důvodnosti zahájeného trestního řízení, a to jak kvůli rozporům v meritorních údajích, tak kvůli absenci subjektivní stránky (úmyslu škodit nebo naopak poskytnout neoprávněné zvýhodnění), bez jejíhož naplnění se ani případně chybné rozhodnutí nestává trestným činem.

Právě proto je ale znepokojující, že již v raném stadiu prověřování, tedy na samém počátku neveřejné fáze řízení, unikly informace do médií. Zdroj úniku asi nikdo vážně hledat nebude, k potrestání viníků nedojde. Médiím nelze zazlívat, že pracují s informacemi, které jim někdo dodal, neboť takové je  jejich poslání, ale policisté měli držet jazyk za zuby.

O výsledku vyšetřování mohu mít pochybnosti, může být skutečně jakýkoli. Jisté ale je, že medializací případu došlo k znejistění postavení ministra.  Nevíme, zda se v dalším vývoji Robert Pelikán očistí z podezření či zda se nakonec dostane před soud, ale s jistotou můžeme předjímat oslabení řízení  ministerstva v důsledku odvádění ministrových sil neproduktivním směrem. Po Energetickém regulačním úřadu je Ministerstvo spravedlnosti v poslední době dalším ústředním úřadem, jehož výkonnost může být oslabena v důsledku aktivit orgánů činných v trestním řízení. Znova kladu poněkud nadsazenou otázku, zda je podvracení ústředních orgánů státní moci posláním orgánů činných v trestním řízení.

Na základě řady zkušeností si dovoluji tvrdit, že kdykoli v minulosti stál kterýkoli z ministrů  spravedlnosti před výzvou k zákroku proti nepřístojnostem státních zástupců, vždy se řídil zásadou „dvakrát měř, jednou řež“ a obvykle raději „neřezal“, i když k tomu byl důvod. Orgány činné v trestním řízení v posledních letech tímto pravidlem pohrdají. Ne vždy je jejich bezohlednost k veřejnému prospěchu. Za předčasnou medializaci zkoumání smlouvy s Corpus Solutions, umožněnou jejich profesním pochybením, pochvalu nezasluhují.

Zveřejněno v SOUDCOKRACIE

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %