V televizní debatě veřejnoprávní televize položil moderátor Andreji Babišovi hypotetickou otázku:  „Pokud by bylo napadeno Polsko nebo pobaltské státy, měli bychom splnit své spojenecké závazky a poslat tam vojáky?"  Ten na to odpověděl „Určitě ne, určitě ne. Myslím, že je potřeba mluvit o míru."  Strhl se pokřik že pan Babiš nechce plnit závazky vůči NATU, že Česko jako člen Severoatlantické aliance je součástí konceptu společné obrany a pokud dojde k útoku na jeden stát NATO, jde podle článku 5 o útok na celou alianci a každý stát sdružený v NATU musí neprodleně podniknout akci s cílem obnovit a udržet bezpečnost v rámci celého obranného uskupení. Nepomohlo ani, že Andrej Babiš po debatě v televizi na Twitteru napsal: „Jsem přesvědčený, že se to nestane, a nechci to vůbec připouštět. Pokud by došlo reálně k napadení, pochopitelně bych dodržel článek 5 Washingtonské smlouvy." Útoku ve všech médiích se zvrhly do polohy, že Babiš nechce poslouchat NATO a podobných nesmyslů, z nichž je navíc patrné, že redaktoři jsou tak líní, že raději opisují jeden od druhého tuto lež, než by si tento článek přečetli. Jinak by pochopili, že článek 5 nenařizuje státům žádnou povinnost mimo připomenutí, že při napadení členské země jí pomůže tak, jak ten který stát bude považovat za nutné. 

Uvádím proto celé znění článku 5, aby si to nemuseli leniví Babišovi kritici hledat na internetu a také proto, aby si ho přečetli v této napjaté době občané naší země a nedělali si zbytečné iluze o něm:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Z výše uvedeného je zřejmé, že bude-li zvolen prezidentem pan Babiš, může jako vrchní velitel ozbrojených sil  podle článku 5 podniknout akci, jakou bude on považovat za nutnou. Smlouva mu nenařizuje, že jako spojenec z NATO musí vzít tanky a děla a poslat je i se svými vojáky do jiné země NATO udělat v ní pořádek. Na to ostatně již před lety upozornil při kritice dvojjakosti  bodu 5 Washingtonské smlouvy Petr Robejšek z Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku. Správně uvedl, že „Washingtonská smlouva dává členské zemi na výběr, jakou formou pomoci napadenému spojenci přispěje. S určitou dávkou nadsázky není vyloučeno, že pomoc může spočívat v tom, že členskému státu napadenému v zimním období budou zaslány deky…“

Také ale bod 5 dává nebezpečnému člověku v čele státu možnost rozpoutat mnohem větší konflikt než v dané zemi je vysláním svých vojenských sil do boje. To by si měli naši páni redaktoři uvědomit, než se začnou tak vehementně stavět na stranu těch, kteří takto jednají či budou jednat jako prezidenti. 

Není totiž pravda,  že prezident nemá moc, jak se nás snaží přesvědčovat. Pouze zatím stáli v čele státu muži uvážliví a netoužící po zviditelnění se za pomoci zatažení země do válečného konfliktu. Kdyby tam stál někdo jako současný premiér, už by naši synové umírali na Ukrajině. A možná by za pár měsíců zfanatizovaná omladina volala o pomoc proti takové katastrofě.

© Kulturní komise  ČR, z.s., 2023