Pomníky Puškina, Vatutina a Zygina byly v minulosti již několikrát vystaveny vandalismu místních radikálů. Boj proti ruským a sovětským pomníkům na Ukrajině začal už v roce 2015, kdy byl přijat zákon o tzv. dekomunizaci. Od té doby bylo zdemolováno přes 2,5 tisíce památek, na 900 vesnic a 50 tisíc ulic změnilo jméno. Bylo by na místě se zeptat: co to změnilo? Jezdí snad po kyjevské třídě Stepana Bandery auta zodpovědněji než dříve po Moskevské? Ani náhodou. Tahle přejmenovávací a gumovací gesta mají asi stejný význam, jako obrácená socha svatého Václava i s koněm od Davida Černého v pasáži pražské Lucerny. Mnoho povyku pro nic. Zato však pěkné kšefty pro stavitele nových „chrámů“, symbolizujících, kdo to tu panuje. Dříve se říkalo s posměchem „Kdo to tu vládne, kdo to tu velí? To komisař rudý rozkročen v zelí.“ Jenže dnes to není ani trochu k smíchu. Ten komisař má tričko khaki, bourá sochy a vyhrožuje zbytku světa, že když mu nenasype vše, co má, povede se mu nedobře.
Bylo by třeba se zastavit aspoň u třech zatím posledních obětí téhle šílené politiky. Nikolaj Fjodorovič Vatutin je považován za jednoho z nejlepších armádních generálů sovětské Rudé armády. V roce 1965 byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Po napadení SSSR nacistickým Německem se zapsal do historie jako velitel na mnoha bojištích, zejména u Stalingradu a Kursku, a právě i při osvobozování Ukrajiny okupované německými oddíly. Zemřel po střelném zranění ze zálohy vojáky nacionalistické Ukrajinské povstalecké armády.
Alexej Ivanovič Zygin byl generálporučíkem armády SSSR za 2. světové války. Zemřel při výbuchu protitankové miny pod jeho vozidlem. Rovněž byl několikrát vyznamenán.
Alexandr Sergejevič Puškin byl básník, prozaik a dramatik, jeden z nejvýznamnějších ruských spisovatelů. Jeho nejznámějším dílem je román Evžen Oněgin. Jeho báseň Óda na svobodu (a několik dalších podobných, politicky provokativních básní) přiměla ruského cara Alexandra I. poslat v roce 1820 Puškina do vyhnanství, nejprve na Kavkaz, později na Krym a poté do Moldávie. Dá se tedy snadno říci, že byl dobovým disidentem, podobně jako Havlíček Borovský. Mimochodem v roce 1831 se Puškin setkal s Nikolajem Gogolem (původem Ukrajincem), kterého od té doby podporoval. Když roku 1836 Puškin založil časopis Sovremennik, právě Gogolovy povídky tvořily významnou část obsahu. Když pak Puškin v roce 1837 zemřel na následky souboje s Georgesem d´Anthesem, o jeho rodinu se doživotní penzí postaral car. To jsou paradoxy, že?
Puškin napsal také historickou poemu Poltava, oslavující ruského cara Petra Velikého, která končí bitvou u Poltavy, v níž ruská vojska porazí Švédy. Nevím, jak to dnes v Poltavě učí děti. Možná je Puškin prezentován jako kremelský šváb s metálem od Putina, který láduje Kaťuše u Bachmutu, kdo ví. Dějiny jsou posety pomníčky zakázaných umělců, kteří se znelíbili režimu. Tak co se divit…
—
A když už jsme u těch soch. Před časem se stala událost, kterou server iDnes přinesl pod titulkem Aktivisté ukradli sochu z dob Konfederace. Uděláme z ní záchod, hrozí. Aktivisté v americké Alabamě zvolili netradiční způsob, jak přitáhnout pozornost k problematice rasové nerovnosti. Rozhodli se totiž z místního hřbitova ukrást památeční kamennou židli prezidenta Konfederace Jeffersona Davise, kterou hodlají vrátit pouze za splnění svých podmínek. Pokud se tak nestane, mají v plánu památku proměnit na záchod.
Jefferson Davis byl jediným prezidentem jedenácti států Konfederace, která se v roce 1861 vzbouřila proti vládě amerického prezidenta Abrahama Lincolna.
