Celá naše civilizace je založena na předpokladu, že každý člověk je nositelem právní subjektivity. Že je schopen se právně zavazovat. Takový dobrovolně uzavřený závazek se nazývá smlouvou. A smlouva je základním institutem, základním principem soukromého práva. A nejenom to. Je i základním předpokladem svobody. Způsobilost svobodně uzavírat smlouvy je základní podmínkou svobody jednotlivce. Otrok smlouvy neuzavírá.
Všechny diktatury, co na světě kdy byly ve všech podobách, včetně těch dnešních, které tak na první pohled nevypadají, se nikdy nespokojily jenom s tím, že mocensky ovládaly vztah mezi svou mocí a každým jednotlivcem. Že si všechny jednotlivce vodí jako loutky na drátkách. To totiž k potlačení svobody nestačí. K tomu je nutno ještě lidem znemožnit, aby svobodně navazovali vztahy navzájem mezi sebou, aby se dobrovolně zavazovali, aby spolu uzavírali smlouvy, které mají právní platnost a jejichž dodržování je v právním státě pod sankcí vynutitelné. Smlouvy dobrovolné a smlouvy vzájemně výhodné. Výhodnost nebo nevýhodnost těchto smluv musí posoudit každý, kdo je uzavírá, a nikdo „nad ním“ není svrchovaný k tomu, aby za něj v těchto věcech přemýšlel a tuto svobodu mu bral.
V dnešní době zažíváme útok na lidské svobody.
A především tento útok, o kterém dnes mluvíme. Když se podíváte na ořezávání svobody jedno kolečko po druhém, pak zjistíte, že všechny ty útoky mají něco společného. Likvidují svobodu smlouvy jednoho člověka s druhým. Možná se vám zdá silné slovo diktatura. Žijeme přece v demokracii. Ale copak si někdo myslí, že diktatura je s demokracií neslučitelná? Ale vůbec ne. Když neprodyšně zavřeme tuto místnost a necháme hlídat všechny východy, dřív nebo později každý z nás bude mít určitou potřebu. Bude si chtít odskočit. A teď si představte, že by o tom, kdo a kdy si smí odskočit, tady všichni hlasovali: bylo by to demokratické? No jistě. Bylo by zrůdné? No jistě.
A to je přesně to, co se teď děje se zákonem, o kterém dnes mluvíme. Dva lidé spolu chtějí uzavřít smlouvu dobrovolně, s vědomím si všech okolností této smlouvy, a tři jiní lidé jim to zakážou. Tři, kterých se to vůbec nijak netýká. Jako se nesmí hlasovat o tom, kdo kdy půjde čůrat, tak se nesmí hlasovat o tom, jestli si dva můžou mezi sebou uzavřít smlouvu.
Proto jsou v těchto věcech nesmyslné i průzkumy veřejného mínění. Že třeba 60, 70 % je pro zákaz kouření v hospodách. A kdyby 99, no a? Co to jedno procento, které se mezi sebou dohodnout chce? Jeden nabízí nějakou službu a druhý ji dobrovolně přijme. Co je ostatním do toho? Jak si vůbec můžou dovolit o tom rozhodovat? A jak si můžou dovolit dokonce se účastnit takového průzkumu? Mají takovému zaměstnanci nějaké agentury říct, prosím vás, do toho mi nic není. Já si budu rozhodovat o sobě, jestli nějakou službu přijmu, nebo nepřijmu, jestli zvolím nějaký životní způsob, nebo ne, ale mně nepřísluší rozhodovat o jiných svobodných lidech. Ale přesně takhle to u nás dneska vypadá. Rozhoduje se o druhých.
Představme si modelový příklad. Dva dědkové někde na vesnici si otevřou špeluňku. Znám jich takových hodně, dědků i špeluněk, zas se tak moc od nich neliším. A přijde tam deset jiných dědků dát to svoje nějaký třeba i špatný pivo a u toho si dát svoje cigárko. Tak, jak to dělají celé desítky let. A v tom přichází městská panička na podpatcích s červenou rtěnkou a řekne těm šedesáti- sedmdesáti- osmdesátiletým pánům: „A domů! A špeluňku zavřít!“ Toto se děje a toto se přesně stalo. Někdo má tu odvahu, tu pýchu něco takového lidem udělat.
