Symbolicky to dokládá poslední živá buňka TOP 09 (která ve zbytku země prakticky přestala existovat), vedená aktivním homosexuálem, mužem (?) žijícím a vypláceným v Bruselu, europoslancem Jiřím Pospíšilem. Ve spojení s dalšími oddanými kolaboranty (STAN a lidovci) se v Praze udržela při životě – podobně jako v nedávných parlamentních volbách. Právě TOP 09 je dokonalým příkladem úplného odtržení Prahy od Čech, Moravy a Slezska. Ani brněnská Kavárna, která se tu pražskou tolik snaží napodobit, tentokrát neuspěla. Moravské metropoli dominují ANO a ODS. I to je vzkaz hodný pozornosti.

ODS v celé zemi bezpochyby posílila. Předseda Petr Fiala se při té příležitosti snaží tvrdit, že jeho strana je dnes jedinou pravicovou alternativou k levicovému ANO. To je sice výrok takticky pochopitelný, ale mystifikační a skoro komický. Pokud něčím Fialova ODS není, pak pravicí. S jejími postoji (i ona přísahá na Brusel, i když „kriticky“) bychom ji za normálních okolností mohli maximálně pokládat za „pravé křídlo“ sociální demokracie – pokud by tato ještě existovala.

Jenže pravice i levice svou neschopností a úpornou tupou snahou nacpat se do (neexistujícího) „středu“, zcela vyklidily prostor beztvarému NIC Andreje Babiše. (Nad úpadkem pravicové ideologie, která se odpoutala od původních idejí a přesunula se do pomyslného politického středu, kde ji čeká, tak jako každou stranu, smrt varoval autor tohoto článku již v roce 2009 ve své knize Smrt ve středu. Jako zkušený novinář si tehdy dovolil ještě něco navíc - ze zavádění nesmyslných pojmů jako "politický střed" obvinil naše média. V důsledku toho vypukla přímo hysterická reakce médií proti jeho knize. Potvrdil tím jen, že měl pravdu, že nad našimi životy vládne mediokracie. A měl BOHUŽEL pravdu i v tom, že naši pravici čeká smrt, jak potvrzuje současnost. Ono se to dalo čekat i z matematického hlediska. Do jednoho bodu  na ose souřadné se nemohli vměstnat takové figury, jako byl tehdy Topolánek, Kalousek, Schwarzenberg, Bursík, Svoboda a další výtečníci navíc ze široka pěkně topolánkovsky rozkročení. - pozn. redakce)

Babišovo ANO (respektive ANO-NE, podle toho, odkud právě fouká) je nepochybným vítězem komunálních voleb. A vlastně v současné situaci Pán Bůh zaplať alespoň za to. Pražská politicko-mediální Kavárna se tento fakt snaží od prvních minut interpretovat jako prohru, protože ztráta Prahy je pro Babiše nepříjemná a iritující. Je totiž jeho osobním selháním, právě tak, jako je jeho osobním úspěchem vítězství ve „zbytku země“. To on posadil do čela šílenou Slovenu Krnáčovou („zpovykaní Pražáci“). On vyměnil na poslední chvíli nadějného Patrika Nachera za beznadějně nevýrazného Petra Stuchlíka. A dal nesmyslně veřejně najevo, jak mu na Praze záleží. Tím mobilizoval tu část Pražanů, kteří ho nenávidí, protože sají dezinformační mléko z cecíků České televize, rozhlasu a z Bakalova koncernu. Zfetovaní Pražáci. Zbytku je spíš lhostejný. A tak odjeli na víkend, nebo zůstali doma. Určitě první vážná Babišova chyba. 

Nepřátelské území

Komentáře tvrdí, že levice v zemi prakticky zmizela. To je samozřejmě nesmysl. Zmizely strany, které se za ni vydávaly tak neobratně, že to voliči snadno prokoukli. Na prvním místě samozřejmě ČSSD. Poté, co ji B. Sobotka, J. Dienstbier a spol. zavlékli do propasti „městských liberálů“ (internacionální „Evropané“ ošklivící si národy a státy), uchopil ji Sobotka č. 2 – Jan Hamáček. Pokud se něco zásadního nestane, dožijí v Babišově vládě – a pak bude konec. To zásadní by muselo být skutečným „návratem ke kořenům“, ke skutečným socialistům mezi námi, kteří ovšem již – patrně na dlouho, ne-li natrvalo – „zaparkovali“ u Velkého Andreje.

