Vytisknout tuto stránku

Fragmenty vzpomínek I. část: Milan Knížák proměnil Národní galerii v Praze ze zadluženého spícího komunistického molocha ve světové centrum umění Doporučený

profesor Milan Knížák v galerii Milan Knížák v Dlouhé ulici v Praze profesor Milan Knížák v galerii Milan Knížák v Dlouhé ulici v Praze snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty

Protože jsem  jako šéfredaktorka již 28 let existující kulturně-hospodářské revue Fragmenty o dění v té době psala, chtěla jsem již dlouho uvést věci na správnou míru. Ale v záplavě stále nových a nových průšvihů našich politiků a reakcí na ně jsem k tomu nenalézala čas. Když jsem ale vyslechla v českém rozhlase knihu Erika Taberyho Opuštěná společnost, uvědomila jsem si, že je opravdu hodinu po dvanácté informovat o tom,  jak to bylo doopravdy. A netýká se to pouze politiků té doby, ale i umělců. Protože právě umělci dělají politiky nesmrtelnými. Kdo by si dnes vzpomněl na  knížete Lorenza Medicejského, kdyby nebyl mecenášem Leonarda, Rafaela, Michelangela. Začínám proto vzpomínky v právě zavedené rubrice Fragmenty vzpomínek  vzpomínkou na proměnu Národní galerie v Praze jejím generálním ředitelem v letech 1999-2011 Milanem Knížákem ze spícího zadluženého komunistického molocha na kulturní centrum umění srovnatelné s významnými světovými centry. 

 

Fragmenty vzpomínek I. část: 

Milan Knížák proměnil Národní galerii v Praze ze zadluženého spícího  komunistického molocha ve světové centrum umění

V době Knížákova nástupu do funkce generálního ředitele NG v roce 1999 byla tato instituce v zoufalém stavu, po jeho odchodu v roce 2011 byla zařazena mezi největší světová centra  umění. Poslední řádný generální ředitel Zlatohlávek před jeho nástupem se o nic nestaral, jen rád cestoval, NG pod jeho vedením odmítla dokonce dar 15 obrazů André Nemese ze Švédska. Některé depozitáře byly v takovém stavu, že by bylo bývalo správné na ty, kteří za ně zodpovídali, podat trestní oznámení. Nikdo se nezajímal o práci se sbírkovými předměty, zvlášť v SMSU, která měla cca 300 zrestaurovaných artefaktů, jež se stále točily po výstavách, a zbytek hnil v depozitáři.

Knížák musel řešit tato ekonomická břemena minulosti. NG byla při jeho nástupu silně vnitřně zadlužená, měla nesplacené faktury v hodnotě přes 13,741 milionů korun a hospodářský výsledek se ztrátou 5,440 mil. Kč. Celková ztráta NG byla tedy 19,181 mil. Kč.  Sekční ředitelé ji chtěli rozparcelovat. Byla rozbita do sbírek, které dublovaly či triplovaly některé obslužné funkce, financování bylo zcela nečitelné. Měla více než 20 kont, z kterých nekontrolovaně vybírala řada lidí, vnitřní komunikace zcela chyběla. Uzavřená kontrola hospodaření s prostředky státního rozpočtu za roky 1995 a 1998 provedená Ministerstvem financí nalezla nedostatky za 615,563 Kč. NG byla proto vyměřena pokuta 43,693 Kč a penále 24,565 Kč.

Knížákovi se podařilo tuto situaci zcela změnit, NG zreorganizoval, zcentralizoval obslužné funkce a anuloval dluhy. NG měla pouze dvě konta. Jedno v českých korunách a druhé valutové. Někteří ředitelé sbírek, i když byli nepochybně dobrými kunsthistorickými odborníky, jako vedoucí organizačního celku neobstáli. To platilo především pro sbírku starého umění, kde došlo k největším chybám.  Samozřejmě, že přitom nutně muselo dojít k napjatým situacím a profesor Knížák si musel vyrobit mnoho nepřátel.  Největším kritikem profesora Knížáka byl tehdy výtvarný kritik PhDr. Jíří Machalický. Dalo se to očekávat, protože byl mezi lety 1994 a 1997  pověřeným ředitelem Národní galerie, pak ředitelem její Grafické sbírky a  v roce 2000 prof. Knížák rozešel. A tito, do nástupu Milana Knížáka známí lidé, měli vliv na studenty, Romy či cizince neznalé věci a tudíž snadno zmanipulovatelné. 

Kromě výše popsaných finančních problémů musel Milan Knížák řešit ještě další finanční břemena minulosti. Prosadil, že 150timilionová  vládní vratná půjčka NG byla vládou změněna na nevratnou dotaci a získal urychleně 110 milionů Kč na nákup restitucí z Waldesovy sbírky, poněvadž hrozilo vypršení lhůty k odkoupení.  Je potřeba vyslovit poděkování tehdejšímu ministru kultury Pavlu Dostálovi, který, přestože byl silným politickým protivníkem pana profesora, se za toto postavil.

Ale žádný ministr  by nemohl po vládě požadovat takové peníze, navíc pro politického oponenta, aniž by měl pro takový zásah podklady a dostatečné argumenty, a ty musel shromáždit právě profesor Knížák. Ministr Pavel Dostál byl oproti svým předchůdcům takový formát, že byl schopen aktivně podpořit řešení problémů NG, i když mu je servíroval tak ostrý politický oponent jako je Knížák.

Všechny sbírky NG mají své vlastní programy a ředitele. Od roku 2002 nakoupili 994 obrazů, které všechny prošly akviziční komisí. Z toho 188 bylo zakoupeno a zbytek byl darován. Bylo získáno 275 plastik, zakoupených z toho bylo pouze 72. Dále byly kupovány programy a architektura. Celkem bylo získáno 1717 položek akvizičních, 420 z toho zakoupeno. Ve světě si pokládají lidé za čest podporovat umění. A toto se podařilo NG.

To nehovořím o tom, že Knížák dokázal zrekonstruovat vyhořelý Veletržní palác. Jeho fasáda je nová, z dálky viditelná a dává jasně najevo, že tam sídlí NG, což nikdy předtím nebylo. Vznikla v něm veřejná knihovna a internetová kavárna, před palácem jsou instalovány velké plastiky. Ve Veletržním paláci bylo otevřeno 13 500 metrů čtverečních trvalé instalace, kde jsou presentovány i instalace z oblasti architektury, nábytku, designu, módy, divadla, filmu a jiných umělecko-průmyslových disciplín ve spolupráci s UPM, NTM, NM a DU. 

Samozřejmě v něm okamžitě chtěli vystavovat všichni naši umělci, což nebylo možno okamžitě provést, neb výstavy tam jsou velmi náročné. Při instalaci zahraničních umělců je zase problém vybrat něco, co by oslovilo jak českého tak zahraničního diváka. Přesto bylo vystaveno  celkem 50 kurátorských projektů ze světa. Výstavu o Fillovi vidělo 50 000 lidí. NG začala pracovat s řadou muzeí, pořádala lektorské a výukové programy. Ve Veletržním paláci bylo uskutečněno již přes 2000 těchto akcí. 

Byl rekonstruován Schwarzenberský palác, kam byly přemístěny sbírky starého umění. Sbírky od roku 1710-1910 v Jiřském klášteře zvýšily návštěvnost v kláštera (v roce 2005 ho navštívilo 133 562, v roce 2006 175 471 a v roce 2007 168 971 návštěvníků... Na zámku Zbraslav byla umístěna sbírka orientálního umění a sbírka čínské malby.

