Můj sešívaný život Doporučený

Petr Žantovský Petr Žantovský snímek archiv autora

Jaroslav Čejka (* 26. října 1943 Praha) je český básník, prozaik, dramatik a novinář. Po maturitě krátce pracoval jako dělník u Vodních staveb, v letech 1961–1967 vystudoval Stavební fakultu ČVUT. Poté působil jako projektant v pražském Hydroprojektu, kulisák ve Stavovském divadle (tehdy zvaném Tylovo divadlo), od 1971 programový pracovník Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dramaturg Uměleckého studia mladých Rubín, vedoucí programového oddělení i náměstek ředitele Pražského podniku služeb mládeže. Od 1976 se stal funkcionářem nejprve Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze, pak vedoucím oddělení kultury Českého ÚV SSM. V roce 1982 byl jmenován vedoucím redaktorem literární přílohy týdeníku Tvorba "Kmen" a souběžně zvolen členem předsednictva Svazu českých spisovatelů. Od roku 1987 byl šéfredaktorem Tvorby. V březnu 1989 byl jmenován vedoucím odboru kultury a zástupcem vedoucího oddělení školství, vědy a kultury ÚV KSČ. V roce 1991 popsal tuto část své kariéry v anonymně vydané publikaci "Aparát". Zde mj. uvádí, že jako vysoce postavený kulturně-politický činitel podporoval polemiku v mezích oficiální ideologie, publikování některých ostrakizovaných autorů, a uvedení do kin filmů, stažených z distribuce počátkem normalizace.

 

Publikovat začal v polovině 70. let verše, o dekádu později také prózu. Jeho první román Kulisáci zaznamenal v době svého vydání (1985) značný ohlas. K vrcholným Čejkovým prózám patří romány Odcizená krajina (2013) a autobiograficky laděný Most přes řeku zapomnění (2015). Nejnověji se na trhu objevil skutečný svéživotopis Jaroslava Čejky pod názvem Můj sešívaný život. Při jeho četbě dáte za pravdu tvrzení, že „společná paměť se skládá z paměti každého z nás.“ Čejkův život, zejména jeho pracovně - kariérní faseta, je příběhem plným bizarností, kontrastů a paradoxů, tak typických pro českou situaci od 60. let do dneška. Čejka nám předkládá leporelo zážitků, prolínajících se s charakteristikami rozmanitých dobových postav české kulturní a politické scény. Je to v mnoha ohledech neobyčejně poučné čtení dalece přesahující privátní prostor autora; je to průmět osudů proudících bludištěm oné doby, nástrah, jimž byly vystaveny, a způsobů, jak se s nimi vyrovnaly.

Pro dnešní čtení jsem vybral právě tu pasáž, v níž se z někdejšího stavaře, kulisáka a dramaturga klubových scén stává veřejně významná postava – novinář, šéfredaktor, a na sklonku 80. let též nakrátko činovník v řadách politické elity. Kdo pamatuje tu dobu a nemá zaslepený pohled, dobře si vzpomene na to, s jakou úlevou tehdy lidé v kulturních či novinářských profesích přijali fakt, že z vedoucího místa tehdejšího kulturního oddělení ÚV KSČ vyletěl proslulý sekerník Miroslav Müller a na jeho místo usedl právě Čejka, reprezentant toho, čemu se v dobové řeči říkalo perestrojka a znamenalo to uvolnění tuhých poměrů v kultuře a společnosti. Čejkův „sešívaný život“ je v tomto ohledu věru cenným dokumentem.

„V té době jsem se už učil svému dalšímu, v pořadí osmému řemeslu – novinařině. Po čtyřech letech působení v Modrém domě, jak se svazácké budově na tehdejším náměstí Maxima Gorkého říkalo, mi zavolal šéfredaktor týdeníku Tvorba Jaroslav Kořínek a nabídl mi práci vedoucího redaktora právě schválené literární přílohy Tvorby s názvem Kmen. Konečně se mi tedy naskytla možnost pracovat v redakci. Pravda, před časem mi nabídl místo redaktora už Oldřich Rafaj, šéfredaktor Literárního měsíčníku, přezdívaného Literární slunečník, jenže pod ním jsem pracovat nechtěl. Stačilo mi, že jsem se s ním utkal hned na první schůzi členské komise Svazu českých spisovatelů, kam jsem byl nominován po svém přijetí za člena svazu, k němuž došlo po vydání mé druhé sbírky (Veřejné tajemství, ČS, 1980), a po mém úspěchu v celostátní básnické soutěži Nezvalova Třebíč 1980, kde můj rukopis Kniha přání a stížností skončil na prvním místě. Na oné schůzi jsem si totiž dovolil položit otázku, proč nejsou členy svazu spisovatelé jako Adolf Branald, Bohumil Hrabal, Miroslav Holub, Ivan Kříž, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Jiří Šotola, Ivan Wernisch a další srovnatelní autoři, které čtenáři milovali a kteří nepatřili k nějakým exponentům opozice. Ale Oldřich Rafaj jako předseda komise mě poučil, že do takových věcí nemá členská komise Svazu spisovatelů co mluvit, protože podobné otázky řešila už počátkem 70. let komise složená ze soudruhů Biľaka, Fojtíka, Havlína, Kozáka a Skály. A neopomněl informovat o mém kacířském dotazu zodpovědné soudruhy.

Kmen byl poněkud nešťastným pokusem, jak po více než deseti letech normalizace, během které zůstal českým spisovatelům jediný časopis, a to zmíněný Literární měsíčník, a na poslední chvíli před blížícím se III. sjezdem SČS, poskytnout autorům něco jako šidítko v podobě literárního týdeníku, vydávaného však formou přílohy stranického časopisu pro školství, vědu a kulturu pod trojím dozorem – stranickým, státním i svazovým. Dodnes nevím, kdo a proč mě do funkce vedoucího redaktora Kmene (později posměšně přezdívaného Pahýl) navrhl, zato vím naprosto přesně, kdo měl mě a celou redakci Kmene hlídat a usměrňovat. Byl to tzv. redakční kruh, jehož předsedou byl básník a překladatel Jiří Taufer a členy předseda SČS Josef Rybák, ředitel nakladatelství Československý spisovatel Ivan Skála a romanista Vladimír Brett. Redakční kruh se scházel jednou týdně v Klubu spisovatelů na Národní třídě, kam musela docházet celá naše redakce, sestávající z básníků Karla Sýse a Jaromíra Pelce, novinářů Ivana Matějky a Nadi Klevisové, redakčního tajemníka Tomáše Nečase a mne, museli jsme s sebou přinášet všechny rukopisy, které jsme chtěli zařadit do připravovaných čísel a odnášeli si rukopisy, jejichž publikování jsme dostali příkazem.

Bylo to, jak se říká, na hlavu. Jiří Taufer byl známý básník a překladatel takových autorů, jako byli Chlebnikov, Majakovskij či Pasternak, takže jsem původně doufal v profesionální spolupráci, ale brzy jsem pochopil svůj omyl. Taufer s námi zacházel jako s redakčními poslíčky, naše názory vůbec nebral v úvahu a neminulo jediné zasedání redakčního kruhu, abychom se nedostali do sporu, který ovšem rozhodoval on. Napětí mezi námi eskalovalo s blížícím se sjezdem. Čtrnáct dní před jeho zahájením nám Taufer předal k otištění svou obsáhlou a nemilosrdně kritickou stať o situaci české literatury, ve které napadal především Bohumil Hrabala, Jiřího Šotolu ale i mnohé další autory. Psal v ní o „jedovatých výparech otravujících českou literaturu“ a chtěl, abychom ji v Kmeni publikovali na pokračování ve dvou číslech, z nichž to druhé dostanou účastníci sjezdu na své stoly.

