Po šeti letech v Egyptě - změnit režim je málo, je třeba změnit systém Doporučený

prezident Václav Klaus prezident Václav Klaus snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Egypt je místo, kde jsem byl – mimo evropský kontinent (s výjimkou USA) – v cizině nejvícekrát. Prvně dokonce již v mém předpolitickém životě (v roce 1967 jsem tu hrál basketbal). Naposledy jsem v Káhiře byl před šesti lety. Z historického hlediska je šest let nic, ale tentokráte jsem tam jel s vědomím, že jedu do jiného Egypta, do Egypta změněného „Arabským jarem“, z vnějšku importovanou „revolucí“, která v sobě měla – snad jako všechny revoluce – nemalý kontrarevoluční prvek. Možná dominující. Bylo „bořením“ státu, ale – jak jsem se snažil říci na konferenci ARADO (Arab Development Organization), kde jsem byl spolu se svým dlouholetým dobrým přítelem Amre Moussou, v 90. letech ministrem zahraničí Egypta, v minulé dekádě generálním sekretářem Ligy arabských států hlavním řečníkem – rozbourání státu většinou nezvyšuje svobodu lidí a demokracii v zemi, ale vyvolává chaos, anarchii, „disorder“.

 

 Mám pocit, že právě toto před pěti lety nastalo v arabském světě. Vím dobře, že si někteří Američané a někteří západoevropané mysleli a myslí něco úplně jiného, ale je to jejich špatný odhad situace a jejich „wishful thinking“ (přání otcem myšlenky). Je to jejich ideologie universalismu, kterou jsem kritizoval na konferenci (anglická verze je na www.klaus.cz), je to jejich nepokorný vývoz demokracie západního typu do zcela jiného světa.

Egypt a celý arabský svět je událostmi před pěti lety vychýlen, je ještě více chaotizován, ale – a tím se vracím ke své poznámce na počátku – z historického hlediska to bylo vlastně nic. Egypt se vrátil k sobě samému, je to – jako ve známé dětské hračce, jako u gumového panáčka, který má těžiště tak dobře zkonstruované, že se po jakémkoli vychýlení vrací do své původní rovnováhy. Mám strach, že se Egypt – přes všechnu probíhající modernizaci a globalizaci (v proslulém káhirském bazaru je prý polovina věcí Made in China) – stále ještě nachází v jakési stacionární rovnováze. To je dobře i špatně.

V Egyptě přetrvávají obrovské ekonomické a sociální rozdíly a i když střední třída narůstá, tradiční polarita bídy a nevzdělanosti na straně jedné a obrovského bohatství a studií v zahraničí na straně druhé se nemění. Brzdou ke změně je nesmírně rychlý přírůstek počtu obyvatel – každý rok přibude 2 miliony lidí (jedna pětina České republiky). V roce 2020 bude v Egyptě 100 milionů lidí, v roce 2050 150 milionů. V Káhiře žije – podle různých odhadů – 19 až 27 milionů lidí. To horní číslo je z našeho velvyslanectví. Nikdo přesně neví, kolik má Egypt obyvatel. Je-li v rodině jen jeden syn, nemusí do armády. Proto rodiny další syny nenahlašují úřadům.

Aut je stále více, jezdění Káhirou i s blikajícím a houkajícím policejním autem před námi je nervy drásajícím zážitkem, i když jsem žádnou dopravní nehodu neviděl. „Anarchie“, ale i neuvěřitelná šikovnost egyptských řidičů je pro nás nepředstavitelná a nevysvětlitelná. Na dvouproudové ulici se jezdí ve čtyřech pruzích, na tříproudové v šesti. V Káhiře netrvá žádná cesta autem méně než jednu hodinu. Žádná. Běžně dvě i více hodin. Asi to nejde jinak – Káhira je asi 20 Prah. Houkající policejní auto žádného řidiče v autě před, za nebo vedle vůbec nevyleká. V Egyptě nejsou žádné přechody pro chodce. Lidi volně chodí mezi tisíci rychle se pohybujícími auty. A často mají v ruce mobil a telefonují. Autobusy zastavují, kde se jim zachce, kdekoli i ve smyslu vzdálenosti od chodníku – auta jezdí i na té straně autobusu, kde se nastupuje.

V Káhiře jsem zažil zprávy o teroristickém vraždění v Berlíně, o zastřelení ruského velvyslance v Ankaře, o střelbě v mešitě v Curychu. V novinách (egyptských v angličtině) to jsou spíše okrajové zprávy. Pořád se ale připomíná stále rostoucí počet obětí po atentátu v koptském kostele v Káhiře.

