Hlavní systémovou předností demokracie nad autoritativními režimy nepochybně je, že umožňuje pravidelné střídání vlády podle předem jasných a respektovaných pravidel. Další předností až dosud byl princip, že je garantována existence opozice a že v konfrontaci různých politických koncepcí, názorů a vizí vzniká politický program, který je na základě rozhodnutí voličů realizován. Permanentní legální politická oponentura má být garancí prevence chyb a zneužití moci. Toto vše zajišťuje systém vlády práva garantující práva jednotlivce a občana.  Vše je založeno, popsáno a rozpracováno v nepřeberných dílech myslitelů, vědců i politiků a doloženo bezpříkladným civilizačním vzestupem Západu v uplynulých třech staletích.

Dnes, přes halasné vzývání demokracie, nás však žitá realita přesvědčuje mnohdy o tom, že král je nebo začíná být nahý. Bavme se o tom na našem příkladu, byť i mnohde jinde, i v samotných USA, se dosavadní demokratický systém silně otřásá.  Ptejme se, proč u nás demokratický systém namísto kompetentního a odpovědného vládnutí plodí spíše chaos, diletantství a neodpovědnost. Hledejme odpovědi na otázku příčiny rostoucí nespokojenosti veřejnosti s politickými poměry a všeobecné deziluze. Pokusme se naznačit alespoň některé možné příčiny.

Zastupitelská demokracie, jak ji praktikujeme u nás, je založena na svobodné soutěži politických stran, které mají vyjadřovat a reprezentovat rozdílné politické zájmy existující ve společnosti.  Měly by tudíž mít jasnou ideologii a strukturu schopnou podobné názory a postoje mezi obyvatelstvem identifikovat, šířit je a agregovat.  Demokratická politická strana by měla rovněž mít demokratické vnitřní mechanismy, jejichž prostřednictvím generuje osobnosti schopné její program reprezentovat navenek v orgánech veřejné moci.  Toto vše může dobře fungovat pouze tehdy, pokud má daná strana relativně početnou členskou základnu.

Tak tomu bývalo v dobách minulých, za monarchie a první Československé republiky, kdy politické strany zastoupené v parlamentu měly statisíce členů. V okolních zemích – Rakousku, Německu – to platí více či méně dosud.  V takovém případě lze předpokládat, že demokratické mechanismy mohou řádně fungovat a umožňují vznik konkurenčního prostředí zajišťujícího to, že se do čela mohou dostat schopné a kompetentní osobnosti. Silná a velká strana je schopna mít odpovídající politické struktury, aparát i odborníky, s jejichž pomocí může realizovat vlastní program a v případě volebního vítězství skutečně řídit státní byrokracii.

U nás však politické stranictví prochází fatálním úpadkem, jehož kořeny můžeme hledat v jeho diskreditaci v éře komunismu. Dnešní politické strany jsou spíše kluby s několika málo tisící, či dokonce stovkami členů.  Takto slabé struktury postrádají pro úspěšné vládnutí skoro všechno – osobnosti, odborníky, aparát, finance atd.  Oprávněně jsou často spíše než stranami nazývány politickými projekty, za jejichž existencí a fungováním se skrývají parciální zájmy konkrétních domácích či zahraničních hybatelů.

Jejich volební souboje čím dále tím více ztrácejí charakter otevřené demokratické soutěže a mění se na kontext  mediálních manipulativních kampaní, kde rozhoduje bulvární marketing a nikoliv programy, natož pak ideologie.  Politika přestává pokrývat názorové a zájmové rozdělení společnosti, přestává mít schopnost a zájem řešit skutečné problémy, slouží stále více svým sponzorům či vnějším zájmům než vlastním voličům a spoluobčanům.

Do exekutivních funkcí se dostávají nepřipravení, náhodní lidé bez kvalifikace a potřebných zkušeností na to, aby byli schopni řídit ministerstva či vést mezinárodní jednání. Personální slabost a odborná vyprázdněnost prakticky všech našich politických stran vede k tomu, že jejich nekvalifikovaní političtí nominanti jsou totálně závislí na expertíze aparátu ministerstev, jimž jsou v případě úspěchu posazeni do čela.

