Twitteru
Facebooku
A nenechte se mýlit tím, že Ladislav Jakl je široké veřejnosti znám jako vysoce postavená politická osobnost - ředitel Politického odboru Hradu a osobní tajemník presidenta Václava Klause v letech 2003-2013, který tyto funkce nadále zastává v Institutu Václava Klause. Není to rozhodně žádná rozdvojená osobnost, žádný Džekyl a Hajd. Je to prostě člověk s jasně vyhraněnými politickými postoji patřící díky tomu již přes třicet let k nejvýraznějším osobnostem naší politické a novinářské scény, který ale rovněž nade vše miluje již od dětství tvrdý rock. A to, že si i přes své obrovské pracovní vytížení u známého workoholika prezidenta Klause dokázal udržet v chodu svou kapelu Folimanka Blues a skládat pro ní stále nové a nové písně, svědčí o tom, že je srdcem opravdu hudebník par excellence. A také určitě i tím, že jeho šéf přivře oko nad časem, který Jakl hudbě věnuje, neboť sám tvrdý rock rovněž miluje a dobře a rád rokenrol tančí. Již za hlubokého komunismu byl dokonce jedním ze zakladatelů klubu Elvise Preslyeho s legitimací číslo 3.
Jakl k tomu říká :"Šéf snáší můj zájem o bigbít dobře, neboť on sám rokenrol miluje a rád si zajde poslechnout i koncerty naší kapely Folimanka Blues. Má ale špatnou docházku a na koncerty chodí převážně pozdě s jakýmisi nejapnými výmluvami na spoustu práce a na to, že se musí stále věnovat nějakým cizím prezidentům. Nedá si ode mne poradit, že rokenrol má mít vždy přednost před všemi prezidenty světa a že stejně nikdo neuvěří, že prezident musí pracovat."
Já sama jsem se poprvé s kapelou Ladislava Jakla setkala v roce 1999 na svérázném křtu jejího alba "Naše hospody" v prostředí pražských santusáků a houmlesáků, na Masarykově nádraží v Praze. Sešli se tam tehdy všichni, kteří ještě neztratili smysl pro humor a recesi.
Koláž Jiřího Pancíře ze křtin alba Folimanty Blues z říjnového tištěného čísla revue Fragmenty vydaného v roce 1999
Kmotrem alba byl generální ředitel Národní galerie Milan Knížák.
Na závěr křtu s Jaklem dopili dobrý mok, pražskou vodku, na zdraví všech našich hospod.
(podrobně viz článek v revue Fragmenty: "Naše hospody" Ladislava Jakla")
Od té doby jsem viděla mnoho Jaklových koncertů ve Vagonu, v Lucerna baru, Na Folimance, v Modré vopici a mnoha dalších klubech a hospodách. Dokonce jsem 
absolvovala i ten proslulý veliký koncert pod Nuselským mostem, kde křtila kapela Folimanka Blues album "Neskákejte z Nuselského mostu". "Bohužel krásky kvůli mně z lásky nikam neskákaly, natož z mostu. Ženy mají brutálnější metody. Je ale pravdou, že jsem se trochu obával, aby ten koncert nevyprovokoval větší počet sebevražd. Na štěstí naopak po koncertu prý osm měsíců z mostu nikdo neskočil, zatímco jinak prý skákali sebevrazi v průměru jednou měsíčně, " zavzpomínal na tuto událost Jakl. Pokud měl ale koncert takový efekt, měl by ho v zájmu lidstva každých 7 měsíců opakovat.
Jakl to roztočil ale i s něžnou gospelovou stálicí Semaforu Zuzanou Stirskou (podrobně v revue Fragmenty Stirská s Jaklem to roztočili). A nešlo tam jen o tvrdý rock, ale Jakl si se Stirskou společně zazpíval i vážnou a krásnou píseň Jidáš, kterou napsal pro paní Zuzanu tehdejší ministr kultury Pavel Dostál přítomný na koncertu. A ztichlým Semaforem se nesla krásná a burcující slova jeho písně: "Kdo zavinil, že na kříži dav čumilů tě prohlíží, kdo jednou rukou zvedá Tě a druhou rukou bodá tě, kdo nabízí chléb se solí a za zády má pistoli, kdo objímá tě u piva a druhý den Tě poplivá, kdo tvrdí, že je věřící a zapaluje hranici,kdo číhal s nožem za rohem a pak ti řečnil nad hrobem, kdo připravil Tvou popravu a potom žvanil o právu. Jidáši, kolik ti vynáší, můžeš nám říct, tenhle Tvůj kšeft? Doba se vyvíjí, Ty s tím máš režii, no tak chtěj víc, budeš mít recht!"
