Fašismus bylo označení pro režim italského vůdce Mussoliniho. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích, a stalo se tak označením typu politické ideologie. Typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. Tolik definice.

Nacionalismus jsou myšlenkové tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitost skupiny lidí, kteří obvykle (dle různé definice národa) sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. Z nacionalismu vychází myšlenka národních států, na které je do značné míry založeno dnešní uspořádání států světa. Z tohoto pojetí také vychází názvosloví používající pojmy národní a mezinárodní. Pod vlivem nacistického vypjatého nacionalismu se tento výraz začal používat také v negativním smyslu pro ideologii šovinismu, přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Příbuzným pojmem je patriotismus, česky vlastenectví, který zdůrazňuje vlast, tedy rodiště či zemi rodičů.

Patriotismus, tedy vlastenectví je společensko-politický postoj vycházející z emotivního kladného a podpůrného postoje jednotlivců či skupin k otčině. Otčinou (či domovinou) může být oblast nebo město, obvykle se jí však míní národní stát nebo vlast, Termín patriotismus je často definován jako oddanost domovské zemi, která má své specifické projevy dle jednotlivých zemí. Patriotismus na rozdíl od šovinismu nevylučuje úctu k jiným zemím a národům.

Tolik základní definice citované z jiných zdrojů. Pokud si je pečlivě přečtete, zjistíte, že jde o rozdílná vyjádření vztahu k vlasti, spoluobčanům i cizím lidem. Vraťme se však ještě trochu do historie. Fašisté byli samozřejmě zároveň nacionalisty a vlastenci. Mimo organizovanost a zfanatizování však byli též agresivní a rozpínaví. Adolf Hitler využil historických germánských vlastností a schopností. Vynikající manipulací v Němcích probudil nejen nacionalistické a vlastenecké nálady, ale zároveň jim vštěpoval, že je třeba svou pravdu šířit dále po světě. Neváhal zneužít i děti a indoktrinací je natolik pobláznit, že byly po pár letech ochotné umírat na frontě. Ideologická i rasová uměle vytvořená nadřazenost Němců vůči ostatním národům tak byla hnacím motorem vedoucím Německo do 2.světové války. Ideologickým důvodem nebyla ani tak hamižnost a touha po majetku, jako spíše přání fašistů prosadit vlastní a jediný názor na to, jak má svět vypadat, pokus získat vládu nad ostatními. Něco podobného zažíváme i nyní, kdy ruku v ruce postupují společně Německo, Francie a vedení EU podporované liberálně demokratickými silami.

Pokud tedy lze něco nazývat fašizmem, pak je to diktatura Bruselu. Ostatně i směr případného výboje. Míří opět na východ. Srovnejte si definici fašismu, do nacionalistického pojmenování si dosaďte tmavšího Evropana vzniklého křížením Afričanů s Evropankami. Ještě Vám to nesedí? Od fašismu se příliš neliší ani působení několika posledních amerických prezidentů před Trumpem. Arabské jaro bylo ukázkou prosazování změn dle vlastních představ v cizích svrchovaných zemích. Bez ohledu na utrpení místních obyvatel a budoucí následky pro svět. Podobně lze vnímat Antifu, která svým názvem pouze mate a je něčím podobným, jako byla Hitlerjungend. I proto je strašidelné, že lídr Pirátské strany se hrdě stavěl do první lajny akcí Antify.

Označování příznivců stran něčím blízkých naší SPD jako fašisté, je tedy pouze odváděním pozornosti od zvěrstev Bruselu.

Nacionalismus už je něco jiného. Z něho vychází historicky dlouhodobé rozdělené světa na státy. Nacionalistou je tak každý občan jednotlivých států, který neusiluje o slučování v jeden celek. Národní státy mají svou historii, opodstatnění a logiku. Vytváření obrovských ekonomických a územních celků vždy skončilo jejich rozpadem. Fungování ekonomiky na bázi spolupráce mezi státy má větší perspektivu, než naprosto geologicky, ekonomicky a sociálně rozdílné země slučovat do jednoho celku. Být nacionalistou tak tedy není nic špatného a prosazování národních států, byť spolupracujících, má v střednědobém a dlouhodobém horizontu logiku.

Patrioti a vlastenci jsou chloubou každého národa, každé země. Vždy jsme si vážili těch, kteří bránili svou vlast, někdy i za cenu nasazení vlastního života. Vlastencem je každý sportovec stojící na stupních vítězů s národní vlajkou na srdci. Lze za něj považovat každého, kdo by za svou vlast bojoval na všech myslitelných polích. Být hrdých příslušníkem národa, který má svůj domov, je pocta. Kolik takových vlastenců přichází do Evropy? Kolik jich je v centrálním velínu v Bruselu či v naší politické a umělecké sféře?

Opravdu je urážka, když Vás někdo nazve vlastencem či nacionalistou? Nikoliv, je to pocta

Pocta, které je třeba si vážit, zároveň je třeba se oprostit od názvu fašista. Agresivní a expanzivní povaha fašismu je něco jiného, než postavení se na obranu vlasti.

SPD a ani nikdo jiný hlásící se k vlastenectví neřekl, že bychom chtěli zaútočit, atakovat či napadnout kohokoliv za našimi hranicemi.

Ale doma si chceme dělat to, co uznáme za vhodné. Je to naše právo, a to je třeba bránit. Bez ohledu na stranickou příslušnost. S SPD se můžete rozcházet v praktikách, můžete je vnímat jako podnikatelský subjekt, ostatně která strana jím není, ale k fašismu má SPD dále, než jiné strany spojené s prosazováním politiky EU. To platí pro všechny politické sdružení a strany, stejně tak i pro umělce i prosté lidi, pro které jsou Čechy a život v nich prioritou.

Pravý prostor  8.4.2019