Okresní prokurátor Michael Jackson krátce po krádeži skulptury uvedl, že lokální média v pondělí obdržela e-mail s podpisem „na bílých lžích záleží“, jejž rozeslala skupina, která židli ukradla. Skupina, která si říká protirasistická akce, ale nechce peníze. Místo toho požádala o vyvěšení transparentu před jejich ústředním sídlem v Richmondu ve Virginii, a to s citátem bojovníka za práva Afroameričanů a člena Černé osvobozenecké armády Assaty Shakura: „Vládci této země vždy považovali svůj majetek za důležitější než náš život“. Skupina transparent doručila a požaduje jeho vyvěšení „Pokud tak neučiníte, pomník – zdobená kamenná židle, se okamžitě promění na toaletu,“ varovala skupina. Výsledek téhle umělecké inovace vidíte na titulní fotografii nad článkem.
To je jen jedna z ukázek arogantní, naduté a nevzdělané tuposti, která je dnes zřejmě pro USA – náš vzor největší – poznávacím znamením. Neumíme porozumět dějinám? Tak je přepíšeme. Nehodí se nám některý z minulých hrdinů? Učiníme z něho padoucha. Hlavně když liberální listy typu Washington Post budou mít čím krmit rotačky.
Myslím, že máme co dohánět. Dodnes pohříchu straší velectěné návštěvníky Vrchlického sadů vznešeně nazývaných „Šervůd“ u Hlavního nádraží v Praze, kde zakopáváte o prázdné krabicáky a použité stříkačky, socha Sbratření, dílo Karla Pokorného z r. 1947 (jeho originál stojí v České Třebové, to v Šervůdu je kopie). Co na tom že iniciátorem díla byl hned po válce muž, který prožil koncentrák a právem podlehl dnes nikoli oblíbenému dojmu, že střední Evropu od nacistů osvobodila Rudá armáda. Ne ne, to by se nemělo dál trpět.
Dbalí občané už ovšem začali. Na soklu pomníku Sbratření se před časem objevil červeně nastříkaný nápis „Občane Klausi, podpořte práva homosexuálů“. Nu, nevím, co má protifašistické sousoší společného s Klausem a homosexuály, ale jistě to stálo velkou odvahu autora toho nápisu se tímto způsobem vetřít do dějin.
Ostatně jen o pár desítek metrů odtud, před budovou Vysoké školy ekonomické, dlí socha Winstona Churchilla. Na ní se pro změnu objevil – rovněž červený – nápis „Byl rasista – Black lives matter“. Tak kdo se v tom má vyznat. Ale něco by se přece jen nabízelo. Například magistrát by mohl vypsat soutěž, kterou vyhraje David Černý, ale to se zatím ještě nesmí říkat, jejímž smyslem je pomalovat či postříkat co největší počet veřejných skulptur co nejnesmyslnějšími nápisy. Třeba Masaryk u Pražského hradu by mohl dostat nálepku toho, jenž diskriminoval Henleinovy sudeťáky a tím nepřímo způsobil druhou světovou válku.
Nebo pojďme ještě hlouběji do historie. Nedaleko Ústí nad Labem se nachází obec Stadice. Podle všeobecně známé pověsti vyslala kněžna Libuše poselstvo právě do Stadic, aby odsud přivedlo jejího nadcházejícího muže coby nového panovníka všech Čechů. Když pro Přemysla přišli Libušini poslové, oral právě pole, později nazvané Královské. Právě na něm dnes stojí pomník Přemysla Oráče s reliéfy od pražského sochaře Josefa Maxe, postavený roku 1841. Což o to, na tom by nic nebylo. Jenomže to byli právě Přemyslovi potomci, kdo poněkud krvavě zatočil se Slavníkovci (995) a Vršovci (1108). Takže by se na podstavec pod sochou Přemyslova pluhu slušelo nastříkat třeba „masový vrah“. Mělo by to asi stejnou logiku, jako případy výše zmíněné.
A tak bychom mohli pokračovat. Studna blbství je totiž bezedná.
—
Internet a sociální sítě v něm jsou občas úžasným zřídlem lidové moudrosti. Například tuhle jsem objevil následující:
9 nejnebezpečnějších zločinů:
- chci žít
- chci jíst
- chci dýchat
- chci mír
- chci děti
- chci mámu
- chci tátu
- chci domov
- chci svobodu.
Známá vědkyně a publicistka Nikola Bornová to na svém webu komentovala lakonicky: „Jeden z nejdebilnějších výmyslů zdegenerované kavárny – označení “chcimír” používané jako něco negativního. Takže lepší člověk je “chciválku” nebo dokonce “chciválek” (no fuj)?“
Ano, fuj!