I když byl každý Jaklův koncert v jiném prostředí, jedno měly společné. Na všech koncertech to vždy Jakl rozjel se svou skupinou naplno jako zuřivý rocker a skvělý muzikant a skladatel písní.
Pokud se chce čtenář dozvědět o tom, jak kloubí svou vysokou politickou funkci s funkcí frontmana své odvážné rockové kapely Folimanka Blues, pak mu doporučuji knihu od Petr Žantovského Rocker na Hradě, kterou Jakl vydal ke svým padesátinám. V knize se dozvíte nejen o muzice, ženách, přátelích, ale i o tom, kam podle něj směřuje naše země, Evropa i celá lidská civilizace. Zkrátka rozmlouvá o všem, co se v naší zemi za půl století jeho života událo a v čem si vytvořil své postoje.
A že jeho politické postoje stojí znát! Nevzpomínám si, že by se někdy vážně zmýlil. Jinak by ho také tak náročný člověk jako Václav Klaus neměl již přes třicet let vedle sebe jako nejbližšího spolupracovníka. A pokud se týká Jaklovy syrové muziky a nezapomenutelných koncertů, je důležité, že ani po vstupu do vysoké politiky nepřestal být věrný své hudební profesi tvrdého rockera. Ani si neostříhal vlasy a nezačal ze sebe dělat napomádovaného manažera jako většina ostatních kolegů. Vlastně teď jsem si uvědomila, že by mne opravil, jako to již několikrát udělal, že "je rockerem a teprve pak úředníkem", jak své významné politické funkci říká. Ať již ale říká o svých životních rolích cokoliv, je jasné, že obě své profese zastává naplno a obě ho velice baví.
A co říci k tomu, že si může ke svým vystoupením vybrat supersnobské sály, ale zůstal stále věrný svým nejrůznějším hospodám, kterým sám říká s úsměvem špeluňky? K tomu nám řekl: „Hrajeme po nejrůznějších špeluňkách všech koutů Čech, v sídle pražských sanktusáků, tedy v hale Masarykova nádraží, pod Nuselským mostem a dalších neskutečných místech ČR."
A že jsou to místa kam se člověk bojí mnohdy opravdu vstoupit. Vzpomínám na jeho, mírně řečeno, nestandardní koncert v roce 2012 v Modré vopici. (podrobně článek v revue Fragmenty: Ladislav Jakl: "Modrá vopice, dobrá vopice!")
Uvnitř Modré vopice, ale bylo velice příjemně a nezapomenutelná atmosféra.
Na pozvánce stálo, že vstupné je "něco vkusného, třeba řízek". I nejzatvrzilejší nekuchaři vyrobili neskutečné obří řízky. Snímky dosvědčují, jak vstupenky po koncertě všem chutnaly. Snímek vlevo zachycuje skvělého pianistu skupiny Robbyho Černého při konzumaci jedné ze vstupenek.
Prostě vopice potvrdila, že modrá je dobrá, i když je třeba vopice.
Pro citlivé uši rozmazlené dnešní nahrávací technikou a kvalitou domácí reprodukce je možná některé Jaklovo album šokující, avšak ve světě počítačové dokonalosti zase úlevné. Posluchač má pocit, že právě v dané hospůdce sedí a příjemně relaxuje.
„Každé CD je originálem, ručně vypálené, opatřené svým číslem a vlastnoručními podpisy členů kapely. Album se vyhýbá běžné distribuci, k dostání je pouze v několika tradičních pražských hospodách, například »Magister Kelley« v Rejskově ulici, »První pivní tramway« na Spořilově i »Nad Viktorkou« v Bořivojově ulici,“ vysvětloval kdysi s patřičnou pýchou Ladislav Jakl.
Na koncertech Folimanky Blues bylo prostě vždy obrovské uvolnění a pohoda, kterou už člověk jinde nezažije. Koncert končily vždy bezvadným mejdanem, muzikanti byli mezi fanoušky této hudby a proto se na akce těšili všichni, kteří ještě neztratili smysl pro humor a recesi, protože atmosféra koncertů je neskutečně uvolněná a neopakovatelná.
Ani výroční oslava ke 30 letům Jaklovy kapely Folimanka Blues nezklamala očekávání skalních fanoušků.