Je příznačné, že prakticky všechny naše politické strany nejsou o své budoucí politice schopny cokoliv konkrétnějšího říci do té doby, než pro ně po vstupu do vlády začne pracovat aparát ministerstev. To vede v praktické rovině k tomu, že vládnou úředníci. Na jednání vlády nekvalifikovaní politici náhodou se ocitnuvší v ministerských funkcích si navzájem většinou pouze předčítají stanoviska, která jim napsali úředníci jejich ministerstev, a schopni diskutovat jsou většinou pouze materiály, které sami předkládají. Příznačná je praxe, která se rozmohla za několika posledních vlád, že velká část materiálů, předložených do vlády, se vůbec neprojednává a schvaluje se en bloc bez rozpravy.

Za takových poměrů začínají demokratické mechanismy ztrácet smysl a stávají se drahým luxusem.

Vládnou nikomu neodpovědní úředníci zabetonovaní ve svých funkcích služebním zákonem. Moc toho nejnižšího referenta na ministerstvu je téměř absolutní. Co do spisu napíše, to z něj lze odstranit velmi a velmi obtížně. Všichni nadřízení se na spis pouze připodepisují, a tak jako nůž máslem mohou legislativním procesem projít děsivé věci, které je nesmírně těžké napravit.  Každý by mohl uvést spousty případů legislativních zmetků a nesmyslů. Politické strany tomu nejsou schopny zabránit, neboť nedisponují vlastním odborným aparátem, který by byl schopen vznikající legislativu analyzovat, politicky oponovat a hlídat její soulad se stranickým či vládním programem. Poslanci pak hlasují velmi často mechanicky podle pokynů.

V exekutivě bují nepřekonatelný resortismus, kterému napomáhá koaliční charakter vládnutí, kdy si jednotlivé vládní strany z vybojovaných ministerstev vytvářejí vlastní opouzdřené pašalíky, jejichž nedotknutelnost chrání před ostatními, především pak před premiérem.

Dalším problémem je roztříštěnost veřejné moci vznikem samosprávné územní demokracie.  Existence samosprávných krajů vytvořila do značné míry autonomní krajská mocenská centra, dále oslabující celostátní vedení hlavních politických stran. Ty přestávají být jednotným organismem a stávají se konglomerátem regionálních zájmových skupin, což dále rozkolísává celostátní politiku a limituje akceschopnost vedení. Vytváření jednotné politické linie je i na vnitrostranické úrovní velmi složité.

Rozmáhání dalších a dalších tzv. nezávislých, tj. nikomu neodpovědných regulačních orgánů rozšiřuje pole pro uplatňování byrokratické zvůle, stejně jako opouzdřená justice, vymknutá z jakékoliv veřejné kontroly a vlamující se do exekutivy.

Základní demokratické principy jsou pak negovány stávající praxi uvnitř EU, kdy bruselská byrokracie bez jakékoliv demokratické legitimity vytváří předpisy a regulace, které národní orgány mohou pouze přijmout a aplikovat. Zde jakákoliv demokratická vazba a odpovědnost těch kdo vládnou vůči voličům a občanům zcela chybí.

Zájmem politiků se stává pouze znovuzvolení

Jejich horizonty uvažování jsou zcela podřízeny tomuto cíli, cokoliv, co přesahuje délku volebního období, těžko získává prioritu. Výsledkem je neodpovědnost, účelovost, plýtvání a nehospodárnost. Volební cyklus totálně deformuje a téměř vylučuje odpovědné vládnutí. Vůbec už nehovořím o tom, jakou hrozbu pro legitimitu a férovost volebního procesu a na něm založené politické demokracie představují takové „inovace“ jako je rozšiřování korespondenčního a internetového hlasování, umožňující volební podvody a manipulace.

Výsledkem těchto všeobecných poměrů, z nichž pouze o některých bylo hovořeno výše a které nejsou většinou ani specificky české, je bohužel občanovi odcizený systém, v němž je mu vláda stále více vzdálena a názor občana je velmi často zcela ignorován. Praktické politice dominují prázdné sliby, neodpovědnost, alibismus, nekompetence a konformismus.  

Měli bychom proto opustit přezíravý postoj vůči jiným zemím, které nesplňují kritéria, která jsme pro jejich politické systémy my sami stanovili. Defekty našeho systému, které vedou k zjevné krizi, vyžadují vážné zhodnocení a hledání nápravy. Na to bychom se měli soustředit především, abychom mohli být skutečným a přesvědčivým příkladem jiným. Zatím tomu tak není a nemůže být.