V soudní síni proběhlo veřejné zasedání o povolení obnovy procesu, které mělo povahu neobvyklého komorního dramatu. Jednajícími osobami byli Syn, Otec, Synova Přítelkyně, in absenciam a jen okrajově Zesnulá a posléze břitká Soudkyně, která cíleně usměrňovala pohyby ostatních účinkujících příjemně zvučným hlasem. Kompars tvořili neobvykle bdělí přísedící, kteří nepodřimovali, ale kladli otázky, příjemná státní zástupkyně, velmi pozorně sledující výstupy hlavních postav, a také Synův obhájce.

Hra navazovala na skutečnou tragédii, která se odehrála o několik let dříve. Zesnulá, Otec a Syn žili ve společné domácnosti až do dne, kdy Otec po návratu z práce našel Zesnulou ležící v posteli, prý s igelitovou taškou na hlavě, bez známek života. Na nočním stolku ležely prázdné tuby od sedativ. Tašku odhodil na zem a po tři dny se o ní nikomu nezmínil, protože by se prý styděl, kdyby si vesničané mysleli, že Zesnulá spáchala sebevraždu. Otec se Synem se pokusili o resuscitaci, ale marně. Přivolaný lékař konstatoval smrt z neznámých příčin a nechal ostatky Zesnulé odvézt.

Pitva se konala s jistým časovým odstupem. Její výsledky vedly k závěru o násilné smrti Zesnulé, způsobené nejspíš rdoušením. Teprve po ní se věcí začala zabývat policie. Podezření přirozeně padlo na Otce a na Syna. Policistům byla věc celkem jasná: nikdo cizí se do bytu nedostal. Měli tedy dva podezřelé. Rozhodli se, že obviní jednoho z nich. Syna zvolili hlavně na základě svědectví souseda, který slyšel přes zeď hádku a hlas křičícího muže přiřkl právě jemu. Výsledkem byl pravomocný trest odnětí svobody v trvání 13 let.

Jednání z 21. března 2016 bylo pokusem o obnovu procesu, který vyvolala Přítelkyně, Syn se k jejímu návrhu připojil. Přítelkyně v zásadě považuje dokazování, které přivedlo Syna do vězení, za nedostatečné. Následně během návštěv ve vězení, zkoumáním korespondence mezi Synem a Otcem a rozhovory s Otcem dospěla k přesvědčení, že skutečným pachatelem by mohl být Otec. Jako důkaz pro obnovu nabídla vybrané části korespondence a zprávu o svých rozhovorech s oběma muži. Před soudem pak prakticky došlo ke konfrontaci mezi Synem a Otcem, která měla velký dramatický náboj. To je situace velmi, velmi neobvyklá a obtížná právě tím, že usmrcení Zesnulé Syna a Otce na jedné straně staví proti sobě, na druhé je spojuje. Syn se vyjadřoval zmateně. Dával najevo silnou nespokojenost s postoji Otce, zejména mu vyčítal neochotu odpovědět na otázku, kde byl v kritické době, zatajení posmrtně nalezených dopisů od Zesnulé a posléze jeho výpověď z přípravného řízení, kterou hněvivě označil za špinavost. Nicméně k jasnému vyjádření, že Otce podezírá nebo že by ho dokonce mohl usvědčit, se neodhodlal. Sedmdesátník Otec působil dojmem Mimozemšťana. Vyjadřoval se s potížemi, takže Soudkyně pochybovala o jeho autorství písemného vyjádření k věci, které soudu předložil. Neochotu odpovídat Synovi a Přítelkyni na otázky vysvětloval obavami, že by Přítelkyně jeho odpovědi překroutila v jeho neprospěch. Vzrušení v jeho hlase, a to silné, zaznělo pouze ve chvíli, kdy kategoricky popřel svou vinu na usmrcení Zesnulé. Je zjevné, že mezi Synem a Otcem panuje napětí a leží mezi nimi temné tajemství, které nemohou nebo nechtějí rozkrýt. Soudkyně je ostrá jako břitva a nesporně inteligentní. Výslechy účastníků vedla dynamicky, aniž by vyslýchané krátila v jejich právech. Velmi se snažila tajemství ve vztahu mezi Synem a Otcem prolomit, ale nezdařilo se jí vyvést je z jejich podivných postojů.

V závěrečných řečech státní zástupkyně navrhla zamítnutí návrhu na povolení obnovy procesu, Syn a Přítelkyně naopak na žádosti trvali.

Soudkyně návrh skutečně zamítla. Syn i Přítelkyně podali na místě stížnost. Nepředpokládám, že jim stížnostní soud vyhoví.