Vydavatel Kulturní komise ČR, president Jiří Pancíř, šéfred. Ivana Haslingerová

Přepínače prohlížečů:   obrazovka  mobil 

Fragmenty jsou na  Twitteru  Facebooku

Švejk afghánským veteránem Doporučený

Spisovatel a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský Spisovatel a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty

Josef Švejk je nepochybně jednou z ikonických postav české kultury. Někdy bývá označován za esenci národní povahy, a bývá to míněno, jako že jsme vychytralí, snažíme se vyklouznout z každého rozhodování, nebereme nic pořádně na vážno, prostě švejkujeme. Obyčejně je takové hodnocení míněno negativně. Něco jako difamační, Václavem Havlem často používaný termín „čecháčkovství“. Tuto optiku ovšem může sdílet jen někdo, kdo Haškova Švejka doopravdy nikdy nečetl, a pokud četl, tak nepochopil. To nejpodstatnější, co v Haškově vyprávění je, totiž není osoba Švejka, nýbrž hrůza kolem něj – fízlování, válka, triumfy blbosti a zloby na každém kroku. Švejk je produktem těchto kulis a – jak jinak – snaží se to všechno přežít. Přičemž si pomáhá sdílením příběhů, metaforizujících tu či onu situaci do půvabné podoby patafyzické lidové slovesnosti. A právě této charakteristiky se zmocnil Sigi Bigstain (jde o pseudonym, autor byl postižen dětskou obrnou a tráví většinu života na invalidním vozíku) a sepsal knihu Švejk afghánským veteránem. Když jsem dumal nad tím, jakou knihou zakončit tento žádnému předtím nepodobný rok, sáhl jsem právě po tomto titulu.

 Nakladatel (Novela Bohemica) doprovodil knihu tímto stručným popisem: „Tenhle Švejk je o současném českém chlapíkovi, který se umí navzdory postižení chovat jako chlap, ale je také o ženách, protože Švejkova pečovatelka Eržika toho o světě ví stejně tolik a se svým zaměstnavatelem si dovede poradit lépe než paní Müllerová. Je to vyprávění o nás, Češích a Češkách. Svět vnuka slavné literární postavy je zalidněn postavami smyšlenými i skutečnými, osobami s pozměněnými jmény, které možná poznáte i podle řeči. O humorné historky, hlášky, anekdoty a nekorektní mystifikace zde rozhodně nouze není. Současný Josef Švejk je celoživotní vozíčkář, ovšem nezdolný. Dovede si poradit v každé situaci. I když je člověkem pevných zásad, nerozpakuje se tvořivě nakládat s absurdními předpisy či zákony. Naši současnost tedy ironicky nejen glosuje, ale doslova spoluvytváří, a na rozdíl od svého dědečka bývá k ženám galantní.“

K tomu lze dodat snad jedno: I tento Švejk je produktem své doby a jejích paskřivostí. Zrcadlem, chtělo by se říci, kdyby z toho tolik nečouhalo klišé. Takže milé čtenářky a vážení čtenáři, pokud si chcete aspoň trochu zpestřit ve svém silvestrovském domácím vězení poslední večer roku s hodně malým „r“, těžko byste hledali příhodnějšího společníka, než je afghánský veterán Josef Švejk. Zde vám posílám dvě malé ochutnávky.

Královská svatba

„Tak se nám žení princ Hary,“ pravila Eržika Gračová, hospodyně a pečovatelka vozíčkáře Josefa Švejka, když mu ráno chystala snídani.

„A kterej to je?“ zeptal se Švejk. „Já znám dva Prince, jeden bejval za minulýho režimu černým bukmejkrem v Chuchli, ale ten už bude dost v letech, a druhej dělal vyhazovače v jednom nóbl klubu na Starým Městě. Ale ani u jednoho nevím, jak se jmenoval křestním jménem.“

„Já mluvím vo tom britským princi, mladším synovi princezny Dajány. Tu svatbu budou dneska dávat i v televizi.“

„Tak to já se na ni zajedu podívat do našeho pivovaru. Tam to budu mít i s nezávislejma komentářema hostů,“ řekl Švejk a jak řekl, tak i udělal.

„To by mě zajímalo, s kým si ho ta Diana uhnala,“ nechal se slyšet o pár hodin později, když zrzavá hlava britského prince Harryho zaplnila celou televizní obrazovku ve výčepu rodinného minipivovaru Patrik v bohem zapomenuté vesnici Kotvovice uprostřed bermudského trojúhelníku mezi Prahou, Kladnem a Kralupami nad Vltavou. „S nemastným a neslaným princem Čárlsem, kterej jí zahejbal s tím strašidlem, co má dneska na hlavě ten růžovej létající talíř, asi sotva.“

Kamera právě zabrala druhou manželku prince Charlese Kamilu Parkerovou v širokém růžovém klobouku, ale vzápětí přiblížila televizním divákům zelený širák samotné královny Alžběty II., na němž se vyjímala fialová stuha s mohutným uzlem, kterou televizní komentátorka označila za odvážnou aplikaci.

„Je to krásná svatba,“ prohlásil Švejk v tričku s kresbou Vladimíra Jiránka dojatě. „Já vím, že v tuhle chvíli by se u televizních obrazovek celýho světa těžko hledalo voko, který zůstalo suchý.“

„Nechtěl bys už držet hubu!“ okřikl ho o dvacet let mladší, o třicet centimetrů vyšší a o čtyřicet kilo těžší host, kterému přidávaly na váze nejen zlaté řetězy a přívěsky, ale i fakt, že je majitelem sběrného dvora, kde mu na jeho šmuky vydělávaly odpadové suroviny.

„To jsi uhod!“ odmítl jeho výzvu Josef Švejk a napřímil se na svém invalidním vozíku, takže povadlý Jiránkův intelektuál na jeho prsou se rázem ztopořil. „Já nedržel hubu ani za komančů, tak nevím, proč bych ji měl držet za kapounů, jako jsi ty. Já vím, že svoboda projevu ohrožuje každýho zloděje, takže tvý pohoršení chápu, ale to neznamená, že se nechám od nějakýho překupníka kradenejch kabelů a kanálovejch poklopů umlčovat. To teda ani náhodou!“

„Nechceš jednu točenou?“ zeptal se ho majitel sběrného dvora laskavě a ukázal mu svou pěst přecházející v potetované předloktí a mohutné bicepsy bývalého boxera, který za svou sportovní kariéru schytal do hlavy nemálo ran. „Víš, jak mi říkali v ringu, ty kriple? Smrťák!“

„Já ti to neberu,“ odpověděl mu Švejk klidně, „ale taky vím, jak ti říkají dneska. Smeťák. A kdysi dávno Skladatel a to nejen kvůli tvýmu příjmení, ale taky proto, že jsi boxoval za Uhelný sklady.“

Majitel sběrného dvora jménem Bedřich Smetana vyskočil ze židle.

„Tak ty nedáš pokoj?“ zařval a hrnul se k němu. Jenže ho zastavil soused od vedlejšího stolu, který hodil do ringu virtuální ručník: „Béďo, neblbni! Dyť je to invalida! Chceš jít do lochu? Zapomněl jsi, že seš v podmínce?“

Smeťák patřil k místní ekonomické elitě, což mu zajišťovalo respekt u většiny jeho chudších spoluobčanů, ale ne u úřadů a soudů. A tak se po tom nečekaném direktu jenom otřepal a dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe. Ale pohledy publika mu nebyly nakloněné.

„Máš pravdu,“ pravil důstojně a zase si sedl. „Nemá to smysl, zahazovat se s takovým šmejdem.“

Josef Švejk se tedy vrátil ke svému původnímu tématu, jako kdyby se nechumelilo: „Dyť von je zrzavej jako nějakej Irčan. Vsadil bych se, že královna si moc dobře uvědomuje, co to znamená a jakej politickej kapitál se z toho dá vytlouct. A skoro zadarmo, protože princ Hary nikdy králem nebude. Proto se taky voblíkla do zelenýho. Ta nedělá nic jen tak. Ta myslí vždycky na prospěch svý královský firmy a svýho lidu. Jo, takovou mít na Pražským hradě, nebo aspoň ve Strakovce, tak jsme všichni dávno za vodou! Ta teď zabila tři mouchy jednou ranou - udělala si voko u Irů, Němců i Afroameričanů. A tou fialovou barvou i u katolíků. Proč asi tak dohodila Harymu jejich společná známá zrovna míšenku Megan Merklovou a ne třeba Serenu Vilijemsovou? Ale tak to má bejt, tak je to správný! Vždyť britský impérium je multikulturní už vod dob královny Viktorie. Marná sláva, hlava je ženskýho rodu a nejlepší hlavy států byly vždycky ženský. Podívejte se u nás – kněžna Libuše a císařovna Marie Terezie! Na ty nikdy žádnej chlap neměl. Kdyby tak v našich prezidentskejch volbách mohla kandidovat taková Božena Němcová, nebo Ema Destinová, máme dneska po starostech. Jenže ty jsou už dávno po smrti – stejně jako Gertruda Sekaninová-Čakrtová. My Češi holt máme v klíčovejch dějinnejch momentech pech, a pak nám vládnou různý kikiny, sralbotkové a hrabišové.“

Ale to už vzduchem proletěl prázdný půllitr, který minul Švejkovu hlavu s bídou o anglický palec, tedy o pouhé dva a půl centimetrů.