 V čele jakékoliv instituce musí stát především manažer

"Kritici o činnosti galerie nic nevědí, protože do ní nejdou. Národní galerie je museum umění národa, není to pouze nějaká Kunsthalle. Je proto problém, co vše sbírat a jak to má vypadat. Každé museum volí něco a nesbírá vše. Musea mají svá specifika. Pokud sbírají jen hity, je to špatně. Nechci a ani nemohu podléhat pouze hlavním proudům. Mým záměrem je vidět umění v širší perspektivě. Místo, aby se s námi snažili umělci o tom všem diskutovat, jen osočují a kritizují to. Máme nedostatek pracovníků, neboť se musíme chovat jako příspěvková organizace. Všem chybí nejen paměť, ale i pokora," uvedl tehdy pro náš časopis Fragmenty profesor Knížák, který může být hrdý na to, co pro galerii vykonal. 

Když se člověk ohlédne za těmi deseti lety, během nichž stál v čele NG profesor Knížák, pak si řekne, jak to vůbec mohl jeden umělec zvládnout. Je to zřejmě tím, že kromě nesporných odborných kvalit má Milan Knížák jednu zásadní kvalifikaci pro ředitele každé tak velké instituce jako NG - musí zvládnout především práci organizační. A co bylo tehdy a vlastně dodnes odlišné od civilizovaných zemí, v ČR musí ještě umět sehnat peníze. Ono nejde totiž "jen" o provozování výstav, ale je nutné získat pro ně prostory, paláce, sály a peníze na provoz těchto budov a akcí. A to Knížák dovedl mírou neuvěřitelnou.

Umělci zapomínají, že v čele jakékoliv instituce musí stát především manažer. Každý z nich si fouká jen na svou bolístku a neuvědomuje si, že kdyby Knížák nezařídil opravu Veletržního paláce, nemohli by vtrhávat na tiskové konference do jeho prostor a stěžovat si na nich, že tam nevystavují právě oni, ale nějaký jejich kolega. Už nikdo z nich nevzpomene, že palác  byl  před nástupem Knížáka do čela NG jen spáleništěm a pokud by nebyl zdemolován, tak by ho nějaký vykuk už dávno předělal na hotel.

Od roku 2003 začala přes tyto všechny problémy  NG trvale dosahovat kladný hospodářský výsledek.  To znamenalo, že musel její generální ředitel čelit kontrolám NKÚ, Ministerstva kultury, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, provádět investice a rekonstrukce paláců získaných pro NG od státu, starat se o škody způsobené povodněmi.

Kritikům Milana Knížáka zkrátka nedochází, že ředitel takové obří instituce má na starosti nejen problémy, zda se bude ve Veletržním paláci lépe vyjímat Davidovo auto zavěšené na zdi lépe, než třeba obraz Rembrandta.

Kromě veletržního paláce musím ještě připomenout palác Kinských, v němž sídlila Sbírka kresby a grafiky NG a který byl po příchodu prof. Knížáka do čele NG v opravdu v žalostném stavu. Během pouhého jednoho roku byl pod jeho vedením zrekonstruován a NG tak tehdy dostala důstojný stánek na Staroměstském náměstí v Praze, kde začaly probíhat nekonformní výstavy. NG se navíc podařilo zbavit  nevýhodného pronájmu prostoru Kafkova knihkupectví paní Železné, za který byla NG státní kontrolou pokutována. Tehdy paní Železná rozpoutala obrovskou akci s přesahem do zahraničí, ve které profesora Knížáka neváhala označit za rasistu jen proto, že přicházela o lukrativní prostory, na kterých vydělávala víc než milión korun ročně. Namísto jejího knihkupectví byl v přízemí paláce umístěn muzeální obchod a Památník Hermana a Franze Kafkových, Infocentrum a ve dvoře stylová kavárna. Celý prostor paláce je využíván jako výstavní, což nikdy nebylo. Bývalá vedení tam plánovala dokonce zcela nesmyslnou a neautentickou zámeckou expozici. Rekonstrukce stála navíc pouhých 275 milionů korun a NG získala nejen nové galerijní prostory ale i místnosti pro technicko-hospodářské zázemí – ředitelství, informační středisko, prodejnu katalogů, pohlednic a dárkových předmětů.

