A tak dnes jako houby po dešti vznikají neziskovky i státem placení kontroloři nedovoleného obsahu, kdekterý poblouzněnec si hraje na antimanipulátora a hlídače státu a kdekterý stát či soustátí už připravují zákony, kterými půjde vypnout web, postihnout server, vymazat status na sociální síti nebo ji rovnou celou zakázat a jeho autora a majitele postavit ke zdi a zastřelit za úsvitu.

Jenomže opět se na to jde jako s kanónem na vrabce. Je k ničemu zakazovat nože, auta, střelné zbraně, bomby, knihy, noviny, weby, ústa, rádia a televize, protože to jsou jen nástroje, přístroje, věci a nositelé síly. Některý bloud by rád ze světa sprovodil nenávist, ale to je jen lidská emoce, podobně jako radost, smutek, lítost nebo strach. A každý z nás celý ten balík emocí nosíme v sobě a čas od času je všechny cítíme a prožíváme. Od nenávisti je jen nepatrný krůček k lásce a lásku od nenávisti není někdy lehké na první pohled rozeznat. Vždyť právě přeměně jedné emoci v druhou se nedávno věnoval americký Nejvyšší soud, jak si lze přečíst například zde. Konstatoval, že i stovky nenávistných zpráv, jež třeba i někdy verbálně jakoby přejímu adresátovi přát smrt, jsou holt také výrazem svobody projevu a svobody slova.

Americký Nejvyšší soud má podobnou úlohu jako náš Ústavní soud. A jeho postoje barvitě ukazují, jak vypadá hodnotová ukotvenost, o níž se u nás tak nedostatečně hovoří v době, kdy se nově formuje český Ústavní soud. Ten americký má v hodnotovém ukotvení naprosto jasno: chrání lidský život a svobodu projevu nekompromisně a nejen formálně, jak se to děje napříč Evropou a v nejvyšších strukturách EU. Takový soud není neutralistický robot, hledající technickou podobu pravdy. Je v závislosti na svém složení posuzovatelem a strážcem základních civilizačních hodnot. A hodnoty je třeba ochraňovat zejména v případech, jež se nám třeba zrovna moc nelíbí. A zejména u jednotlivců, jež nám pijí krev a vyvolávají v nás nesympatie a odpor. A má-li platit svoboda slova, pak má platit i pro všechny druhy emocí, lásky i nenávisti.

Měli bychom brzdit s rozdmycháváním nenávisti k nenávisti. Kdo seje nenávist, ten ji taky sklidí. A abyste mě nesprávně nepochopili – ani na chvíli nepochybuji o osobní odpovědnosti každého člověka za slova, jež napíše nebo vypustí z úst. Odpovědnost za konkrétní prokázanou újmu způsobenou jinému člověku. Ne za pocit diskomfortu z nastaveného zrcadla. Ne za jinak vyprávěný příběh (dnes módně „narativ“). Definovaná odpovědnost trestní, občanskoprávní, správní i majetková nechť zůstane, jak ji v zákonech už máme upravenou. Ale žádné slovo se nemá preventivně mazat, žádná kniha pro jistotu zakazovat, žádná věta vystřihovat. Jakmile zakážete jedno slovo, jakmile vystřihnete jedinou větu, pak budete pokračovat dál a nikdy nikdy nikdy neskončíte. Už se nezastavíte ani u lásky, ani u lhostejnosti. Zůstane vám je slepá poslušnost. Poroba a teror. Teror a strach.

To oni dnes mají strach. Politici, co je voliči kritizují a nenávidí. Média, co vyznávají jenom svou jednu pravdu a verzi reality. Proto chtějí popřít kritiku a nesouhlas. Ale za lidskou nespokojenost nemohou sociální sítě. Podobně jako za mrtvé nemohou auta, nože, bomby a zbraně.

To bychom museli zakázat i vysoké domy, lodě, mosty, hory a Macochy.

A stejně za tím vším budou emoce. Lásky a nenávisti. A zejména strach.

Autorka je nezávislou senátorkou