„Co děláš, ty kukabarone?!“ ozval se dotčeně Švejk. „Dyť jsi mě málem trefil! Chceš, aby mě rychlá musela vodvízt do špitálu? To by se vé zet pé prohnula. Ale vono by to nakonec šlo stejně před regresní komisi a ty bys to musel pojišťovně všechno zacálovat. Vono by ti to sice mohlo bejt jedno, protože stejně nevíš, co s penězma, jenže ty nemáš žádný sociální cítění a ještě by ses moh chtít se mnou soudit. Já se radši stáhnu do předem připravenejch pozic a budu zbytek toho krásnýho obřadu sledovat v klidu a bezpečí domova… Nazdar, kamarádi!“ pozdravil pozvednutou pravicí, chopil se svých berlí a hrdě se odbelhal středem.

Na malém parkovišti před minipivovarem Patrik si nasadil motoristickou přílbu, nasedl do invalidní tříkolky s elektrickým pohonem, nastartoval a rozjel se po silnici rychlostí sovy pálené, vracející se po dobrém lovu do svého hnízda. Když zahnul k severní části satelitního městečka, kterým developeři obestavěli původní havířskou vesnici, uviděl před sebou policejní auto a dopraváka s plácačkou opatřenou nápisem STOP. Disciplinovaně vyhodil blinkr, zpomalil a zajel k chodníku.

„Dobrý den, pane řidiči!“ pozdravil ho policista skoro o půl století mladší než on. „Vaše doklady, prosím!“

„God sejf dz king!“ řekl Josef Švejk bez zaváhání svou insitní angličtinou a vytáhl z náprsní kapsy občanku, řidičák a invalidní legitimaci. „Tady je můj občanský průkaz, zbrojní pas a kriplkarta.“

Policajt se zarazil a podíval se k vozu s nápisem Pomáhat a chránit, kde seděl za volantem jeho o něco starší parťák. Ale žádného záchranného lana se nedočkal.

„Vy máte u sebe střelnou zbraň?“

„Střelnou ne, ale motorový vozidlo je taky zbraň, nemám pravdu?“

„To určitě,“ popotáhl nosem policajt, který měl alergii na všudypřítomný pyl z řepky olejné i na takové chytrolíny, jako byl právě kontrolovaný řidič tříkolky. „Ale mě by víc zajímal technický průkaz vašeho vozidla.“

„To není žádný vozidlo, strážmistře,“ řekl vozíčkář Švejk. „To je má ortopedická pomůcka.“

Strážmistr znovu adresoval prosebný pohled svému parťákovi ve voze, ale opět marně.

„A co alkohol, pane řidiči?“ držel se mladý policista předepsaného postupu. „Nepožil jste před jízdou nějaký alkoholický nápoj?“

„Po obědě jsem požil tři piva,“ přiznal Švejk a upřel na strážmistra bezelstný pohled svých modrých očí. „Ale pohyb na invalidním vozíku není žádná jízda, nýbrž chůze, protože invalidní vozík jsou moje náhradní nohy. To jste se v policejní škole neučili?“

Zmatený policista vyslal očima další, už dost naléhavé S.0.S., ale nadstrážmistr v policejním autě zrovna jako na potvoru hledal něco v přihrádce před sedadlem spolujezdce. Možná taháka.

„Třeba jste zrovna chyběl, když se to probíralo,“ řekl Josef Švejk chápavě. „To by vás omlouvalo. Nemoc se nevyhýbá nikomu, ani posluchačům policejní akademie. No nic. Ale nechtějte po mně, abych vám otevřel kufr! Protože ten já nemám, jen takovej malej kaslík vzadu za opěradlem. A ten si můžete otevřít sám, jestli chcete, protože v něm většinou nic nevozím a proto ho ani nezamykám.“

„To je v pořádku,“ řekl strážce pořádku a z nouze se zahloubal aspoň do toho, co měl v ruce. Podíval se nejprve na fotografii v Švejkově občanském průkazu a pak na snímek v řidičáku.

„To jste vy, tohleto?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Já,“ řekl Josef Švejk.

„Ale před deseti lety.“

„Vypadáte tu jako Putin,“ řekl strážmistr s neskrývaným podezřením.

„To mi říkají všichni. A já se jim ani nedivím. My jsme totiž vzdálený bratranci. Sestřenice Putinovy matky byla zdravotnice a v pětačtyřicátým roce došla s Rudou armádou až do Prahy. A tady se seznámila s mým tatínkem, kterej bojoval v květnovým povstání a byl raněnej, protože cestou na barikádu mu někdo hodil na hlavu láhev od piva. Naštěstí měl tvrdou hlavu, tvrdší než byla ta flaška. A moje maminka se k tomu náhodou nachomejtla, poskytla mu první pomoc a po nějaký době mezi nimi došlo ke splynutí duší i těl.“

Mladému policistovi lezly oči z důlků. Promnul si je levou rukou, jako by je chtěl zatlačit tam, kam patří.