Podobné je to s komunisty. Poté, co Vojtěch Filip zatočil s jedinou autentickou vrstvou své strany reprezentovanou Josefem Skálou (zatočil s ním vpravdě ohavně „jako s třídou“), stal se pouhým obchodníkem s deštěm. Toho by sice u nás bylo potřeba jako soli, ale jen pár naivů či sentimentálně loajálních straníků může uvěřit, že má ještě k „oblakům“ přístup. Dokonale to ilustruje kandidatura Marty Semelové, což je v pražských podmínkách vědomá sebevražda. Či spíše možná jen lhostejné pokývnutí. Lhostejní komunisté? Tak si říká smrt tohoto kdysi radikálně levicového hnutí „revoluční mládeže“, jehož pozice nyní převzali ultraleví „panevropští“ Piráti.

Právě oni budou nyní vládnout v dobitém (to i je správně) hlavním městě, jež je pro Čechy, Moravany, Slezany a zdejší české „disidenty“ od nynějška otevřeně nepřátelským územím. Způsobí to ještě větší „roztržení země“? Ale kdepak. Tak je to už dlouho, jen to nebylo tak makavě patrné. I Bohuslav Svoboda (ODS) jako primátor dával „záštity“ všem těm Praque Pridům a spol. Posledním pravicovým primátorem, který po sobě v Praze něco zanechal, byl Pavel Bém. Proto musel být mediálně lynčován, neúspěšně kriminalizován a nakonec po bolševicku zlikvidován („jako třída“).

Otázka Okamura

Komunální a senátní volby nejsou pro autentickou protestní stranu, jakou je u nás pouze SPD, optimální platformou. Proto relativní neúspěch není třeba vidět nijak tragicky, ale k poučným závěrům stačí. Patří k nim i ostré propadnutí osobností typu Ladislava Jakla v senátním obvodu zahrnujícím Prahu 2 a část Prahy 3. V místě, kde dostane v prvním kole 40 % další „prázdný a falešný“ kontejner Marek Hilšer, nemá smysl se pokoušet. Jakl je přitom mimořádně nadaný politik, jehož chvíle teprve přijde. Musí však daleko pečlivěji vážit hřiště, na němž má šanci dávat góly. Hrát fotbal na kluzišti, kde předpojatí rozhodčí čekají na své oblíbené krasobruslaře, je sice čin bezpochyby statečný, ale spíše v étosu kamikadze.

Tomio Okamura se v těchto volbách zjevně příliš neangažoval. Těžko odhadnout, zda šlo o vědomé či spíše intuitivní rozhodnutí. Jeho chvíle musí samozřejmě přijít především ve volbách do Evropského parlamentu na jaře příštího roku. Pokud Trójský kůň „bruselského lidu“ právě obsadil zmatenou a „zdrogovanou“ Prahu, je velká šance již brzy prorazit brány tyranova hlavního města. Prakticky ve všech členských státech unie se síly pro tento výpad již úspěšně formují. Bylo by s podivem, kdyby tomu mělo být u nás jinak – a Okamura je v naší zemi jediným uvěřitelným reprezentantem nazrávajících „evropských hroznů hněvu“. 

Okamura si musí dát ale pozor především na ANO(NE). Andrej Babiš nutně potřebuje příští úspěch. Vedle ODS je přitom typickým představitelem té části unijního establishmentu, který „vzpouru“ pouze předstírá. Něco jako když Václav Havel chtěl u nás „reformovat“ socialismus. Jenže ten narazil na Václava Klause s jeho tahem na branku za klasickou demokracií a kapitalismem. Bude to přibližně obdobný typ souboje, jen (opět) na jiném hřišti. V tomto případě navíc „zpovykaní Pražáci“ nebudou tak důležití (a místní disidenti notně pomláceni a mnozí možná i ve vězení).

Jedinou nadějí je stále ještě relativně normální „zbytková“ Česká republika – k níž Praha už nepatří. Je dobré, že to už víme nade vší pochybnost. Jde o jeden z mála okamžiků, kdy platí to nehezké heslo Čím hůře, tím lépe.

Takže s pomocí Boží: Vzhůru do boje, MY z Čech, Moravy a Slezska!

Snímky Jiří Pancíř, revue Fragmenty