Stát zakrývá to, že šlape po svobodě smlouvy, argumentem, že je přece normální, když určuje nějaká pravidla. Tak to je ale veliký omyl. To je veliká lež. Stát má jedinou funkci v tomto smyslu – garantovat smlouvy, aby v rámci uzavřené smlouvy jeden nepodvedl druhého. A protože některé smlouvy jsou implicitní, to znamená, že nejsou výslovně napsané, ale vycházejí ze zvykového práva, k tomu slouží některé normy. Například ty, které střeží hygienická pracoviště a zde přítomný hlavní hygienik ČR. Ta slouží pouze k tomu, aby v případě, že dojde ke sporu mezi jednou stranou smlouvy a tou druhou o tom, jestli ona smlouva byla porušena, aby to posoudil. Obecně se má za to, že když přijdu do hospody, tak nedostanu automaticky z jídla průjem. A aby někdo mohl ten spor mezi zákazníkem a provozovatelem rozsoudit, k tomu poslouží normy a předpisy. K ničemu jinému stát oprávněn není. A nesmí být. A my mu k tomu nesmíme dát právo.
Stát nesmí lidi nutit uzavřít smlouvu, kterou si nepřejí mezi sebou uzavřít.
A přesto to dělá. Říká se, že zákon, který právě teď začal platit, vychází z práva na nekuřácký prostor, na občerstvení v nekuřáckém prostředí. Opravdu takové právo existuje? A vůbec: může existovat? Pokud totiž ano, pokud stát vyhlásí, že takové právo lidem dává, musel by zřídit svoji vlastní síť hospod. Ve své režii, ze svého rozpočtu a se svými zaměstnanci. A to, pokud možno, i v místech, kde žádná hospoda není. Třeba na vesnici bez hospody. Anebo v lese. Jak budou jinak uplatňovat v lese své právo na nekuřácké občerstvení, když tam žádná hospoda není? To jediné by mohl eventuálně stát udělat.
Ale nesmí nutit nikoho, aby nabízel službu, kterou nabízet nechce. Kterou on sám vyhodnotil, že ho třeba nebaví. Nebo že o ni není zájem. Může snad nutit stát někoho, kdo provozuje trafiku nebo květinářství, aby tam nabízel párky dětem, které chtějí sníst párek v nekuřáckém prostředí? To je blbost, ne? Tak proč to stát chce po putykách, kam lidi si chodí popít pivo a zapálit si? To je přece jiná služba, určená jiným lidem. Tak jako květinářství. Stát totiž nemůže vynutit si nějakou službu, aby byla nabízena (protože ji vlastník může zrušit). Tedy pokud ji stát neprovozuje sám a pokud nepovažuje všechny podnikatele (což mám pocit, že považuje) za svoje zaměstnance a všechno soukromé podnikání vlastně za státní. Proto i tento zákon je formou znárodnění.
Takže prý ochrana nekuřáků? Nekuřáka nikdo nenutí uzavírat smlouvu s kuřáckou špeluňkou. Nutí někdo prudérního člověka chodit na striptýz? Nutí alergika někdo, aby chodil do skleníků plných pylu? Nutí někdo člověka s poruchou sluchu, aby šel na hlasitou diskotéku? Nebo do středověké putyky, kde obsluha lidem tyká, flákne jim jídlo rovnou na stůl, protože je to tak stylové a někomu se to líbí? Co vlastně bude v takových případech dělat naše hygiena a Česká obchodní inspekce? Co bude dělat v sado-maso salonu? Bude kontrolovat, jestli zákazníky bijou hodně, nebo málo? No to teda fakt najednou nevím. Asi že málo. To by bylo správné.