Byla to jedna z mnohých kritických situací, kterým jsem musel v životě čelit. Jakmile jsme Taufrův hanopis v redakci dočetli a shodli se v názoru na něj, zavolal jsem šéfredaktorovi Tvorby a řekl mu, že takový pamflet publikovat nemůžu a nechci. Jaroslav Kořínek, který měl s Taufrem přátelský vztah, se zděsil a snažil se mě přemluvit s tím, že něco takového přece Jiřímu nemůže udělat. Jako možné řešení jsem mu tedy nabídl svou rezignaci, ale do toho se mu také nechtělo. A tak přenesl rozhodnutí v celé věci na svého nadřízeného tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka. A ten překvapivě rozhodl v náš prospěch.

Na sjezdu se pak volily nové orgány svazu a já byl zvolen nejen za člena výboru, ale ke všeobecnému překvapení i za člena předsednictva SČS. Využil jsem chvilkové nepozornosti po skončené volbě a přitočil se k předsednickému stolu, na kterém zůstal ležet list papíru s kádrovými návrhy. Mé jméno bylo dopsané přes zaschlou vrstvu laku, kterým se opravovaly překlepy. Podržel jsem si papír proti světlu. Pod bílým codexem radexem prosvítalo jméno Jiřího Taufra.

Po III. sjezdu SČS a Taufrově následné abdikaci na předsedu redakčního kruhu se nám v redakci Kmene začalo trochu líp dýchat. Což ovšem neznamenalo, že si můžeme dělat, co chceme. O každé jen trochu problematické jméno jsme se museli prát, neminula jediná porada zástupců šéfredaktorů vybraných periodik, která se konala každý týden u vedoucího oddělení sdělovacích prostředků Čmolíka, aby mi nemyl za něco hlavu. Jednou za Louise Aragona, podruhé za Grahama Greena, jindy za Heinricha Bölla, Borise Pasternaka či Alexandra Solženicyna.

Jenže doba se pomalu ale jistě měnila. Párkrát jsme ještě museli v redakci sloužit „noční hlídky“ (to když postupně umírali generální tajemníci KSSS Brežněv, Andropov a Černěnko), ale pak už se v Sovětském svazu začaly dít věci, které znejistěly stranický aparát natolik, že jsme si mohli dovolovat čím dál tím víc.

Na jaře roku 1987 jsem se stal šéfredaktorem celé Tvorby a Kmen po mně převzal můj zástupce Ivan Matějka. Můj předchůdce Jaroslav Kořínek odcházel do důchodu a za svého nástupce mě navrhl především proto, že nechtěl svou funkci předávat Vladimírovi Soleckému, který o ni velice stál. Byl to stejný Vladimír Solecký, který svého času pracoval v oddělení kultury ÚV KSČ, v letech 1978 až 1984 byl členem redakční rady Tvorby a kdysi dávno mě poctil svou inspekční návštěvou v Rubínu.