Kombinace muslimů a koptů je vůbec zajímavá. Žijí v relativní pohodě. Egypťané jsou přátelští, přívětiví, velmi zdvořile se chovající. Zejména vůči cizincům. Jedna věc teď v předvánoční chvíli mne nesmírně zaujala. V západní Evropě, zejména v Německu, se přestávají hrát koledy, aby to nepobuřovalo muslimské migranty. V Káhiře jsou všude obří nápisy Merry Christmas, všude vánoční stromečky, na ulicích se mezi tisíci aut proplétají prodávající santaclausovských čepiček.

Ze školy si pamatuji, že jsou v Egyptě jen 3 % půdy obdělavatelné, jinak je poušť a písek. V Káhiře je jeden jediný zelený park – Azhar Park – velikosti asi tak Riegrových sadů na pražských Vinohradech. Egypťané tam chodí na výlet. Ten park je ale jen jeden jediný. Všude písek a všude prach. Prší tak čtyřikrát za rok, což žádná vědecko-technická revoluce nebo lepší internet nezmění.

Velikým tématem na obou konferencích, kde jsem byl (a mluvil), je komunikace, média a „social media“. Všude se diskutuje o tom, jak zařídit pravdivé informace na sociálních sítích. Úplně je ohromilo (ale pozorně poslouchali), když jsem říkal, že mne více trápí nepravdivé informace (a manipulace) ve standardních médiích. Sociální sítě jako zdroj informací neberu, tam spíše nacházím názor (občas velmi podnětný).

Nastává jistý paradox. Když jsem byl před půlstoletím prvně v Egyptě, všichni nosili bílá „pyžama“ či noční košile, ale náboženství bylo vlažné. Teď mají skoro všichni normální oděv, ale role náboženství se výrazně zvýšila. Z mnoha úst jsem slyšel, že to souviselo s tím, že od sedmdesátých let odcházelo mnoho Egypťanů za prací do Saudské Arábie, Kuvajtu, Kataru, Emirátů a vraceli se výrazně nábožensky ovlivněni. To mi říkal koptský ředitel onoho jediného parku, zaměstnanci našeho velvyslanectví, ale i ředitelka konference ARADO, egyptská ekonomka. Dnes je normální, že má egyptská žena černý šátek na hlavě.

Muslimové se několikrát denně modlí. Jeden muž si vyndal kobereček a pomodlil se ve výstavní síni prodejny aut Škoda. Jeden z členů mé egyptské ochranky si klekl na můj kobereček a pomodlil se na balkoně na chodbě hotelu před dveřmi do mého pokoje. V hotelu lidé běžně odcházeli do mezipatra do modlitebny. Ale na druhé straně, našince – který se musí zout, když vstupuje do mešity – překvapí, má že v mešitě kde kdo v ruce mobilní telefon, že telefonuje i fotografuje. Leckdo tam i spí. A volně se tam procházejí kočky.

V Egyptě chtějí pořád slyšet o naší postkomunistické transformaci. O nezbytnosti domácích změn mluví už dlouho, ale pořád jsou změny jen rozpačité. Když na konferenci mluvil Amre Moussa o nezbytnosti „regime change“, odvážil jsem se namítnout, že změnit režim (myšleno politický režim) je málo, že je třeba změnit systém. V sále vypukl velký potlesk. Moussa říkal „dělali jsme chyby“, já oponoval, že se chovali v rámci existujícího systému racionálně (a logicky). Jsou to debaty jako u nás na počátku 90. let. Ale Egypťané to mají těžší, to je třeba přiznat.


Byl jsem přijat k velmi přátelskému rozhovoru s egyptským ministrem zahraničí Shoukrym. O naší zemi leccos ví, byl u nás mnohokrát. Po Káhiře údajně jezdí naší škodovkou, kterou mu dodává jeho (i můj) přítel Shafik Gabr, který má v Egyptě zastoupení této firmy. Přede mnou byla na návštěvě u ministra zahraničí ministryně zahraničí EU Italka Mogherini – asi mu ale říkala o EU něco úplně jiného než já.

Mezi projevy, setkáními, rozhovory s novináři jsem našel čas i na večeři s egyptskou smetánkou u Shafika Gabra v jeho úžasném domě i rychlou návštěvu u pyramid. Jsou tam pořád. Zdály se mi být tentokráte nějaké větší. Pořád vyzařují zvláštní kouzlo, ale proti všem předchozím návštěvám tam (i v celém Egyptě) bylo daleko méně turistů – asi se bojí teroristů. V mořských letoviscích v Rudém moři je ale prý pořád, i v této roční době, dost turistů českých. Tato letoviska jsou prý bezpečná (snad jim tímto dělám reklamu).

Institut Václava Klause
Zveřejněno v SVĚT

Nejnovější od VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

Právě přítomno: 273 hostů a žádný člen

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %