Zatímco v Praze už začala tradiční Matějská pouť, tak do Evropského parlamentu dorazila se svou putovní pokleslou show slečna Greta Thunberg. Atrakci však má jenom jednu jedinou. Ve své podstatě je to něco mezi lochneskou a strašidelným zámkem. Jinak ani jako klauniáda nic moc. Okoukané a předvídatelné. Taková zaseklá stará a poškrábaná gramofonová deska. Gréta by udělala lépe, kdyby zasedla do školních škamen a něco málo se přivzdělala. Alespoň tu maturitu by si mohla udělat. Polovzdělanců a tlachajících blbců má tato společnost tolik, že by je mohla dovážet i na jiné planetární systémy. Lidé, kteří v životě zatím nic nedokázali, rádi poučují druhé, moralizují a staví vzdušné zámky. A pro nás normální lidi bude větším přínosem, když místo poslouchání ekologických alarmistů, kecalů a kecálků, raději vyrazíme na pouť nebo do přírody na vycházku. Uděláme tím nejen něco prospěšnějšího pro společnost, ale budeme myslet také na své zdraví. 

Nekončící kulturní boje o Českou televizi tradičně ovládá naše kulturní fronta a její oblíbenci. Nevím, jestli se našel někdo, kdo by si přečetl jména všech 86 nominantů do Rady České televize. Bylo by to zajímavé čtení. Valná většina však ve skutečnosti s Českou televizí a médii obecně nemá společného zhola nic. Jde o zájemce o dobré trafiky, které nominují často okrajové a obskurní spolky, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Je na zvážení, zda tento způsob nominace kandidátů má vůbec něco společného s demokratickými mechanismy, nebo jde jen o skryté způsoby parcelace státu mezi nejsilnější politické strany. Pak se nabízí otázka, proč to dotyčné partaje neučiní přímo a maskují za takového neprůhledné mechanismy a zákulisní hrátky. Veřejnoprávnost České televize je pak nepokrytě neudržitelný pojem, který vyjadřuje jen to, že skupinka samozvaných ochránců České televize ze sebe dávno udělala nové mocenské centrum ve státě, které jen nerado vidí, když jim někdo kouká pod prsty a snaží se omezit jejich moc. K tomu však Českou televizi nepotřebujeme. Je otázkou, zda ji vůbec potřebujeme...

Na ministerstvu obrany chtěl někdo ex post vylepšit kádrový profil vlastizrádce Václava Havla tím, že mu vystavil vysvědčení o účasti v protikomunistickém odboji. Pochopitelné by to bylo, kdyby se psal datum vydání osvědčení 1. dubna. Havel nikdy ani na okamžik ve svém bídném životě neuvažoval o odboji proti komunismu, chtěl s nimi diskutovat a vést dialog. Dávno před listopadem 1989 se spekulovalo o tom, že by se měl stát ministrem kultury. Tak jaký pak odbojář! K smíchu! Nejvíc partyzánů také bylo 10 let po válce, kdy partyzánem už byl každý kolaborant a vlajkař, moře. Kdo četl Havlovy Dopisy Olze, tak ví, jaký fešácký kriminál zažíval. Starosti měl akorát o cigarety a pomeranče. Skutečný vězeň komunismu a pilot Milo Komínek měl naproti tomu starosti zcela jiné. Netušil, zda přežije následující den. Ne náhodou se jeho vzpomínková kniha jmenovala I pod oblohou je peklo. Pohádky o Havlovi můžou vykládat naivkům a neználkům z Miliónů chvílek pro demokracii a jiným sorosovským svazákům. Nám ale nic nenakukají!