„No dobře,“ řekl po chvíli a vrátil mu oba doklady. „Můžete pokračovat. Šťastnou cestu vám přeju!“

„A já vám dobrou mušku, strážmistře! Teroristi všech zemí maj dneska pohotovost nejen ve Velký Británii, nýbrž po celým světě. Ale já věřím, že u nás – díky bdělejm a ostražitejm strážcům pořádku, jako jste vy – nemaj šanci. No pasaran! Neprojdou! Ať žije královna Alžběta druhá a princové Hary a Vilda!“

Když dorazil do svého rodinného domku na samém okraji obce a otevřel si dálkovým ovladačem vjezd na zahradu, objevila se na prahu francouzských dveří jejich obývacího pokoje Eržika, která u něj před lety nastoupila jako hospodyně a vypracovala se na jeho pečovatelku.

„Kde jste, pane Švejku, tak dlouho?“ zeptala se ho.

„Tady,“ odpověděl jí Josef Švejk.

„No jo, teď jo, to vidím. Ale kde jste byl celou tu dobu? Říkal jste, že jedete jen na jedno pivo!“

„Taky že ano. Ale vono se samou radostí okotilo. Nakonec z toho byla jedna plzeň a sedm malejch patriků. Nemlich jako Sněhurka a sedm trpaslíků.“

„A to jako radostí z čeho?“

„No přece z tý královský svatby, na kterou jsi mě sama upozornila. Copak ty se na ten přímej přenos z Westminstru nekoukáš?“

„Ne. Mě tyhle svatební komedie nikdy nebraly. Ani u nás doma, ani tady v Česku a už vůbec ne někde v Anglii, kde jsem v životě nebyla. Já ty lidi neznám a do jejich svateb mi nic není.“

„To je ovšem velká chyba! A nechápu, proč jsi tak negativní. Mě ta svatba naplnila radostí ze životního štěstí krásnýho mladýho páru, kterej je aspoň z jedný poloviny královský krve. Mně se chce samou radostí až lítat.“

„Lítat, jo? Vždyť sotva lezete. Kdybyste radši seděl doma na zadku a koupal si nohy v karlovarský soli!“

„Zlatá slova, Erži! Ty jsi fakt moje dobrá víla. Tak mi natoč do lavoru trochu vlažný vody, nasyp tam tu karlovarskou sůl, pusť Českou televizi, protože tý jediný já věřím, a běž mi uvařit kafe! Ale chci jedině to fér trejd, za který platěj farmářům v Kolumbii férový ceny!“

„A tomu taky věříte, jo?“ ušklíbla se Eržika. „Ale čemu já se vlastně divím. Vy věříte všemu a všem! Vy jste holt po tom svým dědečkovi. Nadarmo se neříká, že genům člověk neuteče. A vy už tuplem ne... Ale jestli chcete fér trejd, tak vám to udělám fér trejd! Mně je to jedno, z mejch peněz to nejde. Ani nemůže, protože jste mi dlužnej vejplatu už za tři měsíce. Vy se zatím můžete jít podívat na počítač, máte tam nějaký nový mejly. Ne že bych vám lezla do vaší schránky, ale zase jste ji nechal otevřenou.“

Josef Švejk se tedy přesunul z elektrické tříkolky do kolečkového křesla a s ním pak k počítači. Postupně vyhazoval do virtuálního koše všechny reklamy a řetězové maily, až mu nakonec zbyl mail od starého kamaráda, s nímž se kdysi dávno seznámil v Janských Lázních, ale se kterým se v posledních letech vídal maximálně tak dvakrát třikrát do roka. Ten si ale nejen otevřel, nýbrž i pozorně přečetl.

„Tohle je zajímavé zjištění, Švejku! A vědecky podložený! Jistě se ti už někdy stalo, žes přišel do místnosti za určitým účelem, ale zapomněl jsi proč. A víš, kdo za to může? Dveře! Protože když se vrátíš zpátky, většinou si vzpomeneš, cos tam chtěl. Psychologové z University Notre Dame ve státu Indiana v USA objevili, že když člověk projde dveřma, vyvolá to v jeho mysli proces, kterej se nazývá ,ohraničení události´. Ten oddělí od sebe dvě skupiny myšlenek. Náš mozek uloží vjemy a myšlenky, který jsme měli v jedný místnosti, a připraví nepopsanou stránku pro vjemy a myšlenky, co nás čekají v novém prostoru a prostředí... Víš, že se mi dost ulevilo? Já myslel, že jsem sklerotickej blb a zatím za to můžou dveře! Tak jsem okamžitě odstranil dveře u našeho WC, protože nejvíc myšlenek mě napadá právě tam!