Stát nemůže nutit nikoho, aby nabízel službu, kterou nechce nabízet, a nemůže ani nutit nikoho, aby ji přijímal, když ji nevyžaduje. Protože pak by musel stát unést břemeno důkazů, že je lepší, aby ten podnik nebyl vůbec, než aby byl jiný, než stát chce. Stát unese břemeno důkazů, že je lepší, aby to auto zůstalo v garáži, než aby jelo 200 km/h. Takové břemeno stát unese. Ale neunese důkaz, že je lepší, aby tam ta hospoda nebyla radši žádná než taková, která jisté skupině lidí vyhovuje.
Ta hospoda totiž nemá chapadla, nemůže nikoho popadnout na ulici a vtáhnout ho dovnitř. Hospoda, kde se smí kouřit, nemůže z principu nikoho ohrožovat. Podívejte se třeba: ohrožuje někoho existence domu někde ve městě, kde není žádná služba? Není tam prostě nic. Jak se tam chcete domoci svého práva na nekuřácké občerstvení? Budete bouchat na dveře: „Já tam chci dýchat čerstvý vzduch a dát si něco k jídlu?“ To je ale blbost, že jo?
A teď si představte, že za měsíc tam někdo zřídí kuřáckou špeluňku. Ohrozil tím práva někoho, kdo takovou službu odmítá? Předtím tam pro takového nic nebylo, teď tam pro něj nic není. Nezměnilo se z jeho pohledu vůbec nic, tak proč to státu vadí? Nikomu se nic nevnucuje, vznikla jenom služba pro jiný okruh zákazníků, kteří to naopak vítají. Nikdo tam nikoho nenutí jít. Někdo si asi myslí, že zřízením nějaké jiné služby vzniká nárok zpupnému, rozmazlenému a zpovykanému člověku rozkopnout dveře a přijít do květinářství: „Já chci párek!“ A do špeluňky přijít a říct: „Nekuřte tady, mně to vadí. Já si s sebou chci přivést mimino a být s ním tady do půlnoci.“
V rámci debaty už v prvních dnech po nabytí účinnosti tohoto zákona se začaly zjevovat – známý termín – nezamýšlené, nechtěné, a někdo dokonce říká neočekávatelné důsledky. Jak pro koho. Kdo se o to zajímal, ten přece tyhle důsledky uměl vypočítat dávno předtím. Před pěti lety, před deseti, před patnácti věděl, co nastane. A teď si představte, že do toho někdo zpupně a drze řekne: „A tak to necháme pár let být a pak to nějak jako vyhodnotíme.“
Copak je možné takhle dělat pokusy na lidech? Copak je možné zkusit nejdřív na nich, jak co funguje? To je naprostý projev cynismu a neúcty ke svobodě člověka. Já přece musím mít úplné mrazení v ruce, když hlasuji o něčem, co vpadne do životů milionů lidí. A kdo ze zákonodárců ho nemá, tak by neměl být zákonodárcem. To mrazení v ruce při pomyšlení, jaké to bude mít dopady, o kterých třeba teď nevím. Promyslel jsem to dvakrát, třikrát, stokrát? Anebo jsem nadšený budovatel dobra? Jo, to protlačíme, a všichni ostatní se pak s tím budou muset smířit. A já je podle toho naučím žít. Takhle uvažují.
To je přece drzé a nezodpovědné. A, víte, proč to takovíto zákonodárci dělají? Proč experimentují na životním způsobu, na životních zvycích? Nikdo nevypočítá dopady do milionů osudů, že lidi dnes dělají něco jiného, než by jinak mohli a než by chtěli. Jak to pootočí různé zvyky, jak to pootočí vztahy. Nikdo nemůže vědět, jaké nové skutečnosti z toho vyplynou. A jaké dopady, o kterých předem nikdo nic netušil. To si někdo bere na triko? Bere.
A víte proč? Víte, proč to dělají? Protože můžou. Tak se postarejme, aby už nemohli.
Přepis vystoupení Ladislava Jakla v Senátu Parlamentu České republiky v rámci veřejného slyšení o petici proti zákonu, který postihuje restaurace, kde majitel nezakáže kouření, 17. října 2017
