Pokud měl někdo po jedné  hodině padesáti pěti minutách v noci  21. srpna 1968 ještě otevřené rádio, uslyšel z něj výzvu, aby nevypínal, že za malý okamžik uslyší důležitou zprávu. A za okamžik Československý rozhlas ohlásil zvláštní provolání předsednictva ÚV KSČ vedeného Alexandrem Dubčekem o tom, že kolem 23. hodiny překročila vojska států Varšavské smlouvy naše hranice. A co víc, že se to stalo bez vědomí nejen vrchního velitele ozbrojených sil - prezidenta republiky, ale i předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády a dokonce i prvního tajemníka  ÚV KSČ a všech orgánů jimž předsedali. 

Sověti zřejmě využili k nočnímu obsazení naší země svými vojsky chytře dobu, kdy namísto věnování se starostí o to, co se děje  kolem změn v naší zemi ve světě, zasedalo předsednictvo nových tzv. reformních komunistů  tvořené všemi rovněž nově zvolenými  funkcionáři a připravovalo 14. sjezd obnovené KSČ. (Chovalo se tedy podobně jako se nestarají dodnes naši představitelé v dobách voleb o nic jiného než o získání postů po nich). A tato naivita z přehlížení činnosti všech v březnu Dubčekem vyhozených antireformních komunistů (a to podle mne vyhozených právem!) se vymstila  nakonec nejen národu, ale i jim.

Teď jistě napadne každého otázka, co se vlastně dělo od počátku roku 1968, že nastala tak  obrovská čistka ve vedení strany a tedy i státu. Srpnové okupaci předcházelo pamětné Pražské jaro. Začalo nenápadně tím, že již v lednu 1968 po velkých nátlacích spolustraníků odstoupil z čela KSČ Brežněvem obávaný a nenáviděný prezident  Antonín Novotný, který dal v šedesátých letech amnestii politickým věznům a nastávalo všeobecné auvolnění života proti předchozím  letům padesátým. Dodne připomínané jako "zlatá šedetá". Po něm zvolili komunisté  do čela KSČ do čela v Moskvě vystudovaného a pro Sověty důvěryhodného Alexandra Dubčeka. Pod jeho vedením došlo již do koce března 1968 k obnově celého vedení KSČ, což národ vítal s nadšením. A jeho slib, že bude budovat nový komunismus s lidskou tváří měl také kladnou odezvu u většiny veřejnosti. Dubčekovi noví soudruzi, říkající si reformní komunisté, navrhli za prezidenta Ludvíka Svobodu (podle nich hrdinu 2. světové války, podle druhých zrádce prezidenta Beneše). Poté se věnovali chystání 14. sjezdu reformované KSČ aniž si uvědomovali, že jejich otevření hranic na západ, odstranění cenzury a povolování menších soukromých podniků sleduje Brežněv s hrůzou větší než chování KSČ za Novotného.  

Podlehli zřejmě okouzlení z nadšení obyvatel panujícího v zemi, že mohli cestovat po otevření železné opony na západ, že mohli říkat otevřeně svůj názor a to i v novinách a že podnikavější občané začínali dokonce pomalu otevírat své malé živnosti. A v tom nadšení zapomněli všichni i vedení státu na to, že tzv. antireformní komunisté vyhození ze svých postů lidem milovaným Dubčekem nespí a využívají nelibosti  prezidenta SSSR soudruha Brežněva ve svůj prospěch, tedy o navrácení doby před Pražské jaro. 

Bylo až s podivem, že Dubčeka a jeho novou reformovanou stranu nevarovalo chování SSSR. 

Brežněv nejdříve uspořádal  na našem území  velké manévry vojsk Varšavské smlouvy pod názvem Šumava, které mělo být pro ně  varováním, ale Dubčekova slepá láska a víra v SSSR jejich bdělost oslepila. Nereagovali a chystali si dál 14. sjezd strany. Brežněv přijel nakonec osobně vlakem na hranice SSSR na setkání s nimi v Čierné nad Tisou od 29.7-1.8. 1968. Naši reformní komunisté ho tam ujistili, že mají situaci pevně v rukou a on jim 3.8.1968  zase slíbil, že bude respektovat národní suverenitu našeho státu. Tehdy mu byl ale předán Bilakův pověstný zvací dopis, že ho jménem antireformních komunistů žádá o pomoc všemi prostředky k zastavení současného směřování reformistů. Že antireformisté v P,ražském jaru vidí antikomunistické postoje jako je  pravičáctví, šovinismus, nacionalismus a dokonce postoje antisovětské.  A proto ho  žádají o pomoc všemi prostředky pro návrat do zaběhnutých dob před Pražským jarem. Tím poskytl Brežněvovi záminku pro "poskytnutí bratrské pomoci" naší zemi jeho vojskem.