JéJé

P. S.

Hergot, ještě jsem ti chtěl něco napsat, ale za boha si nemůžu vzpomenout, co. Bude to asi tím, že jsem si zašel do ledničky pro jednoho chlazenýho kozla. Kuchyňský dveře jsem totiž zatím nemoh odstranit kvůli smradu ze smažený cibulky.“

Josef Švejk si zamíchal kafe, které mu Eržika mezitím přinesla, usrkl z něj, aby mu to líp myslelo, a okamžitě vyťukal odpověď:

„Jungu, to nestačí odstranit křídla dveří! Ba ani vybourání zárubní to nespraví. Chce to odstranit všechny vnitřní příčky a zdi. Ale pozor, ne ty nosný, aby ti nespadnul strop na hlavu! A až si z toho svýho třípokojáku uděláš jeden jedinej, otevřenej a nejlíp minimalisticky zařízenej prostor, bude po problémech. Už tě tam nikdy žádný převratný myšlenky napadat nebudou a to málo, co vymyslíš a vytvoříš na záchodě, tě bude provázet na každým kroku, protože ten otevřenej prostor bude všude cejtit tvou nefalšovanou člověčinou. Tak se drž jak na hnojišti smrž a měj se, jak chceš a umíš! Zdraví tě dobrovolnej badygárd tvýho duševního zdraví

Josef Švejk III.“

Když dopsal, zavřel svou e-mailovou schránku a přesunul se před televizi, kde už seděla jeho Eržika a drbala za ušima svou fenku pražského krysaříka jménem Nuda, která před časem emigrovala z nedaleké ubytovny zahraničních dělníků, kde trpěla hlady. Podhrabala se pod plotem za Eržikou, protože ta ji, když se náhodou potkaly, krmila odřezky salámu a pražské šunky, a Eržika jí po několika marných pokusech o vrácení původním majitelům nakonec poskytla vytoužený azyl. Samozřejmě že se souhlasem svého zaměstnavatele, který už měl irského vlkodava Patrika.

„Na co se budete dívat?“ zeptala se Švejka jeho pečovatelka a hospodyně v jedné osobě.

„No přece na pokračování toho přenosu královský svatby ve Westminstru! A až skončí, tak si to pustím znovu ze záznamu. Hezky od začátku. Takovou krásu můžu vidět třeba třikrát, ta se mi neokouká jako ty tvý věčný seriály.“

„A co zejtra? Neměl byste se na tu královskou svatbu podívat ještě jednou, hezky odpočinutejma očima? To by byl teprve zážitek!“

„A víš že máš pravdu? Líp bych to neřek. Jenže já zejtra jedu na kontrolu na urologii. Musím tam bejt v deset hodin dopoledne, na lačno, ale zato s plným močovým měchýřem. To není jen tak. Na to se musím soustředit, aby byl pan docent se mnou spokojenej! Jinak budu muset na operaci prostaty, a to se mi vůbec, ale vůbec nechce.“

Švejk a sdílená ekonomika

„Podívejte se, pane Švejku,“ řekla blondýna vyšší váhové kategorie a pokročilých středních let, „u nás to chodí tak, že vlastně jen pomáháme lidem, jako jste vy, aby mohli poskytovat ve svým volným čase formou spolujízdy služby klientům, kterejm se nechce platit často předražený taxikářský ceny. My našim zákazníkům, když nám zavolaj a řeknou, odkud a kam chtěj jet, sdělíme, kolik by je to stálo, a když s cenou souhlasí, pošleme jim toho, kde je jim zrovna nejblíž. Ale jsme flexibilní a nemáme pevný ceny. Když poptávka stoupá, přiměřeně zdražujeme. Vy pak svýho pasažera zkasírujete o dohodnutou částku, nám odvedete pětadvacet procent, zbytek vám zůstane a ze svýho výdělku si sám platíte daně a sociální i zdravotní pojištění. Jak vysoký, to už je na vás, eventuelně na vašem daňovým poradci. Vaše papíry tu už máme, všechno je, jak se zdá v pořádku, tak teď už jde jenom o to, kdy chcete začít.“

„Třeba hned,“ řekl Švejk. „Já jsem odpočatej, a děti doma žádný nemám. Mám sice dva psy, který potřebujou občas vyvenčit, ale od toho mám doma hospodyni a pečovatelku v jedný osobě, takže se vždycky nějak prostřídáme.“

„No supr!“ řekla uberdáma. „Tak vítejte na palubě a zlomte vaz! Tedy jen obrazně řečeno, že? Já vám žádnou nehodu nepřeju a radím vám, abyste to zbytečně nehonil a jezdil opatrně, protože vy nejste žádnej náš zaměstnanec, takže kdybyste měl náhodou nějakou havárku z vaší viny, tak my jsme z obliga a případný škody na vozidlech a zdraví nebo dokonce životech postiženejch účastníků dopravní nehody jdou beze zbytku za váma. Jste si toho plně vědomej?“

„Plně a naprosto. Já jsem, paní šéfová, postiženej od narození a o moc horší to už bejt nemůže, ale svý auto mám radši než sám sebe. A životy a zdraví mejch pasažérů jsou pro mě svatý. Mým heslsem bude ,Uber plyn a nevytloukej klínem klín!‘“

Blondýně při tom Švejkově prohlášení málem vypadl oči z důlků, ale ten zárodečný symptom Basedovovy choroby dokázala rychle potlačit.