V Tvorbě se nám během dvou let, po které jsem ji řídil, podařilo mnohé, ale zdaleka ne všechno, co bychom byli chtěli. Sice jsme jako jeden z mála českých časopisů přinášeli i velmi otevřené „perestrojkové“ reportáže a rozhovory ze Sovětského svazu, tematická čísla k populačním otázkám, kritické materiály Josefa Klímy, Radka Bajgara, Nadi Klevisové, Zdeny Líkařové a dalších, ale příslušné heslo ze Slovníku české literatury po roce 1945 z pera Blahoslava Dokoupila zaznamenalo jen můj kritický text o Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí s názvem Kýč třetí generace, a to jako příklad postojů konformních s názory vedení KSČ. A to navzdory tomu, že za tento text – stejně jako třeba za své vystoupení na dobříšském semináři k 70. výročí VŘSR nebo za svou reportáž z Festivalu středoevropské literatury ve slovinské Vilenici, která obsahovala i pasáž o setkání s A. J. Liehmem – jsem musel na kobereček k vedoucímu oddělení sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Můj text byl sice kritický, což mi umožnilo jakž takž ho obhájit, ale současně porušoval zákaz psát o českých autorech emigrantech či disidentech. Jeho publikováním jsem chtěl prolomit – a také že jsem prolomil – mlčení o autorovi, který patřil a patří – spolu s Bohumilem Hrabalem, Arnoštem Lustigem, Ladislavem Fuksem, Vladimírem Páralem, Otou Pavlem a Josefem Škvoreckým – k mým nejoblíbenějším. Na tom nic nemění fakt, že Nesnesitelnou lehkost bytí považuji za jedno z nejslabších a svým způsobem kýčovité Kunderovo dílo. V čemž nejsem sám. Podobné názory zaznívaly i ve Francii. To však neznamená, že bych měl cokoli společného se současným počínáním Jana Nováka, který ve své knize o Kunderovi upletl na slavného česko-francouzského spisovatele něco jako devítiocasou kočku – knižní karabáč o devíti stovkách stran. Novákův spis sice odmítla většina českých recenzentů, ale do očí bijícím faktem, že Kunderův „smrtelný hřích“ – udání údajného západního agenta Dvořáčka, který si schoval na studentské koleji u své bývalé přítelkyně kufr (pokud k tomu vůbec došlo) - mohl být jen přirozenou reakcí na to, že šlo velmi pravděpodobně o pouhou provokaci ze strany StB, se zevrubně zabývá jen Milan Blahynka ve svém spisku Glosy k losu Člověka v době prokurátorů. Takové provokace byly v padesátých letech běžné a ani v dobách normalizace nebyly ničím výjimečným. Provokace patřily a patří mezi zbraně všech tajných služeb světa. Ale každý na ně neskočí jako pstruh na třpytku.

Mám vlastní a do jisté míry podobný zážitek, který měl své pokračování dokonce v polistopadových dobách. Jednoho dne mi zazvonil v redakci telefon a ohlásili se mi pánové z StB. Že prý by se mnou rádi mluvili. Pozval jsem je tedy do redakce, ale to s díky odmítli a povolali si mě do Bartolomějské ulice. Představili se mi jako major Kohout a kapitán Predajnož a začali se mě vyptávat na Heřmana Chromého, nedávno zatčeného pro údajnou protistátní činnost, s nímž jsem si před časem vyměnil dva nebo tři dopisy. A soudruzi příslušníci mi to hned předhodili. Vyjádřili své překvapení nad tím, že jsem si s ním vůbec psal, a zejména nad tím, že jsem mu doporučoval k přečtení Ledererovy Pražské rozhovory. „Jde přece o zakázanou knihu, soudruhu šéfredaktore!“ zdůraznili s téměř spikleneckým úsměvem. A tak jsem jim vysvětlil, že Karla Heřmana znám už dávno, z dob kdy psal pod svým vlastním jménem krotké lyrické básničky skácelovského střihu a připravoval poetické večery v Divadélku v Nerudovce, kam mě také jednou pozval, ale že po srpnu 1968 začal psát pod pseudonymem Heřman Chromý politicky opoziční básně, podepsal Chartu a s disentem se sblížil natolik, že mě jeho rodiče, kteří byli zaměstnanci Podniku služeb ÚV KSČ, kontaktovali a prosili mě, abych mu to vymluvil. Nedokázal jsem jim vysvětlit, že dospělému člověku je těžké jeho názory vymlouvat, a tak jsem slíbil, že se o to pokusím, pokud on sám projeví o nějakou komunikaci se mnou zájem. Což se opravdu stalo. Heřman Chromý mi napsal dlouhý dopis, ve kterém kritizoval mou práci v Tvorbě, a já mu ve své odpovědi vysvětloval svůj přístup na jednom z Ledererových rozhovorů, konkrétně na rozhovoru s Jiřím Kolářem. Ten totiž na rozdíl od většiny ostatních odpovídal na Ledererovu návodnou otázku po jeho názoru na Bohumila Hrabala a Jiřího Šotolu, kterým jejich rozhovory otištěné v Tvorbě ještě za Jiřího Hájka otevřely cestu k publikování, v tom smyslu, že umělec jako Hrabal má právo udělat cokoli, čím neubližuje nikomu jinému, aby se jeho knihy dostaly ke čtenářům. A zeptal jsem se obou pánů, kteří se mi podle všeho představili pod krycími jmény: „Nebo si snad myslíte, soudruzi, že bych měl větší šanci na úspěch, kdybych pana Chromého přesvědčoval, aby si přečetl Biľakovu knihu Pravda zůstala pravdou?“ Oba estébáci se zatvářili kysele, a když jsem odmítl označit Chromého kritický dopis Gustávu Husákovi za urážlivý a protistátní, přičemž jsem argumentoval svobodou projevu zakotvenou v Ústavě ČSSR, a při podpisu výslechového protokolu jsem si dovolil trvat na změně některých jejich formulací, rozešli si se mnou víc než chladně. Prohlásili, že ani nebudou navrhovat mé předvolání k soudu, protože má výpověď je v podstatě bezvýznamná. Považoval jsem to za své další drobné vítězství, ale později se ukázalo, že to bylo něco jako vítězství Pyrrhovo.