Pozoruhodné je všimnout si, jak je důležité při podpisování smluv mezi státy vážit přesně slova. Brežněv slíbil v Čierné nad Tisou "zachování naší národní suverenity". Nepadlo v ní slovo o vměšování vojsk či podobně. A přestože přilel soudruhům Bilakům nakonec  na pomoc, on svá slova o suverenitě zachoval. Nenutil naši zem vstoupit do jeho svazu republik. Stačilo mu poslat do naší země pouze do kasáren svá vojska kzastrašení opozice, o čemž nepadlo v Čierné ani slovo. Mělo by to být mementem pro naše politiky při vytváření mezinárodních smluv a to s kýmkoliv. 

Dubčekovi obroditelé jednali, diplomaticky řečeno, naivně až sebevražedně. Spokojeně budovali svůj podivný sen o komunismu s lidskou tváří a snad opravdu byli v té osudné noci na 21.8.1968 překvapeni přílety sovětských letadel plných vojska a tanků...

Pouze stačili po obsazení země vyzvat národ k zachování klidu a nekladení odporu a neměli dokonce připravený ani žádný pokyn pro činost ozbrojených složek k obraně země. Pouze vydali vágní prohlášení, že "vstup vojsk odporuje nejenom základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření zásadních norem mezinárodního práva. A že doufají, že situaci (v době obsazení vosky!) vyřeší politickýcm jednáním." A stalo se, že většina politicky naivních občanů se pak snažila přesvědčovat vojáky, kteří během noci obsadili v tancích  všechna velká města a komunikace ve státě, se slzami v očích a výzvami k míru, v domění, že nechápou proč museli přijet k "bratrské momoci" naší zemi, když se v ní nic neděje. 

Ono také tu noc Dubčekovi a jeho přátelům už stejně nezbyl na nic čas. K ránu té osudové noci 21.8.1968 byli odvezeni do Moskvy, kde po dlouhém nátlaku podepsali tzv. Moskevské protokoly. Jeden hrdinný hlas proti tomu Františka Kriegla nedokázal zamezit národní tragédii.

Západ vyjádřil pouze vágní soucítění, ale vojensky nezasáhl s odůvodněnním, že respektuje poválečné rozdělení světa a že kvůli vnitřnímu sporu mezi státy východního bloku nerozpoutá další ničivou světovou válku. A měli by to mít na maměti i současní váleční štváči ve východním bloku. 

Tehdy, bohužel, většina země  nechtěla vystoupit z východního bloku a toužila po tzv. Dubčekově socialismu s lidskou tváří jak nazýval od dubna 1968 cíle Pražského jara, které předcházelo v daném roce této okupaci, tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček.  Bohužel občany nevarovala ani tragédie v Maďarsku, která se odehrála dvanáct let před tím při potlačení Madďarského jara v roce 1956 a byla v našem Rudém právu i rozhlasu jen bagatelizovaná, a občané nesledující politiku a slepě věřící zářným rudým zítřkům na ni ani nevzpomněli. Naivně si mysleli, že od Pražského jara už nastala jiná doba. Nastala, ale bohužel zradou antireformního křídla KSČ velmi smutná doba husákovy normalizace.

V každém případě 21. srpen 1968 byl důležitým smutným zlomem pro životy nás všech a měli bychom si ho více připomínat než dosud. A hlavně ho nezkreslovat a nezneužívat tehdejší události ke ztotožňování s událostmi na Ukrajině. 

Profesor Václav Klaus připomene tuto smutnou dobu sérií přednášek v Olomouci

Věřím, že nejvýznamnější pamětník srpnových událostí roku 1968 prezident ČR v letech 2003-2013 profesor Václav Klaus vše vysvětlí studentům při své návštěvě Olomouce v pondělí 21. srpna  2023 na přednášce na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého a poté politikům a zástupcům olomouckého veřejného života na obědě a následné veřejné diskusi v prostorách Fakultní nemocnice Olomouc a v Investičním klubu Hospodářské komory.

Pro naši revuji Fragmenty je ctí, že prezident Václav Klaus navštíví vernisáž výstavy prezidenta Kulturní komise ČR akademického malíře Davida Saudka v Galerii bývalé poslankyně Parlamentu Kateřiny Dostálové. Z jeho návštěvy přineseme zvláštní článek. 

A místní hudební skupina Blue Apple se může zase pochlubit, že v klubu Bounty Rock Cafe si poslechne pan prezident známý svou láskou k rock&rollu její koncert.