„Tak to je dobře,“ řekla, „takový spolupracovníky máme rádi. Až u nás získáte zkušenosti a když se osvědčíte, můžete se v budoucnu ucházet i o nějaké místo tady v centrále. My máme pro tělesně postižený spoluobčany, který se nebojej práce, pochopení.“

„Vau!“ zvolal Josef Švejk, který byl, co se týče cizích jazyků, dost slabý v kramflekách, a pokud jde o jazyk Shakespearův, dal by kromě sportovních a hudebních výrazů, jako třeba airport, rail či station, dohromady leda tak pár slov typu fuck, dick a pussy. A to poslední jen díky ruské punkové skupině Pussy riot a nekorektního překladu jejího názvu panem prezidentem.

Uberdáma po něm podezíravě loupla očima, ale pak to přešla.

„Tak hlavně se nezapomeňte ohlásit na dispečink, kdykoli budete k dispozici. Ale proč vám to vlastně povídám, vždyť vy jste přece starej taxikářskej kozák, že?“

„Přímo kozáckej ataman! Nebo aspoň esaul,“ hrdě prohlásil Josef Švejk III, k jehož tajným neřestem patřilo také luštění křížovek. Někdy dokonce i za volantem. Ale to jen tehdy, když musel někde dlouho stát a na někoho čekat.

„Rozumím,“ řekl Josef Švejk do telefonu. „Inženýr Ctirad Hlavsa, Palackého nábřeží třicet šest, bude čekat před domem a pojedeme na letiště. Odsouhlasená cena čtyři sta korun. Ano, má to platnost. Budu tam do deseti minut.“

Inženýr Hlavsa byl asi pětačtyřicetiletý playboy ve sportovním saku a džínách, ale také s kufrem, který vypadal na to, že kromě košil, kravat a slipů obsahuje i smoking, motýlka, lakýrky a pár kondomů. Vypadal na člověka, který je na vrcholu svých sil, kráčí od úspěchu k úspěchu a myslí si, že to tak bude věčně.

„Na letiště!“ řekl, i když musel vědět, že řidič to už ví. „A co nejrychleji, což znamená tou nejkratší cestou!“

„Kdy vám to letí?“ zeptal se Josef Švejk starostlivě. „A kam cestujete, že jsem tak smělej?“

„Po desátý hodině a do Ňů Jorku. Ale na letišti potřebuju bejt co nejdřív. Mám tam před odletem ještě nějakou schůzku.“

„Tak já na to trochu víc šlápnu,“ řekl Josef Švejk a v rozporu s názvem firmy, pro kterou teď jezdil, přidal plyn. „Vezmeme to přes Palackýho most, pak tunelem na Most Prašnej a z Prašňáku už je to na letiště, co by kamenem dohodil a zbytek došel, ale to vy nebudete muset, protože jedete s Ubrem. A Ubr není humr. Ten umí pohnout kostrou!“

„Jen aby! Pro Ubr se jezdí většinou jen na vedlejšák, že jo?“

„Většinou jo. Ale já jiný zaměstnání či podnikání nemám.“

„A uživí vás to?“ zajímal se inženýr Hlavsa.

„To ještě nevím,“ odpověděl mu Josef Švejk popravdě. „Vy jste můj první pasažér.“

„Chcete tím říct, že jste začátečník?“ znervózněl klient.

„Jak se to vezme. Řidičák mám už pětačtyřicet let. A dvacet let jsem taxikařil. Pravda, za Uber startuju dneska poprvé, ale ono to máte jedno, dročka jako dročka, tágo jako tágo a auto jako auto. Nemáte se čeho bát. Leda toho, že to bude na Evropský stát. Ale to není jistý. Jestli to vůbec bude na ní stát, tak spíš někde směrem do centra. A i kdyby se snad ve směru na letiště něco podělalo a vznikla tam dopravní zácpa, tak já ji s váma někudy vobjedu. I kdybych to měl vzít přes Divokou Šárku!“

Ale nezdálo se, že by zrovna taková možnost inženýra Hlavsu nějak zvlášť uklidnila, a Josefa Švejka napadlo, že kdyby nevezl Ctirada, ale Mejlu Hlavsu, měl by jeho pasažér pro humor lepší pochopení. Nebo možná taky ne. Jenže ten už je dávno po smrti.