I kdyby již neudělal profesor Knížák nic jiného, byl to obrovský kus práce. Nezůstalo však jenom u toho. Do uprázdněného Anežského kláštera, který byl zrekonstruován, se nainstalovala gotická kolekce, která do tohoto prostoru logicky patří. Když viděl výsledky této Knížákovy činnosti kancléř Weigl a president Klaus, pověřili ho oživením dvou hradních paláců Schwarzenberského a Salmovského, aby exposice NG na Hradě potvrzovala českou identitu umění. Jak president Klaus, tak profesor Knížák chtěli, aby se Hrad stal pilířem české státnosti, která se potvrzuje i v kvalitě umění. Státnost znamená podle jejich názoru kulturnost. Schwarzenberský palác byl již otevřen po náročné rekonstrukci veřejnosti  a pokud ponechají umělci profesora Knížáka pracovat, budou mít výstavní prostory i v paláci Salmovském.

Kromě paláců získala NG dále díky profesoru Knížákovi řadu akvizic darem od umělců především díky tomu, že Knížák je světové umělecké veřejnosti znám. A to nejen proto, že byl sedm let rektorem AVU, byl vyznamenán medailí I. stupně ministra školství za své pedagogické působení na AVU. Patří totiž k nejznámějším českým umělcům ve světovém kontextu ve druhé polovině 20. století, což lze lehce zjistit nahlédnutím do světových slovníků. V New State Gallery v Londýně je jediným Čechem, jenž je tam zastoupen. Světoví umělci mají radost, že se člověk z jejich řad dostal do vedení NG a díky tomu ji chtějí podpořit. Ceny těchto darů již dnes dosahují obrovských částek. Jako příklad musím uvést sbírku Jiřího Valocha z Brna čítající 4000 uměleckých děl, většinou špičkové kvality. Kdo nyní zajde do Veletržního paláce, nalezne tam celé patro darů, které věnoval známý sběratel Rainer Kreissel s výlučnou podmínkou, že vše zařídí Knížák, neboť si ho váží a věří jeho čestnému slovu. Jde o nesmírně cennou sbírku anatolských koberců a vynikající sbírku afrických plastik za mnoho milionů dolarů. Profesor Knížák má proto nesporně právo a velkou zkušenost posoudit hodnotu uměleckých děl podstatně kvalitněji než většina našich umělců. Kdyby každý občan získal pro stát jen zlomek akvizic co profesor Knížák, tak mnohé srovnatelné galerie zblednou závistí nad naším bohatstvím. I přes výše popsané finanční potíže za posledních padesát let nenakoupila NG tolik děl, jako za Knížákova vedení. Jeho nákupní politika se možná pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění. Zato se do trvalé expozice NG dostalo několik lidí, kteří v NG byli vždy (a to i v nové době) odmítáni. Konečně se pohled na poválečné umění znormálněl. Elitářské postoje, které se používaly jak za totality tak po tzv. Sametové revoluci, byly deformující. 

Uzavřeno a potrženo: Pod vedením profesora Knížáka se NG stala opravdu národní a nezůstala spícím postkomunistickým skanzenem.

P.S.

Mocní nepřátelé dokázali nakonec Knížáka odstřelit z vedení NG. On se tím jen zklidnil a zbohatl, poněvadž na to, aby si vydělával peníze svým uměním, neměl jako ředitel NG čas a sílu a plat tehdejšího generálního ředitele činil pouze 40 000 Kč. Pro NG to byla ale veliká a nenahraditelná škoda. 

snímky Jiří Pancíř, revue Fragmenty

Fragmenty vzpomínek I. část

© Kulturní komise České republiky, z.s., 28.2.2022

Číst 435 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v UMĚNÍ

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue FRAGMENTY

Související položky (podle značky)