U soudu dostal Heřman Chromý dva roky natvrdo (podobně jako později Karel Srp z Jazzové sekce za publikaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále a snad i jiné přečiny) a mně se ozval až po vydání mých předčasných vzpomínek s dvojitým názvem Aparát – Soumrak polobohů v roce 1991. Tehdy mi zavolal, řekl mi, že si mou memoárovou knížku přečetl a že by rád věděl, jestli v tom jeho dopise, který mi tenkrát dali v Bartolomějské přečíst, byly nějaké vulgarismy adresované tehdejšímu prezidentovi republiky. Odpověděl jsem mu, že samozřejmě ne, jinak bych přece nemohl odmítnout jejich snahu přesvědčit mě, abych dopis označil za protistátní. „Aha,“ řekl Heřman Chromý, „tak už je mi to jasné. Já vám to nemám za zlé, ale vy jste je ve snaze pomoci mně vlastně upozornil na to, že ten dopis by k mému odsouzení nestačil, a tak ho zfalšovali. Z mého několikastránkového dopisu ponechali jen poslední stranu s mým podpisem, zatímco předchozí stránky psané na psacím stroji, který mi zabavili při domovní prohlídce, napsali znovu, ale obohacené o vulgární urážky hlavy státu.“

V roce 1994 se stal Heřman Chromý diplomatem v Bulharsku. Nedlouho poté se mi ozval bulharský novinář Velikov s tím, že na mne dostal tip jako na zajímavého českého autora, a požádal mě o nějaké mé knížky. Po několik následujících let, kdy jsem byl v Čechách a na Moravě až na vzácné výjimky persona non grata, vycházely mé básně, povídky i úryvky z delších próz ve Velikově překladu v bulharských novinách a časopisech. V bulharské obdobě našeho Práva dokonce vyšel rozhovor se mnou na dvou třetinách strany velkého formátu, zatímco na podvalu byl mnohem kratší rozhovor s Václavem Havlem.

Krátce po tomto nedopatření o mne bulharská periodika náhle ztratila zájem. A nezájem těch českých se prohloubil. Samozřejmě, mohla to být taky pouhá náhoda.

Jaroslav Kořínek mě už ve chvíli, kdy mi oznamoval, že jsem byl schválen do funkce šéfredaktora Tvorby, upozorňoval na to, že nesplňuji téměř žádný z požadovaných kádrových předpokladů. Ve straně jsem byl teprve devět let, nikdy jsem nezastával žádnou volenou funkci a v minulosti jsem se vyhnul všem stupňům stranického vzdělávání – od Večerní školy marxismu-leninismu přes Vysokou školu politickou ÚV KSČ až po Akademii společenských věd v Moskvě. Jediné, co jsem měl za sebou, byl měsíční kurz pro pracovníky sdělovací prostředků na VŠP v Bratislavě, kde se se mnou „školili“ mnozí lidé, kteří po roce 1989 udělali kariéru v různých médiích. A řekl mi, že ten handicap budu muset vyrovnat aspoň půlroční stáží na ÚV KSČ. Moc nadšený jsem z toho nebyl, ale kývl jsem na to, protože mi bylo jasné, že tady by mi už výmluvy na malé děti narozené v letech 1981 a 1983 nebyly nic platné. A pořizovat si kvůli tomu šesté dítě se mi jaksi nechtělo.

Proto mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když si mě tajemník Fojtík zavolal „na nábřeží“, jak se budově nejvyššího stranického orgánu u Vltavy říkalo, a zeptal se mě, co bych řekl na to, kdybych měl jít na ÚV na stáž. Řekl jsem mu, že mě na to Kořínek sice připravoval, ale protože od té doby uplynul skoro rok, myslel jsem si, že z toho sešlo. „Nesešlo,“ řekl tajemník, „právě naopak. Teď je to teprve aktuální.“ „A to bych měl nastoupit na oddělení sdělovacích prostředků?“ Věděl jsem, že Otto Čmolík, který mě neměl v lásce, nedávno přešel do ČTK jako ústřední ředitel a že jeho bývalé oddělení řídí někdo nový, což mi přišlo jako celkem dobrá konstelace hvězd. „Ne,“ řekl Fojtík. „Na kulturu, k Müllerovi.“ „Na kulturu?“ divil jsem se. „No jistě. Takhle už se to tam dál dělat nedá. Pobudeš si tam pár měsíců, rozkoukáš se, poznáš lidi, uděláš si názor, co a jak dál, a pak se uvidí.“

Uvidělo se na přelomu zimy a jara. Jenomže ještě nějakou dobu předtím, když Ladislav Adamec sestavoval novou českou vládu, navrhoval mě do ní za ministra kultury. Jeho návrh však na zasedání předsednictva ÚV KSČ zamítl osobně Miloš Jakeš slovy: „Soudruh Čejka má občas podivné názory!“

To bylo v roce 1988. A už v březnu roku 1989 jsem byl jmenován vedoucím odboru kultury, který se stal součástí nového oddělení ÚV KSČ pro školství, vědu a kulturu. V téhle pozici jsem měl řídit i oba ministry kultury – českého Milana Kymličku a slovenského Pavla Koyše. A po dohodě s Janem Fojtíkem jsem měl v kultuře konečně začít prosazovat perestrojku, které se v Čechách a na Moravě říkalo přestavba, ale na Slovensku také dost ironicky „prekabátenie“. (Pro mladší čtenáře, kteří rozumějí líp anglicky než slovensky, uvádím, že slovenské slovo „prekabátiť“ znamená česky „přelstít“.) Svobodná Evropa hlásila, že pražští umělci si od mého jmenování do této funkce zbytečně moc slibují. Můj bývalý spolužák ze stavební fakulty, který svého času pracoval i v poměrně vysoké funkci na ONV Praha 4, mi po oznámení mého jmenování zavolal a zeptal se mě: „Proboha, co tě to napadlo? Teď, po sezoně?!“ A jistý čtenář mi poté, co se mnou Rudé Právo připravilo a otisklo celostránkový rozhovor, napsal, že když můj rozhovor začal číst, řekl si: „Tak ta přestavba je přece jen tady!“ Ale že když ho dočítal, dospěl k názoru, že jsem si dal na začátku panáka na kuráž, která ze mě ke konci vyprchala.