„Nebyl vy jste, pane inženýre, náhodou příbuznej s Mejlou Hlavsou?“

„S kým že?“

„S Mejlou Hlavsou. Teda on se správně jmenoval Milan. Mejla bylo jen takový jeho umělecký jméno. Přezdívka.“

Ale inženýr Hlavsa se pořád ještě nechytal.

„Hrával a zpíval s Plastikama. Plastik Pípl of Univerzum.“

„Aha,“ řekl nejistě Švejkův zákazník.

„Tak to teda učitě ne. Nějakýho Milana jsme sice v rodině měli, jenže my jsme byli odjakživa spíš technicky zaměřený. Samí inženýři a architekti. S muzikou jsme neměli nikdy nic společnýho.“

„Tak to chápu. A jenom doufám, že na mě nebudete mít těžký srdce.“

„Proč bych měl mít na vás těžký srdce??“

„No že se vás tak vyptávám. Ale to já mám vrozený po matce. Ta mýho otce podrobovala křížovýmu výslechu, kdykoli se vrátil domů až po půlnoci. Ať už to bylo od Tygra, od Glaubiců, nebo od Koček. Von měl totiž slabost pro Starý Město a Malou Stranu. No, dneska by na to už neměl. Dneska je tam obsluha mírná, zato ceny vzorný. Jó, Mejla Hlavsa, Vráťa Brabenec, Ivan Magor Jirous, Egon Bondy a Václav Havel, na jehož letiště teď jedeme, ty to s náma mysleli dobře, jenže se jim to nějak vymklo z rukou. Mejla Hlavsa umřel na rakovinu, Václav Havel taky, Egon Bondy zavřel voči v emigraci na Slovensku a Ivan Magor Jirous to zabalil před pár lety. Z celýho toho slavnýho andergraundu zbyl jen Vráťa Brabenec, ale je otázka, jak dlouho nám ještě vydrží. Ten už taky musí mít játra tvrdší než tejden starej chleba ze zmraženýho polotovaru. Jenže co si pak počneme my, ubohý sirotci, který jsme jim tak věřili a teď se musíme protloukat světem jako ty Sirotci s velkým S po smrti Jana Žižky.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Švejkův pasažér s vrozenou českou opatrností.

„Tak jak to povídám. Na osud člověka je lidskej rozum krátkej. A jistě znáte ten výrok, kterej kdysi přisuzovaly nápisy na veřejnejch záchodkách Švejkovi: ,Lidskej život je tak složitej, že život člověka je proti tomu úplný hovno!‘ Teda račte prominout, že jsem tak sprostej, ale já jenom cituju. Dobrej voják Švejk to takhle ve skutečnosti sice nikdy neřek, jenže lidovej génius má na takový parafráze právo… Tak a jsme pomalu na místě, vašnosti. Mám vám pomoct s kufrem? Ne. Tak to jsem rád, protože já jsem chabrus na nohy, a to tak že od narození. Já mám i svý auto upravený tak, abych ho moh v případě nouze ovládat jenom rukama. Což mimochodem není žádný velký umění. To takovej bezrukej Ferda Sirky Evropa si za první republiky pořídil auto, který řídil jenom nohama. Tomu já říkám triumf vůle a ne tomu, když Hitler zblbnul osmdesát milonů Němců a hnal je do války na třech frontách. To ať se na mě Leni Rajfenštálová, co o něm natočila film, kterej se taky jmenoval Triumf vůle, nezlobí!“

Pan inženýr Hlavsa urychleně vystoupil, sám si vyndal z vozu kufr a vypadal přitom, že mu odlehlo. Okýnkem u sedadla spolujezdce podal Josefu Švejkovi pětistovku, s úlevou v hlase mu velkoryse pokynul: „Drobné si nechte!“ a urychleně zamířil ke dveřím odbavovací haly.

„Děkuju moc!“ volal za ním Švejk. „Budu vám držet palce, aby s váma to letadlo nespadlo! Do Česka se žene tlaková níže Fabien a za ní vichřice, která může dosáhnout sily orkánu Kyril z roku dva tisíce dva. Tak šťastnej let!“

První den odježděný v barvách Uberu se Josef Švejk vrátil domů k Eržice, fence pražského krysaříka jménem Nuda a irskému vlkodavovi Patrikovi až po deváté hodině večer. Eržika byla už nahoře ve své posteli, ale když ho slyšela přijet, zase z ní vylezla a sešla po schodech dolů.

„Kde jste byl tak dlouho, pane Švejk?“ zeptala se svého zaměstnavatele, který byl sice o hlavu menší, ale co do fyzické síly ji o hlavu převyšoval.