Jak nás postupně zbavují státní svrchovanosti, stejnou měrou se nás snaží také připravit o tradiční a zavedené státní symboly. Prý jako jediní v Evropě nemáme státní symbol ptáka (no Bože a co?). Rozvířenou diskusi obohatili mnozí myslitelé o takové bizarní návrhy jako je husa, skřivan, straka, volavka, ledňáček říční, kavka obecná, fénix, kos, sokol, čížek, čáp, dudek… Chybí už jen pták Čau ze Studia kamarád. Rosomák z populární písničky od skupiny Olympic ptákem ve skutečnosti není, ale v zemi, kde největším Čechem byl Jára Cimrman, jeden nikdy neví…Škoda, že duchovní původci podobných aktivit občas neotevřou učebnice dějepisu a nepřečtou si pojednání třeba o Přemyslovcích, kteří měli ve znaku plamennou svatováclavskou orlici. Někdy prostě nazývanou přemyslovskou. Český stát byl v této době na výši a určoval dění v Evropě, což se pak na mnoho staletí stalo zbožným přáním. Proč se tedy nevrátit k této legendární orlici, když musí mít za každou cenu ptáka.

Sjezd lidovců rozdal karty a do svého čela tato rádoby křesťanská strana instalovala Mariana Jurečku. Známého žoviálního tlachala, exministra a jezdce na traktoru. Nejde ale přes jeho relativně mladý věk o žádného politického nováčka. V čele této strany již stál a má svůj podíl na stávající nedobré kondici lidovecké partaje. Nechápu, proč čekají zázraky od padlých hvězd.  Lidovcům by pomohla jedině důsledná obrana křesťanských principů a pevný postoj k ochraně křesťanské Evropy před islámskou hrozbou. Místo toho současní lidovci počítají buzeranty a lesby ve vlastních řadách, pošilhávají po progresivismu a dalších cool ideologiích, jezdí na sudeťácké srazy, podkuřují Bruselu, vykupují vepříny a páchají další smrtelné politické hříchy. Škoda, že se bojí vsadit na Jiřího Čunka a další poctivé lidovce, kteří jediní je mohou spasit. (To by ale museli být skutečně křesťanskou partají a nesměli mít  slovo křesťanská jen v názvu pro naivní věřící voliče. - pozn redakce)

Heslo „CIZÍ NECHCEME, SVOJE NEDÁME!“ by se dalo bez problémů také aplikovat na pojetí oslav vánočních svátků. Čelíme v posledních době nebývalé invazi motivů plných sobů, Santů, skřetů a dalších víceméně cizích prvků a s duchem a atmosférou českých tradičních Vánoc zcela nesouvisejících. Významně k danému trendu přispívá televizní a filmová produkce, kde se Santové prohánějí jako o závod a jedna americká stupidita stíhá druhou. Kde je původní česká produkce? Kde jsou filmy oslavující křesťanský duch Vánoc? Proč nejsou pořady a filmy více zaměřeny na rodinnou pospolitost? Stejně jako nám nevnutili za bolševika Dědu Mráze, tak ani dnes za vlády konzumu a absolutní komerce nám nevnutí Santu Klause a jeho povedenou družinu. U nás bydlí Ježíšek a českou mentalitu vánočních svátků nejlépe ztělesňují kresby malíře Josefa Lady. Vánoce nejsou jen o nákupech a jídle, jsou také o lásce k bližnímu a o duchovním rozměru, kdybychom se měli všichni společně zastavit a rozjímat i o tom, co nás přesahuje.

Moje vzpomínky z dětsví jsou plné posilvestrovských zpráv a reportáží o tržených prstech a smrtelných úrazech v souvislosti s používáním podomácky vyrobené pyrotechniky. Naštěstí již těmto smutným dobám odzvonilo a úrazy v souvislosti s užívám pyrotechniky nemají takový fatální charakter a ve srovnání s minulou érou jich je výrazně méně (způsobené jsou většinou nedodržením návodu k použití a odpalování raket a petard na nevhodnch místech). Přesto se nacházejí hlasy, které volají po zákazu prodeje zábavní pyrotechniky. Většinou jde o stejné hlasy, které volají po zákazu zbraní po každém incidentu způsobeném ozbojeným člověkm bez ohledu na to, zda zbraň byla legální a její držitel byl vlastníkem zbrojního průkazu. Volat po zákazu zbraní a pyrotechniky je stejné jako volat po zákazu vlastnění osobního či nákladního automobilu. V nesprávných rukách se také může proměnit v nebezpečnou a vražednou zbraň. Přesto nikdo nevolá po rušení řidičských průkazů.