Chtěl jsem všem dokázat, že očekávání umělců nejsou zbytečná, že mě kuráž neopouští a nějaký „konec sezony“ mě nezajímá. Jenomže to nešlo bez jistého taktizování. Nechtěl jsem dopadnout jako ten okresní tajemník z dobové anekdoty, který chytil zlatou rybku a chtěl ji pustit, aniž by mu splnila nějaká přání, protože on už všechno dávno má, ale když rybka naléhala, že aspoň jedno přání mu splnit musí, protože to má v popisu práce, přiznal, že by se chtěl stát hrdinou Sovětského svazu. Načež rybka řekla: „Staň se!“ a v tu chvíli tam stál úplně sám po kolena v blátě, v jedné ruce samopal, ve druhé handgranát a na něj se řítil německý tank.

Bohužel jsem na tom nebyl o moc líp. I když mi Jan Fojtík na „baráku“ (jak se říkalo Ústřednímu výboru KSČ mezi pracovníky aparátu) kryl záda, se středními stranickými kádry, tedy funkcionáři krajských a okresních výborů KSČ, byla těžší práce. Takže když jsem ve spolupráci s Filmovou sekcí Svazu československých dramatických umělců vedenou režisérem Jiřím Svobodou prosadil uvolnění trezorových filmů a výrobu potřebných kopií pro jejich uvedení do kin (nový ústřední ředitel ČSF si ovšem přišel „na nábřeží“ pro podpis, aby ta „revoluce“ nebyla jen na něm), podpořil snahu Svazu českých spisovatelů a jmenovitě jeho nového předsedy Michala Černíka o návrat zakázaných a začátkem sedmdesátých let vyřazených knih zpět do veřejných knihoven, když jsem dopomohl Josefu Topolovi k obnovené premiéře jeho Konce masopustu v Západočeském divadle v Chebu a k premiéře jeho nové hry Hlasy ptáků v Divadle na Vinohradech v Praze, Ivanu Klímovi, Ivanu Wernischovi a dalším autorům k vydání jejich knih v Mladé frontě či Práci, a když jsem slíbil, že se pokusím prolomit i zákazy her Václava Havla, pomohl protlačit návrh na udělení titulu zasloužilý umělec Bohumilu Hrabalovi (a současně zarazil návrh SČS na udělení stejného titulu mně), začali na mne mnozí partajní funkcionáři z krajských a okresních výborů, jakož i ze stranických organizací Filmového studia Barrandov a odjinud donášet Miloši Jakešovi (prostřednictvím už penzionovaného Müllera, který měl pořád ještě dlouhé prsty) a mé snahy bojkotovat. To pak vyvrcholilo na podzimním plenárním zasedání ÚV KSČ, kde mou činnost tvrdě zkritizoval tajemník Východočeského KV KSČ Otto Liška. Ale už koncem jara začala opozice, která vycítila svou příležitost, organizovat petici Několik vět, na niž politbyro nedokázalo reagovat jinak než restrikcemi. Bylo to v době takzvaných mírových slavností a dokonce i Jiří Bartoška, který na oslavě MDŽ na Pražském hradě recitoval mé básně z knihy Kapesní sbírka zákonů, vět a definic, si mi stěžoval, že jako signatář Několika vět nebyl vůbec vpuštěn na Mírovou slavnost v Benešově, kde měl vystupovat.

Tehdy jsem sám a z vlastní iniciativy napsal petici Několik potřebných vět, kterou podepsalo na 200 předních českých umělců, ale kterou jsem musel vzápětí na příkaz ze sekretariátu Miloše Jakeše zastavit. Na protest proti sankcím vůči umělcům, kteří podepsali Několik vět, jsem už několik dní předtím poslal tajemníkovi Fojtíkovi dopis se svou rezignací, ale ten mi ho vrátil a přesvědčil mě, že jsem jeho slovům, vyřčeným na pravidelné páteční poradě nomenklaturních kádrů z médií a kultury, špatně porozuměl a nakonec svolal mimořádnou pondělní poradu, kde pak své páteční direktivy výrazně změkčil a změnil. Jenže Urbánkův Výbor pro stranickou práci v českých zemích a jeho katastrofální ideologická tajemnice šli proti.