„Sloužil jsem veřejnosti. A to tak, že do roztrhání těla a sjetí gum i brzd.“

„To jste celej vy. Už jste zapomněl, co vám kdysi říkaly sestřičky v dětský léčebně a co vám po nich opakuju dnes a denně i já? Že máte ubrat plyn!“

„To je pravda, Erži, jenže není to pravda celá. Taky nám říkávaly, že když nám někdo pomůže, máme mu poděkovat, ale radši se máme pomoct sami. Takže když mi Ubr z toho, co si vyjezdím, ubere čtvrtinu, musím přidat. To dá rozum, no ne? Peníze nejsou listí, ze stromů nepadaj. Dokonce ani teď, když se na nás žene vichřice, která láme stromy jako sirky, odnáší kontejnery a střechy bere jak berňák daně. Když jsem se vracel z Prahy, tak jsem se chvílema bál, aby mě to neodneslo i s tou mou popelnicí.“

„Jen se nerouhejte! Ta vaše popelnice je teprve tři roky stará a stála vás skoro milion. To já u vás nevydělám za celej život, i kdybyste mě platil, jak máte. Ale to vy ne. Jinde rozhazujete plnejma hrstma, ale doma šetříte jak strejček Skrblík!“

„Zapomínáš, kolik má to moje auto najeto! Nejpozdějc do roka bych si potřeboval vyjezdit na novej vůz. A ty pak dostaneš ten můj dnešní a a toho svýho prcka budeš moct prodat, takže se finančně zahojíš. Proto taky ráno vyjedu znova. Přes noc popadaj na koleje stromy a vlaky i tramvaje budou stát. Ta kalamita má trvat dva dny. Po dročkách bude sháňka a ceny pudou nahoru. Proti tomu já nic nezmůžu, to dělá ta neviditelná ruka trhu. Ale když mi chce nasypat i do mý kapsy, tak se tomu přece nebudu bránit, to dá rozum, no ne?“

„Stejně si uděláte, co budete chtít, to je ložený,“ pokrčila rameny Eržika, která od něj pochytila i výrazy, jimž většina jejích českých vrstevníků už dávno nerozumí, načež se ho zeptala: „Chcete něco jíst?“

„Nechci. Stavil jsem se u pumpy na kafe a bagetu, takže nemám hlad. Teď půjdu tak na půl hoďky na počítač a ty bys mi pak, jestli se ti bude chtít, mohla připravit do lavoru vlažnou vodu s karlovarskou solí. Necejtím nohy.“

Na vozíku se přesunul k počítači, zapnul ho, otevřel si doručené maily, většinu z nich smazal a pár si jich přečetl. Pak kliknul na nový e-mail a začal psát:

„Ahoj Jungu,

poslušně hlásím, že mám za sebou první den u Ubru. Život je krásnej! Před necelým rokem jsem v barvách Maxitaxi proti Ubru stávkoval a dneska s ním sdílím naši prosperující ekonomiku. Není to paráda? Jako kluk jsem obdivoval Ameriku coby zem neomezenejch možností a chtěl jsem se tam jednou dostat, ale teď jsem rád, že se mi to nepovedlo, protože zemí neomezenejch možností jsme dneska my! Zaregistroval jsi, že se u nás diskutuje o tom, jestli by se neměla změnit státní hymna? Já bych byl pro. A měl bych dokonce takovej malej návrh jak. Mně by se líbilo, kdyby se v ní zpívalo:

A to je ta krásná země,
kde každý vše může mít,
to je ta má rodná země,
ve který chci navždy žít!

Při takový hymně bych se rád zvednul ze svýho vozejku a stál o berlích v pozoru jako voják na stráži naší svobody a šťastnýho života nejen pro všechny, který se přičiněj, ale i pro ty, co se přičinit nemůžou. A myslel bych přitom i na ty nešťastníky, co se přičinit prostě neuměj, protože jsou údajně nepřizpůsobivý. Já totiž takový tvrzení považuju za nespravedlivý nařčení, protože většinou jsou přizpůsobivý až až! Vždyť se dokázali přizpůsobit velkorysýmu sociálnímu systému, kterej jim naše vlády tak empaticky nastavily, přežili bez větších problémů i ekonomickou krizi a přitom se množej jako králíci. Kam se na ně hrabem my přizpůsobivý!

No nic, jsem šťastnej, že si konečně zase vydělávám prací vlastních rukou a postižených nohou, a těším se, že už brzy začnu znovu platit odvody na zdravotní a sociální pojištění a budu tak pomáhat i zdravotně ještě postiženějším a sociálně slabším, než jsem chvála bohu já.

Zdraví Tě Tvůj uberkripl

Josef Švejk III.“

(Sigi Bigstain – Švejk afghánským veteránem. Praha: Novela Bohemica 2020. ISBN 978-80-88322-05-4)

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 168. díl.

Číst 2799 krát
Ohodnotit tuto položku
(2 hlasů)
Zveřejněno v UMĚNÍ

Související položky (podle značky)

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %