Takovým státům se přesto říká zkráceně demokratické bez přívlastku, protože, jak správně říkal pan Churchill, "i když se nám to nelíbí, nic lepšího než demokracii neznáme". Tento systém i přes vznosná slova o demokracii ale vyhovuje vládnoucí politické oligarchii, která by jeho  změnou přišla o své výhody. Tuto oligarchii tvořily v minulosti rodinné sítě šlechty, nyní ji tvoří sítě politických stran, o nichž jednou za 4 roky rozhodujeme ve volbách. Většina z nás si neuvědomuje, že stranám jde většinou pouze o to udržet si moc a privilegia v rámci svých stranických potřeb. Je to samozřejmě stále lepší, než když se moci nad státem chopí dosazený diktátor, ale i přesto takový demokratický stát není rozhodně podnikem služeb pro občany, ale pro vládnoucí oligarchii stran.

Demokracií budoucnosti bude přímá demokracie

Aby se stát změnil na podnik služeb pro občany, nikoliv pro politiky, musela by v něm být zavedena demokracie budoucnosti - přímá demokracie. Politici však dobře znají její hrozbu pro ně, proto vizionářské politiky, kteří se snaží o  zavedení přímé demokracie, nazývají všemi možnými negativními názvy od populistů, neonacistů, fašistů a dokonce klerofašistů. Přitom by si měli tito političtí vizionáři zasloužit spíše název důmyslného rytíře renesanční doby Dona Quijote de la Manchy, který se tehdy také snažil nalézt rozpor mezi skutečností a iluzí a uvést vše do souladu. Politici využívají toho, že se občané obávají změny systému a toho, že lidé navíc nechápou, co by jim přímá demokracie přinesla. Je to proto pro hlasatele přímé demokracie boj přímo sisyfovský a bude to boj na dlouhou dobu. Nebude to ale boj s větrnými mlýny, ale naopak boj o lepší život nás všech. Dokladem toho, že systém přímé demokracie  není jen iluzorním snem a že vede k prosperitě jsou v Evropě dva bohaté státy - Lichtenštejsko a Švýcarsko. 

Jak jsem již řekla, lidé u nás  nechápou, co by jim přímá demokracie přinesla, a tak se jí jako každé změny obávají, místo aby v ní viděli demokracii budoucnosti, která bude sloužit jim. Jejím zavedením by přestali  sledovat v médiích nepřetržité boje mezi zástupci stran, který z nich je lepší, méně krade či má větší vilu, auto či milenku. Díky tomu zapomínají, že tito mocichtiví vůdcové stran mají místo toho pracovat na prosazování věcí, které před volbami slibovali. Tedy pracovat pro  rozvoj našeho národa a tím pro jeho občany. Většinou jdou k volbám, aniž znají stranické programy (mají-li je strany vůbec), natož pak jména všech osob na kandidátních listinách. To politici dobře vědí a slibují vesele na volebních setkáních modré z nebe a lidi je za to kroužkují. A pak se diví, co to tam ten který filuta v tom parlamentu dělá, když jim sliboval něco jiného. A místo toho, aby se staral o ně, stará se jen o sebe a jaký post urve, nejlépe v Bruselu.

Tak se stává, že o tom, jaké budou například platit daně, rozhoduje po volbách ministr, který nikdy nepřečetl nic z mikroekonomie, natož pak z makroekonomie, bez jejíž znalosti se stát hospodářsky dobře řídit prostě nedá. To si ověřil brilantní mikroekonom Babiš.  Mikroekonomicky jde řídit podnik, ale stát nikoliv. A co provádí současné ministerstvo financí, to zírá i každý školák. Nejde přece jen rozdávat almužny lidem, kteří již nemají ani na jídlo pro děti do školy. Nejde jen radit lidem, aby se na zimu vybavili svetry když nebudou mít na topení namísto toho, aby se snažili zvolení politici rozpohybovat ekonomiku a tím získat příjmy do rozpočtu a zamezit ožebračování lidí.  Vůbec je nenapadne, že musí takový propad ekonomiky řešit po vzoru nobelovských ekonomů, jako např. Miltona Friedmana, rychle zavést nízké sociální daně pro všechny občany (kdysi zvané rovné), nalákat tím do země podnikatele a rozjet průmysl a zemědělství. Prostě začít pracovat podobně, jako to provedli u nás v devadesátých letech friedmanovští makroekonomové sdružení kolem profesora Klause a dokázali během jednoho volebního období docílit nárůst HDP o 6,4 % v komunisty ekonomicky zdevastované zemi. Současní politici převzali proti nim prosperující zem, i přes kovidové poničení ekonomiky, ale dělají vše pro to, aby ji zničili ještě víc než kovid namísto toho, aby se snažili něco dělat s návratem do normálních kolejí a přílivem peněz do poničeného rozpočtu.

Ale dost o tom, tu nevzdělanost, bezmocnost a nechuť vlády sloužit občanům každý zažíváme na vlastní kůži. Vraťme se k otázce jak tento systém vedoucí naši zem do chudoby změnit.

Jak proměnit stát v podnik služeb pro občany, v podnik, který bude sloužit lidem. 

Jde to zavedením přímé demokracie. Lidé si musí uvědomit, že je pro ně mnohem jednodušší ve volbách rozhodovat o konkrétních věcech, které si přejí prosadit  než o osobách politiků, kteří by je měli za ně po zvolení prosazovat. Že se musí do politiky vrátit opět ideje a přání dosáhnout svých představ. Neboli že je lepší žít v přímé demokracii, kde by ve volbách, zvaných referenda, o tom rozhodovali.

Půjde to vůbec ještě za našich životů, když budou mocenské elity podnikat vše pro to, aby se udržely u moci? Budou tvrdit , že většina národa nedosahuje takové duševní a morální úrovně, aby mohla rozhodovat o budoucnosti státu tak dobře jako to umí volení oligarchové straničtí. Na tom něco jistě je. Lidi se starají většinou jen o své domy a o dovolené u moře. Ale pak by měli tito odpůrci přímé demokracie odmítnout i tu současnou demokracii nepřímou. Protože takoví neinteligentní občané, kteří neumějí rozhodnout ani o tom, co chtějí,  nemohou o to víc rozhodovat o tom, koho mají volit. Je přece jednodušší rozhodovat o konkrétní věci než o osobě politika, kterého ani neznají, natož pak o stranickém programu, o němž ani nevědí, zda bude po volbách naplněn.  Vzpomeňme jen Mirka Topolánka který vyhrál volby nabídkou nízké sociální daně (mylně tehdy značenou jako rovná, protože všichni občané měli platit stejné procento za zisku) a po volbách okamžitě vyhodil z postu ministra financí jejího autora Vlastimila Tlustého s tím, že jí stejně nevěří. 

Co musí zvládnout politik horující pro přímou demokracii

1. Politik, který chce přesvědčit lidi zvyklé žít ve státech s nepřímou demokracií bude muset přesvědčit vládnoucí politiky  a politické strany o nutnosti  zavést ústavní změny pro její zavedení. To není jednoduché a dokonce ani ve státech, které již přímou demokracii mají zavedenou jako Lichtenštejnsko či Švýcarsko se ústavní změny prosazují obtížně, neboť zavedení přímé demokracie znamená vždy omezení moci vládnoucích politiků. Ironií je, že k tomu, aby se vůbec přívrženci přímé demokracie dostali do parlamentu a do médií, musejí si založit ve stávajícím systému nejdříve vlastní stranu. To je obtížné na peníze, na čas a chce to opravdu velké nadšení, aby to vydrželi a nevstoupili do některé ze zaběhnutých stran. Navíc je jasné, že se jen obtížně bude nová strana stávat většinovou. Na štěstí to není nutné, pokud v jejím čele stojí osobnost, která půjde za svým cílem. Příkladem, že i malé strany dokážou přesvědčit takřka celý národ o své pravdě, jsou Zelení. I když jsou malé, nejsou ve vládě, mají velký vliv. 

2. Aby mohl národ přesvědčovat o své pravdě, musí získat na svou stranu alespoň některá hlavní média,  protože v systémech s nepřímou demokracií mají média obrovskou moc a tím význam a v něm bude muset svou vizi o přímé demokracii prosazovat. Zdálo by se, že to půjde snadno, protože stát s přímou demokracií naopak do působení médií nezasahuje, pouze stanoví rámcové podmínky, na nichž média  fungují, jako je např. ochrana soukromí občana a  právo na uvedení  na opravu lživé zprávy o něm do jisté lhůty. Mohlo by se tedy zdát, že současná média stále volající po svobodném vyjadřování bez cenzury, budou po přímé demokracii, která je zbaví nadvlády stranické cenzury, přímo volat, protože v ní budou moci uchopit politické problémy a psát o nich svobodně a  po svém, informovat o jeho řešení a případně ho prosazovat v referendu. Ale není tomu tak. Média se bojí, že v systému s přímou demokracií ztratí svou politickou moc a statisícové  platy za informování v intencích v intencích vlády. TV a ČRo navíc, že přijde o komerční poplatky nařízené parlamentem občanům jako daň. A mají pravdu. Tam média pouze informují o tom, co chce publikum číst, slyšet nebo vidět - o zábavě, senzacích, klepech společenských, o zločinech či sexu. A pokud to nedělají, nikdo je nekupuje a nemají peníze na provoz. Slouží prostě k pobavení společnosti. Samozřejmě, že také záměrně z rozličných důvodů šíří i lži a postižený musí podstoupit mnohdy zdlouhavý soudní proces, aby byla media povinna zveřejnit omluvu. I sám kníže Adam Lichtenštejn to potvrzuje na své osobě.  Média ale vědí, že když soud prohrají, doplatí na to v očích veřejnosti a přijdou o čtenáře a mnohdy i o reklamy.

Proto se přímá demokracie dostává ke slovu velmi těžce. 

Přesto lidé volají po větší demokracii, cítí, že je něco s tou nepřímou současnou v nepořádku a politici nemohou před tím úplně zavřít oči. Při konkrétních úpravách zákonů ale mají zatím klapky na nich zavřené a snaží se ji pomluvami mluvčích co nejvíce omezit.  Jednou ale budou muset postupovat ve spolupráci s jejími mluvčími bez dehonestací a pomluv. A rovněž tak média nebudou moci do nekonečna o nové demokracii mlčet.

Až tato bitva bude vybojována, bude se moci realizovat i u nás stát budoucnosti s přímou demokracií. Stát hodný třetího tisíciletí .

1. Nejdřív bude nutné vypracovat koncept ústavy s ohledem na místní tradice. Někde si lid přeje dědičnou monarchii  (Lichtenštensko), někde republiku (Švýcarsko). K jeho vypracování bude nutné sestavit tým expertů různého oborového zaměření. Tomuto týmu je k disposici radou při vypracovávání ústavních návrhů na Princetonské univerzitě Lichtenstejn Instituteon Self-Determination (LISD). Pod vedením Prof.Dr. Wolfganga Danspeckgrubera tam síť mezinárodních expertů z různých kulturních okruhů a kontinentů je tam k tomu k disposici. Návrh ústavy státu Lichtenštejn provedl LISD přímo excelentně. 

2. Musí být vypracovány rovněž nové zákony. Mnoho zákonů osvědčených ve státech půjde přijmout beze změny.  LISD nabízí pomoc s úpravou návrhů pro doplnění. 

Stát , který se bude řídit výše uvedenými předpisy a zákony, se klidně a bez revoluce změní v podnik služeb sloužící národu a nikoliv politikům. 

 © Kulturní komise, z.s.