Mým posledním pokusem o nějakou změnu politického kurzu partaje, která v tu chvíli měla dvě různá kormidla, byla pomoc, kterou jsem poskytl Michalu Horáčkovi a Michaelu Kocábovi ve věci jejich iniciativy Most. Zařídil jsem jim u svého nástupce v Tvorbě její otištění. Nakonec tam však nevyšla. Podle vyjádření Ivana Matějky, tehdejšího šéfredaktora Tvorby, Horáček s Kocábem svůj text na poslední chvíli stáhli. Horáček to později, po vydání své knihy Jak pukaly ledy, popřel a nabídl mi v té věci sázku v kurzu 1:10 000. Sázku jsem přijal a vsadil jsem celých sto korun, které jsem mu poslal poštovní poukázkou. Ale on už se mi neozval a mou stovku mi nikdy nevrátil. Tak jsem mu to vrátil i s úroky já – když po mnoha letech kandidoval na prezidenta, nevolil jsem ho! Co je jeden milion korun proti prezidentskému platu za pět let, no ne? Jsem vlastně rád, že to tak dopadlo. Ten milion by byl zkazil jenom mě, ale Horáček na Hradě mohl zkazit mnohem víc.

Je to tak a nejinak. Zklamal jsem se v mnoha lidech, kteří měli plná ústa pravdy, lásky a svobody, jenže na rovnost a bratrství jaksi zapomněli.

Po listopadovém státním převratu, kterému se dostalo metaforického pojmenování sametová revoluce, jsem tedy konečně rezignoval a podal výpověď. Na Silvestra roku 1989 jsem tak skončil se svým devátým řemeslem, politikou, abych se k ní už nikdy nevrátil. V prvních svobodných volbách mi nabízely členky uliční organizace KSČ, abych kandidoval do Sněmovny národů, a bývalí kolegové ze SSM mně navrhovali na kandidátku voleb do Sněmovny lidu. Odmítl jsem obojí s upozorněním, že už nejsem členem strany.

Ale nikdy neříkej nikdy! Když se konaly první volby do Senátu, podlehl jsem pokušení vyzkoušet, do jaké míry platí, že do Senátu mohou kandidovat i bezpartijní a bez podpory politických stran. Rozeslal jsem tehdy několik stovek dopisů se žádostí o podporu a podpis osobnostem z řad pracovníků kultury a umění. Mnozí mi vůbec neodpověděli, jiní mi svůj podpis poslali a někteří i s podpisy svých rodinných příslušníků. Shromáždil jsem přes tři sta podporovatelů, ale to bylo málo. Jan Rejžek, literární a hudební kritik a autor básnické sbírky Nic moc, kterého jsem kdysi uchránil před perzekucí za své vyvolání „našeho příštího prezidenta“ Václava Havla na pódium v Lipnici, se mi odvděčil originálním způsobem. V deníku ODS napsal, že si zřejmě myslím, že když se za Caliguly stal senátorem jeho kůň, mohu se jím stát také. Inu, proč ne? Zřejmě mu to připadalo vtipné. Ale mně přišel jako mnohem vtipnější akvarel Karla Chaby na linkovaném listu ze školního sešitu, ke kterému připsal: „Řeknu vám to jako ta slovácká děvčice tomu pánovi z města: Já vás neznám, já vám nedám, marně gatě sundavátě!“

(Jaroslav Čejka – Můj sešívaný život. Praha - Propolys 2021. ISBN 978-80-903859-6-2)

Číst 368 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v UMĚNÍ

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %